Pověz mi, kyvadlo

Sami jsme ochromeni starostmi, rady příbuzných a přátel se různí, odbornou pomoc poraden a psychologa málokdo vyhledá. Kdyby tak bylo možné nahlédnout za oponu budoucnosti, abychom viděli, jak to všechno dopadne!

Touha vědět víc, než nám dovolí naše smyslové vnímání, je stará skoro jako lidstvo samo. Ve starověku byly dotazy směřované věštcům ve všech vyvinutých kulturách samozřejmostí. Obrazy v křišťálové kouli, mediálně nadaní lidé, kněží a kněžky, kteří byli schopni navázat kontakty se záhrobím… Pomysleme jen na známou věštírnu v Delfách, která existovala celá staletí! Středověk učinil těmto praktikám přítrž. Církev byla ochotná a schopná zlikvidovat každého, kdo měl mediální schopnosti či uměl léčit magnetismem nebo bylinkami a chtěl těmito dary pomáhat lidem. Obvinění z čarodějnictví a ze spolčení s ďáblem znamenalo skoro vždy rozsudek kruté smrti.

Dnešní „pokroková“ doba všem esoterickým praktikám opět přeje a v podstatě rozdělila lidi do dvou táborů. Materialisté mediální či léčitelské schopnosti jednotlivců nedokážou rozumem pochopit, neberou je vážně, často se jim vysmívají a někdy tyto lidi v médiích i hrubě urážejí. Druhá skupina lidí jsou nadšenými a často nekritickými obdivovateli všech, kteří tyto schopnosti mají a snaží se pomáhat ostatním. Problém je ale jinde. Představme si, že s jedním dotazem navštívíme dvě kartářky. Za samozřejmého předpokladu opravdového nadání můžeme podle různé schopnosti empatie těchto žen (karty většinou vykládají ženy, jsou vnímavější vůči svému okolí) dostat i dvě nejednoznačné nebo dokonce rozdílné odpovědi. Křišťálová koule může ukázat situaci opět v jiném světle. Co teď s tím? Pak si vzpomeneme, že i to už tady bylo, když kdysi dávno padl dotaz na věštírnu, má-li vojsko překročit řeku. „Když ji překročíš, zničíš velikou říši“, tak nějak zněla věštba. Řeku překročili a říši zničili – tedy tu svoji. Tato odpověď je typickým příkladem různých možností interpretace jednoho výroku. Takové odpovědi nám ovšem nepomohou dál.

Ve většině esoterických praktik – karty, křišťálová koule, média – jsme odkázáni na schopnosti jiných a jen pasivně čekáme, co nám bude sděleno. Když bychom si chtěli pomoci sami, museli bychom se naučit třeba vypracovat horoskop, nastudovat literaturu o čtení z ruky nebo znát význam jednotlivých karet pro jejich výklad. Některé schopnosti se ani naučit nelze, musí nám být dány – například medialita a léčitelství. Existuje ale jedna pomůcka, se kterou můžeme pracovat sami bez jakéhokoli předchozího školení a bez prostředníka – kyvadlo. Vezmeme do ruky řetízek, na němž je zavěšen nějaký přívěšek, nebo i bez něj, položíme otázku a většinou se takto vyrobené jednoduché kyvadlo začne pohybovat. Do kruhu nalevo, do kruhu napravo nebo jen v přímce. Kladením jednoduchých otázek, na něž známe odpověď, zjistíme, který pohyb kyvadla znamená kladnou a který zápornou odpověď, zkusíme položit další dotazy a kyvadlo téměř vždy nějakým způsobem reaguje.

Takže se člověk učí formulovat otázky a ptá se stále častěji, začíná si ověřovat a nechává „schvalovat“ svá rozhodnutí. Nejprve ta závažná, s nimiž si neví rady, pak ta každodenní, týkající se třeba problémů v práci a nakonec to může dojít tak daleko, že bez dotazu a odpovědi kyvadla si třeba ani nevybereme dovolenou.

Co se ale vlastně děje při věštění pomocí kyvadla? Co přesně uvádí kyvadlo do pohybu? Svalový reflex toho, kdo kyvadlo drží v ruce, jak si to představují mnozí pochybovači? Nebo je to zvýšená citlivost člověka vůči některým formám záření? Či snad nám na naše dotazy odpovídají duchové z onoho světa, tedy duše zemřelých, a nám se tak opravdu podaří navázat kontakt se záhrobím? Tu poslední možnost si nechce přiznat mnoho lidí, kteří s kyvadlem pracují. Ale jak se dá něco takového vyloučit?

Kyvadlo je hmotný prostředek, který odpovídá na položené dotazy. Když předpokládáme, že obdržené odpovědi jsou pravdivé a správné (to přirozeně nemusí být vždycky, protože svoji roli mohou sehrát také sebeklam a ješitnost), musíme si uvědomit dvě věci. Za prvé: Člověk, který kyvadlo drží, má určité jemné vyciťování, které mu dovoluje cítit výkyvy. Kyvadlo nebo proutek v rukách proutkaře slouží v tomto směru pouze jako „zesilovače“, jak se to děje například při hledání podzemních vodních toků.

