Zázračné děti a autismus

Pokud se podaří tuto hádanku rozluštit, je naděje, že i normální lidé by mohli výrazně zlepšit své schopnosti. Hlavním důvodem je samozřejmě snaha těmto autistickým dětem pomoci. Již ve svém raném dětském vývoji začínají zaostávat, protože na podněty ze svého okolí reagují jen zřídka. Nezajímají se o hry ostatních dětí a dospělým se nedaří je vychovávat. Polovina dětí s klasickou formou autismu zůstane němých a nikdy nepromluví ani jediné slovo a 95 % je ve svém způsobu života silně omezeno. O to překvapující je, že některé tyto děti jsou obzvlášť nadané.

Například třiapůlletá Nadia začala najednou kreslit velmi krásné obrázky koní. Měla cit pro prostorové uspořádání, zobrazení, stín a vnímání perspektivy, jaké se vyvinou u velmi nadaných normálních dětí teprve kolem desátého roku věku. Nadia kreslila, co viděla, bez obvyklé potřeby tomu rozumět nebo jakkoliv interpretovat.¹

Vedle výtvarných schopností mají autistické děti i vrcholné sportovní a akrobatické schopnosti, jsou vynikající počtáři, mívají výbornou paměť nebo jsou hudebně a řečově nadaní géniové. Vždy se tyto schopnosti objeví najednou, aniž by předtím byly pěstovány. Tato nadání jsou však jednostranná, děti jsou mentálně i sociálně zaostalé a málokdy se osamostatní i v pozdějším životě.

Oliver Sachs se začal podrobně zabývat výtvarným nadáním Stephena Wiltshira.² Zejména ho zajímala otázka, zda Stephen prochází vnitřním vývojem, jak dalece se vnitřně podílí na svém výjimečném nadání, nebo zda určitou činnost vykonává jako stroj, aniž by jí rozuměl. Proto ho v Anglii navštěvoval a podnikl s ním cesty do Ruska a Spojených států. Otázky ale zůstaly do značné míry nezodpovězeny. Jisté je, že těmto zázračným dětem chybí schopnost o svém díle uvažovat a nejsou schopny popsat, co v nich přitom vnitřně probíhá. U Stephena bylo nápadné, že velmi rychle vstřebal kreslený objekt několika málo pohledy a nemusel se při kreslení koncentrovat na svou činnost: „Zatím co kreslí, rozhlíží se okolo, poslouchá walkmana, zpívá nebo si povídá.“ (Citace podle O. Sachse.)

Vzhledem k tomu, že Stephen tyto kresby dokáže stejně dobře kreslit zpaměti, musí tyto objekty vyvstávat zcela zřetelně před jeho vnitřním zrakem.

Jiní vědci se domnívají, že zázračné děti žijí ve světě vzpomínek, obklopeni svými čísly a obrazy. Mlčky se předpokládá, že se jedná pouze o zvláštní schopnosti jejich mozku. Jak se ale máme na autismus dívat z pohledu spolupráce mozku a ducha?

Kimu Peekovi je 51 let. Nemá rodinu ani přátele. V životě se neobejde bez pomoci druhých. Přesto je šťastný. Je vynikající počtář a prakticky nikdy se nesplete. Pokud jej požádáte, aby vynásobil dvě čtyřmístná čísla, řekne výsledek okamžitě. Nevypočítává ho, jednoduše výsledek oznámí, jako by jej viděl před sebou. Za svůj život přečetl 7 600 odborných knih. Většinu informací si zapamatoval a člověk se ho může ptát na kalendářní a historická data, autobusová spojení i silniční síť Spojených států a Kanady. Ale romány jsou pro něj nepochopitelné. V 33 letech se seznámil se scénáristou Barry Morrowem, kterému posloužil jako předloha pro pozoruhodný film „Rain Man“, kde jej ztvárnil Dustin Hoffmann. Jeho otec Francis Peek byl výsledkem překvapený. Hoffmann pochopil jeho syna lépe než on sám.³     

