Zázraky pátera Pia

Svědčí o tom, že tyto jevy existují; a také o tom, že jejich zdroj – říkejme mu Bůh, milost nebo láska – se neptá po razítku církve, ale propůjčuje své dary napříč lidskými věroukami tam, kde je pro ně připravená půda.

Někteří lidé s nadpřirozenými schopnostmi byli natolik známí, že se stali legendou již za svého života. Jedním z nich byl v minulém století mnich páter Pio.

Stigmatické rány, uzdravování posedlých a nevyléčitelně nemocných, předvídání budoucnosti a čtení v osudech lidí bylo pro pátera Pia tak samozřejmou součástí života, že se nikdy nepovažoval za zvlášť pozoruhodného člověka. Když se církev rozhodla zabránit hysterii, kterou kolem něj rozpoutali horliví věřící, podřídil se nespočetným lékařským vyšetřením, výslechům nadřízených a akceptoval i dvouletou izolaci v klášteře. Všechny snahy potlačit vliv jeho osobnosti však přišly nazmar. Když v roce 1968 zemřel, na poslední cestě ho doprovázelo asi sto tisíc lidí. Mnoho jednotlivců po celém světě ještě dnes mluví o svém přesvědčení, že prostřednictvím tohoto mnicha získali skutečný důkaz Boží přítomnosti.

Život pátera Pia

Narodil se 25. května 1887 v rolnické vesnici Pietrelcina na jihu Itálie jako Francesco Forgione. Už od útlého dětství měl zážitky, které určily jeho životní dráhu. V noci často nemohl spát, protože měl vidiny démonů. Nevýslovný strach, který ho pronásledoval, byl zmírňován návštěvami světlé duchovní bytosti, kterou později důvěrně nazýval „přítel mého mládí“. Útěchu mu přinášely také zářící vize nadpozemsky krásné ženské bytosti, kterou ve shodě se svou katolickou výchovou nazýval Pannou Marií nebo Matkou. O těchto svých zážitcích až do třiceti let nikomu neřekl, protože byl přesvědčen, že nejsou ničím mimořádným. Až když mu jeho představený řekl, že Pannu Marii neviděl nikdy jinak než jako sochu v kostele, Pio nevěřícně mávl rukou se slovy: „To říkáte jen ze skromnosti.“

Francesco vyrůstal v chudobě. Jeho rodina se tísnila v domku z nepálených cihel s jedinou místností. Od pěti let rodičům vyprávěl o své touze stát se knězem. Jeho matka si později stěžovala, že zanedbává učení, protože tráví příliš mnoho času v kostele. Chodil tam z vlastního popudu ráno i večer. Když mu bylo patnáct let, seznámil se s mnichem Camillem, příslušníkem větve františkánského řádu kapucínů. Camillo Francescovi imponoval, a tak podal žádost o přijetí do kapucínského kláštera v Morcone. Těsně před přijetím do řádu zažil jednu z mnoha nadpozemských vizí: po přijímání v kostele před sebou najednou uviděl nádhernou chrámovou síň, na jedné straně sálu stáli krásní lidé, na druhé straně postavy s ohyzdnými tvářemi. K Francescovi přišel vznešený muž a ukázal na opačný konec sálu. Přibližoval se k nim obrovský netvor. Světlý pomocník řekl chlapci: „Toto je ďábel, proti kterému budeš bojovat.“ Vzápětí démona srazil blesk k zemi a zjevení se rozplynulo. Tato vize však předznamenala celoživotní zápas pátera Pia, o kterém bude ještě řeč.

