Putování do země jitřní (4)

Platón se narodil r. 427 př. Kr. v přední athénské rodině. Od narození měl všechny předpoklady pro vynikající dráhu. Ve svém životě nejen splnil, ale daleko předčil všechna očekávání. Pod stěžejním vlivem otcova přítele Sókrata se stal skutečným šlechticem ducha, jehož nejpalčivějším niterným přáním byla touha po moudrosti.

Filosofia, přeloženo z řečtiny, znamená láska k moudrosti – filosof je tedy přítelem moudrosti. Jím také Platón po celý svůj život byl. Spojil logos – rozum svých filosofických myšlenek s mýtem, symbolickým ztvárněním, které chrání logos před strnulostí, poněvadž mýtus je plný života, plný nesmrtelnosti, nadčasový a nelze jej beze zbytku vyložit. Proto Platón nevytvořil žádný hotový myšlenkový systém a neuzavřel své poznání do dogmat.

Tento moudrý muž nebyl hloubal, který by stál stranou od aktuálního dění ve společnosti. O něj se naopak stejně jako o řízení státu živě zajímal. Podle Platóna má ideální stát vysokou mravní úlohu - aby vychoval občany a pomáhal jim stoupat vzhůru.

Platón však brzy poznal, že v praktickém politickém životě jde všechno jinak. V jednom dopisu svému příteli napsal, že nedůstojný politický život mu neumožňuje v takovém státě působit. A tak došel k poznání, že jen opravdovou láskou k moudrosti je možné osvobodit stát a jeho občany od bídy a nespravedlnosti.

Poněvadž nechtěl státu bezprostředně sloužit, založil Platón v háji mytologického hrdiny Akadéma vlastní školu, kterou nazval Akademie. Tu vedl čtyřicet let až do své smrti v roce 347 př. Kr. V Akademii se vzdělávali muži, kteří měli dát státu jinou podobu. Ve svých devatenácti letech se Platón setkal se Sókratem. To mělo rozhodující vliv na jeho vnitřní vývoj. Devět let s ním zůstal pevně spjat; to dokazují i Platónovy spisy, ve kterých se zachoval Sókratův odkaz v podobě myšlenek, které sám Sókratés nikde nezapsal.

Sókratés, nejmoudřejší z lidí, jak byl nazýván, byl odsouzen k vypití číše jedu. Násilná smrt Sókratova znamenala pro Platóna životní otřes a vyhnala ho z Athén. Dlouhá léta putoval po místech Malé Asie, Itálie, Sicílie a Egypta a hledal moudrost u různých filosofických škol. Jeho otevřený duch ji nasával do sebe a vlastní silou přetvářel. Platónův duch se stal mořem, do kterého se stékají proudy nejrůznějších myšlenkových směrů, na jehož dně se zbytečný balast usadí, aby ven proudila jen křišťálová voda platónského ducha, která oživuje a nasycuje všechny, kteří „putují do země jitřní“.

Literatura spojená s Platónovým jménem by vydala za celé knihovny. Vždyť z jeho ducha se sytí evropská kultura už více než dva tisíce let. Ve snaze dojít k pravdě o věcech používal Platón dialektické metody v původním dobrém smyslu, tedy jako umění rozmlouvat, umění živého dialogu, při němž se osvětluje zkoumaný předmět ze všech stran. Tak dospěl se svým partnerem v přátelském rozhovoru k vysokým, ušlechtilým a krásným poznatkům, které nám ještě dnes činí potěšení a povzbuzují v usilování o světlo a jasnost, vždy podle stupně našeho duchovního pokroku. Platón dospěl až k nejčistším formám myšlení, k praobrazům, k tomu, co je věčně platné, k nejvyšší vědě nebo k nejvyšší nauce, jakou lze poznat. Podle něho musí být základem všeho něco věčně existujícího, neproměnného. Tak mluví o krásnu v protikladu ke krásným věcem, o bytí v protikladu k věcem, které existují.

Od Platóna přešel do myšlení a řeči vzdělaného lidstva pojem „idea“. Idea je podle Platóna pravzor, praobraz, to podstatné, všeobecně platné, existující samo o sobě, to neměnné. Za nejasnými a relativními představami lidí o mravních a estetických hodnotových pojmech poznal to, co je absolutní, co je neměnné, všeobecně platné, jak to známe z matematiky. Proto Platón řekl: „Geometrie je poznání věčně existujícího.“ - ze spisu „O státu“.

