Královna ze Sáby

 Podle Starého zákona podnikla dalekou cestu ke králi Šalamounovi do Jeruzaléma, přinesla mu neuvěřitelně bohaté dary a jeho moudrost podrobila zkoušce svými hádankami. Ale odkud tato královna pocházela? Jak je možné, že ačkoliv žila v daleké Etiopii, byla stejné židovské víry jako Šalamoun? Jaký měla královnina návštěva význam pro Šalamouna i pro ni samotnou a jaké měla následky? Životní pouť proslulé královny popisuje v následujícím článku Peter Fechner. Informace čerpá zejména z knihy „Makeda, královna ze Sáby“, jejímž autorem je Jakoub Adol Mar. Tento spisovatel byl počátkem 20. století etiopským císařem pověřen, aby pátral po starých zprávách, které se v Etiopii o této královně tradovaly z generace na generaci, a aby tyto zprávy kriticky zhodnotil. Vycházel přitom z předpokladu, že tato stará podání vyprávějí stejně jako Starý zákon ve formě pověstí nebo legend příběhy, jejichž jádrem jsou skutečné historické události.

Šalamoun a archa úmluvy

Také otázka místa uložení tajuplné archy úmluvy, která podle biblických údajů sloužila k uchovávání kamenných desek s Desaterem Božích přikázání a o níž se myslelo, že je ztracená, se dostává ve spojitosti s tajuplnou královnou do zcela jiného světla…

Kdysi – před více než třemi tisíci léty – opustili Izraelité v čele s Mojžíšem Egypt. Ovšem ne všichni: některým z nich se budoucnost pod vedením Mojžíše zdála nejistá a zůstali proto v Egyptě. Když vody Rudého moře pohltily faraona a jeho vojsko, byli Židé, kteří zůstali, vystaveni nelítostné pomstychtivosti Egypťanů rozhodnutých utopit je v Rudém moři. Opět se však udál zázrak: velká písečná bouře rozptýlila egyptské vojsko a pomohla Izraelitům k úniku. Zbývala jim jediná cesta k záchraně – na jih. Táhli tedy proti proudu Nilu, k jeho pramenům do Etiopie, kde se měla nacházet pohádkově krásná země. Ještě dnes se při náboženských slavnostech v Etiopii v upomínku na tuto památnou událost hází do vzduchu písek. A ještě dnes žijí v Etiopii Židé, kteří zachovávají náboženské zvyky a obyčeje, které byly obvyklé v dobách před odchodem izraelských kmenů z Egypta.

K Židům, kteří na náhorní rovině Simen v Etiopii založili novou říši, patřili i předkové Makedy, pozdější královny ze Sáby. Jako jediné dítě krále Angaba měla Makeda po svém otci převzít vládu, ovšem pod jednou podmínkou: ve věku sedmi let musela přísahat, že se neprovdá a navždy zůstane pannou, protože kněží nechtěli přijmout jako panovníka cizího krále, jenž by víru v Jahveho odmítl.

Král Angabo se rozpomněl na židovské kořeny svých předků a upadající víru v Jahveho obnovil. Jako zlatník pobýval 14 let v Egyptě a židovský kněz ho v Thébách znamenitě poučil o otázkách víry. Vrátil se do ospalého Simenu s penězi, zkušenostmi i věděním. A tak jako se David, prostý pastýř, stal králem Izraele, podařilo se i zlatníku Angabovi zřídit v Simenu židovské království. Později, po vybudování dobře organizovaného a kvetoucího království, snil král Angabo o tom, že jeho dcera jednou sjednotí všechny příslušníky vyvoleného židovského národa.

Makeda, královna všech králů

Po smrti krále Angaba se Makeda ve věku osmnácti let stala královnou Simenu. Království nyní sahalo až k Rudému moři, neboť král Angabo se „pro Jahveho“ lstí zmocnil pobřežního pásu. Král se postaral i o důkladné vzdělání své dcery, a to na dvoře egyptského faraona v Egyptě; tam se Makeda naučila i dovednostem, které byly jinak vyhrazeny mužům – jízdě na koni, střelbě z luku či řízení vozu. Po své korunovaci na královnu nesla úctyhodný titul „Nejčistší perla, královna všech králů, lvice z kmene Juda, vyvolená Jahveho, z Boží milosti panovnice nad dnem i nocí, vládkyně nad pohybem nebeských těles a dárkyně úrodné vody.“

Na korunovační slavnost do hlavního města Aksumu se přirozeně dostavilo mnoho cizích knížat s bohatými dary. Nejzajímavější a nejkrásnější z nich byl asyrský princ Asádaron, a ten se do mladičké a půvabné královny okamžitě zamiloval. I Makedě se líbil hrdý a odvážný princ, který při svých výpravách pronikal daleko na sever až do míst, kde se voda mění v led. Kněží okamžitě poznali, že asyrský princ je pro ně velkým nebezpečím, obávali se, že země Jahveho by sňatkem mohla padnout do rukou Asyřanů. Podnikli tedy vše, aby oba mladé lidi rozloučili. Makeda nakonec sama s těžkým srdcem požádala, aby ji princ miloval jen jako bratr. Tato nešťastná a nenaplněná láska ji však těžce poznamenala.