Do řádu byl přijat 22. ledna 1903. Tehdy dostal také své duchovní jméno Pio. Od té doby žil v klášteře. V roce 1910 byl vysvěcen na kněze a v roce 1918 se natrvalo usadil v klášteře San Giovanni Rotondo. Před svým vysvěcením i po něm v nitru sváděl trvalý boj s pochybnostmi, neboť se necítil být hoden vykonávat své povolání. Dovedl se tak ponořit do rozjímání a modliteb, že jeho mše trvaly tři hodiny. Věřící to zpočátku hodnotili jako výstřelek a nazvali ho bláznivým mnichem. Jeho řádoví bratři si však všimli i jiných nevšedních skutečností spojených s jeho osobou a začali je zaznamenávat. Nejprve to byly stavy extáze, do kterých upadal, když se modlil. Jak se později ukázalo, tyto extáze byly předznamenáním budoucích jevů, v našem světě nevysvětlitelných. Páter Pio opakovaně, na hodinu až dvě denně, přestával vnímat své okolí a začal ve vytržení hovořit s bytostmi, které viděl před svým vnitřním zrakem. Na začátku takového rozpoložení měl obvykle vidění temné a zlomyslné bytosti, která na sebe brala podobu mnicha, ženy, zvířete nebo démona. V takových chvílích se očividně bál a úzkostlivě začal volat na pomoc Ježíše. Potom přízrak zmizel a on hovořil se světlými bytostmi, které oslovoval „Ježíš“, „Marie“ anebo mluvil se svým andělem strážným. Jeho dopisy, které psal v bdělém stavu, jsou hmatatelným důkazem, že nebyl duševně chorým člověkem. Dá se z nich vyčíst i to, že největší pozornost věnoval svému úsilí o skutečně vroucí víru. „Co je to za oheň, který spaluje celou moji bytost? Otče můj, jestliže nás Ježíš činí tak šťastnými na zemi, jaké to bude na nebesích? Někdy se ptám sám sebe, jestli existují lidé, kteří necítí, jak jim hruď spaluje Boží oheň… Mně se to zdá nemožné, zejména když jsou to kněží nebo mniši. Možná říkají, že oheň necítí, protože jsou jejich srdce větší než moje. Jen na základě takového zdůvodnění se s nimi mohu spojit, abych je nemusel obvinit z nestoudného podvodnictví.“

Při mši často plakal. Jednou z hluboké vnitřní radosti, jindy se utápěl v zármutku nad ukřižováním Krista. Pochybnosti některých mnichů o tom, jestli se Pio nestal obětí bujné fantazie, pominuly, když se stali svědky událostí, nad kterými dodnes zůstává rozum stát.

Ďábelské útoky

Během života, který strávil Pio v klášteře kapucínů, byla tamější komunita přesvědčená, že se v jeho místnosti často děje něco děsivého. Obavy nevzbuzovala ani tak vysvětlení pátera Pia, kterými ospravedlňoval občasný nesnesitelný hluk. Mniši jej však mnohokrát našli v noci nebo nad ránem ležet v bezvědomí na dlažbě. V místnosti býval rozházený nábytek, přikrývky, knihy a stěny postříkané inkoustem. Co bylo horší, na Piově těle našli rozsáhlé pohmožděniny a odřeniny. Jednou mu musel přivolaný lékař napravoval zlomeniny rukou. Bylo nemožné uvěřit, že by si taková zranění někdo způsobil sám. Pio tvrdil, že je v noci obklíčen ohavnými postavami, které ho nutí, aby se vzdal svého pokání a úsilí o duchovní dokonalost. Tyto události mu způsobovaly veliká duchovní i tělesná muka, takže zpočátku propadal zoufalství. V roce 1912 napsal: „Zápas s peklem se dostal do bodu, kde už nemůže dál pokračovat. Loď s mojí duší co nevidět pohltí vlny oceánu. Otče můj, já už skutečně nedokáži jít dál…“ Navíc jej sužovaly myšlenky vlastní méněcennosti. „Bůh odhrnul závoj, který zakrýval moji nečistotu. Nakonec mi před očima odhalil veškeré moje skryté slabosti. (…) Mým žalobcem není člověk, kterému se mohu snadno ospravedlnit za své chování, ale Bůh, soudce, u kterého není možné se odvolávat a mezi nějž a mne se nemůže postavit žádný advokát.“ V tomto temném období mu nebyly útěchou ani vize nebeských zjevení, neboť v jejich světle, jak Pio napsal, ještě více viděl svoji „nicotnost“.

