Kataři, kacíři a zánik hradu Montségur

Kataři vytvořili opoziční církev a přivolali tak na sebe hněv papeže. Když se dostali do úzkých, ustupovali převážně do oblasti hornatých Pyrenejí a jejich představení nalezli útočiště na Montséguru, na „hoře bezpečí". Jejich hrad byl ale roku 1244 dobyt vojsky křižáků a více než dvě stě poražených „kacířů" bylo na úpatí hory upáleno. Pádem Montséguru byla síla katarů zlomena. O zbytek se postarala inkvizice a křižáci pod vedením francouzského krále, který si díky spojenectví s papežem „vysloužil" do té doby samostatný Languedoc. V roce 1321 byl upálen poslední z heretiků, kteří se nazývali „dobří křesťané" nebo „Boží přátelé".

Když se přiblížíte k Nerbonne v oblasti jihofrancouzských Pyrenejí, překvapí vás neobvyklé umělecké dílo hned vedle dálnice: Na zeleném pahorku stojí vysoké postavy s kamenným štítem a přílbou a zachmuřeně hledí daleko do krajiny. Informační tabule je označuje jako „Chevalliers Cathares", tedy jako katarské rytíře. Vojáci působí opravdu majestátně, ale mohou to být kataři? Kataři přece nebyli vojenští hrdinové, ale mírumilovní, a přesto pronásledovaní náboženští podivíni konce středověku, kteří opatrovali Grál a umírali za něj. Nebo to bylo jinak?

Katary si takto představují mnozí z nás. Přebírají tak mimoděk názor německého novináře a spisovatele Otta Rahna, který v roce 1933 uveřejnil knihu s názvem „Křižácké tažení proti Grálu". Je napsaná fascinujícím způsobem a podává historii katarů jako román, ve kterém se Grál na svých křivolakých cestách dostal do rukou katarů, kteří jej opatrovali a bránili jako vlastní poklad. V noci před zánikem Montséguru, útočištěm „kacířů", údajně hrstka katarů Grál zachrání a dopraví jej na bezpečné místo, které je dodnes utajené...

Historické omyly

V roce 1930 cestoval Otto Rahn do Ussat-les-Bains v Pyrenejích a zde, v blízkosti Montséguru, sbíral materiál pro svůj záměr. Zájem o katary mu vštípil jeho učitel náboženství a on sám začal spojovat jejich osud se středověkými básněmi o Grálu. U jedné pařížské teozofické skupiny nalezl podobně smýšlející kolegy a badatele Maurice Magre z Toulous. Také Déodat Roché, přívrženec Rudolfa Steinera, zastával stejnou myšlenku, spřátelil se s Otto Rahnem a intenzivně ho podporoval. Dávat náboženství věrných katarů do souvislosti s Grálem mělo pro Francouze svůj význam - francouzské romány o Grálu Chrétiena de Troyes nebo Roberta de Boron, které v Německu následoval „Parzival" Wolframa von Eschenbach, zažívaly ve Francii rozmach přibližně ve stejné době, ve které pronásledování katarů na jihu Francie přerostlo v tragédii. Že by jedno s druhým nesouviselo?

V díle „Křižácké tažení proti Grálu" Otto Rahn neváhal prezentovat katary jako strážce Grálu (rytíře Grálu) a pyrenejskou pevnost Montségur jako model pro hrad Grálu Wolframa von Eschenbach v díle „Parzival". Nicméně tato teorie je neudržitelná. Rukopis Wolframova „Parzivala" byl dokončen už v letech 1203 až 1205, zatímco Montségur se stal známým až po jeho dobytí v roce 1244 - tedy po tragédii katarů nebo jejím prostřednictvím. Předtím nebyl hrad Montségur víc než jednou z pyrenejských pevností a ve vzdáleném Německu, kde Wolfram von Eschenbach psal Parzivala, nemohl být příliš známý.

Nicméně „Křižácké tažení" Otta Rahna mělo ve Francii (kde bylo přeloženo již v roce 1934) i v Německu obrovský úspěch! „Vůdce" a jeho „okultista" Himmler chtěli ve Wewelsburgu, v blízkosti Paderbornu, zřídit ideologické centrum hnědého hnutí, pro mnohé „Hrad řádu a hrad Grálu". V průběhu času sem vstoupil i Otto Rahn (Untersturmführer SS), pracoval i ve Wewelsburgu a jeho kniha o katarech a Grálu přišla „Hnutí" jako na zavolanou. To bylo náhradní náboženství pro národ! Díky Wagnerově „posvátné hře" Parzival si Grál už beztak získal ve všeobecném povědomí významné postavení. Prostřednictvím Rahnových líčení v „Křižáckém tažení proti Grálu" se ze stylizovaného mýtu mohl stát nový náboženský pojem.

