Pitná voda a změny kolem nás

Svět kolem nás a v nás se odpradávna vyvíjí. Říkáme tomu evoluce a někdy se nám zdá, že je to směřování k lepšímu, jindy k horšímu. Poslední dobou řada vnímavých lidí říká, že se svět najednou mění intenzivněji. Jako bychom se chystali na nějaký evoluční skok.

K pozorovaným změnám patří i to, že se stále více lidí zajímá o prostředí a podmínky, které jejich život ovlivňují. Je nasnadě, že se dříve či později začnou zajímat také o vodu, kterou pijí. V době, kdy mohou do určité míry i rozhodovat o její kvalitě (nabídka balených vod či domácí doúpravy vody), je v tom i kus odpovědnosti – umět se správně rozhodnout. Není to však snadné: obchodní soutěžení s sebou nese záplavu zjevných i skrytých a vzájemně si odporujících informací o prospěšnosti „té naší“ a škodlivosti „té jejich“ vody. Společným rysem, zděděným z doby vlády jedné strany, je pak vyjadřování nedůvěry vůči oficiálním autoritám jako rigidně uvažujícím strukturám, které lidi záměrně neinformují o skutečné (špatné) kvalitě pitné vody.

Rád bych zde na obranu oněch „rigidních“ struktur uvedl několik příkladů svědčících o tom, že určitý pokrok se nevyhýbá ani této oblasti.

Tak předně, ve středu zájmu hygienických předpisů není výroba nebo výrobce vody, ale spotřebitel. Jedním z důkazů je odebírání vzorků na kohoutku u spotřebitele. Společnost totiž logicky více zajímá, jakou vodu skutečně pije, než jakou vodu vyrábí vodárna. S tím souvisí i povinná obměna vzorkovacích míst, která by měla v rámci možností (resp. v rámci předepsané frekvence kontroly) postihnout co nejvíce různých odběrových míst.

Spotřebitel má právo být informován: pokud chce spotřebitel vědět, jaká je aktuální kvalita vody nebo jaké chemické látky se používají k úpravě jemu dodávané vody, výrobce (dodavatel) vody mu musí podle zákona o ochraně veřejného zdraví tyto informace poskytnout.

Spotřebitel musí být informován: pokud voda nevyhovuje stanoveným požadavkům a hygienický orgán povolí výrobci dodávat po určité období vodu nižší kvality, výrobce o tom musí spotřebitele informovat. Pokud z tohoto rozhodnutí hygienika plyne pro některé skupiny obyvatelstva možné ohrožení zdraví, jsou výrobci vody povinni do informace zahrnout i postup k ochraně zdraví. Totéž samozřejmě platí i v případě zákazu nebo omezení použití pitné vody. Pokud výrobce či dodavatel vody při kontrole zjistí, že nedodržení limitu bylo způsobeno domovním rozvodem, musí o tom opět informovat odběratele a v informaci uvést i možná nápravná opatření.

Výše uvedená práva jsou spotřebiteli dána zákonem a výrobci vody je musí chtě nechtě respektovat. Moderní vodárenské společnosti však vědí, že pro zajištění skutečné kvality vody je nutné jít i nad rámec zákonného minima. Mezinárodní asociace pro vodu (IWA), která sdružuje hlavní světové výrobce pitné vody, si v roce 2004 vytkla následující cíl: „Cílem je dobrá nezávadná pitná voda, která se těší důvěře spotřebitelů. Voda, kterou lze nejen bez obav pít, ale u níž spotřebitel zároveň oceňuje její estetickou kvalitu.“

Jinými slovy: Pitná voda musí být dostupná v potřebném množství a kvalitě, přičemž pod pojmem kvalita se neskrývá pouze bezpečnost či nezávadnost vody, ale i její plně vyhovující chuť a další smyslově postižitelné vlastnosti. Zároveň se však celý systém zásobování vodou musí těšit důvěře spotřebitelů, protože to, jak veřejnost vnímá kvalitu vody, je nutno považovat za nedílnou součást kvality samotné. Vodárenské společnosti nemohou nikdy považovat za vyhovující stav, při němž pitná voda sice odpovídá všem hygienickým požadavkům, ale spotřebiteli nechutná nebo pochybuje o její kvalitě. Jaký nástroj má být k budování důvěry použit?