V proslulém podobenství o jeskyni nám staví před oči své učení o idejích obzvlášť plasticky. Zde v 7. knize spisu "O státu" ve zkrácené formě stojí: Představme si lidi – dává Platón promlouvat Sókratovi – , kteří sedí v jeskyni, připoutáni tam od dětství za nohy a krk, takže mohou vidět jen zadní stěnu jeskyně. Od vchodu proniká do jeskyně záře ohně. Mezi jeskyní a ohněm procházejí lidé, částečně mluvíce, částečně mlčky, nesou různé nářadí, sochy, sloupy a pod. Zajatci, kteří nemohou pohnout hlavou, vidí z těchto věcí a ze sebe samých jenom stíny. Slova lidí, která zeď jeskyně vrací jako ozvěnu, považují za řeč oněch stínů pohybujících se na zdi. Jednomu z uvězněných jsou nyní uvolněna pouta. Musí vstát, otočit se a jít proti světlu. To se děje za velkých bolestí. Oči má oslepeny září ohně. Nemůže poznat věci, jejichž stíny dříve viděl. Nemůže uvěřit, že nyní je pravdě, tedy jsoucímu, blíže než předtím. Považuje to, co tehdy viděl, za skutečnější než to, co se mu ukazuje nyní. Pohled do jasného světla ohně ho tak zabolí, že utíká a vrací se znovu ke svým stínovým obrazům jako k tomu, co je jistější. Dejme tomu, že ho někdo vyvleče příkrým východem z jeskyně ven do slunečního světla. Kvůli bolesti se tomu bude bránit a zcela oslepen nejprve nebude moci spatřit nic ze skutečných předmětů. Teprve až si zvykne a postupně pronikne kupředu z temnoty do jasnějšího světla, je mu možné poznávat. Nakonec je také schopen dívat se na slunce a pozorovat, jaké je, nejen na jeho zrcadlový obraz na vodě. Potom usoudí, že je to slunce, které vytváří roky a roční doby, že nade vším vládne, že určitým způsobem je i původcem stínových obrazů v jeskyni. Nyní je šťastný a lituje své bývalé spoluvězně. To všechno ho nebude již lákat natolik, aby opět žil dole. Avšak při návratu do jeskyně, aby osvobodil své dřívější druhy, jsou jeho oči dosud oslepeny hojností světla, a on proto neuvidí nic. Tak se tam dole stává směšným, když chce vysvětlovat stínové obrazy. Ti dole říkají, že si pokazil zrak tím, že šel nahoru, a že se nevyplatí ani pokoušet se vyjít ven. Kdyby je někdo chtěl osvobodit, připravili by ho o život.

Toto podobenství se může vztahovat k mnohému: oba světy s jejich vlastními způsoby poznávání, slepota při přechodu z jednoho světa do druhého a naopak, vzlet duše do jiného světa. Toto a ještě více vysvětlil sám Platón v dodatku k podobenství o jeskyni.

Německý filosof Karl Jaspers označuje toto podobenství za „…podivuhodné dílo filosofické vynalézavosti, za oporu pro myšlenky, které nejsou přístupné přímé vyslovitelnosti“.

Platón tím chtěl ukázat, že v duchovní oblasti lze až jako to poslední a s námahou spatřit ideu dobra nebo dokonalosti jakožto původ všeho, co vzniklo, co bylo stvořeno. Z podobenství o jeskyni vyplývá ještě jedna důležitá myšlenka. Totiž myšlenka o lidské duši, jedno z hlavních témat platónského filosofování vůbec. Poznáváme zde člověka jako zajatce smyslového světa, který se musí obrátit, musí učinit obrat čelem vzad, chce-li poznat pravdu, pravé Světlo.

Platón vede člověka od tohoto světa k onomu světu, ze spoutanosti ve hmotě ke svobodě absolutního bytí, od smyslového vnímání k ideji dobra v nadsmyslovém světě. Přesto není Platón snílkem, který považuje hmotu za vězení, z něhož člověk musí uniknout. „Člověk je ,zde‘ ve světě, musí skrze tento svět hledět ,tam‘, aby se dotekem podstatného sám stal podstatným.“ (Karl Jaspers)

Za obzvlášť vysokou vědu považoval Platón geometrii, jedno ze sedmi svobodných umění, vysoce ceněnou od antiky až po středověk. (Jen pro připomenutí jejich pořadí: gramatika, dialektika, rétorika, aritmetika, geometrie, hudba, astronomie.) O geometrii Platón řekl, že je „…poznáním věčně jsoucího“. Matematické pojmy geometrie jsou v platónském smyslu ideje věčné, všeobecně platné, jsou absolutní, nikoliv relativní, a tak je geometrie schopna vést člověka k nejvyšší ideji, k dobru jako takovému. Toto dobro samo o sobě je tedy poslední příčina, poslední tvořivá Prasíla. Je to Božské nebo Bůh nebo Božství.

Při vší obrovské šíři i hloubce bychom však u Platóna marně hledali nějakou naukovou konstrukci s pevně postavenými dogmaty. Strnulé dogma nemůže člověku nic dát, nemůže jej zahřát a podnítit k vlastnímu svobodnému přesvědčení. Vnitřní svoboda, vnitřní svobodné a ušlechtilé myšlení — to je hlavní charakteristický znak pro platónské myšlení.

Akademie, kterou Platón založil, když mu bylo čtyřicet let, zračila nedogmatického platónského ducha. Platónská Akademie existovala téměř tisíc let. Až v 6. století po Kr. ji nechal zavřít byzantský císař Justinián. V této škole si stále udržovala převahu myšlenka, že svoboda myšlení je důležitější než dogma. Cesta, kterou člověk sám našel, je pro něho důležitější a správnější než cesta druhého, povýšená na dogma. Svobodnému pátrání po pravdě se nesmějí klást žádné hranice.

Platón ukázal novou cestu, úplný obrat z temné jeskyně naší pozemské spoutanosti, obrácení směrem ke Světlu. Postavil člověku před oči nejvyšší ideu dobra a krásy.

Co poutníci do země jitřní před ním poznali a žili, to oděl do jasné řeči své doby, která je dodnes srozumitelná. Učil lidi povznést se do jasných a čistých výšin ducha, aby mohli lépe plnit pozemské úkoly. Nade vším stojí svoboda osobnosti, svoboda myšlení a slova, svoboda bádání a hledání pravdy.

Tak dal Platón cestě do země jitřní nový směr, dal nové impulsy onomu velkému putování ke Světlu, k domovu duše.

podle knihy Dr. Erika Peterse „Die große Morgenlandfahrt“ zpracoval