To, že Rahn pravděpodobně zemřel jako oběť režimu, nemění nic na účinku jeho knihy *. Ve své době i literární věda převzala Rahnovy teze týkající se Wolframa, hradu Grálu a „Parzivala"; tento názor ještě dlouho přetrvával. A ještě tvrdošíjněji se udržují historizující romány a podání, popisující katary jako „strážce Grálu". Tyto spekulace jsou postaveny na historickém faktu, že v noci před pádem Montséguru dva kataři po strmých svazích hory z hradu něco odnesli do bezpečí. Co to bylo? Zlato „kacířské církve" bylo odneseno už předtím... Snad cenné spisy katarů z předchozího období?

Pátrání po Katarech

„Kataři" (řecky „katharoi" tj. „čistí") přišli se svým náboženstvím na přelomu 11. a 12. století také na území dnešního Languedocu, respektive do tehdy samostatné „Okcitánie", kde se jim zpočátku dařilo dobře. Církevní koncily ve Francii zaměřené na potírání kacířů neměly v Okcitánii větší vliv, nikomu příliš nevadilo, jak kataři realizují vlastní představu o křesťanství. Naopak, kataři nabízeli svým asketickým způsobem života a idealismem přijatelnější obraz než tehdejší katoličtí duchovní a jejich život zaměřený na radovánky, peníze a moc. Kataři byli tolerováni a akceptováni prostými lidmi i šlechtickými kruhy. Mistrně ovládali tkalcovské řemeslo, které bylo v kraji vysoce ceněno.Rozkoly ve víře se vyskytovaly od počátku křesťanských dějin a kdo se postavil na nesprávnou stranu, byl heretikem - z řeckého „hairesis", volba nebo výběr. Například ve druhém století označovali církevní otcové Justin a Tertullian za heretiky ty, kdo popírali nenarušené předávání evangelia. Ve 3. a 4. století už se heretici stávali odpadlíky, kteří byli stíháni a odsuzováni k smrti.

Kataři byli považováni kromě toho i za „gnostiky" (z řeckého „gnosis", tedy vědění). Gnostik nehledá vědění ve všeobecně platné nauce, ale prostřednictvím individuálního poznávání, které nechává stranou hmotné záležitosti a zaměřuje se na vyšší, duchovní svět. Tento přístup však často vedl i ke zmateným mystickým představám. Například v Korintu se rozšířila myšlenka, že Ježíš nebyl na zemi v hmotném těle, ale jen v „duchovní schránce". Proti této myšlence bojoval i apoštol Pavel. A setkáváme se s ní opět u katarů.

Náboženské kořeny katarů se ztrácejí v labyrintu mnohostranných vlivů raného křesťanství a zasahují také do učení křesťansko-teologických myslitelů ve druhém a třetím století. Sem patří například Origenes (Řecko a Palestina, cca 185-253) nebo Mani (Babylonie/Persie/Indie, cca 215-227). Jejich myšlenky o opětovném zrození nacházíme i u katarů.

Ze studií historiků, na základě zápisů z inkvizičních procesů v jižní Francii a také z katarských spisů vyplývá, že kataři sami se nenazývali jen „dobří křesťané" a „dobří lidé", ale především „Boží přátelé". Jejich náboženství vycházelo podle všeho z křesťanských obcí v Malé Asii a v průběhu let proniklo přes Rumunsko a Bulharsko do západního světa, kde se rozšířilo - jedna jeho větev přes horní Itálii do jižní Francie, druhá přes Německo, severní a střední Francii až do Anglie.

Pojem „katar" byl původně míněn hanlivě. Ke konci 12. století začali francouzští a němečtí klerici ve svých pamfletech označovat „Boží přátele" jako „čisté" (cathari, cathares). Podle nich ti, kdo si nárokovali zastupovat čisté nebo očištěné křesťanství, vlastně poslechli Satana a oddělili se od křesťanské církve. Toto pojmenování už jim zůstalo a označovalo heretiky a kacíře.