Ztracená Afrika?

Země je známá vysokou mírou korupce a špatným hospodařením; pohltila sice miliardy z fondů rozvojové pomoci, ale navzdory tomu se o pokroku mluvit nedá. Co se v této zemi vlastně děje – proč se nevyvíjí? Gerhard Feldmann, redaktor Světa Grálu, se ve svém článku zamýšlí nad možnostmi a výsledky rozvojové pomoci v této zemi.

Prvotní příčiny dnešních problémů lze vystopovat už v 15. století, kdy portugalští námořníci z pověření koruny a církve vpadli do království Kongo a ohněm a mečem demonstrovali svou sílu. Prostřednictvím inkvizice a upalováním na hranicích bezohledně prosazovali svou nadvládu a misionářskou činnost. Otroků z Konga využívali i při osídlování Brazílie, protože malé Portugalsko nedisponovalo potřebným lidským potenciálem.

Královská říše Kongo byla tehdy ještě kvetoucí zemí s výraznou architekturou, její obyvatelé se dobře oblékali a chránila je silná a dobře vyzbrojená armáda (která také říši rozšiřovala utlačováním sousedních kmenů).

Rozkvétal zde obchod a jako platidlo sloužily říční a mořské mušle. Dařilo se různým řemeslům, v kovářských dílnách se vyráběly zbraně a běžné užitkové předměty.

S nástupem koloniálních mocností se situace změnila: Byla zřízena první obchodní centra a postupně následovala kolonizace velké části Afriky jako výsledek agresivní obchodní a mocenské politiky západoevropských zemí. Vykořisťování, utlačování a zničení přirozeně vyvinutých politických a hospodářských struktur na africkém kontinentu na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozvíjející se a prosperující země byly částečně podrobeny a rozděleny mezi koloniální mocnosti. Tam, kde to dobyvatelé považovali za výhodné, už tehdy korumpovali domorodé obyvatelstvo a své cíle prosazovali pomocí různých lákadel. Zneužívali i kmenové rivality, což vedlo ke zvyšování napětí, rozrůstání nepokojů a krveprolévání.

V období „dekolonizace“ po druhé světové válce vznikla takzvaná „rozvojová pomoc“. Cílové země byly prohlášeny za „rozvojové země“, jinými slovy země zaostalé. To přirozeně vedlo k určitému rozkolu: Na jedné straně žádná z nich nechtěla být považována za zaostalou, zároveň však právě tento statut dopomohl novopečeným politikům dostat se k nemalým finančním prostředkům a umožňoval jim tak přizpůsobit domácí hospodářské poměry západním zemím. Tímto způsobem se však tyto země dostávaly do trojí závislosti: finanční, technologické a politické. Výsledkem bylo, že zemím „postiženým pomocí“ se výrazně zúžil rozhodovací prostor a možnost jít vlastní cestou.

Těžiště rozvojové pomoci, kterou uvedly do života západní země, spočívalo hlavně v řešení akutních problémů; pomoc však nepodporovala schopnost vlastního vývoje země a její samostatnost. Vůle pomáhat byla velká, ale kvůli nedostatku odpovídajících projektů nemohly příslušné úřady vydat tolik peněz, kolik měly k dispozici.

Co skutečně potřebuje země pro vlastní rozvoj? Když se nad tím zamyslíme, musíme brát v úvahu mnohé rozdíly v mentalitě a kultuře, které jsou někdy podle západních měřítek těžko pochopitelné. Právě tyto rozdíly však rozhodují o odlišných potřebách. Naše představy o potřebách jiných kultur mohou být zkreslené; není přitom divu, že pomoc vycházející z nesprávných předpokladů vůbec nemusí vést k vývoji, pokroku a nezávislosti cílových zemí.

V mnoha státech Afriky způsobily politické manipulace „pomáhajících“ zemí hodně škody. V dobách „železné opony“ se rozvojová pomoc silně orientovala na poměr sil Východ – Západ. Sloužila především ekonomickým zájmům a podporovala získávání zakázek pro západní firmy. Nezřídka docházelo k tomu, že některé projekty byly realizovány z popudu hospodářských lobbyistických skupin a původní záměr efektivně pomoci se příliš neuplatnil. Rozvojová pomoc byla tedy v první řadě vítaným přínosem pro ekonomický růst západního průmyslu, zajištění pracovních míst, pro export a zisk.

