Když zemřel milion Irů

Při bližším pohledu stojí za tímto bramborovým hladomorem děsivý lidský sklon: přisuzovat vymyšleným principům větší důležitost než lidskému životu. Poučný příklad pro dnešní dobu.

V dnešní době se již člověk zřídka zamýšlí nad tím, že v minulosti existoval hlad a že patřil ke zkušenostem, které si musela protrpět skoro každá generace. A to i ve střední Evropě. Moje matka zažila dvě potravinové krize, z nichž zejména ta první, z doby první světové války a krátce po ní, jí zůstala v živé paměti do vysokého věku. Téměř v každém století se války, škůdci a choroby rostlin, špatné počasí, sucho a povodně přičinily o pokles úrody a nedostatek potravin. Většinou byl tento nedostatek omezen jen regionálně na určitou oblast, ale dopravní možnosti často nedokázaly tuto nouzi vyrovnat přebytky z jiných oblastí. Stojíme-li dnes v supermarketu s regály přetékajícími potravinami všeho druhu, jeví se nám tyto doby nedostatku jako zcela překonané. Vedle těchto diskontů visí ale občas plakáty, vyzývající k darům, mírnícím hlad v chudých zemích třetího světa. Tyto výzvy k lidské sounáležitosti jsou nutné, neboť utrpení cizích, vzdálených lidí se nás jinak často nedotýká. Jak daleko může zajít taková lhostejnost v křesťanské zemi, hrdé na svou historii, staré demokratické tradice, humanitu a své ekonomické teorie, ukazuje následující drastický příklad z historie.

Vykořisťovaná a zanedbávaná země

V 19. století bylo Irsko jako součást Velké Británie nešťastnou zemí. Povzbuzeno francouzskou revolucí prošlo několika snahami o nezávislost, zčásti násilnými. Když se nedočkalo podpory od francouzských jednotek, tyto snahy ztroskotaly a zhoršily jeho již tak dost tíživou situaci.

Po vítězství nad napoleonskou Francií Velká Británie vystoupila na příčku jedné z vůdčích velmocí světa. Půda zeleného ostrova patřila ze tří čtvrtin anglickým protestantským vlastníkům půdy, kteří ji nechávali obdělávat irskými katolickými pachtýři. Situace těchto nájemných rolníků byla bídná. Jejich parcely byly malé a pachtovné tak vysoké, že stěží uživili své rodiny. Ke zlepšení situace chyběl rolníkům kapitál a majitelům pozemků zase zájem. Naději do budoucna neměli pachtýři skoro žádnou, kromě cíle vycestovat do USA. K tomu jim ovšem zpravidla chyběly prostředky. Z Irů se tak stávali apatičtí lidé, z mužů agresivní pijáci, ženy byly lhostejné a špinavé, děti neduživé.

Irské zemědělství bylo z velké části závislé na jediné plodině, na bramborách. Obměna plodin, smíšené pěstování, rozmanitost druhů, cílené hnojení – taková stabilizační opatření se z nedostatku peněz nebo z neznalosti neprováděla. Jak dlouho mohla tato závislost na jediné monokultuře vydržet?

Monokultury s sebou nesou rizika od samého počátku existence zemědělství. V tehdejším Irsku pocházely všechny pěstované brambory od stejných předků ze Střední Ameriky, měly tedy úzkou genetickou základnu. Podaří-li se chorobám nebo škůdcům prolomit ochrannou bariéru této monokultury, pak není cesty zpět a úroda v celé zemi se ocitne v nebezpečí.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že dnešní genové koncerny chtějí plně industrializovat produkci osiv, a přes dramatické zkušenosti z historie přitom vědomě podstupují riziko příliš úzké genové základny. Tyto koncerny se spoléhají, že věda bude vždy o krok napřed před škůdci nebo chorobami rostlin, takže ani v extrémním případě nehrozí celosvětový výpadek úrody u některé důležité potravinové plodiny.

Americký bramborový mor

V roce 1844 zničila v USA velkou část úrody brambor do té doby neznámá choroba. V Anglii si této skutečnosti sice povšimli, ale považovali ji za bezpředmětnou. Stačilo jim, že sledují neoblíbené Američany, jak bojují s bramborovou plísní.

V Irsku se o tomto problému v daleké Americe vědělo málo nebo vůbec ne. Pěstovaly se jako vždy zase převážně brambory. Zdánlivě úspěšně, neboť ještě v létě 1845 vše ukazovalo na rekordní sklizeň. Ve správnou dobu a dostatečně pršelo, následně bylo sucho a horko a bramborám se skvěle dařilo. Pak ovšem irské bláznivé počasí opět jednou dostálo své špatné pověsti, zemi zahalil chlad a mlha a po nich přišly vytrvalé deště. Pole byla zatopena, dobytek onemocněl, lidé trpěli. Plodiny brambor skoro všude napadl bramborový mor a začaly se kazit.