Exorcismus

Exorcismus je církevní úkon, který má prostřednictvím modlitby pomoci člověku posedlému „zlým duchem“. V psychiatrické terminologii se takovýto stav označuje jako těžká schizofrenie. Postižený se často chová jako smyslů zbavený, někdy velmi hrubě. Stovky lidí se staly v blízkosti pátera Pia svědky toho, jak po jeho zásahu tato „choroba“ zmizela a postižená osoba potom mohla vést normální život. Jeden z případů se stal v červenci roku 1964. Do kostela v San Giovanni přivezli posedlou ženu. Mluvila nepřirozeně hlubokým, dunivým hlasem. Když uviděla pátera, zařvala: „Pio, dnes večer se uvidíme.“ V noci mnichy vzbudil rachot jako při zemětřesení. Představený kláštera se přihnal do místnosti, kde našel pátera ležet na dlažbě s krvácejícím čelem a tváří posetou modřinami. Druhého dne však Pio znovu pokračoval ve vyhánění zlého ducha z postižené ženy. Přitom z jejích úst opět vycházel výhružný pokřik: „Včera večer jsem byl za tím starcem v patře. Strašně ho nenávidím, protože je pramenem víry.“ Jiná posedlá žena se po příchodu do kostela chovala nesmírně panovačně, mluvila o sobě v mužském rodě a tvrdila, že je vlastníkem chrámu. Další se – k hrůze přítomných – začala plazit až k oltáři, vydávajíc nelidské zvuky. Ve většině případů byly oběťmi posedlosti mladé ženy. V kostele se nejprve chovaly nepříčetně, takže je jejich blízcí museli držet. Nepřátelsky se projevovaly hlavně vůči Piovi. Poté, co páter vyslovil modlitbu k vyhnání zlého ducha, většinou zkrotly jako děti a bez problémů se nechaly odvést. Někdy ale bylo potřeba opakovat tento postup vícekrát.

Stigmata

Máloco vyvolává mezi křesťany takovou bázeň jako stigmata. Jsou to rány na těch částech těla, kde byl podle zpráv evangelistů poraněn Ježíš při ukřižování. Rány na rukou a nohou vypadají, jakoby tkáň prorazil hřeb, na hlavě jsou vidět stopy po trnové koruně, hluboká rána v boku jakoby byla způsobena kopím, na zádech jsou patrné stopy po bičování. 8. září 1911 si páter Pio v dopise svému představenému postěžoval, že ho už rok trápí bolesti na nohou a rukou a že má v těchto místech malé červené skvrny. Rozhodující byla událost, která se stala 5. srpna 1918. V ten večer byl u zpovědi, když najednou spatřil „velmi vznešenou nebeskou bytost“. Postava držela v ruce kopí, z jehož hrotu vystřeloval oheň. Potom je vrazila do jeho hrudi. Pio v té chvíli pocítil spalující bolest, která ho již nikdy úplně neopustila. 20. září duchovní postavu viděl znovu. Krvácela z rukou, nohou, srdce. Tento obraz v něm vyvolal hrůzu. Vidina se rozplynula a Pio uviděl, že krvácí na stejných místech těla. Jeho stigmatické rány nemohly zůstat v klášteře dlouho utajeny. Na žádost představených se musel podrobit opakovaným a podrobným lékařským vyšetřením u třech různých lékařů. Všichni se ve svých závěrech shodují, že původ ran nelze vysvětlit. Dr. Luigi Romanelli napsal, že rány neumí „klasifikovat podle žádného známého klinického zatřídění“. Stigmatické rány se totiž nehojí, ale ani nehnisají, ani se nezanítí. Zůstávají po mnoho měsíců či let otevřené a v malém množství z nich vytéká krev. Není možné je vyléčit. Z těla pátera Pia zmizela stigmata až krátce před smrtí, když měl 80 let. Jako důkaz Piovy stigmatizace slouží kromě očitých svědectví i fotografie, které na příkaz představených umožnil zhotovit. Při hodnocení tohoto jevu je třeba připomenout, že Pio nebyl fanatikem, kterému by utrpení způsobovalo radost. Když se u něj stigmata objevila, byl zděšený. Bál se, že zemře kvůli ztrátě krve a ve svých dopisech zachytil, jak prosil Boha, aby jej „zbavil těchto vnějších znaků, protože jej matou a způsobují mu nepopsatelné a nesnesitelné ponížení.“ Necítil se ani jako omilostněný mučedník. O svém vnitřním stavu v tomto období napsal: „Bože můj! Tvůj trest je spravedlivý a Tvůj soud je správný. Zacházej se mnou tak, abych poznal Tvoje milosrdenství.“ Při všem utrpení, které prožíval, by si snad ani nemohl zachovat zdravý rozum, kdyby mu v tom nebyl nápomocný jeho smysl pro humor. Když mu k narozeninám jeden z obdivovatelů přál dlouhý život, vykřikl: „Co hrozného jsem vám provedl?“ Na otázku jedné věřící, zda ho stigmata skutečně bolí, odpověděl: „Myslíte si snad, že jsem je dostal na ozdobu?“

