Svazující „svoboda“ kouřit

Autor rozeznává v nikotinové závislosti jednu z metel lidstva a na základě vlastní zkušenosti se přimlouvá za cestu z této závislosti. Dá se popsat dvěma slovy: poznání a sebepřekonání.

Muset mít neustále zapálenou cigaretu, je bezesporu něco nepřirozeného. I kuřáci sami to v nejhlubším nitru pociťují a snaží se najít cestu ven. Přitom nesahají jen k takzvaným „alternativním metodám“ jako je akupunktura, přikládání rukou, nebo analýza vlasů, ale leckdy i k nanejvýš neobvyklým okultním prostředkům.

To všechno ale dlouhodobě nepřináší mnoho úspěchu. Závislost kuřáka znovu rychle přemůže a ukazuje se, že každá cesta, kterou se rozhodne kouření nahradit, je nakonec špatná. Proto jde zejména o to vědět, jak k takové závislosti vůbec dochází (přičemž nás zajímají více než tělesné, především duševně-duchovní souvislosti), aby ji bylo možné na základě tohoto poznatku překonat.

Jak ke kouření dochází

Působení kouření na tělesné zdraví je známo – a přesto je závislost silnější.

Člověk dnes stojí na neopominutelné úrovni vývoje mysli. V nitru je však často nevědoucí a prázdný. V rozpolcenosti intelektuálního vzletu na straně jedné a postupující vnitřní chudobě na straně druhé, se vytrácí i potřeba vyšších cílů. Na místo této potřeby, toužebného hledání duchovního naplnění, nastoupila honba za nejrůznějšími tělesnými požitky.

V běhu našich pohnutých dějin jsme se my lidé vždy znovu dobrovolně oddávali jednou takové podruhé jiné závislosti, takže jsme se na nich stali závislými a sami sebe zotročili. Týká se to dokonce i existencielních nutností jako je potrava nebo sexualita, a významně se na tom podílí i kouření, které při svém rozšíření může být označeno jako nepřirozená „závislost lidí“.

Jak ale vůbec dochází k takové závislosti? K zodpovězení této otázky se podívejme nejprve na to nejjednodušší, na úlohu našeho těla: Vycházíme-li z toho, že smyslem našeho života na Zemi je rozvíjet naše nitro, našeho ducha, pak naše tělo slouží k tomu, abychom vnímali svět, stvoření kolem sebe. Je nástrojem, prostředkem působení na naše živé jádro, našeho ducha. Je patrné, že má-li tělo splnit svůj předurčený úkol, musíme tento nástroj života starostlivě ochraňovat a o něj pečovat, aniž by bylo zapotřebí vyzvedat tělesné jako to nejdůležitější.

Živé jádro našeho těla, duch, má schopnost směřovat svůj vývoj dle svého chtění. Je svobodné v rozhodování. Tuto svobodu také uplatňujeme v každém okamžiku svého života, bereme ji jako zcela samozřejmou, ale na „průvodní jevy“ našich rozhodnutí nechceme myslet. O ty ale právě jde – v našem osudu, při našich závislostech, tedy také při kouření.

Každé rozhodnutí je tedy jako setba, kterou na naší cestě jednou najdeme jako dědictví - stejně tak, jako může být naše současná životní situace chápána jako dědictví předchozího, nám často nevědomého setí.

Pochopení tohoto způsobu působení schopnosti rozhodování má stěžejní význam, pokud chceme pochopit, jak dochází k závislosti. Díky ní se rozhodujeme pro směr, kterým se chceme vydat. Přičemž ale často nebo lépe řečeno vůbec nemyslíme na skutečnost, že spolu s naším rozhodnutím pro určitý kurs musíme přijmout i důsledky, které s tím souvisí, které zvolenou cestu doprovázejí.

Kdo chce kouřit, činí tak z vlastního rozhodnutí. Nikdo ho k tomu nenutil. Kuřák chce kouřit, ač mu to tak nepřipadá, protože jeho původně svobodná vůle se kvůli závislosti stává více a více vázanou. Toto nesmí být chápáno jako kritika. Jde o fakt, kterému musí čelit každý, kdo se chce vypořádat s kouřením. Neboť jen v poznání je cesta, která vede k odpoutání se od závislosti.

