Dobrý den, slunce!

"Ó, Božský, Jediný! Děkuji ti za tento den. Děkuji ti za sebe a za své přátele. Dnes opět budeme kráčet ke tvé cti, ať už je před námi cokoliv. Mým úkolem jako lidské bytosti je ctít smysl přicházejícího. A pokud je to k největšímu dobru všeho živého, jsme připraveni přijmout jídlo i dnes. Nechceme však jíst, pokud by to nebylo pro nejvyšší dobro veškerého života; proto jsme ochotni dnes projít čímkoliv, co směřuje k nejvyššímu blahu všeho živého.“

Když začnete den s takovým postojem a takovým rituálem, uvidíte, že bude úplně jiný než ty ostatní.

Má první kniha se jmenuje Poselství od protinožců a nebylo lehké ji napsat; zejména proto, že nejsem spisovatelka. Období strávené na poušti nebylo právě jednoduché a o některých skutečných zážitcích se mi psalo dost těžko. Avšak jednou z věcí, kterou mě domorodci naučili, když jsem s nimi žila v poušti, je důležitost humoru v životě.

Řekli mi: „Když jdeš v noci spát, přemýšlíš o prožitém dni a nezasměješ se, vyskoč z postele a udělej něco směšného.“ Radí: „Neuléhej, pokud jsi strávila celý den bez pobavení, protože to není dobré pro rovnováhu tvého těla, mysli a srdce.“ A tak se tito lidé během celého dne zabývají mnoha zábavnými věcmi a nikdy nejsou příliš staří na to, aby se těšili ze života a užívali si zábavy.

Ptali se mě: „Tam odkud jsi, dělají lidé také takové věci jako my? Hrají si a sportují?“ A já jsem odpověděla: „Jestli v Americe sportujeme? Sport a hry mají v mé zemi skutečně důležité místo. Uvedu příklad: všichni se postaví na čáru a pak běží tak rychle, jak jen dokážou. Když doběhnou do cíle, jeden je nejrychlejší a stává se vítězem.“

Jeden z nich na mě upřel pohled. Vysvětlili mi, že domorodec se vám do očí nedívá jen tak – že je to něco víc. Proniká pohledem do vašich očí, za vaše oči, do nesmrtelné části vás samých. A hovoří zpoza svých očí k vám, až za vaše oči. Zevnějšek pro něj není důležitý. Barva kůže, věk nebo pohlaví nehrají žádnou roli, protože jeho čistá filosofie je postavena na věčnosti a věčných vztazích. A pak zavládlo úplné ticho, když jsem navrhla, abychom si zazávodili, kdo bude nejrychlejší. Ten člověk se na mě podíval a řekl: „Ale když jeden vyhraje, ostatní prohrají. To je zábava?“

Další žena se mě zeptala: „Tam odkud jsi, máte vlastní děti? A tohle jim říkáte? Že jen jeden může vyhrát a ostatní musí prohrát?“ Pak přistoupila těsně ke mně a přitiskla svůj nos na můj. Možná se jí těžko hledalo to věčné za mýma očima, nevím, ale bylo pro ni důležité se svým nosem dotýkat mého. Pak se mě s úsměvem na tváři zeptala: „Kdy říkáte dětem, jak to doopravdy je? Kdy jim řeknete, že ony všechny jsou vítězové?“ Odpověděla jsem: „My jim to neříkáme. Tam odkud pocházím, ti nikdo neřekne, že jsi vítěz. V Americe společnost funguje na principu »udělej si sám«. To znamená, že když sama sebe přesvědčíš, že jsi vítěz, tak jím budeš. Věř sobě – a nestarej se o to, co si myslí ostatní a co od tebe očekávají. Když to pochopíš, jsi v Americe vítězem.“ Tohle bylo důležité i pro mne. Tehdy jsem ve věcech nehledala duchovní význam. V žádném případě; byla jsem „katolík na útěku“ a můj pohled na svět mi připadal úplný. Když mi řekli: „Zaslechli jsme tvé volání o pomoc,“ smála jsem se tomu. Já jsem přece byla tím, kdo pomáhá. Byla jsem tam proto, abych já pomohla jim. Ale odtamtud jsem se vrátila jako úplně jiný člověk. Náhle jsem viděla věci úplně jinak než před tím, než jsem se s těmito lidmi poprvé setkala.

