Legendy o životě Ježíšově

Lze rozeznat dvě tendence: Na jedné straně sledujeme usilovné pokusy život „historického Ježíše“ zbavit kouzla, což v nejlepším případě znamená hledání faktů z jeho života, v horším případě všeobecné zpochybnění jeho osobnosti. Na druhé straně některé církve tvrdošíjně lpí na „Kristu víry“, na jeho údajných zázracích, na četných legendách z jeho života, na tělesném zmrtvýchvstání po smrti na kříži. Co však příliš objektem pozorování nebývá, je sama Ježíšova nauka a smysl jeho poslání. Ale možná, že právě potřeba proniknout do vlastního jádra jeho učení stojí za širokým zájmem o Ježíše Krista, jehož pozemské bytí změnilo náš svět...

Obraz, v němž některé církve vykreslují „Krista víry“, je vlastně zahanbující. Představují ho jako všemocného divotvůrce, který všelijakými dovednými kousky, rozmnožováním chleba, uzdravováním nemocných nebo probouzením mrtvých, ruší přírodní zákony, získává přízeň žasnoucího publika a nakonec z pověření svého Otce položí svůj život za lidstvo, aby je zástupně zbavil vší viny...

Tato představa je zahanbující proto, že se jí dá buď jen slepě věřit, protože logické myšlení tu nenalézá žádný opěrný bod — nebo ji musíme odmítnout, pokud jsme zvyklí na to, že pravdivé učení je také logické a ne plné záhad. Tento pohled na Ježíšův život také nepočítá s hlouběji myslícími a cítícími lidmi, spíš je vede dokonce k ateismu, a tak vlastně páchá zradu na Ježíšově poslání. Neboť toto poslání mělo, jak jsme mohli vidět v předchozích dílech, zcela jiný cíl.

Především je ale nutné rozhodně vystoupit proti legendám, které se dodnes (převážně s dobrým úmyslem) o Ježíši Kristu šíří, které opřádají život Syna Božího a dosti často odvádějí pozornost od toho podstatného.

LEGENDA O „MATCE BOŽÍ MARII“

Jedna z těchto legend se týká i jeho matky, Marie z Nazaretu. V průběhu staletí byla katolickou církví zahrnována stále většími, ale také stále pochybnějšími poctami.

Původně (tedy i v textech Nového Zákona) nehrála Ježíšova matka tak významnou roli. Teprve na ekumenickém koncilu v roce 431 ji církev prohlásila za „svatou pannu“. Asi o tisíc let později na koncilu v Tridentu (1545–1563) bylo vyhlášeno, že je „prosta hříchu“, v roce 1845 papež Pius IX. zařadil do katolického dogmatu víry, že Maria je také „prosta dědičného hříchu“ (!) a roku 1854 následovalo dogma o „neposkvrněném početí“. To však ještě nebyl konec Mariiny neuvěřitelné kariéry. V roce 1950 prohlásil papež Pius XII., výstižně nazývaný „mariánský papež“, že Ježíšova matka „byla s tělem a duší vzata do nebeské slávy“ a od roku 1954 platí Maria z Nazaretu u katolíků oficiálně jako „královna nebe a země“, čímž jí byla s konečnou platností přiřknuta božskost.

Proti dogmatům, jak známo, se dá těžko argumentovat, a poněvadž taková papežská rozhodnutí vesměs nesou pečeť neomylnosti, jsou pochybnosti nežádoucí, nebo přímo zakázané. Věřící by měl bez dalších otázek vzít na vědomí, že „zástupcům Krista na zemi“ přísluší, aby všechna tato rozhodnutí ve prospěch Marie činili jako nová božská zjevení.

Snadněji pochopitelné je, že Marie z Nazaretu byla prostě omilostněnou ženou — nic více, ale také nic méně. Neboť byla vyvolena k tomu, aby porodila zcela mimořádné dítě...

LEGENDA O „NEPOSKVRNĚNÉM POČETÍ“

Další legendou úzce spjatou s Ježíšem z Nazaretu, je legenda o „neposkvrněném početí“ — mýtus podle známého scénáře: mimořádný osud nějakého člověka musí ohlašovat mimořádné zrození.