Stanovisko církve

Reakce katolické církve na rozruch kolem stigmat byla mimořádně chladná. V případě nadpřirozených jevů vystupuje jako vyšetřovatel Vatikánu takzvaný Svatý úřad, což je nástupnická organizace Svaté inkvizice. Vyšetřování Pia začal Svatý úřad tím, že mu zakázal sloužit mše na veřejnosti. Na toto nařízení reagovali věřící v San Giovanni velkou demonstrací. Tragickou událostí byl poznamenán 14. říjen 1920. Krátce předtím se rozneslo, že Vatikán rozhodl o přeložení pátera Pia. Při pouličních nepokojích, ke kterým přispěla výbušná italská nátura, bylo 14 lidí zabito a 80 zraněno. Pio byl zděšený z toho, že byl příčinou násilí. Po několika neúspěšných pokusech nakonec církev upustila od rozhodnutí ho přestěhovat. V oficiálních stanoviscích úřadu, která vycházela opakovaně v novinách L'Osservatore Romano, se od roku 1923 v různých obměnách uvádělo, že „na událostech okolo pátera Pia není nic nadpřirozeného“. V roce 1931 se Pio podřídil novému příkazu, který mu zakazoval jakoukoliv činnost kromě mše, konané jen s účastí ministrantů. Další dva roky strávil v izolaci kláštera bez kontaktu s laiky. Až v roce 1933 byla izolace zrušena na intervenci papeže. Postoj církve se však významně nezměnil a různé zákazy přicházely i nadále. V roce 1962 Piovi Vatikán opět zakázal psát dopisy. V roce 1968 byly na příkaz jistého inspektora z Říma zlikvidovány přibližně 2 miliony dopisů, které za celý svůj život dostal. Byl jimi úplně zaplněný sklad vedle kláštera, velký jako garáž. Je to o to více zarážející, že již v roce 1919 o něm papež Benedikt XV. řekl: „Páter Pio je skutečně mimořádným mužem, jedním z těch lidí na zemi, které Bůh čas od času pošle, aby přivedli celé lidstvo zpět k Bohu.“ Tento rozpor potvrzuje, že uvnitř církve působí silný proud, jehož cílem je zachovávat „jednotnost“ církve, hraničící až s uniformitou. Skutečné rehabilitace se Pio dočkal až při druhém vatikánském koncilu a později v době pontifikátu Jana Pavla II. V době, kdy se přelomový koncil konal, Pia navštívilo tolik biskupů a kardinálů, že se zdálo, jako kdyby se koncil přestěhoval do San Giovanni Rotondo.

Nevysvětlitelná uzdravení

O páteru Piovi se dodnes mluví i v souvislosti s jevy spontánního vyléčení pacientů z těžkých a nezvratných diagnóz. Nejznámější osobou z této skupiny je pravděpodobně Gemma Di Giorgová. Narodila se v roce 1939 bez zorniček v očích. Z medicínského hlediska je tedy vyloučené, že by mohla vidět, pokud v očích chybí tkáň, přes kterou by světlo pronikalo na sítnici. Tato dívka byla z právního hlediska uznána nevidomou. Když jí bylo šest let, dům její babičky navštívila jistá jeptiška a pověděla jí o páteru Piovi. Vyprávěla, že měla sen, ve kterém k němu přivedla slepé děvče. Do kláštera také napsala a dostala odpověď, že za děvče se bude Pio modlit. Poté se Gemmina babička vypravila s vnučkou do San Giovanni. Podle výpovědi Gemmy Di Giorgové z roku 1971 již ve vlaku začala vidět. Z vyprávění měla představu o tom, co je to moře, a proto to byla první věc, kterou ve svém životě poznala zrakem. Když řekla babičce, že vidí moře, stará dáma ji okřikla. Po mši si dívku zavolal Pio do sakristie a udělal jí na očích znak kříže. Když se vrátila k babičce, ta se přesvědčila, že dívka stále nemá zorničky a vidět tedy nemůže. Rozhodla se požádat znovu pátera o pomoc. Když na ni přišla řada, Pio se jí zeptal: „Máte víru v Boha? Vaše vnučka je v pořádku.“ Je nepopiratelný fakt, že Gemma se narodila jako slepá. Navzdory tomu, že v očích nemá zorničky, není ani nejmenších pochybností, že vidí. V roce 1971 se s ní setkal životopisec pátera Pia, John A. Schug. Požádal ji, aby mu Gemma odečetla čas z hodinek, popsala ruch na stavbě, pojmenovala barvy různých předmětů. Zvládla to bez problémů. Dostala se i do dokumentu, který v roce 1968 natočila o páteru Piovi BBC.