Fakta se dají v mozku celkem dobře ukládat. Přesto skutečnost, že Kim při výpočtu vědomě nepočítá, ale výsledek jednoduše vidí, ukazuje na to, že se na tomto fenoménu podílí oblasti nevědomí. V 18. století byl Jedediah Buxton, prostý dělník, proslulý svou pamětí a počtářským uměním⁴. Když byl vyzván, aby výsledek komplikovaného výpočtu ještě umocnil na druhou, dospěl po dvou měsících k číslu se 78 číslicemi. Pozoruhodné je, že během počítání pracoval, bavil se, krátce řečeno, mohl vést svůj obvyklý život. Výpočet proběhl jako u Kima Peeka automaticky.

Existují však také počtáři, kteří nejsou postižení. K takovým patří i George Parker Bidder. Dokáže z hlavy vypočítat logaritmus každého čísla na sedm míst. Na otázku, jakou používá techniku, dokázal jen říci, že se výsledky v jeho hlavě bleskurychle vynoří, ale výpočtu si vědom není.

Ještě pozoruhodnější byla schopnost velikého matematika A. C. Aitgena, který napsal: “Občas jsem měl odpověď, ještě předtím, než jsem pojal úmysl provést výpočet; když jsem takový výsledek přezkoumal, překvapovalo mne, že byl správný.“⁵ Dále uvádí: “To se dá podle mého názoru vysvětlit činností podvědomí, pokud je to ovšem ten správný výraz. Myslím, že může pracovat na více úrovních a každá z těchto úrovní má svoji vlastní rychlost. Ta je velmi odlišná od našeho obvyklého stavu vědomí, ve kterém nám výpočty trvají opravdu dlouho.“ (Citováno podle O. Sackse.)

Aitgen zažil sám u sebe různě rychlé, jemu nevědomé výpočetní operace, které jej přiměly k této výpovědi. To souhlasí i se zprávou o prostém dělníku Buxtonovi, který měl sice zvládnout komplikovaný výpočet, představme si výsledek jako 78místné číslo, ale potřeboval k tomu 2 měsíce. Rychlost, jakou zažil Aitgen a kterou vnímal jako protiklad k práci ve vědomém stavu, je ale opětovným důkazem, že na nevědomé úrovni jsme schopni úžasných výkonů.

Nyní ale zpět k otázce, proč je mezi autisty takový počet zázračných dětí: Duch a rozum působí při normálním vývoji člověka spolu v harmonii. V případě autismu se ale v mozku neodehrávají určité procesy tak, jak by bylo nutné pro činorodou činnost ducha. Lidský kontakt, resp. kontakt s okolním světem, je tímto značně omezen.

Tento stav může přimět ducha, jehož činnost je ve stálém vzájemném působení s mozkem (viz obrázek) a který se chce smysluplně uplatnit, rozvinout své síly ve zcela speciální oblasti. Výsledkem jsou poté specifické schopnosti těchto lidí. Přitom se mnohé odehrává v oblasti nevědomí a dotyčný si není možná ani vědom toho co se vlastně odehrává.

Příznivě přitom může mimo to působit skutečnost, že u autistů výrazně odpadá omezení, které často překáží působení ducha u průměrných lidí – neutuchající zohledňění jejich rozumu nepřetržitým usilováním o to, po čem touží. Oproti tomu takzvané zázračné děti, ať už autistické nebo ne, se nezajímají o všechno to, co běžného člověka neustále zaměstnává. Jednoduše následují to, co pramení z jejich nitra.

Známý hudební skladatel Vangelis (napsal například hudbu k filmu „Chariots of Fire“) odvětil na otázku, jak komponuje, že se snaží vědomě nepřemýšlet, nýbrž se uvolnit a být zcela k dispozici.⁶

To umí zázračné děti zjevně dobře.