Uvedu-li zde, že se jedná o „Plány zabezpečení pitné vody“ nebo „HACCP“ (Riziková analýza a kritické kontrolní body při výrobě), málokomu to asi něco řekne. Proto to zkusím opsat jinak: voda je dobrá a důvěryhodná jen tehdy, pokud má dobrý „původ“. Mít pod kontrolou celý proces výroby vody a všechna jeho riziková místa je mnohem bezpečnější způsob zajištění dobré a nezávadné vody než spoléhat na občasnou kontrolu pitné vody v distribuční síti. Proč? Protože ve chvíli, kdy hodnotitel dostane do ruky „špatný“ výsledek, nemůže už v naprosté většině případů spotřebitele nijak ochránit, neboť spotřebitel už tuto „špatnou“ vodu dávno vypil či jinak použil. Dalším významným argumentem, proč nelze spoléhat jen na rozbor vody dle platných předpisů, je přirozená omezenost existujících ukazatelů kvality vody v legislativě, které nikdy nemohou postihnout všechny látky či mikroorganismy, které se do vody mohou dostat z okolního prostředí. Co tento systém konkrétně znamená pro výrobce vody? Každý výrobce a distributor vody by měl především dobře znát svůj systém, dále by si měl udělat nebo nechat udělat rizikovou analýzu celého „řetězce“ zásobování vodou (ochranné pásmo – zdroj – úprava – distribuce) a identifikovat všechna nebezpečí, která tomuto systému hrozí. Na základě této analýzy vypracovat plán zabezpečení kvality vody, ve kterém kromě všech rizik budou uvedeny i způsoby, jak jim čelit (potřebná preventivní, průběžná i nápravná opatření, atd.).

Vzhledem k tomu, že tento přístup bude v příštích letech zakotven do příslušné evropské směrnice o pitné vodě, je jisté, že dříve či později se bude muset začít systematicky naplňovat i v České republice.

Když už jsme u předpisů EU, pak jednou z nejzajímavějších změn, kterou může přinést budoucnost, by mělo být zlepšení kvality surové vody. Podle evropské Rámcové vodní směrnice (2000/60/ES) musí členské státy EU do roku 2015 zajistit „dobrý kvalitativní stav“ všech svých vod. Např. tak, aby k případné výrobě pitné vody z těchto zdrojů postačily jen jednoduché metody úpravy. Společenství porýnských vodáren si pak ve svém plánu na ochranu Rýna vytyčilo následující cíl: „Hlavním cílem ochrany řeky Rýn je zajistit, aby vodárny mohly stále vyrábět pitnou vodu za použití pouze přirozených čisticích metod. Příkladem přirozených metod je břehová infiltrace a písková filtrace. Pitná voda musí být čistá, nezávadná a zdravá…“

Pitná voda bez chemické dezinfekce

Dezinfekce vody chlorem byla po tři čtvrtiny 20. století považována za bezkonkurenčně největší úspěch v hygieně vody všech dob. V polovině 70. let byla však objevena i „druhá strana mince“. Při chemické dezinfekci (a při dezinfekci chlorem zvlášť) může vznikat v pitné vodě řada toxických látek – označovaných jako „vedlejší produkty dezinfekce“ – tím, že chlor reaguje s přírodními látkami ve vodě, které vznikají rozkladem organické hmoty (např. listí). Tyto vedlejší produkty dezinfekce mohou být ve vyšší koncentraci pro člověka při chronické expozici rizikové. Proto se od té doby hovoří o „vyvažování rizik“ a hledá se kompromisní „hranice“ (způsob úpravy) mezi zabezpečením mikrobiologické nezávadnosti vody a minimalizací vedlejších produktů dezinfekce. Mnoho zahraničních vodárenských společností však šlo ještě dál, krok chemické dezinfekce z úpravy zcela vypustilo a distribuuje vodu i ve velkých aglomeracích (např. Berlín, Lublaň, Amsterdam, Kolín nad Rýnem, Curych a další) bez jakéhokoli dezinfekčního rezidua. Zkušenosti ukazují, že při dodržení určitých zásad je možné trvale dodávat pitnou vodu bezpečnou po stránce mikrobiologické i chemické. Důvodem, proč k tomuto způsobu distribuce přistupuje stále více vodáren, je nejenom vyřešení otázky vedlejších produktů dezinfekce, ale také spokojenost zákazníka, protože voda je mnohem chutnější. Ani v České republice už není chemická dezinfekce vody povinná, jak se mnoho lidí dosud domnívá, a již existují vodovody dodávající vodu chemicky nedezinfikovanou.