Vědomí, že se pro blaho říše zřekla svého osobního štěstí, se jí nyní zdálo nesnesitelné. Makedina touha po lásce se změnila v nenávist vůči mužům, podle jejího mínění odpovědným za její neutěšenou situaci. Začala proto sama sebe pokládat za vyvolenou zachránkyni žen, která je osvobodí z područí mužů.

Obrovskou činorodostí, zahrnující i dobývání sousedních zemí, se Makeda odpoutala od své nešťastné lásky k asyrskému princi. Najala vojevůdce z Egypta a Asýrie, aby pozvedli její armádu na co nejvyšší úroveň. Její válečnou flotilu stavělo 30 000 dělníků po tři roky dnem i nocí. Pamatovala i na radu svého otce, aby rozšířila říši směrem na sever, a po několika málo letech její mocná armáda dobyla jižní část Arábie, území dnešního Jemenu. K financování těchto vojenských tažení sloužila systematická těžba zlata a také veškerý lov perel v Rudém moři, který královna brzy soustředila do svých rukou.

Makeda se rovněž rozhodla, že v jižní Arábii vybuduje nové hlavní město: Sábu. Její přání se ihned stalo činem. Stavitelům bylo k disposici 50 000 dělníků a Sába i s přístavem na břehu Rudého moře byla vybudována v závratně krátké době. Na uměle navršeném pahorku nad městem se tyčil nový palác a při pohledu od moře se zdálo, že se vznáší v nebi.

Přesídlení ze starého hlavního města Aksumu do Sáby se podobalo triumfálnímu tažení. I v nově dobyté zemi přijímali obyvatelé královnu jako nadpozemský zjev. Přispívala k tomu i královnina záliba v působivých scénických obrazech. Její loď, kterou sama navrhla, měla podobu páva, byla zdobena ryzím zlatem a pohánělo ji 180 veslařů. Ona sama seděla ve sněhobílých šatech pod rudým baldachýnem na zlatém trůnu a její koruna, zdobená perlami velikými jako ořechy, se třpytila všemi barvami duhy.

Po čem však královna ze Sáby toužila nejvíc, toho zatím nedosáhla: naplnění milostného vztahu. Ačkoliv se Makeda ocitla na vrcholu své moci, často tajně plakala jako malé děvčátko, které sedí na hoře zlata a hladoví. Zoufale hledala řešení, které by jí umožnilo zrušit přísahu panenství, kterou před Jahvem veřejně složila.

Kněží tvrdili, že národ postihne neštěstí, jestliže královna přísahu zruší. Dvorní astrolog jí však jednoho dne oznámil, že její milostný problém jí pomůže vyřešit moudrý a mocný muž ze severu. Tím mohl být míněn jen král Šalamoun z dalekého Jeruzaléma, stavitel židovského chrámu a strážce archy úmluvy, proslulý svou moudrostí. Makeda chtěla tohoto muže za každou cenu poznat a jeho moudrost podrobit zkoušce. Poslala mu proto velkorysé dary a k nim obrazovou hádanku, na kterou Šalamoun – mezitím již také toužící poznat krásnou, bohatou a mocnou královnu – dokázal k její plné spokojenosti odpovědět mistrovskou básní. Tato báseň obsahovala i pozvání do Jeruzaléma.

Svatba se Šalamounem

Královna ze Sáby podnikla cestu do Jeruzaléma osmnáct let po své korunovaci. Odůvodnila ji závazkem k náboženství svých předků i k lidu Simenu i Sáby a přáním, aby do této víry pronikla v celé její hloubce. K tomu potřebuje pomoc Šalamouna, strážce archy úmluvy, který ji osvítí a později pošle židovské učence, aby poučili zdejší kněze. Tajně ovšem Makeda doufala i ve vyřešení svého milostného problému a ve zrušení přísahy panenství.

Na své lodi podobající se pávu a s doprovodem obchodních i válečných lodí plula Makeda Rudým mořem do Ezjou Geber, dnešního Eilatu. Odtud se do Jeruzaléma vydala obrovská karavana. Královna seděla na bílém slonu v nosítkách ze zlata a stříbra pod baldachýnem z rudého hedvábí. Flétny, loutny, trumpety, bubny a tympány se po celou dobu cesty staraly o náležitou pozornost žasnoucích Židů. Krása a bohatství královny nakonec vzaly řeč i jinak výmluvnému králi Šalamounovi, když královnu uvítal ve svém trůnním sálu. 120 talentů zlata v hodnotě 100 000 koní, 120 sloních klů, 120 měšců drahokamů, 120 měšců perel, 120 sáčků aromatických bylin, 120 plnokrevných arabských hřebců, 120 velbloudů a 120 mezků přijal Šalamoun jako dar. Kromě toho přivezla královna i 160 jehňat, která měla být obětována v chrámu.

To hluboce zapůsobilo dokonce i na kněze. Ale cizí panovnici, jejíž moc, bohatství a inteligence je zneklidňovala, příliš nedůvěřovali a varovali krále Šalamouna před přílišnou bezstarostností. Jeho hněv byl bezmezný. Ti omezenci se odvážili podsouvat ženě jeho snů nízké pohnutky! Šalamoun měl mnoho žen – raději se s cizími princeznami ženil, než vedl války – ale žádnou z nich nemiloval skutečně z celého srdce. Poslal mu snad nyní Jahve ideální manželku v osobě krásné, bohaté a mocné královny ze Sáby, která navíc stejně jako on věřila v Jahveho a nikoliv v cizí bohy a pocházela z bezúhonného židovského kmene?