Jak se tato představa objevila v souvislosti se Synem Božím? Evangelista Lukáš nazývá Marii pannou (Luk. 1, 26-28) a Matoušovo evangelium podává zprávu o tom, že Josef, Mariin muž, nebyl účasten plození dítěte. (Mat. 1, 18-25)

Ačkoliv se z Bible o údajném Ježíšově narození bez otce mnoho nedozvíme (Pavel i Jan o tom mlčí), přesto těch několik málo vět stačilo pro „přírodovědecký“ výklad, se kterým se Ambrož (340­­–397) v roce 389 vydal na tenký led. Trval na tom, že se Mariino početí událo „bez jakéhokoliv přimíšení mužského semene“, a k podepření „logiky“ tohoto děje jmenoval výstižný příklad z říše zvířat, nad nímž se dnes jen pousmějeme. I u supů prý „určité samičky, které nemají nic se samci“, vysedí mláďata...

Ke stavění žertovných intelektuálních můstků od neuvěřitelného k pochopitelnému nechybí odvaha ani dnes. Například příručka „Apokryfy – utajené knihy Bible“ ukazuje názorný příklad toho, jak lze jediným místem v textu Starého Zákona doložit Mariino početí bez plození. Autor posuzuje situaci manžela Josefa vzhledem k textu v Genesis 6, 1-4 a tvrdí: „Že anděl může oplodnit ženy, ví Josef z Bible. Tam se totiž říká, že synové bohů (andělé) v pradávných dobách sestupovali dolů, aby si ,brali dcery lidí za ženy‘.“

O přípustnosti takových výkladů by se dalo dlouho diskutovat. Je dnes obtížné chápat staletí staré texty právě z pohledu, jaký kdysi měli jejich autoři. Bez fundovaných historických poznatků nebo bezpečného citu pro pravdu si nelze dělat naděje, že se naše poznání podaří rozšířit.

Víme, že pro pojem panenství používá Bible dvou slov s rozdílnými významy. Smysl slova „betula“ odpovídá dnešnímu významu tělesné nedotknutosti, zatímco jiný hebrejský výraz „alma“, překládaný rovněž jako „panna“, může označovat jak mladou dívku, tak také mladou vdanou ženu. Ve známém podobenství o moudrých a pošetilých pannách (Mat. 25, 1-13) se například v původním textu používá slova „alma“, poněvadž zde nejde o tělesné panenství, nýbrž o duševní čistotu, o vnitřní bdělost a sílu cítění ženské bytosti. Ale právě tohoto slova „alma“ používá také prorok Izajáš ve svém známém proroctví: „Proto vám dá znamení sám Pán. Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel.“ (Iz. 7, 14)

V tomto proroctví šlo tedy o „duševní panenství“, nikoliv o tělesnou nedotčenost. Immanuel by mohl být čtvrtým nebo pátým dítětem rodiny, a proroctví o jeho zrození by se přesto v tomto smyslu naplnilo. Že vůbec evangelista Matouš toto Izajášovo proroctví spojil s příchodem Ježíše (Mat. 1, 21-23), i když jsou ve hře dvě různá jména, je omyl sám pro sebe, kterým se na tomto místě zabývat nebudeme.

V každém případě předpokládejme, že také Marie z Nazaretu měla duševní čistotu uloženu hluboko v sobě. „Neposkvrněné početí“ je tedy početí v nejčistší lásce, narozdíl od početí v hříšné smyslnosti.

Existuje také legenda o muži jménem Panthera, která patřila k dávné židovské polemice s raným křesťanstvím. Podle této báje Maria porodila nemanželské dítě, jehož otcem měl být římský voják Panthera. Domněnka, že v Mariině srdci zaujal místo někdo jiný, zatímco se o dívku ucházel mnohem starší tesař Josef, je nasnadě – ačkoliv se až do našich dnů zdá trochu kacířská. Ale proč vlastně?

Mělo by nějaký vliv na hodnocení Mariiny čistoty a ctnosti, kdyby věnovala svoji upřímnou lásku Římanovi?

Ano, kdyby tím bylo porušeno manželství založené na duchovním podkladu, kdyby tedy Maria svého muže Josefa podváděla a klamala (provinění, které ostatně mělo v židovských kruzích za následek ukamenování). Nikde však nenajdeme jakýkoliv poukaz na něco takového.

V židovské společnosti, skrz naskrz zatížené předsudky, to měla Maria s nemanželským dítětem hodně těžké. Podle přísného zákona nesl obvykle každý syn jméno otce, a jen když otec znám nebyl, připojilo se ke jménu dítěte jméno matky. Ježíš však byl veřejně nazýván Ješua ben Miriam — syn Marie: „Není to tesař, syn Marie, bratr Jakuba a Josefa a Judy a Šimona?“ (Marek 6, 3)

Toto označení „syn Marie“ bylo však také zneužitelné k tomu, aby Ježíše očernilo. Kdo chce, může tedy ve výkladech o panně Marii vidět i úsilí autorů, kteří „skvrně na původu“ Ježíše z Nazaretu chtěli čelit tím, že se pokoušeli jeho početí zahalit zvláštním tajemstvím.

