Je rodina PŘEŽITEK?

„Dospělí se jmenujou máma a táta, ostatní jsou děti a ti všichni se mají rádi. Máma krmí děti a táta se stará o to, aby bylo za co nakupovat.“ „Táta je pro děti mužský vzor a máma ženský. Táta dělá chlapskou práci, máma ženskou, ale táta jí může klidně pomáhat, když je toho víc…“ „Táta by měl mít jen jednu ženu – a ne jak někde připouštějí polygamii nebo někde homosexuálové uzavírají registrovaná partnerství. Hlavně by se neměli hádat a měli by si pomáhat…“ Tak si to myslí děti ve věku zhruba od sedmi do dvanácti let, sourozenci z tzv. tradiční rodiny, kde se muž a žena vzali, protože se měli rádi, a taky proto, že se jim mělo brzy narodit miminko. Táta se vloží do debaty: „Rodina? Hlavně, když se mají rádi, a když už se něco nepovede, musí se umět omluvit a musí si umět odpustit a říct si, že už takovou chybu příště neudělají.“

Tato rodina není z těch nejdokonalejších. Občas se tam trochu pohádají, občas se jim všechno nedaří tak, jak si představovali – občas nezvládají své role tak, jak by měli, děti jsou občas dost rozpustilé. Tato rodina ovšem velmi touží po harmonickém svazku, a tak skutečně každý nesvár končí nakonec trvalým mírem, pohlazením, usmířením, odpuštěním. Matka i otec si v napjatých situacích stokrát v duchu řekli, že by bylo nejlepší z toho všeho utéct. Ale už za chvíli je jim jasné, že bez těch ostatních by to bylo smutné, chudé, nenaplněné… Pro rodinu, ve které to má fungovat, musíte obětovat spánek, částečně své materiální pohodlí, částečně svou vlastní svobodu, částečně i kariéru.

Docela  nemoderní rodina, že? Vždyť v posledních několika letech se udává, že každé třetí dítě se narodí nemanželskému páru. A to je prý jednodušší – mají z toho větší sociální výhody, když to neklape, jednoduše se rozejdou, o děti se samozřejmě dobře postarají – jeden týden s mámou, druhý s tátou – nebo ještě lépe, říkejme jim křestním jménem – týden s Pavlou, víkend s Jardou – pořád lepší, než na sebe doma křičet, řešit problémy, vázat se, vzdát se vlastní svobody, nakonec polovina manželství stejně končí rozvodem, tak proč vlastně riskovat?

Je to tak. Ukažte mně rodinu s dětmi, kde to klape naprosto bez problémů… A jestli v takové už žijete, pak upřímně gratuluji. Sociologové uvádějí, že tradiční rodina se stává pravidlem spíše už jen u menšiny lidí v České republice. Dalo by se říci, že se stává čím dál tím rozšířenějším dlouhodobý život bez partnera a dětí, to vše na úkor tradiční rodiny. Skutečně by se mohlo zdát, že netradiční rodina – tzn. rodina, kde se děti rodí nemanželským párům, může mít řadu výhod… A to ještě buďme rádi, že nežijeme v době nebo v zemi, kde nám ženicha nebo nevěstu vyberou rodiče.

Sociologové dále uvádějí, že v životě mnohých dvacátníků a třicátníků chybí vlastní rodina a děti, které v období reálného socialismu byly považovány za základní znaky dosažení dospělosti a osamostatnění se od rodičů. Zdá se, že se v současnosti stále více prosazuje dospělost bez rodiny a bez dětí. Platíme za ni postupnou ztrátou schopnosti partnerského soužití a přizpůsobení se jinému člověku.

Nabízí se tedy otázka – k čemu vlastně ještě uzavírat manželství? Dnes už se na vás přece nikdo nebude dívat s opovržením, když budete svobodná matka, když budete žít s přítelem nebo třeba bez něj… Manželství ztrácí atraktivnost, protože diktuje uzavření se do předem určených rolí. Soužití v nesezdaném svazku se naopak oceňuje, chápe se jako „svobodnější“ forma soužití, jež lépe vyhovuje individuálním požadavkům. Manželský život musí konfliktní tendence partnerů naopak vstřebávat (Singly, 1999).

