Znovu se mi narodila moje dcera

Svět Grálu:  Před několika lety u vás došlo k dalším prožitkům, které vám také pomohly si uvědomit, že reinkarnace skutečně existuje. Celý příběh začal přáním, přáním mít dítě...

Scheibnerová: Ano, přesně tak. S manželem jsme se rozhodli, že spolu chceme mít děťátko, a já jsem otěhotněla. Pak ale lékař asi ve 22. či 23. týdnu zjistil, že je naše dcerka mrtvá. Ležela jsem tři dny v nemocnici, musel být uměle vyvolán porod. Naštěstí o mě pečovali ve velmi dobré katolické nemocnici ve Frankfurtu, lékaři i porodní asistentky byly výborně školení. Mohli jsme se s dítětem řádně rozloučit, směli jsme si je odnést, leželo pak u nás, dokonce nám přinesli fotoaparát – něco takového nás ani nenapadlo. Stalo se to 17. března 2002. V nemocnici mi ještě zajistili porodní asistentku, která se o mě dost dlouho starala a založila mi fotoalbum. Během následujících tří měsíců po zákroku jsem nesměla přijít do jiného stavu, ale potom jsme jednoduše přestali používat ochranu – a hned jsem znovu otěhotněla. Jednoho dne jsem seděla spolu s porodní asistentkou a ona mi řekla: „Dobrá, teď se podíváme na datum narození!“ – a jak počítala, už jsem viděla, jak jí tuhnou rysy v obličeji. Pomyslela jsem si: „Čím to jen bude?“, zeptala jsem se jí na datum a ona mi odpověděla: „17. března 2003“. Bylo to stejné datum jako v den, kdy jsem porodila mrtvé dítě, ale já jsem hned cítila: „Dobře, naše dcera tehdy zemřela, ale možná se jedná o tohle datum právě proto, abych si tou hlubokou zkušeností prošla, třeba se dcerka měla narodit až o rok později.“ To byl můj první pocit – a během těhotenství jsem vůbec neměla strach, nic takového, s tím datem to všechno úplně zmizelo, zatímco všem našim přátelům se ježily vlasy na hlavě!

Svět Grálu: Zřejmě si datum vykládali jako zlé znamení…

Scheibnerová: Ano, přesně tak, ale na mě působilo uklidňujícím a objasňujícím dojmem! Manžel i já jsme si vždycky mysleli, že porod mrtvého dítěte měl hlubší význam. Kdyby se první dcera, Ronja, skutečně narodila, bydleli bychom ve Frankfurtu a pro manželovy děti – měl již dvě děti v pubertě – by to nebyly právě nejlepší podmínky. Do tří měsíců po porodu jsme se však přestěhovali do Oldenburgu… a tak se vyjasnilo i mnohé v našich životních poměrech. Když jsem byla opět v jiném stavu, vůbec jsem se, jak jsem již uvedla, nebála a naše dcera Samara se nenarodila 17. března, ale 16. února. Pozoruhodné pro mě ovšem bylo, jak podobně jsem prožívala první i druhý porod.

Svět Grálu: Do jaké míry?

Scheibnerová: Především z hlediska času: Stejně jako u Ronji jsem ležela v nemocnici tři dny. I průběh byl stejný: porod nepostupoval, protahoval se a nakonec musel být vyvolán. Samara se pak narodila císařským řezem, protože ještě otáčela hlavičkou, a tak jsem se zase ocitla na operačním stole. V době porodu jsem tu viděla velmi mnoho paralel.

Svět Grálu: Nyní jsou vaší dceři Samaře čtyři roky…

Scheibnerová: Ano, velice dobře už mluví, velmi mnoho chápe – vyrozuměla také, že hodně pracuji s umírajícími. Stále se mě ptala, jaké to je, když člověk umírá, kdo je Bůh, jak vypadají andělé a tak dále. Když jí byly tři roky, šly jsme spolu do lékárny, něco jsem tam kupovala a Samara si hrála v dětském koutku. Když jí lékárnice přinesla hroznový cukr, zadívala se na ni a řekla jí vyloženě dospělým hlasem: „Víš, lidé musejí umírat!“ Lékárnice na ni jen pohlédla a pak řekla: „Ano, já vím, že lidé musejí umírat, když jsou nemocní!“ A Samara jí na to odpověděla: „Ano, ale víš, když jsem byla u maminky v bříšku, tak jsem také umřela! A potom jsem byla nad maminkou a tatínkem a viděla jsem, jak oba pláčou, a plakali moc dlouho! A zanedlouho jsem byla zase v bříšku, a byla jsem zdravá a teď jsem se narodila a jsem živá!“

V té chvíli jsem myslela, že snad omdlím. Takhle jsem své dítě ještě nikdy nezažila, tak vážné… jinak si stále hraje a je ve svém vlastním světě – a náhle mluví úplně jiným hlasem, mnohem vážnějším a dospělejším, najednou jde tak do hloubky…

Svět Grálu: Nebylo to pro vás potvrzením vašeho pocitu, který jste měla po porodu mrtvého dítěte, kdy jste si říkala, že má vaše dcera přijít o rok později?