LEGENDA O „SLADKÉM JEŽÍŠKOVI“

Jak dojemná scéna – v betlémské stáji leží Ježíšek, slabý, přesto zářící, darující zlé době bez jakýchkoli podmínek blaženost. Rok co rok nám události této velké noci pronikají do vědomí – v náladových obrazech, známých písních a s vánoční vůní kadidla.

V tomto blaženém rozpoložení mezi krásným uměním a  kýčem žel příliš nemyslíme na Ježíšovo skutečné poslání, které spočívalo v tom, že přinesl velmi závažné poselství. Ale ještě větší zlo spočívá v tom, že jsme tento sladký obraz děťátka Ježíška s měkkým srdcem bezmyšlenkovitě přenesli i na Božího Syna, stojícího již ve své plné síle. Slabý, ale přesto zářící, darující zlé době blaženost bez jakýchkoli podmínek — to je Kristus víry, který všem všechno odpouští a promíjí, který otvírá nebe každému, jen když je věřící; a který ve věčné lásce působí zázraky.

Byl Ježíš z Nazaretu skutečně takový? Nemusíme jít v biblických zvěstech nijak zvlášť do hloubky, abychom zjistili, že na počátku křesťanství stál zcela jiný Ježíš z Nazaretu, který nevystupoval slabošsky nebo změkčile, nýbrž nekompromisně bojovně, který nechodil mezi lidi, aby agitoval, nýbrž který požadoval — a který, rozpálen někdy spravedlivým hněvem, vedl i plamennou řeč:

„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mat. 10, 34)

„Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane,´ vejde do království nebeského; nýbrž ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích!“ (Mat. 7, 21)

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci. Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kteří chtějí vejít!“ (Mat. 23, 13)

Nebylo by těžké pokračovat v takovém soupisu. Jmenované příklady by však měly stačit, aby ukázaly, že změkčilé rysy, které jsou Ježíšovi často podsouvány, nemají ani historický základ, ani je nelze vyčíst z evangelií. Nejsou ničím jiným než produktem lidské fantazie, která si ráda tvoří představy o Bohu tak, jak jí to právě vyhovuje.

LEGENDA O ZÁZRACÍCH

Učiň zázrak a já uvěřím! Dodnes mnozí věřící neochvějně trvají na tom, že jejich Bůh musí být povznesen nad všechny přírodní zákony. Vůbec se však nezamyslí nad tím, že právě zákony stvoření jsou výrazem Boží vůle. Proto předpoklad, že Stvořitel může chtít něco proti své vůli, je nesmysl.

Přesto právě Ježíš z Nazaretu byl a je středem blažené víry v zázrak, která dává křídla fantazii věřících a uvádí je do příjemné bázně. Když někdo vznešeně kráčí po vlnách, vodu přeměňuje ve víno a zázračně rozmnožuje chléb, pak se má za to, že se v těchto činech zjevuje sám Bůh.

Podivuhodné historky tohoto druhu lze najít často i mimo texty Nového Zákona. Především vyprávění o Ježíšově dětství z Tomášova evangelia (řadí se k apokryfům, tj. církví neuznávaným spisům) nabízí udivenému čtenáři pestrá líčení, která představují právě chlapce Ježíše jako velmi svévolné zázračné dítě:

„Jednou, když bylo Ježíši pět let, hrál si u brodu a odváděl špinavou tekoucí vodu do důlků a hned ji čistil, a sice pouhým slovem nad ní vládl. A z hlíny a vody uhnětl bahno a udělal z něho dvanáct vrabců. A bylo to v den sabatu. Hrálo si s ním však ještě mnoho jiných dětí. Jeden Žid však viděl, co Ježíš při hře dělá a úprkem běžel, aby to ohlásil jeho otci Josefovi: ‚Hleď, tvůj chlapec stojí u potoka a vzal hlínu a udělal z ní dvanáct ptáčků a touto prací znesvětil sabat.‘ A Josef šel na to místo, uviděl to a vzkřikl na něho: ‚Proč děláš o sabatu takové věci, které nejsou dovoleny?‘ Ježíš však tleskl dlaněmi a zavolal na vrabce a řekl jim: ‚Vzhůru! Leťte!‘ a vrabci zamávali křídly a s křikem odletěli. Když to však Židé viděli, ulekli se a šli domů a vyprávěli svým rabínům, co viděli, že Ježíš udělal.“