Podle dnešních vědomostí je původcem bramborového moru spórovitá houba (phytophtora infestus), která se zejména ve vlhku dokáže rychle šířit. Pravděpodobně byla zavlečena s lodním nákladem z Ameriky. Tehdy si v Irsku s nákazou nevěděli rady, hledali příčinu v chladném a deštivém létu… a zpočátku vůbec nic nepodnikali.

Rozzlobení pěstitelé obilí proti hladovějícím Irům

Na podzim roku 1845 se již nedalo přehlédnout, že Irsko stojí před hladomorem. Noviny psaly o dramatickém poklesu úrody. Zpravidla se mluví o potravinové krizi tehdy, když výpadek úrody činí 50 % – v Irsku ale tehdy shnilo 90 % veškerých brambor!

Vzniklou situaci projednával i parlament ve Westminsteru. Premiér Robert Peel inicioval nouzový program pod vedením sira Charlese Trevelyana. Za částku 185 000 liber šterlinků byla nakoupena kukuřice a oves, zřízeny sklady potravin a vydávány potraviny za tržní ceny (v žádném případě ne bezplatně). To pomohlo zmírnit hladomor a zastavit obávanou explozi cen potravin.

V samotném vládním kabinetu v Londýně probíhaly okolo této pomoci spory. Pokusy o zjednodušení dovozu obilí do postižených oblastí vzbudily hněv u anglických pěstitelů obilí, vláda se rozštěpila a Peel nabídl svou rezignaci. V srpnu 1846 došlo ke změně vlády, nová liberální vláda whigů pod vedením premiéra lorda Johna Russela však odmítla zásahy do volného trhu a chtěla zabránit tomu, aby se „Irové trvale spoléhali na pomoc anglické vlády“.

Bohatí opouští zemi, chudí umírají hlady

Také následující rok 1846 byl pro Irsko katastrofou. Záplavové deště zatopily zemi, bramborový mor znovu udeřil a skoro celá úroda byla zničena. Bohatí majitelé pozemků již dávno Irsko opustili a chudí nájemci neměli prostředky. Nezaměstnaní si mohli vydělat na to nejnutnější ve veřejných pracovních programech. Ale tyto dobře míněné vládní programy pomohly jen části potřebných. Byrokracie byla těžkopádná a zdlouhavá, již beztak malé mzdy byly často vypláceny se zpožděním a ne každý člověk v nouzi mohl být zapojen. Pachtýři obhospodařující více než jednu čtvrtinu akru (asi 1000 m2) byli z těchto příjmů vyloučeni. Museli prodat svou malou úrodu obilí, aby mohli zaplatit pachtovné, protože pachtýř, který neplatil, musel svoji parcelu neprodleně opustit a ztratil tak i svůj skromný domov. Tak bylo roku 1846 na vrcholu hladomoru vyvezeno z Irska mnoho tisíc tun obilí. Když chtěli Irové export obilí zastavit, rozhodl zapřísáhlý zastánce volného obchodu sir Trevelyan, že zákaz vývozu nepřichází v úvahu, protože jedině volný obchod je správná cesta. Stejné dogma „volného obchodu“ mimo jiné posloužilo zhruba ve stejné době k ospravedlnění „opiové války“ s Čínou. Stejně nakonec byly úřady nuceny vydávat zdarma potraviny a zřídit polévkové vyvařovny. Na vrcholu tohoto bramborového hladomoru byly přes 3 miliony lidí odkázány na veřejné pracovní programy a polévkové vyvařovny, které zřejmě uchránily před vyhladověním statisíce, ale vzniklou katastrofu mohly pouze zmírnit.

K hladomoru se přidal tyfus a cholera

Následoval rok 1847, který Irové nazývají „černý 47“. Začátek léta byl dobrý, ale poté se objevily nemoci. Tyfus, skvrnitý tyfus a úplavice zachvátily tisíce hladem zesláblých lidí. Celé kraje se vylidnily. Statisíce lidí shromáždily své poslední úspory a pokusily se uniknout do USA na vystěhovaleckých lodích za katastrofálních  podmínek. Ti kteří zůstali, většinou nemohli zaplatit pachtovné. Jen v roce 1847 přišlo o své pronajaté parcely půl milionu pachtýřů. Ještě i dnes lze najít ruiny tehdy opuštěných domů.