„Jde o plýtvání nepředstavitelných rozměrů,“ konstatoval Reymer Klüver v Süddeutsche Zeitung: „OSN chtěla vyrovnat nerovnováhu po celém světě prostřednictvím státních organizací; ty však byly příliš často pod vedením egocentriků, jimž byly trpící země zcela lhostejné. To zničilo dobrou pověst rozvojové pomoci.“

Skutečný rozvoj může probíhat pouze v rovnocenném partnerství, v němž je zaručena vyváženost mezi přijímáním a dáváním. Co to však znamená v konkrétní praxi, například při poskytování úvěrů? – Pokud není reálný předpoklad, že země bude schopna svůj dluh splatit, každý úvěr se stává chybnou investicí. Aby bylo splacení úvěru reálné a zaručené, musí jeho poskytovatel převzít určitou zodpovědnost. Při rozvojové pomoci by měly takovému úvěru předcházet například dostatečné analýzy. Poskytovatel musí dbát na to, aby například továrna i produkce vybudovaná z jeho peněz odpovídala požadavkům na kvalitu a tržním cenám a aby byla schopna vydělat dostatek peněz na splácení úvěru i s úroky. Je třeba myslet zároveň na dlouhodobá doprovodná opatření. Projekt účinné pomoci musí totiž příjemci umožnit, aby se postupně dokázal postavit na vlastní nohy a stal se nezávislým na pomoci z vnějšku.

Pokud však příjemce úvěru není schopen svůj dluh splácet, dostává se do čím dál větší závislosti – ocitá se v pozici žebráka: jako nesvéprávný a ponížený je politicky a hospodářsky vydíratelný. A to jistě není cílem rozvojové pomoci. Jednostranným přísunem peněz nebo zboží totiž člověk ztrácí ochotu a schopnost postarat se sám o sebe. Každý se musí naučit hospodařit s tím, co má.

Kritéria poskytování úvěrů rozvojovým zemím se čím dál více vzdalují realitě. Projekty se posléze – navzdory nákladným, často i několik let trvajícím analýzám (na účet příjemce úvěru) – při realizaci projeví jako nerentabilní.

Místo schovávání za předpisy a administrativu by poskytovateli spíš pomohl výrazný podnikatelský přístup s přiměřenou mírou spoluzodpovědnosti pro případ, že by se jím financovaný projekt ukázal jako nehospodárný.

Pokud státem podporovaná rozvojová pomoc nebude respektovat místní kulturu, životní potřeby a politická specifika, sotva bude moci plnit svou úlohu. Namísto bezmyšlenkovitého „proinvestování“ obrovských částek se dá promyšleným přístupem s menší sumou dosáhnout daleko víc. Je třeba ponechat zemím možnost samostatně hledat a nacházet svou identitu, nechat je nalézt cestu ke svému původu. Vnucovat západní kulturu není namístě. Naopak – pravidelně tím vzniká napětí, které v krajním případě vede až k občanské válce. Spolužití v mnohých afrických zemích je často tradičně demokratičtější, než za jaké se všeobecně považuje. To, že má podstatně jinou podobu než u nás, je jejich svobodná vůle – a tu je třeba respektovat.

Humanitární pomoc se ze zmíněných důvodů v mnoha případech nestává skutečnou rozvojovou pomocí. Je správné a potřebné pomáhat lidem v nouzi, avšak vždy je potřeba vytvářet základy pro vlastní rozvoj a budování. Nekonečné dávání bez protislužby trvale neobstojí. Lidé, kteří stále pouze berou, časem ztrácejí sebeúctu a hybnou sílu, ustrnou ve vývoji a vegetují, ale nikdy se neposunou dál.

Spolužití mnoha národů na zemi se utváří stále obtížněji. Tlak ze strany chudých je čím dál tím větší a úsilí o sociální rovnost často přerůstá do násilných konfliktů, jichž nezůstanou ušetřeny ani západní země. Každý člověk je vnitřně spojen se svým národem a touží žít především ve své domovině. Vytvořit únosné životní podmínky v těchto zemích je i přes chyby z minulosti naléhavým úkolem dneška.