Není těžké poznat v takových líčeních zřetelný úmysl autora uvést něco obzvláště udivujícího, aby tím vzbudil senzaci. Většina teologů je zajedno, že pisatelé těchto bajek se raději vyhnuli otázce, zda je na tom všem vůbec něco pravdy. Ale účel světí prostředky, a tak Ježíšův nimbus „zázračného apoštola“ stále vzrůstal – většinou úspěšně, chceme-li na příklad hodnotit jako úspěch to, že „Tomášovo evangelium“ se dodnes těší velké oblibě a bylo také přeloženo do mnoha jazyků – navzdory všem pochybnostem teologů.

Neuvěřitelná jsou ta líčení, která staví Ježíšovo působení mimo rámec toho, co je přirozené. Můžeme předpokládat, že Ježíš prostřednictvím své zvláštní síly dokázal uzdravovat nemocné a měl také bezprostřední kontakt s bytostnými silami. Syn Boží tedy mohl dosáhnout mnohého, co se jeví jako zázračné; ale tyto činy se udály v rámci zákonů stvoření, zatímco připisování zázračnosti některým jiným událostem pramenilo buď ze slepé víry, nebo jednoduše z nedorozumění.

Tak je na příklad jasné, že proslulé „nasycení pěti tisíců“ (Mat. 14, 17-21) neznamená zázračné rozmnožení chleba ve smyslu znásobení hmoty (které by muselo přivodit bolení hlavy nejen fyzikům), nýbrž je to prosté podobenství, které bylo předáváno dál zkomolené. Ježíš z Nazaretu výslovně odmítal konat zázraky jen na důkaz své božské moci (Marek 8, 11-12) a sám sebe, tedy Slovo Pravdy, které přinášel, označil jako chléb života: „Já jsem chléb života. Kdo ke mně přichází, ten již nebude hladovět, a kdo ve mne věří, ten nebude nikdy žíznit.“ (Jan 6, 35) Ježíš své posluchače sytil slovem Božím, které je potravou a nápojem duchu, nikoliv chlebem v doslovném smyslu.

LEGENDA O ZÁSTUPNÉ SMRTI A ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

Kdybychom se zeptali křesťanů, v čem spatřují ústřední význam Ježíšova působení, většina z nich by nám pravděpodobně zvěstovala „standardní radostné poselství“: příchodem Božího Syna byly lidstvu odpuštěny hříchy!

Ježíš jako zachránce a vykupitel, který pro nás zemřel na kříži – tato představa patří dodnes k ústředním křesťanským dogmatům. Má se za to, že moudrý Bůh poslal na zem svého jednorozeného syna, tedy část sebe sama, aby se tento syn nechal mučit a zavraždit. Vychází se dále z toho, že v důsledku těchto nelidských hanebností, které musely být částí „božského vykupitelského plánu“ (a zločinci proto jen nutnými pomocníky při jeho splnění), prý vznikl nový, pevný svazek mezi Bohem a lidstvem, čímž bylo lidstvo také zároveň vykoupeno ze všech hříchů. A nakonec se ještě učí, že tomuto Ježíšovu poslání je třeba jednoduše jen věřit, pak si člověk může být spásou své duše jistý.

Neuvěřitelné? Lze si jen stěží představit něco rozporuplnějšího než křesťanskou myšlenku o Ježíšově smrti jako zástupné oběti. Kdo zkoumá, na čem se legendy o zástupné oběti a odpuštění hříchů zakládají, nenajde pro ně v  Ježíšově učení oporu. Naopak. Všechna vlastní svědectví Syna Božího poukazují na to, že mu šlo o jeho poselství a o nic jiného:

„Narodil jsem se a přišel na svět proto, abych svědčil o pravdě. Kdo je z pravdy, ten slyší můj hlas.“ (Jan 18, 37)

„Přišel jsem na svět jako světlo, aby ten, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12, 46)

„Přišel jsem, abych zažehl oheň na zemi. A co bych si přál raději, než aby již hořel.“ (Luk. 12, 49)

Oheň jeho slova se po smrti na kříži stal především Pavlovým prostřednictvím oním požárem, který z malé židovské sekty učinil světové náboženství. Velmi sečtělý apoštol se, jak známo, změnil z vášnivého obhájce starého židovského zákona, z pronásledovatele křesťanů Saula, v bojovného misionáře.

