Nebo je to přece ten pravý?

Miliony lidí se trýzní v nešťastném manželství, miliony pochybujících hledají partnera a stejně tolik jich trpí odlukou od toho předchozího. Štěstí a utrpení lásky patří k nejdůležitějším tématům naší společnosti. Nebylo tomu tak ovšem odjakživa. Teprve od 18. století je znám ideál niterné, romantické lásky jako pohnutky pro manželství, který byl ovšem výsadou jen nemnohých, neboť většině byly určovány nastávající manželské svazky zvyklostmi, hospodářskými úvahami či politickými důvody. Mnohé nevolnice se často dokonce dobrovolně provdaly za svého statkáře. Oboustranná náklonnost, taková jakou dnes považujeme za důležitou, nebyla vesměs důvodem k sňatku.

Dokonce ani u dřívějších vyspělých civilizací tomu nebylo jinak. V knize o legendární říši Atlantis se říká: „Vaši takzvanou lásku jsme neznali. Vyvolili jsme si ženu podle svého pozorovávání a vyjednávali jsme pak s otcem. (…) Jí samotné se nikdo neptal.  Pokládalo se za čest, když si ji některý muž vybral. (…) Obyčejně volil muž děvče, u něhož si byl jist, že ho neodmítne, protože se při volbě dal vést jen rozumem.“ ¹

Tento úryvek popisuje chování, které v mnohých zemích převládá ještě dnes. V zemích, kde si ženy váží pouze jako pomocnice v domácnosti a matky, podřízené muži, a kde se na její vlastní rozpoložení nebere zřetel.

Jsou však dnešní svazky založené na citu šťastnější a trvalejší? Vždyť každé druhé manželství u nás končí rozvodem. Ovšem chtěl by se někdo vracet do časů, kdy si musel vystačit s vnuceným partnerem po celý život? Jaké jsou tedy zákonitosti vztahů mezi mužem a ženou? Jak to, že to ženy a muže k sobě navzájem přitahuje? Tato otázka není dodnes zcela zodpovězena.

„Často postrádá jakoukoliv logiku, proč si lidé vyberou jeden druhého,“ říká známý newyorský sociální psycholog Art Aron.² Vzájemnou přitažlivost vysvětluje ve své „teorii seberozšiřování“: Člověk prý vždy usiluje o zvýšení vlivu na svůj život. „Proto se cítí být zvlášť přitahován protiklady, které mu nabízejí největší možné seberozšíření“, říká Aron. Na druhou stranu jsou šance na navázání vztahu největší u někoho, kdo je podobný. Tuto skutečnost je možné prokázat vědeckým pokusem.³

Protiklad a podobnost jako dva základní principy partnerské volby – neprotiřečí si navzájem? Vždyť i lidová moudrost praví: „Protiklady se přitahují!“ ale také „rovný rovného si hledá“.

Abd-ru-shin pokládá ve své knize „Ve světle Pravdy“ přitažlivost stejnorodého jako jeden ze základních zákonů ve stvoření; k tomuto tématu mu byla položena otázka: „…Jak to, že se extrémy stýkají, zatímco stejnorodé póly se odpuzují? Všude, i u lidí lze to pozorovat. Dobré ženy nemívají obyčejně zvláštní muže, a dobří muži mají často nápadně špatné ženy, a tak dále. Takových případů možno uvést mnoho.“

Abd-ru-shin odpověděl: „Mluvím-li o světovém zákoně přitažlivosti stejnorodého, nejedná se zde o malé dílčí druhy, jako jsou ty, o nichž se zmiňuje otázka. Chcete-li mluvit o stejnorodosti ve světovém zákoně, musíte si nejdříve ujasnit, co je vůbec druh. Pozitivní elektřina například, právě tak jako špatná žena nebo špatný muž, dávno nejsou ještě nějakým samostatným druhem, jaký se uplatňuje ve světovém zákoně. Pozitivní a negativní části spějí k sobě, poněvadž ještě s mnoha jinými částmi mohou teprve vytvořit druh, který pak vyvíjí přitažlivou sílu na stejný ucelený druh. Kromě toho je snaha po sblížení různých dílčích druhů přímo projevem tohoto zákona přitažlivosti stejnorodého, který nutí části patřící k jednomu dokonalému druhu, že se musí nalézat a spojovat.“⁴

V této odpovědi je také rozřešení zdánlivého rozporu obou přísloví. Proto je touha po pohlavním spojení založena na rozštěpení druhu, kterým je v tomto případě lidský duch. Mužské a ženské se přitahuje, protože každý druh ve stvoření usiluje o dokonalost.

Toto často nevědomé úsilí a touha po doplnění může být také základem partnerské volby. Proto se často rozhodneme pro partnera, jehož charakter zosobňuje něco, co nám samotným chybí, a tím vytváří určité doplnění.

Pokud tedy dva lidé, jak se často říká, „se k sobě nehodí“, se možná právě proto k sobě přeci jen hodí! „Každý dostane takového partnera, jakého si zaslouží – ať chce nebo ne,“ říká titul jedné z knížek Hermana Meyera⁵, mnichovského výzkumníka v oblasti partnerských vztahů. Poukazuje na mocnou sílu této touhy po doplnění, zatímco vědomě posuzujeme jen podle vnějšího vystupování: „Pro většinu nekuřáků by byl svazek s kuřákem nemyslitelný. (…) Dost možná má ale právě kuřák vlastnosti a schopnosti, které se k naší osobnosti hodí a které by naše životní štěstí podpořily.“

Posuzujeme-li druhého člověka na základě jeho slabostí nebo neřestí, je mimoto nutné vzít v úvahu ještě něco jiného: „Odmítání něčeho může být poukazem, že právě tento nedostatek nosíme v sobě a tudíž od něj ještě nejsme oproštěni. „Vidíš třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém vlastním oku nevidíš,“ říkal Ježíš.

Chceme-li jiného partnera, se kterým chceme být šťastnější, musíme nejdříve změnit sami sebe! Partner nám svým chováním neustále poskytuje zrcadlo, ve kterém je vidět, jací jsme. Měli bychom nalézt odvahu se do tohoto zrcadla podívat, místo abychom před ním prchali. Pokud si tedy tichý, introvertní muž najde hlučnou, poživačnou ženu, mohou přesto oba být na stejné vlně, neboť je spojuje správná, zdravá touha po spojení.

Vedle toho mohou i stejnorodí lidé usilovat o spojení. V ideálním případě je partnerství formováno obojím: Na jedné straně je nutné stejnorodé vnitřní založení, na straně druhé by se měli partneři doplňovat tak, aby se tím obě osobnosti posilovaly a podporovaly. Tento vývojový proces je provázen námahou a prací na sobě samém a bude jen sotva možný bez konfliktů v každodenním životě. Manželství, která vydrží celý život, jsou v dnešním světě tak výjimečná možná i proto, že jen velmi málo lidí je na tuto práci připraveno. Tím však zameškávají cenné příležitosti k osobnímu rozvoji.

Touha po svobodném, nespoutaném životě stačí jen pro krátkodobé vztahy – stejně jako neklidné hledání „toho pravého“ nebo „té pravé“ spojené s přemrštěnými očekáváními. Dnešní časté střídání partnerů se stalo společensky přijatelným – přestože jsou s takovou životní změnou spojena mnohá zklamání a hluboké duševní rány.

Nezbývá než doufat, že dnešní chaotická doba se uklidní, a především v našem západním světě objevíme hodnotu opravdového manželství, které zušlechťuje muže i ženu a je inspirujícím prostředím pro práci na sobě samých.