Stavba věže v Dubaji

4. ledna 2010 byla oficiálně otevřena nejvyšší budova světa Burj Chalifa v Dubaji. Svou výškou 828 metrů převyšuje dosavadní jedničku, věž Tower 101 v Taipeji, o dobrých 300 metrů. Má 160 pater a 87 výtahů ( žádný z nich nejezdí celou trasu najednou) a teplota na vrcholu je až o 8 stupňů nižší než na zemi. Základy mrakodrapu sahají 50 metrů hluboko do pouštního písku a celá budova váží půl milionu tun. Je tato věž dalším mezníkem lidstva v jeho snaze podmanit si Zemi?

Někteří skeptici předem upozorňují, že se nedají Burjem oklamat. Je to zase jen stará honba za Guinessovým rekordem, kterým chce emirát zdůvodnit své naivní velikášství. Není tomu ani dva měsíce, co emír pouštní Dubaje zveřejnil, že k nastávajícímu měsíci květnu už nebude moci platit své úroky z úvěrů, dosahující dvouciferných miliardových hodnot. Za toto vyhlášení bankrotu sklidil posměch.

Řekl, že je Dubaj prý definitivně na mizině, a rázem se stal obětním beránkem globálního finančního a hospodářského světa. Vyskytly se obavy, že s kuriózní bublinou z Perského zálivu splaskne také sen o krásném novém konzumním světě. Nejdražší hotel na světě Burj al Arab, umělé ostrovy „ The Palm “ a „ The World“, stavební pozemky pro největší letiště na světě atd. – všechny tyto gigantické projekty by pozvolna osaměly a pohltila by je znovu poušť. Kurzy akcií by klesaly, obrovské budovy by přerušily svůj provoz, firmy by odložily vstup na burzu.(1)    

Stavba věže v Babylonu

Zde se přímo vnucuje srovnání s biblickou stavbou babylonské věže (1. Mojžíš, kap.11). Také tehdy chtěli lidé příliš vysoko. Bible vypráví o jednom národě z východu, který mluvil jedním jazykem, a usídlil se v zemi jménem Senar. Tam chtěl postavit město s věží, jejíž vrchol by sahal až do nebe.

Tu sestoupil Pán, aby si prohlédl město a věž, kterou lidské děti stavěly. Obává se Pán skutečně – jak praví Bible - že lidem nebude nedosažitelné již vůbec  nic, co si zamanou? Domýšlivost a víra lidí, že se i oni samotní mohou stát  božskými byla přímo průhledná. Proto Pán Bůh potrestal tyto lidi zmatením jazyků.

Babylonské zmatení jazyků

Hledat v tomto ději prvopočátek rozličných jazyků na zemi může jen fundamentalistický výklad Bible. Zmatení jazyků mělo ve skutečnosti úplně jiné pozadí a dá se vysvětlit zcela jednoduše: Když člověk zapomene na Boha a započne dílo, které má dokázat jeho nezávislost, jeho vlastní „božství“, dostane jeho řeč špatný zvuk, ovlivněný pýchou a sebepřeceňováním. Jeho řeč  - uzavřená hlasu Pána - jaksi nemá žádné „vyšší tóny“, už nesměřuje „vzhůru“. 

To nezůstává bez důsledku při styku s bližními. Neboť bližní stojí vždy v cestě, když se lidský jedinec cítí jako malý Bůh a zcela se koncentruje na své vlastní „ já“, na své ego. Egoismus nabývá přebujelých forem, dává vzniknout vášním, a tak každé „ já“ mluví řečí, které soused už nerozumí. Zmatení jazyků je perfektní a pěstní právo nahrazuje každý další způsob „porozumění“. Kainova  společnost vyrůstá čím dál výš, dalece vzdálená od Božího požehnání a ještě dnes se pokouší  vytvořit si vlastní  bohy, symboly pýchy a ješitnosti – jako Burj Chalifa -, jejichž ohrožení a křehkost  jsou zřejmé všem, kteří jsou schopni to vidět.

Druhá strana mince 

Pojem „Babylonská věž“ se v 21. století nemůže vztahovat pouze na onu věž a jiné smělé stavby v Dubaji. Obecně vypadá Dubaj  jako Babylon. S lidmi ze všech koutů světa, různých kultur a vyznání, s podílem migrace více než 90 procent je Dubaj sociálním superlativem.

Také se zřetelem na sousedy jako je Pákistan. Afgánistán, Irák, Irán nebo Jemen, s jejich  náboženským fanatismem a politickou nestabilitou si dubajský pokus o vytvoření světu otevřené společnosti vynucuje respekt. A tak nyní stejně jako kdysi při stavbě věže v Babylonu dřely tisíce bezejmenných lidí za otrockých podmínek a vracely se do svých slamů a vesnic bez tekoucí vody.

Pro někoho je věž v Dubaji technické veledílo, pro jiné výraz lidského sebepřeceňování. V naší minulosti existuje dost příkladů, že vždycky, když chtěl člověk mít vše co největší a nejkrásnější, když věřil, že se může absolutně spolehnout na techniku, byl odsouzen ke krachu. Připomeňme si jen zaoceánského obra Titanik, vzducholoď Hindenburg nebo Světové hospodářské centrum v New Yorku.

Jednou řečí mluvit a zase se přiblížit Bohu

Když lidé budou spoléhat jen na sebe, pěstovat svou domýšlivost a posedlost mocí, dojde to tak daleko, že si jednoho dne už nebudou rozumět, i když budou mluvit stejnou řečí. Ve svém blízkém okolí prožíváme denně, že rodiny jsou rozhádané, urážejí se navzájem – nebo vůbec spolu nemluví a v pravém slova smyslu vládne mlčení. Porozumět si neznamená totiž jen ovládat slovíčka a gramatiku, nýbrž také vžít se do situace jiných lidí, pochopit, co druhý člověk právě potřebuje a jak se cítí. Když si toto dobře zapamatujeme, jsme na správné cestě a vzdalujeme se zase od Babylonu.

V přeneseném slova smyslu by se mohlo říci, že Dubaj už s poslední hospodářskou krizí část svého babylonského trestu sklidil. Rekorduchtiví turisté budou ale dále cestovat do Dubaje a vyjíždět výtahem do 124. patra za 60 sekund. Tam se nachází vchod do prosklené vyhlídkové etáže pro turisty. Odtud se mohou těšit z pohledu, při kterém se tají dech, kdy ostatní budovy vypadají jako kostky dětské stavebnice a nákladní auta jako mravenci.

Naštěstí ale nemusíme cestovat do Dubaje do 124. etáže, abychom byli blízko Bohu. Existují i jiné cesty, které ovšem musíme s co největším úsilím hledat a po nich kráčet. Podobně jako u Djihadu, který jako jeden ze základních přikázání islámské víry všech muslimů ukládá povinnost kráčet cestou k Bohu s plným nasazením a úsilím.