Já sám jsem byl na podobné cestě z minuty na minutu z kuřáka nekuřákem. Jednoduše už jsem kouřit nechtěl. Nejrůznější abstinenční příznaky, o kterých se často s oblibou hovoří, se u mě nedostavily, a to i přes to, že jsem jen průměrně nadaný. Každému to jde jinak; jednomu se to podaří rychleji, druhému pomaleji. I tak se to zvládnout dá!

Jak důležitá je produkce tabáku pro společnost, dokazují čísla, která byla zveřejněna už před padesáti lety: Světová produkce tehdy činila 33 miliard kilogramů tabáku, zatímco světová úroda žita čítala jen 40 miliard. Pro tolik žádaný tabák bylo třeba 22 milionů hektarů nejlepší půdy.

Krátká cesta k závislosti

Mezi Indiány mělo slavnostní kouření tabáku upevnit vazbu mezi jednotlivými členy kmene; u nás je jakýkoli sociální význam zcela v pozadí. Je to kouření samo, které k sobě poutá.

Jak ale dochází k závislosti? Zde působí následky osobních rozhodnutí spolu s určitými tělesnými procesy. Zpočátku hrají roli jen chuť a čich, kvůli kterým se kuřák nikotinu vystavuje.

První zkušenosti s zatím ještě cizí látkou bývají bezelstné a zdaleka nepřinášejí požitek, protože tělo svým založením není schopno z kouření nic získat. Od přírody k tomu není vybaveno. Tělesné reakce odporu jako jsou nevolnost, bolest hlavy a pocit malátnosti, které se objevují při prvním „vyzkoušení“, nejsou nic jiného než sílící výstrahy před kouřením – které jsou dalšími často vědomými a dobrovolnými rozhodnutími „rozmetány do větru“.

Dalším krokem špatným směrem je i kontakt s dalšími kuřáky. Díky nim je připravenost kouřit cíleně podporována. Tak žijí děti v domácnostech, ve kterých se kouří, nebo mají první zkušenosti s kouřením ze školy nebo z práce. Nejprve tak hraje důležitou roli napodobování.

Ale přece kde je vůle, tam je i cesta... k závislosti. Hranice mezi napodobováním a závislostí je – postiženými často nevědomky – slepě překročena. Leží doslova v „modrém dýmu“.

Pro kuřáka začíná postupné upevňování závislosti. Vdechovaný nikotin vede, stejně jako jiné jedy, k trvalé potřebě této látky.

Kuřák brzy hledá vysvětlení pro svou závislost, která odporuje jeho svobodné vůli, kterou tak „spoutal“, že svému nutkání musí vyhovět. Jsou vymýšlena stále nová alibi, aby zakryla stále sílící vnitřní rozpolcenost. Alibi která mu dokazují, že se už neumí bránit: „Když nebudu kouřit, ztloustnu!“ nebo „Kouřím jen proto, že jsem nervózní.“

Právě těmito společensky uznávanými uklidňujícími omluvami je v kuřákovi otupen i poslední zbytek bdělosti. Jsou umlčeny poslední napomínající hlasy, které by tuto poživačnou činnost mohly označit jako špatnou. Protože pomoci může jen překonání následků těchto špatných rozhodnutí, které ve svém jádru má ještě stále svobodnou vůli.

Taková cesta je těžká, neboť jde o to, vymanit se ze začarovaného kruhu,  ve kterém uspokojování žádostí živí žádosti nové. Kuřák pak vězí v nutkání k opakování, potřeba požitku „nepoložila na lopatky“ jen jeho tělo, nýbrž ovlivnila i jeho vnitřní jádro, jeho vůli. Proto je celkem bezvýchodné snažit se proti závislosti bojovat rozumově, protože v nitru uhnízděná touha po požitku se spojuje s tělesnou potřebou nikotinu. Chabá myšlenka přestat s kouřením zůstane jen nenaplněnou touhou, protože ji nenásledují činy...