Pavel, který se sám s Ježíšem nikdy nesetkal, přispěl ovšem podstatně k onomu pochybnému charakteru pozdějšího (a dnešního) křesťanství, v němž se při bližším pohledu objevují rozpory. K jeho dopisům křesťanským obcím v Římě a v Korintu — jedná se přitom o nejranější svědectví křesťanské víry – se vztahuje učení o Ježíšově smrti jako zástupné oběti a o všeobecném odpuštění hříchů (Řím. 5, 8-10). Pavel také zastával názor, že člověk může být spasen „sám skrze víru“ (Řím. 3, 28). V žádném ze všech čtyř evangelií naproti tomu nic podobného nenajdeme; Ježíš naopak od těch, kteří ho chtěli následovat, vyžadoval práci na sobě samých, což jasně vyplývá z dochovaných podání. Nabízí se otázka: Nemělo by se u křesťanství církevního charakteru správněji mluvit spíše o paulínské nauce než o víře spočívající na poselství Ježíšově?

LEGENDA O ZMRTVÝCHVSTÁNÍ A NANEBEVSTOUPENÍ

Žádný křesťan vázaný dogmaty by přirozeně nikdy nerozlišoval mezi pojmy „paulínský“ a „křesťanský“, protože Bible jako celek pro něho platí jako „slovo Boží“. A zrovna tak málo by mu asi přišlo na mysl, aby něco měnil na ostatních základech své víry, které hrají ústřední roli nejen u Pavla, ale i u evangelistů; které tedy, jak se zdá, odrážejí skutečné události z nejbližšího okolí Ježíšova. Řeč je o legendě o tělesném zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista.

Na základě biblických spisů lze doložit za prvé to, že Ježíšův hrob byl po jeho smrti na kříži nalezen prázdný (Jan 20, 1-8), a za druhé, že došlo k řadě nanejvýš podivuhodných setkání se Synem Božím.

Pro prázdný hrob lze snadno nalézt vysvětlení – například takové, že několik věrných tajně odneslo mrtvolu svého Pána do bezpečí, aby ji chránili před budoucími přehmaty. Jak si však vysvětlit několikerá setkání s Ježíšem po jeho smrti na kříži?

Odbýt je jednoduše jako nesmysl by nebylo na místě, vždyť tyto události se týkaly nezanedbatelného počtu lidí z nejbližšího okolí Syna Božího, jejichž život doznal hluboké změny: setkání je často rozhodujícím způsobem posílilo ve víře a připravilo pro budoucí šíření slova Ježíšova. Nesmírná odvaha vyznavačů, která je často stála život a která ve svém důsledku vedla k tomu, že se křesťanství prosadilo, nevyrůstá z pouhé fantazie!

Kdo se začte do textů tradovaných o takzvaném zmrtvýchvstání, nalezne v nich snadno několik nápadných vyjádření, která připouštějí závěr, že Ježíš nebyl svými věrnými viděn, nýbrž spatřen. Syn Boží nevystupoval tedy již ve své k smrti umučené fyzické  tělesné schránce, která byla zázračným způsobem opět dána do pořádku, nýbrž ukazoval se svým věrným v jemnohmotném duševním těle. Toto tvrzení není zase tak odvážné:

• Neexistuje důkaz o tom, že se Ježíš z Nazaretu po své smrti na kříži zjevoval také mimo okruh svých věrných, nebo že dokonce opět veřejně učil. Vždyť kdyby Ježíšovo tělesné zmrtvýchvstání bylo skutečně předvídáno jako poslední důkaz jeho božského poslání, pak by mělo smysl jen tehdy, kdyby ukřižovaného Ježíše vidělo co nejvíce lidí. V průběhu 40 dnů to však bylo jen několik málo chvil, v nichž se Syn Boží zjevil malému hloučku – lidem, kteří s ním měli nezbytné duševní spojení. Jen ti mohli Ježíše spatřit.

• I z textu Lukášova evangelia je zřejmé, že šlo o schopnost vidění tohoto druhu: „Tu se jim otevřely oči a oni ho poznali.“ (Luk. 24, 31) Poněvadž nelze předpokládat, že všichni učedníci v tu chvíli právě spali, mohlo se jednat jen o „otevření“ vnitřního zraku.

