Poutník krajinou

Na cestách za jejich poznáním se stal poutníkem, který v krajině objevuje to, co jiní považují buď za samozřejmost, nebo co jednoduše přehlížejí. Poté, co mu léčivá voda jedné ze studánek pomohla k uzdravení z těžké nemoci, má nutkání přírodě splatit dluh a zprostředkovat lidem pohled, jaký býval v minulosti samozřejmostí. Pohled, skrze nějž by znovu mohli najít vztah k přírodě. S deníkem a fotoaparátem putuje po krajině už šest let…

Jsem takový poutník Evropou, poutník životem. Narodil jsem se u Bratislavy na Žitném ostrově, ve vesničce, která se dnes jmenuje Kalinovo. Když mně byl asi rok, odstěhovali se rodiče na Severní Moravu do vesničky Jiříkov. Ta vesnice je známá třeba díky fotografovi Jindřichu Štreitovi, který byl mým spolužákem, nebo z filmu Divoké včely. Ten film přesně odpovídá drsnému obrazu té vesnice.

SG: Vaši rodiče ale pocházejí z Rumunska…

Rodiče byli Slováci, kteří žili v rumunských horách, východně od města Oradea. To byla taková enkláva, kde žilo asi třicet tisíc Slováků. Po válce velká část z nich odešla na výzvu Československé republiky zpět do vlasti a usídlili se tady. Můj táta odešel od rodiny jako první, za ním ještě dva bratři, ostatní zůstali. Mámin děda prodal hospodářství, všechen majetek naložili do vagónu a taky se odstěhovali na Slovensko. Rodiče se poznali až na jižním Slovensku – tam se také vzali.

SG: Kde se cítíte být doma?

Přestože bydlím v Olomouci, doma se cítím být v krajině mého dětství – protože když jsem byl dost vážně nemocný, potřeboval jsem se tam vrátit. Takže doma jsem na Sovinecku.

SG: Rozhlasoví posluchači z Olomouce vás znají z pravidelného seriálu Němí svědci historie, který spolu natáčíme. My tomu tady pracovně říkáme „putování po křížkách“. Jak to vlastně začalo, že jste si začal všímat drobných prvků v krajině, zapisovat si o nich, fotit je?

Nebyl to původně můj záměr. Chtěl jsem poznat krajinu Sovinecka, začal jsem po ní chodit a najednou jsem zjistil, že místa, která znám po desetiletí, začínám vidět jinýma očima – právě přes ta místa s křížky jsem si více všímal souvislostí. Postupem času jsem začal shánět literaturu a oslovovat pamětníky, kteří tam žijí.

SG: Vy ale neputujete jen po krajině Sovinecka, máte zmapovanou řadu dalších vesnic. Co vás všechno zajímá, když chcete poznat nějakou vesnici?

Vždycky se nejdříve podívám do map, chci poznat její katastr, takže s mapou pěšky procházím všechna zajímavá místa – jsou to často i různá nevábná zákoutí. Chození krajinou už se mi stalo drogou, chodím za každého počasí v průběhu celého roku, ať je krutá zima nebo horké léto… Vždycky se snažím navštívit nejen místa známá nebo zachovalá, ale i místa, kde něco stávalo v minulosti a už to tam není. Věřím, že i tato místa zachovávají nějakého ducha, že je tam zachována nějaká paměť.

SG: Jak pátráte po informacích, jak víte, koho ve vesnici oslovit? Jdete za starostou?

Je to různé. Jsou i vesnice, kde nemají obecní úřad. Pokud tam je, dají mi někdy k dispozici i kroniky a další materiály, ze kterých čerpám, dají mi tipy na starší lidi, kteří mají nějaký vztah k minulosti, ty pak zkusím navštívit. V těch menších vesnicích zajdu třeba do hospody nebo do obchodu a zkusím se zeptat – a lidi mi poradí.

SG: Jaké je to setkávání se starými lidmi?

Pro mě je to vždycky velký zážitek, protože často jsou to lidé, kteří už nemají nikoho, kdo by je poslouchal. Říkají, že mladé už to nezajímá a že jsou rádi, že je někdo, kdo je chce poslouchat, kdo si zapisuje. Někdy se ti lidé svěřují i s věcmi, které by třeba už běžně neřekli. Takže se dozvídám i takové příběhy smutných nebo veselých lidských osudů.

SG: Měl jste z počátku třeba ostych lidi oslovit? V čem to bylo jiné tehdy, v čem teď?

