Největší dar Vánoc

Přípravy začínají už několik týdnů před Štědrým dnem. Na náměstích se vztyčují vánoční stromy, zdobí se domy i celé ulice, stavějí se jesličky, všude se rozsvěcují svíčky...

Především se zdá, jakoby se lidí zmocnila horečka – dárková horečka. Najednou se všechny myšlenky točí kolem jediné otázky: co dát svým blízkým? Kde a kdy dárky koupit? Nebo je vyrobit? Člověk se těší, dokončuje poslední přípravy, balí a nadepisuje. A když konečně přijde ten dlouho očekávaný den, nastává velké vyměňování. Lidé dávají, dostávají, a děkují si navzájem.

Svátek dárků

Pokud se soustředíme jen na dárky, Vánocům bude něco chybět. Když vystřízlivíme z dárkového opojení, vynoří se jako nezvaný host rozpačité otázky: Jaký smysl mají vánoční svátky? A co nás vlastně vedlo k tomu, že si vzájemně dáváme dárky?

Smysl dárku spočívá v tom, že dávající jím chce obdarovanému udělat radost. Dávání dárků je tedy v podstatě opakem prodávání: Při prodeji se přijímá materiální nebo finanční vyrovnání za prodávaný předmět, zatímco v případě daru nikdo nic podobného neočekává. Jako vyrovnání plně postačí radost a štěstí obdarovaného.

Dárky se obvykle dávají tehdy, když je nějaký důvod k oslavě, nebo mají-li připomenout nějakou důležitou událost: Při příležitosti narozenin nebo svatby se stávají dalším zdrojem radosti. Dárky je samozřejmě možné dávat i mimo tyto události, například tehdy, když někdo trpí nouzí.

Pokud jde o vánoční svátky, přichází v úvahu obojí: slovo Vánoce pochází z německého Weihnachten, které je odvozené od slovního spojení Weihe-Nacht, tedy posvěcená noc, a připomíná nám velkou událost – narození Ježíše Krista, jímž bylo obdarováno lidstvo trpící duchovní nouzí. Nejsou tu tedy náhodou všechny vánoční dárky ve skutečnosti jen proto, aby společně připomínaly tento veliký, skutečný dar?

Opravdový vánoční dar

Často slýcháme, že Stvořitel lidem „daroval“ svého vlastního Syna, aby je osvobodil od jejich hříchů. „Darováním“ se přitom často myslí Ježíšova smrt na kříži, kterou bylo lidstvo údajně spaseno. V tom případě by byl vlastní vánoční dar, narození Syna Božího, přípravou k tomuto neodvratnému ukřižování, bez něhož by naše hříchy nebyly vykoupeny a naše spása nebyla zajištěna. Mohlo však být takové dění opravdu nutné k tomu, aby se lidstvo osvobodilo ze svých omylů?

Člověk se rychle stane rušitelem pokoje, pokud v době Vánoc hovoří o Ježíšově ukřižování. Narození a ukřižování – tyto dvě události bývají od sebe přísně oddělovány. Ačkoli obě mají souviset se spásou lidí a údajně jsou obě svědectvím Boží lásky k lidstvu, lidé se úzkostlivě vyhýbají tomu, aby je uváděli do vzájemné souvislosti, zejména v přítomnosti dětí.

Tíseň a úzkost, které při tom člověk cítí, jsou ovšem oprávněné. Jak by také člověk mohl zbožné zaujetí dětí před obrazem Jezulátka v jesličkách, obklopeného Marií s Josefem a zahřívaného volkem a oslíčkem, rušit tím, že mluví o strašlivém utrpení Ježíše na kříži: o rukou probitých hřeby, o pomalém umírání pod žhnoucím sluncem?

Každé dítě by bylo šokováno, kdyby mu někdo právě o Vánocích vyprávěl, co lidstvo způsobilo Ježíškovi, když vyrostl. A ani žádný dospělý by nemohl spojovat nelidskou krutost, s níž byl Syn Boží zvlášť bestiálním způsobem zavražděn na kříži, se „svátkem Lásky“, jakmile by si našel čas k tomu, aby se nad tím zamyslel.