• K témuž závěru vede další citát, v němž se popisuje, jak Ježíš vstoupil zavřenými dveřmi. Něco takového by s pozemskou tělesnou schránkou pochopitelně možné nebylo. „Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: ‚Pokoj vám!‘“ (Jan 20, 19)

• V textech je nápadné, jak velmi záleželo Ježíši na tom, aby svým užaslým učedníkům a přátelům ukázal, že před sebou nevidí nadpřirozené zjevení, ale že se skutečně jedná o něj. (Luk. 24, 39)

Kdo je ochoten uznat, že stvoření se neskládá jen z hmotného viditelného světa a že existuje duše nezávislá na hrubohmotném těle, která žije dále i po tělesné smrti, ten by neměl mít nepřekonatelné problémy s vysvětlením, že Ježíšovo zmrtvýchvstání byla jemnohmotná událost.

Totéž platí o nanebevstoupení. I zde se vychází z naivní představy, že pozemské tělo Syna Božího se najednou lehce vzneslo a zmizelo nad mraky. Tak jako nebe v duchovním smyslu není vzdušná modř letní oblohy, nýbrž nehmotný, věčný svět existující sám pro sebe, který „nad sebe“ umísťujeme jen jako příměr, tak i v nanebevstoupení musíme poznat duchovní událost.

Jiný výklad zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, stejně jako ostatní legendy, vyvolává jen množství neřešitelných otázek. Jestliže Ježíš byl skutečně schopen oživit své brutálně zavražděné pozemské tělo a tato podívaná měla sloužit jeho poslání, proč tedy pomocí téže síly skutečně nesestoupil z kříže? Jestliže Ježíš tělesně vstoupil na nebesa, proč předtím také stejnou cestou k nám dolů nesestoupil? Proč by podstupoval namáhavý vývoj od malého dítěte k dospělému člověku, kdyby mohl rozdíl mezi svým původem a pozemským tělem překlenout jinak?

Jde o myšlenkovou nedůslednost. Na jedné straně chceme věřit v Boha, který působí zcela ve smyslu známých přírodních zákonů a je tedy sám zcela přirozený – jinak bychom k němu ani nemohli mít důvěru; ve stejném okamžiku však očekáváme, že tentýž Stvořitel dokáže všechno normální libovolně měnit. Jednou přirozeně se vyvíjející „Božské dítě“, které potřebuje svoji „Božskou matku“, jindy zase kouzelník, procházející zavřenými dveřmi a mizející do vzduchu. Tyto dva protikladné póly jsou navzájem neslučitelné.

Bůh působí jen v rámci svých zákonů, nikdy jinak. Celý živoucí systém stvoření je přirozená řeč Páně, které se musíme naučit a také přizpůsobit, chceme-li poznávat Stvořitele. Jakákoli jiná představa o působení Boha je pouhou fantazií. Kdyby se všemohoucnost Boží projevovala skutečně jako libovůle, která nahodile zasahuje do světového dění odměnou nebo trestem, důsledkem by byl zmatek. Dobrotivý Bůh by však musel bezpodmínečně zasahovat tak, aby zabraňoval zlému a podporoval dobro. On to však nečiní, protože právě takové nerespektování daných pravidel by bylo znamením nedokonalosti.

Všeobecně platné zákony stvoření jsou dílem Páně, jsou od počátku dokonalé a nepotřebují vylepšování.

Vytváření legend na této cestě za poznáním překáží jako zeď, kterou musíme nejprve zbourat. To se týká také legend o zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Syna Božího. Neboť zatímco evangelisté, kteří se vší pravděpodobností osobně Ježíše neznali, se spokojili s vylíčením událostí tak, jak jim byly tradovány, apoštol Pavel svým deklamačním způsobem přidal něco navíc, když tělesné zmrtvýchvstání posunul do středu křesťanské víry. Říká: „Nevstal-li však Kristus z mrtvých, tak je naše kázání marné. Tak je marná i naše víra.“ (1. Kor. 15, 14)

Nelze se pak divit, že tento pevně zakonzervovaný základ víry, který nepřipouští žádnou pochybnost, drží křesťanství až dodnes v poutech. Míjejí ovšem pomalu doby, kdy duchovní hodnostáři mohli myšlení jednoduše zakázat pod hrozbou vypovězení z církve. A tak se kyvadlo dnes vychyluje do jiného extrému a s „Kristem víry“ se zpochybňují i vynikající hodnoty Ježíšova poselství.