Kamarád, se kterým jsem fotil drobné památky, mně řekl, že když nevíme, kde boží muka, která někde v poli hledáme, stávala, zeptáme se první babičky, která půjde po návsi. Pamatuji si to přesně  – bylo to v Horní Sukolomi. Babička nám řekla, kde to bylo, jak ta boží muka vypadala – a tam došlo k tomu průlomu. Před tím jsem se snažil všechno najít na mapách nebo v knihách, ale netroufal jsem si oslovit lidi.

SG: Jaké je to, povídat si s těmi lidmi?

Vybavuje se mi například pan Johanes z Lošova, který mi vyprávěl nejen o zničení dřevěných božích muk v padesátých letech, ale hodně mi řekl i o svém životě. A myslím, že to byly věci, které neznali ani lidé z jeho nejbližšího okolí. Pamatuji si taky na příběh jednoho osmdesátiletého dědečka z Brníčka. Ten mi v teplácích a galoších vyprávěl na svém dvoře příběhy, které se udály v jeho dětství. Například příběh mladé dívky, dcery místního lékaře, která se utopila v řece Oskavě. My jsme potom na hřbitově našli její hrob. Do té doby jsme mysleli, že ten dědeček už je trochu popleta. Ale našli jsme potom všechno, co jsme podle jeho vyprávění hledali.

SG: Vzpomněla jsem si v souvislosti s tím vyprávěním starých lidí na nedávný rozhovor s farářem Antonínem Huvarem, ten říkal: „Jestli máš tetinu, která umí vyprávět, podepři si bradisko a poslouchej. Protože tak nemusíme opakovat chyby našich předků, ti už nějakou tou zkušeností prošli.“

Je to tak, žel lidi dnes víc poslouchají televizi a málo si vyprávějí. Já jsem zkusil oslovit i mou maminku – vyprávěla mně o svém dětství v rumunských horách. Ti lidé už si často nepamatují, co se stalo včera nebo před hodinou, ale dobře si pamatují své mládí a dětství. Maminka už taky nevěděla, co se dělo včera, ale pamatovala si spolužáky ze školy, zpívala mi písničky, říkala básničky. Ti lidé nám stále mají co říct.

SG: Vraťme se teď k těm drobným památkám v krajině.

Od začátku jsem si všímal, že památky jsou v jakémsi vztahu ke krajině a k přírodě – ať jsou to kapličky, boží muka, kříže, smírčí kříže, sochy svatých – velice často jsou doprovázeny i stromy. Někdy je kaplička i nad nějakou studánkou, kříže jsou někdy na vrcholcích hory. Jsou tam souvislosti. Člověk kdysi uctíval památné hory nebo skaliska, nebo stromy, a křesťanství potom úctu k těmto místům přebíralo. Já si všímám všeho. Stromů, alejí, které někdy nejsou ani zaznačeny v mapách, studánek. Prameny měly vždycky více funkcí – nejenom osvěžit, ale také očistit, uzdravovat. Ta místa jsou mnohdy opomíjena nebo zničena. Náš vztah ke krajině jde hodně přes komerci.

SG: Kdy a proč začali lidé stavět křížky?

Ty nejstarší v hanácké krajině jsou smírčí kříže. Stojí na místech nějakého neštěstí, vraždy nebo něčeho podobného – neumíme je přesně datovat. Takže často u nich bývá napsáno rozpětí od 15. do 17. století. Smírčí kříže stavěli vrazi, museli na nich vlastnoručně vytesat nástroj, kterým svou oběť zabili. Na křížích tak najdeme vytesané sekery, nože… říká se, že vrah, pokud to rodina oběti dovolila, musel celou noc v režné košili ležet na místě, kde svou oběť zabil, a prosit za odpuštění. Tak mohl být ušetřen trestu smrti…

SG: Co další památky – boží muka, kapličky nebo sochy?

Lidé je velice často stavěli z vděčnosti. Podle toho, co slyším z vyprávění lidí, nebo co pozoruji v krajině, byli lidé dříve zvyklí často děkovat. Na jaře šli do polí a děkovali Pánu Bohu za to, že budou mít úrodu, potom děkovali za to, že měli úrodu, děkovali za to, že se jim narodilo dítě, za to, že byli zachráněni v nějaké nouzi, stavěli třeba sochy z vděčnosti za uzdravení sebe nebo svých blízkých. Oni ten dík potřebovali nějak zhmotnit, proto postavili kříž, sochu, a měli velice silný citový vztah k tomuto místu. Celá jejich rodina pak toto místo uznávala – to dnes už zřejmě taky není.