Ježíšovo ukřižování bylo primitivním, opovrženíhodným zločinem, který nemá s Božím dílem spásy žádnou souvislost. Jak by také mohl na sebe nevinný vzít vinu někoho jiného? Pokud platí, že co člověk zasil, musí také sklidit, jak by mohl Kristus – jak se dnes učí – „sklidit“ za nás, tedy vzít na sebe důsledky našich činů? A proč by byl Ježíš trpící na kříži pronesl přímluvná slova: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,“ když by jeho ukřižování Bůh skutečně zamýšlel a chtěl?

Názor, podle něhož Bůh lidstvu „daroval“ svého Syna, respektive nechal lidstvo, aby ho „obětovalo“, naprosto není logicky správný. Skutečným darem nebyl Ježíš sám, ale Pravda, kterou přinášel, jeho učení. Pohledy lidí se však upíraly pouze na osobu vyslance, a proto bylo poselství zapomenuto. Přesto, že právě v něm spočívala a dodnes spočívá spása. Protože prostřednictvím příchodu Ježíše Krista, části sebe samotného, Stvořitel vysvětlil svým tvorům – nám lidem – jak mají žít, aby byli s jeho stvořením v harmonii a působili k jeho prospěchu.

Skutečnost, že v osobnosti Ježíšově přišel Stvořitel sám, aby zvěstovat svou vůli – a nebyl vyslán jen nějaký prorok, by nás měla vést k zamyšlení. Neboť situace lidstva, které se v té době již velmi vzdálilo od Světla a Pravdy, byla zjevně tak beznadějná, že bez příchodu Syna Božího, bez této dodatečné pomoci a mocné síly, by lidstvo bylo nevyhnutelně samo sebe zničilo. A to nejen pozemsky, ale následkem chování, které odporuje zákonům života, především duchovně.

Duchovní smrt, zničení vlastního živoucího vědomého jádra, by tedy nevyhnutelně ukončila vývoj všech lidí, kdyby Ježíš Kristus nepřišel a neposkytl nám možnost tomuto strašlivému osudu uniknout tím, že budeme následovat jeho učení.

Vážit si daru znamená využít jej

Vánoce jsou tedy současně svátky radosti i vážnosti: radosti, neboť Ježíšův příchod se stal pro lidstvo nadějí na vykoupení; a vážnosti proto, že byl takový akt záchrany vůbec nutný. Každé vánoční svátky by tedy měly upomínat i na dramatickou a zoufalou situaci, v níž se lidstvo nacházelo – a nachází. Měly by připomínat, že je absolutně nutné všemi silami se přidržet Kristova učení a řídit se jím v každodenním životě.

Nyní, téměř dva tisíce let po Ježíšově smrti, se může každý, kdo pozoruje své okolí, snadno přesvědčit o tom, že ukřižování Syna Božího lidstvo neosvobodilo od jeho hříchů. Žijeme stále ještě zapleteni do všech našich chyb, rozporů a falešných názorů.

Ukřižování z nás tedy nesňalo jednotlivé chyby, ani nás nezbavilo jejich následků, ale tímto ukřižováním vznikla naopak nesmírná vina, která na nás spočívá a musíme ji odčinit.

U každého daru se musí rozpoznat jeho hodnota, musí být oceněn a především využit. To platí nejen pro vánoční dárky, ale zejména pro velký dar Boží, který nám byl v podobě Ježíšova učení dán. Jedině tím, že se pokusíme porozumět mu a čerpat z něj užitek ve svém životě, se ukáže jeho hodnota. A tato hodnota je nesmírná, protože dar pochází od Stvořitele samého, je dokonalý a obsahuje vše, co člověk potřebuje.

Jak dalece kdo tomuto daru porozuměl a pochopil jej, může každý posoudit sám. Ježíš řekl (Jan 13, 35): „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“