Zázračných uzdravení, které věřící dávají do souvislosti s osobou pátera Pia, jsou stovky, pokud ne tisíce. Jen některé z nich jsou ovšem doloženy lékařskými zprávami. Ne každému nemocnému ovšem mohl pomoci, někdy neudělal pro uzdravení dotyčného nic. Ale bylo zřejmé, že i to mělo svůj důvod.

Setkání s mrtvými, předvídání budoucnosti

Jednou se páter Pio nechal slyšet, že po cestě před klášterem prochází více duší zemřelých, než pozemských lidí. Někteří z mnichů byli svědky, jak zpovídal osoby pro ně neviditelné, anebo jim sliboval, že pro pokoj jejich duše za ně bude sloužit mši. Věřící vyzýval, aby se modlili za bloudící duše v „očistci“, tedy na druhém břehu. Mnoho žijících lidí zase odpřísáhlo, že při mimořádně závažných událostech viděli Pia velmi daleko od města, ze kterého nikdy neodešel. Většinou se to týkalo těžce nemocných, kteří byli přesvědčení, že se po jejich úpěnlivých prosbách ocitl vedle jejich lůžka a pomáhal jim. Velkou důvěru si získal i předvídáním závažných událostí v budoucnosti. Během druhé světové války například tvrdil, že San Giovanni nebude bombardováno. Měl pravdu. Přitom městečko hned vedle bylo úplně zničeno. Třeba přitom podotknout, že Pio za celý život nikdy nečetl noviny a neposlouchal rozhlas. Nebylo by účelné na tomto místě vyjmenovávat další a další mimořádné jevy, které zažili mnozí lidé s tímto knězem. Vždyť takzvané zázraky ani pro něho nebyly tou nejdůležitější věcí v životě. Mnoho energie věnoval svému sociálnímu projektu: Domu pro úlevu trpícím, jak nazýval nemocnici, kterou si předsevzal postavit. Z milodarů, které dostal z celého světa na tento svůj projekt, postavil v malém, do té doby zaostalém městečku moderní kliniku s výborně vybavenými odděleními, která funguje a rozvíjí se dones.

Duchovní působení

Za nejdůležitější zázrak považují Piovi blízcí jeho duchovní působení. Ve svém povolání výrazně vynikal neúprosnou a přitom laskavou přísností. Jeho cílem nebylo věřící chlácholit. Velké pohoršení zpočátku vzbudilo jeho pojetí zpovědi. Pio nesnesl, když se ke zpovědnici přiblížil člověk, který si přišel jen odbýt církevní povinnost. Nejen že to dokázal neomylně poznat, ale svůj intuitivní úsudek si nenechal pro sebe. Známý je případ, kdy jistého známého lékaře vyhnal se slovy „Běž pryč, ty prase!“ Dotyčný si potom šel stěžovat představeným, ale za dva roky, pronásledovaný výčitkami svědomí, se přišel páterovi omluvit. Jednu herečku hned na začátku zpovědi upozornil, aby se nepokoušela hrát jako v divadle. Běžně se stávalo, že kajícníkům připomínal takové hříchy, na které při zpovědi zapomněli. Dva kněze, kteří přišli do kostela ve sportovním oblečení, poslal domů se převléci, i když je nikdy předtím neviděl a nikdo mu neřekl, že jde o  kolegy. Jednou ve městě začal křičet na neznámého muže: „Ty vrahu!“ Později vyšlo najevo, že dotyčný přišel do města s úmyslem zavraždit vlastní manželku. Hluboko zasáhl i do života mnohých lidí, kteří se považovali za vyslovené ateisty, anebo změnil životy lidí, kteří se věnovali okultismu a mystice.

Závěr

Páter Pio se celý život divil, že lidé mohou mši v kostele prožívat jen povrchně anebo že přicházejí k církevním úkonům bez upřímného chtění změnit svůj život. Mimořádné schopnosti, které měl, i děsivý jev stigmatických ran proto chtěl s veškerou energií využít k tomu, aby je přivedl k přehodnocení života a k pokání. Málokteré z církevních osobností se to podařilo v takové míře, jako právě jemu.

Papež Jan Pavel II. prohlásil 16. června 2002 pátera Pia za svatého. Při všech poctách, které se mu snažili věřící už za života prokazovat, se ale úzkostlivě snažil zůstat prostým a pokorným služebníkem, který si žádný obdiv nezaslouží.