SG: Kromě všech těch památek dodnes dochovaných, ale i těch, které známe už jen z vyprávění, zůstaly v paměti lidí příběhy, o kterých už byla řeč, ale také třeba pohádky, pověsti o přírodních bytostech – vodnících, vílách, ohnivých mužích…

Mnoho těch příběhů pochází ještě z dob, kdy plnily nějakou společenskou funkci. Ochranitelskou nebo varovnou. Mě zajímá ještě i ta mnohem starší doba, kdy tady divočinou běhal pračlověk. On vnímal celou přírodu jako živou bytost – kameny, stromy, všechno kolem něj bylo živé, povídal si s ptáky, poslouchal šumění větru. Někteří měli takové schopnosti, že slyšeli přírodu zpívat, a pak to dokázali předat dál – v písních nebo příbězích, legendách. To dokázali někteří lidé i později – třeba básníci. Ten člověk ty bytosti určitě i viděl, takže existují. Indiánský náčelník Seattle říká: „Jsme částí země a ona je částí nás.“

SG: Hovořil jste o duchovním vztahu člověka ke krajině. Zabýváte se minulostí krajiny. Čím ještě?

Zajímám se také o to, jak člověk krajinu využíval. Buď tam chodil, jezdil – to dokládají staré cesty, nebo ji těžil – staré lomy, stavěl hráze – využíval vodní sílu pro mlýny, pro rybníky. To všechno vidíme v  krajině i dnes, takže já se v ní učím číst.

SG: Jednou jste mně řekl, že není těžké milovat třeba malebnou krajinu Beskyd. K hanácké krajině, ve které nyní žijete, jste si ale musel vztah nejprve najít. Jak se to dělá?

Je to hodně spojené s konkrétními příběhy, zážitky, které jsem tady zažil. Byli to buďto lidé, kteří mě srdečně přijali – pamatuji si na jednu paní v Dubčanech, která mi dala napít čerstvě nadojeného mléka – nebo příběhy lidí, kteří už nežijí. Staří kronikáři, kteří v těch kronikách projevovali lásku k Hané. Přes tyto lidi to bylo. Když jsem chodil tou jakoby nezáživnou hanáckou rovinou, zjistil jsem, že je vlastně něco jako zahrádka obklopená krásnými horami. A nad tou zahrádkou je vždycky překrásné „hanácké nebe“…

SG: Co vaše zázračné uzdravení ze studánky?

To se musíme znovu vrátit na začátek, kdy jsem se snažil poznat obce sovineckého panství. Když jsem procházel tou hodně zalesněnou krajinu, našel jsem mezi Rýžovištěm a Veveřím místo, kde stávala poutní kaplička. Měl jsem pocit, že když lidé chodili na procesí, na to místo za uzdravením, zřejmě chodili k nějaké studánce. Říkal jsem si, že tam někde musela být voda. A pak jsem pod tou kapličkou – dnes zničenou – našel v lese další kapličku dřevěnou, která má pod oltářem studnu. A tam byla ta zázračná voda, která mě uzdravila. Takže já jsem našel v krajině místo, které mně hodně pomohlo, a teď bych to vlastně měl té krajině nějak vrátit. Snažit se lidem ukázat, že je krásná, a říct jim, aby ji neničili.

SG: Co na toulání po krajině říká vaše rodina? Když s manželkou někam vyrazíte a vy namísto abyste se věnoval jí, hledíte po křížkách…

Někdy si říká, že jsem maniak. Když jedeme do Maďarska, žena jde do termálních lázní a já vyrazím do okolní krajiny a do kopců poznávat křížky. Když jsme byli na Krétě, tak jsem taky chodil po horách. Ale mě nebaví sedět na místě nebo ležet u vody. Já potřebuji chodit a poznávat. Snažíme se proto o nějaký kompromis.

SG: Máte nějaký konkrétní plán – zmapovat ještě nějakou krajinu?

Tady bych citoval amerického filosofa a ekologa Henryho Davida Thoreaua: „Celý život nám nebude stačit k tomu, abychom poznali místo, kde žijeme, a okruh patnácti kilometrů kolem něj.“ Na mapě jsem si nakreslil tři okruhy – jeden je kolem Jiříkova, jeden kolem Dlouhé Loučky a jeden kolem Olomouce. A v těch místech je celý svět. Já už netoužím po nějakých dálkách. Ty vidím v televizi, nebo si o nich nechám vyprávět. Toužím poznat minulost nejenom povrchně, ale dostat se do hloubky, rozumět symbolice těch míst a těch příběhů. To je můj sen.