Druhá, stejně pravděpodobná možnost je ta, že otázka položená kyvadlu je inteligentně zodpovězena proto, že člověk, který takto s kyvadlem pracuje, se svou koncentrací vnitřně otevře záhrobním vlivům – konkrétně řečeno duchům z onoho světa – a poskytne jim tak možnost projevit se a vyjádřit. Je to podobné jako u hýbání stolku při spiritistických seancích, kde jsou si tazatelé vědomi svého kontaktu s těmi, kdo již opustili tento svět, tedy s duchy ze záhrobí.

U kyvadla to není tak jednoznačné. Kyvadlo odpoví prakticky vždycky, na každou otázku. Kde ale končí citlivost praktikující osoby a začíná otevření se jiným jemnohmotným vlivům – nebo také ješitnosti? Tyto důležité základní otázky si člověk, který kyvadlo používá, těžko sám zodpoví – ani dost dobře nemůže. Ptá se kyvadla, protože to podle jeho názoru prostě funguje. A neuvědomuje si, jaké nebezpečí mu práce s kyvadlem přináší.

Nebezpečí, které je kritickému pozorovateli zřejmé na první pohled, je závislost. To si ten, kdo si kyvadlem denně kontroluje odpovědi na běžné otázky, které se v životě vyskytnou, často vůbec neuvědomuje. Kdo si navykne řešit každý problém, každé rozhodnutí dotazem pomocí kyvadla, odnaučí se postupně důvěřovat svému vnitřnímu hlasu a samostatně se rozhodovat. Tento druh slepé víry v sobě skrývá nebezpečí, že člověk „naletí“ na nesprávné odpovědi. Všechno může dojít tak daleko, že vlastním chtěním otevřené dveře do onoho světa jednou už nepůjdou zavřít. Následkem mohou být psychické problémy a poruchy osobnosti.

Práce s kyvadlem může také vést k naprosto nesprávným představám o onom světě. Mnozí z těch, kteří s kyvadlem pracují, považují vychýlení kyvadla za znamení svého spojení s vyššími duchovními úrovněmi či dokonce přímo s Bohem. Ve skutečnosti ale platí jednoduchý zákon: Každá hmotná pomůcka – kyvadlo, sklenička na stolku nebo jiný nástroj – může být snadno ovlivněna silami, které se nacházejí na onom světě v naší blízkosti, tedy „hutnějšími“, zatímco se asi rozumí samo sebou, že vyšší bytosti se nepostaví do služeb lidské zvědavosti nebo touze vyniknout.

Člověk se tak spoléhá na informace, u nichž nezná pramen a může být proto snadno sveden z cesty. Existuje dostatek případů, které to potvrzují. I některé společnosti zásadně odmítají používání kyvadla, zvláště pak v otázkách zdraví. Když někomu položím jednoduchou otázku, například se ho zeptám na cestu, nemusím se zabývat tím, zda je tento člověk charakterově bezvadný. U důležitějších otázek si musím dát přirozeně větší pozor na to, kdo mi odpovídá, protože slepá důvěra může být velmi nebezpečná.

Ten, kdo zvolí pozemské pomůcky k navázání kontaktu se záhrobím, vydává se dobrovolně na rejdiště duchů, kteří se nacházejí blízko naší Země nebo jsou na ni vázáni. Všechno, co je hutné a těžké, tedy temné, je hrubé hmotnosti, v níž se nachází Země, blíže než cokoli čistého, světlého a lehkého a může tak možností užšího spojení vyvinout větší sílu. Všechno čisté a světlé, co je kolem nás, se stáhne zpět, aby nebylo samo pošpiněno, jakmile se při práci s kyvadlem nebo při hýbání stolku při spiritistických seancích přiblíží temnější duch. To ovšem člověk s kyvadlem v ruce nevidí a není ani v jeho silách tomu zabránit, protože svým otevřením se temnějším jemnohmotným vlivům to vlastně sám chtěl.

„Temnější jemnohmotné vlivy“, o kterých je řeč, neznamenají jen to, že člověk může dostat nesprávné, zavádějící odpovědi. Mnohem větší nebezpečí hrozí v pevném jemnohmotném spojení se záhrobními duchy, kteří pak mohou dotyčnému člověku velmi ztížit jeho vlastní duchovní vzestup. Tyto vazby člověk často rozpozná teprve po odchodu z tohoto světa do jemnohmotné říše, tedy po své pozemské smrti.

Opravdové spojení se světlými výšinami onoho světa není možné navázat pomocí hmotných, tedy materiálních pomůcek. Jestliže se člověk otevře v modlitbě – v důsledku duševního otřesu v utrpení nebo v hluboce procítěné radosti a vděčnosti – může navázat spojení se světlými bytostmi. Rozhodující je při tom čistota a hloubka jeho cítění. Jen pravá touha a poctivé chtění pomohou navázat spojení se světlem, s těmi sférami bytí, odkud k lidem proudí poznání a síla.