Možná nejpozději na tomto místě čtenáře napadne, jaká je tedy vlastně jakost pitné vody v České republice? Tak především – různá, podle místa a zdroje. U domovních studní od vynikající po pochybnou (protože voda zde nepodléhá povinné kontrole, chybí přesnější přehled), ve veřejných vodovodech od vynikající po balancující na hranici povolených limitů, ale v průměru i v evropském srovnání velmi dobrá a pro spotřebitele relativně velmi bezpečná. 67 % neboli 6,4 mil. obyvatel je zásobováno vodou z veřejných vodovodů, v nichž v roce 2006 nebylo nalezeno žádné překročení limitu u žádného ukazatele s nejvyšší mezní hodnotou (NMH). 66 vodovodů zásobujících 23 tisíc obyvatel má pro některý ukazatel s NMH schválenu dočasnou výjimku.

Proč výše neříkám, že voda je „zcela bezpečná“, ale jen „relativně velmi bezpečná“? Ze dvou důvodů. U vodovodů, kde je schválena výjimka, je obvykle doporučeno, aby vodu nepožívali kojenci. A dále se ve vodě mohou vyskytovat některé látky s mutagenním (a tedy karcinogenním) účinkem, u kterých není žádná bezpečná hranice příjmu. Každá, i nízká koncentrace ve vodě se pojí s určitým, byť velmi nízkým, rizikem. Z dat o jakosti vody v ČR za rok 2006 bylo vypočteno, že konzumace pitné vody může teoreticky přispět k ročnímu zvýšení pravděpodobnosti vzniku nádorových onemocnění hodnotou přibližně 2x10^-7, což znamená 2 dodatečné případy nádorových onemocnění na 10 mil. obyvatel. V porovnání s jinými riziky, se kterými denně žijeme, je to hodnota velmi nízká.

Samozřejmě, naše poznání je omezené a je možné, že o některých mechanismech účinku a rizicích některých chemických látek dosud nevíme, takže skutečné riziko může být vyšší. S jistotou však víme, že kdyby lidé pili více čisté vody (ať už vůbec nebo na úkor řady méně zdravých nápojů), i když by nebyla zrovna vynikající kvality, zaznamenali bychom snížený výskyt mnoha onemocnění včetně některých nádorů (např. močového měchýře a rekta), které souvisí s nedostatečným příjmem tekutin.

Aby však lidé pili čistou vodu, musí jim také chutnat. A musím přiznat, že v tomto směru je u nás na mnoha místech stále co zlepšovat.

Zmínili jsme se o chemických látkách a chuti či pachu vody, ale co bakterie či viry ve vodě? V tomto směru považuji situaci ve veřejném zásobování pitnou vodou v ČR za bezproblémovou. Naopak se mi někdy zdá, že se této stránce u nás přikládá větší význam (riziko), než ve skutečnosti má. Člověk nežije a neměl by žít ve sterilním prostředí. Např. poslední studie z Karélie ukázala, že v oblastech, kde pitná voda měla horší mikrobiologickou kvalitu, byl významně nižší výskyt alergií u dětí. Proč? Zřejmě proto, že tyto děti měly díky silnějším imunitním podnětům (asi i z pitné vody) lépe vyvinutý imunitní systém.

Nezávadnost pitné vody dnes definujeme pomocí souboru fyzikálně-chemických, mikrobiologických a senzorických ukazatelů. Je to dostatečné? Těžko říci, zatím se zdá, že ano – pokud výsledek analýzy vody kombinujeme s nálezem získaným místním šetřením v oblasti zdroje, úpravy a distribuce vody. Jistě, existuje i řada známých, tušených a zřejmě i dosud neznámých fyzikálních vlastností vody počínaje teplotou, přes proměnlivou strukturu clusterů molekul vody až po údajně různé energetické stavy. Víme, že pomocí různých metod můžeme některé tyto vlastnosti ovlivnit. Co však nevíme, je, zda tyto vlastnosti mají nějaký významný vliv na lidské zdraví, protože to zatím nikdo nebyl schopen dokázat. A to ani žádný z mnoha výrobců různých zařízení na „oživení“ či „energetizaci“ vody, kteří s jistotou deklarují nejrůznější prospěšné účinky a kteří hypotézy o mechanismech účinku vydávají za skutečnost.

Přitom seriózní výzkum v této oblasti by nám v budoucnu mohl pomoci v něčem, co dosud neumíme. Neumíme dost dobře definovat „dobrou pitnou vodu“ čili vodu, která nejen organismu neškodí, ale zároveň zdraví prospívá. Chybí nám z části kritéria pro toto pozitivní vymezení. Na tento evoluční skok si musíme ještě počkat.