V roce 1848 došlo k ojedinělým povstáním, ale podobná revoluce jako v jiných evropských zemích se nekonala. Irové byli na vážnější odpor příliš vyčerpaní. Pak se ale situace ještě zhoršila, nejspíše prostřednictvím některého z námořníků dorazila do země z Asie cholera a ta posloužila úřadům jako vítaná výmluva, že další pomoc je neuskutečnitelná.

Teprve v polovině roku 1849 odezněla epidemie cholery a na podzim roku byla sklizeň  brambor opět dobrá; přitom nikdo nevěděl proč. V novodobé Evropě tak skončil největší hladomor v době míru. V Irsku se skoro v každém století odehrála jedna nebo více potravinových krizí; mezi roky 1739 a 1740 zemřelo hlady zhruba 300 000 a v období 1816 až 1818 zhruba 65 000 lidí. Ale nikdy nenastal hladomor takového rozsahu, jako v letech 1845 až 1848.

Milion Irů zemřelo, země se vylidnila

Z více než 8 milionů obyvatel přes jeden milion zemřel hlady, respektive na nejrůznější nákazy. Dalšího 1,5 milionu lidí se vystěhovalo, velké části Irska se vylidnily. Přísné podmínky pro přijetí přistěhovalců v USA, které například odmítaly nemocné, zbrzdily vlnu emigrace, Irsko ale přesto zůstalo zemí uprchlíků, kterou v následujících desetiletích opustilo ještě nejméně dalších 5 milionů obyvatel. Jako jediná evropská země má Irsko dnes méně obyvatel (asi 4,2 milionu) než v roce 1840 (asi 8,2 milionu).

Již tak napjaté vztahy mezi Iry a Angličany se hladomorem ještě více zhoršily a trvalo desítky let, než se země zotavila. Nenávist vůči politikům, nesoucím odpovědnost za odepření pomoci, stále ještě neodezněla. Z irského pohledu se vláda nejbohatší země světa zdráhala poskytnout pomoc svým spoluobčanům, hladovějícím ve vlastním státě. A to v době, kdy Anglie stoupala na vrchol žebříčku světového hospodářství, kdy již existovaly parníky a železnice a Anglická banka disponovala skoro neomezenými prostředky. V Irsku  "bramborový hladomor“ i nadále zůstává živý v lidových obyčejích a legendách.

Záměrné vyvražďování národa nebo nehumánní utopie?

Historici připisují britské vládě těžká pochybení, která zapříčinila smrt hladem milionu Irů. Politici údajně odmítali poskytnout potřebnou pomoc, protože Iry nenáviděli. Dokonce se uváděla srovnání s Bergen-Belsenem, koncentračním táborem, umístěným severně od města Celle na Lüneburgském vřesovišti.

Abychom mohli posoudit nedostatečnost pomoci otálející vlády, nabízí se pohled na náklady – srovnání, které je dnes stejně aktuální jako v 19. století. Britský příspěvek ke zmírnění hladomoru činil 7 milionů liber. To bylo méně, než shromáždili samotní Irové. Oproti tomu činily roční výdaje Velké Británie na obranu 16 milionů liber, samotná Krymská válka (1854–1856) stála 69,3 milionů liber (zdroj: Vaughan, A New History of Ireland, sv. V, Clarendon, Oxford 1989, s. 328).

Zřejmě zacházíme příliš daleko, když přisuzujeme příslušným činovníkům úmyslné vyvražďování národa. Ze souhrnného posouzení událostí ale vyplývá pro historiky závěr, ze kterého se dá vzít poučení i pro dnešní dobu. Ve výšezmíněné knize se dočteme: „Russel, Wood a Trevelyan (premiér, kancléř státní pokladny a jeho zástupce) byli bezpochyby zodpovědní a svědomití muži. Ovšem přivedli své ekonomické přesvědčení beznadějně na scestí. Byli napadeni nejstrašnější a nejrozšířenější z lidských chorob – vírou, že principy a doktríny jsou důležitější než samotný lidský život. Domnívali se, že pravidla stanovená ekonomy jsou reálná stejně jako bramborový mor.“ Takové chorobné ideologie určují, ne ojediněle, historická rozhodnutí – od křižáckých tažení až ke globalizaci. Ve 20. století to byly nelidské utopie bolševismu, fašismu, nacionalismu, maoismu, které rigorózně obětovaly lidské životy svým politickým programům.

Obávám se, že dnes jsou naši politici opět postiženi touto nejstrašnější a nejrozšířenější chorobou lidstva, když tvrdí, že globalizace, privatizace, deregulace, volný pohyb zboží a peněz atd. spolu se spolehlivými přírodními zákony nám všem zajistí hospodářský růst, svobodu a blahobyt. Upisují se tím další utopii, dalšímu velikému pokusu s nejistým výsledkem.