Scheibnerová: Ano, ale skutečnost, že to vyslovila, mě niterně zasáhla. Půl hodiny jsem se nejdřív musela v lékárně uklidňovat, protože jsem propukla v pláč a nebyla k zastavení. To potvrzení pro mě mělo léčivý účinek. Nikdy předtím jsme dceři o tom, že se mi narodila mrtvá holčička, nevyprávěli – samozřejmě se o tom před ní mohli zmínit přátelé, ale to si také nemyslím…

Svět Grálu: S tak malým dítětem by přátelé sotva sami od sebe mluvili o něčem takovém!

Scheibnerová: Ne… možná zkrátka také cítila, že to k nám patří, to je asi přirozené, a já jsem jí pak odpoledne ukázala album. Prohlížela si fotky, zcela nenuceně. Všimla si přitom, že první dítě mělo dost silné postižení, ale už ji to dál nezajímalo, jen řekla: „Maminko, ano, je mi všechno jasné, byla jsem to já, když jsem umřela v tvém bříšku.“ Tím byl pro ni rozhovor u konce a společně jsme pak pověsily jednu fotku na stěnu v ložnici. Občas pak ještě říkávala: „To jsem byla já!“ – a ke jménu „Ronja!“ má také velice blízký vztah. Jednou chtěla vědět, proč jsem ji nepojmenovala Ronja. A já jsem jí odpověděla: „Víš přece, že tvoje jméno pro mě má také význam, a to velmi hluboký!“ O jménu „Samara“ se mi totiž v těhotenství zdálo.

Svět Grálu: Jaký význam pro vás tedy toto jméno má? Dnes u nás již není běžně používané!

Scheibnerová: Zdálo se mi o jiném životě, ve kterém jsme už byli s manželem spolu. Byli jsme tehdy vědci v Rusku a neměli jsme žádné děti. Jednou nás zastihla sněhová bouře a vyhledali jsme úkryt v dětském domově. Přenocovali jsme tam a hluboce nás dojalo, jak nuzně tam děti žily. Neměly se čím přikrýt a seděly tam jen tak v košilce, neměly hračky a všechny byly nemocné a usmrkané. Panovaly tam žalostné poměry. Než jsme znovu vyrazili na cestu, zanechali jsme jim peněžní dar. Byla tam však jedna holčička, jmenovala se Samara, a ta se na nás oba dívala, neoslovila nás, ale jen nás očima sledovala – a asi po dvou, třech dnech cesty jsme se rozhodli, že si ji adoptujeme. Vrátili jsme se do dětského domova, ale tam nám řekli, že děvčátko jménem Samara mezitím zemřelo. Když jsem se z toho snu probudila, zeptala jsem se muže: „Jak se ti líbí jméno Samara?“ Odpověděl: „Je skvělé!“ a já na to: „Jsem těhotná!“ – a tak to pak také bylo!

Svět Grálu: Myslíte si, že vám tento sen ukázal něco, co se skutečně odehrálo v dřívějším životě?

Scheibnerová: Ano, jsem si tím naprosto jistá. Takové sny mívám častěji. Zdá se mi také o lidech, které potkám, a jsem si jistá, že je odněkud znám. Když se pak před spaním soustředím a položím otázku: „Odkud je znám?“, přicházejí ke mně ty sny. Například s jedním známým, který už zemřel – byl ve věku mého otce, jsem vždy měla velice vřelý vztah. Byli jsme si velmi blízcí. Jednou se mi zdálo, že jsme se setkali v období baroka při jedné slavnosti. Neodvážila jsem se mu to však říct. – Jednoho dne mi ale sám řekl: „Neustále si kladu otázku, odkud se jenom známe!“ Vyprávěla jsem mu tedy o svém snu a o tehdejší době, a on mi řekl: „Ten pocit znám, úplně se shoduje s mým vlastním!“

Svět Grálu: Celkově vzato je pro vás tedy na základě těchto prožitků existence reinkarnace samozřejmostí!

Scheibnerová: Jsem si zcela jistá, že se sem rodíme opakovaně!

Svět Grálu: A jakou máte zkušenost s tím, když lidem vyprávíte o svých zážitcích? O tom, jak se vám dcera znovu narodila? Je to pro vás snadné?

Scheibnerová: V současné době je to pro mě snadné – mí přátelé a známí mě dobře znají. A také si všímám, že se všeobecné povědomí – především o tématu „umírání“ – stále více rozšiřuje.

Svět Grálu: Srdečně vám děkuji za působivý rozhovor!