Náboženské obřady staví na myšlence, že svatebním úkonem spojuje oba snoubence sám Bůh – a manželství se uzavírají v nebi. Abd-ru-shin v knize Ve světle Pravdy uvádí: „Že bylo manželství uzavřeno v nebi, znamená, že oba manželé byli pro sebe již předem vyhlédnuti před vstupem nebo při vstupu do tohoto pozemského života. Ale toto předurčení spočívá jenom ve vlastnostech, které si přinesli a jimiž se oba vzájemně dokonale doplňují. Takoví lidé jsou si tedy určeni.“

Na  tzv. nevýhodách je možné nyní pochopit, proč jsou manželství vlastně tak důležitá a co je jejich smyslem. Vraťme se do rodiny, o které byla řeč na začátku. K vypjaté situaci, kdy si manželé v duchu říkají: „Nebýt těch dětí a toho manželského svazku, už bychom se třeba rozešli. Jak jednoduché to mají lidé, kteří nemají děti, kteří si mohou jen tak sbalit kufry a jít…“ Jistě není smyslem manželství trpět v neharmonickém svazku, který nikam nevede, v nesvobodě, být dokonce obětí domácího násilí. Není smyslem manželství připravit se o svobodu. Hovoříme-li ovšem o svazku, kde na problémech oba partneři uzrávají, vyvíjejí se, kde mají možnost jeden před druhým projevit své dobré i špatné vlastnosti, učit se vzájemné úctě, toleranci, pak žijí často daleko svobodněji než osamělí jedinci věčně hledající svůj ideální protějšek. Už už se jim zdá, že ho našli… ovšem kvůli ztrátě vlastního pohodlí a nutné změně zlozvyků a špatných vlastností se opět rozcházejí. Pak nalézají nového partnera a zkušenost se opakuje až do úplného zprotivení. Jedna známá po takové zkušenosti řekla –  „To si nevybereš, všichni jsou stejní…“

A pak jsou tady děti. Jedna novinářka se zeptala matky několika dětí: „Je nejvyšším smyslem života mít děti?“ Matka na to odpověděla: „Netvrdím, že mít děti je to nejdůležitější na světě. Ale myslím, že mít děti je něco přirozeného, k čemu by dva milující se lidé mohli dospět – pokud to samozřejmě jde. Mateřství je dar. Je vám blaze z toho, že čekáte dítě, že dáte možnost někomu dalšímu, aby tady prožil svůj život, aby se projevil – a vy můžete stát při něm a do určitého věku mu pomáhat. Je to nesmírně krásné – i za tu cenu únavy, starostí, ztráty vlastního pohodlí.“ Novinářka: „A existuje nějaké pravidlo, rada, jak zvládat problémy v rodině?“ Matka: „Nejdůležitější vždycky byl, je a bude partnerský vztah, zakotvený v lásce. To je jediný recept na šťastnou rodinu. Jakmile budou žít hezky manželé, pak u nich budou mít jejich děti vždycky dobré zázemí, všechno zvládnou, přes všechny problémy se přenesou. Nemilovat sobecky. To znamená, že si řeknete – jsem ráda, že mohu patřit právě tobě (že mohu být tvá žena, tvůj muž…) a ne – jsem ráda, že tě mám. To je málo…“

Články o rodině, rozhovory s matkami patří k nejčastějším, nejčtenějším, zároveň k těm nejobyčejnějším… Přesto se život v rodině může přirovnat k vysoké škole, ze které sice nevyjdete s diplomem, ale s bohatstvím zkušeností, na kterých uzráváte. Jakmile se naučíte žít v míru a lásce se svou rodinou, se svými nejbližšími, jakmile se poučíte z chyb, pak naleznete klíč ke štěstí. Nedá mně to nepřipomenout nakonec slova faráře Antonína Huvara: „Nejdůležitější je zachovat si radost. Každý den má v sobě dost svízelů. Ale jediný den nám může zachránit pro celý život i tu radost, která nám pomáhá, abychom těm ostatním lidem mohli jít jako takové světýlečko, aby viděli ten správný systém života. Žádné zlozvyky a žádné omlouvání chyb. Je potřeba se postavit pravdivě ke všemu, za chyby je potřeba se omluvit, za křivdy dělat pokání. Ale v žádném případě se nezbavovat toho, čemu se říká radostné pojetí života. A každý den znovu…“