Obr: „Každý z domorodců, se kterými jsem ten den poseděla a jež jsem navštívila, byl odebrán svým rodičům hned po narození. Byli dáni k adopci nebo na výchovu do nějaké křesťanské instituce. A ti, kteří opravdu přežili a v pořádku tím vším prošli, se stejně tak či onak dobrali zpět ke svým tradicím.“

Fotografie : “Plot proti králíkům“ (MGM Studios)

Druhá kniha, kterou jsem napsala, Poselství z věčnosti, není na rozdíl od Poselství od protinožců mým vlastním příběhem. Napsala jsem ji na prosbu svých domorodých přátel a je věnována člověku, který se jmenuje Burnum Burnum. Jednou jsem seděla s ním a se skupinou našich přátel; všem nám bylo tak od šedesáti do pětasedmdesáti let. Všichni tito lidé patřili ke „ztracené generaci“. Každý z těch, se kterými jsem ten den poseděla a jež jsem navštívila, byli svým rodičům odebráni hned po narození. Byli dáni k adopci nebo na výchovu do nějaké křesťanské instituce. A ti, kteří opravdu přežili a v pořádku tím vším prošli, se stejně tak či onak dobrali zpět ke svým tradicím.

Dnes v Austrálii žije mnoho domorodců - křesťanů a nečiní jim to žádné problémy. Věří, že mohou porozumět Ježíši a zároveň si uchovat i své vlastní tradice. S drobnými rozdíly se vypořádali. Je to křesťanství, které však má problém s domorodci, protože mají nepříjemné otázky, na které se těžko odpovídá. Například je tu přikázání, které říká: „Den sváteční budeš světit.“ A domorodci na to: „Ty opravdu věříš, že se Jediný dívá, jak Slunce svítí a obíhá okolo Země, až přijde do nějakého bodu, a on pak řekne, dobrá, teď na všechny svítí slunce, takže musíte být dnes všichni dobří? Nemůžu se vámi zabývat všechny další dny, ale dnes musíte být dobří.“ Zdálo se jim to prostě k smíchu. „Chtěl tím Jediný říci opravdu tohle?“ Oni jsou totiž spojeni s Pramenem každý den a každou chvíli a nikdy své spojení neztrácejí. Pokud se tak stane, hned se je snaží získat zpět. Nikdy nepřišli o spojení se zemí, s nebem, zvířaty, rostlinami a mezi sebou navzájem.

Další přikázání, které jim činí problémy, říká: „Cti otce svého i matku svou.“ Říkají: „Opravdu to Jediný myslel takhle? Takto je to vytesáno do kamene? Každé dítě se narodilo, aby milovalo a ctilo své rodiče. Pokud Jediný vůbec něco takového řekl, tak nejspíš říkal rodičům »Nedělej nic, čím bys ztratil respekt a úctu u svých dětí«.“ Ale jak říkají, chápou, že by to asi bylo dlouhé na vytesání do kamene, takže je to prostě zkráceno. Tak mohou domorodci překonat opravdu jakoukoliv překážku, kterou jsme si sami postavili ve svém vědomí, v zákonech atd.

Domorodci však mají své „Desatero“ věcí, o kterých věří, že bychom je měli vykonávat. Věří, že člověk přichází z Věčnosti a také se tam vrátí. Podle nich jsme zde jen na nějakých sto let, abychom nasbírali zkušenosti. Avšak typickou lidskou činností, kterou bychom se měli zabývat, je rozptýlení. „Měli bychom se bavit!“ Není žádný důvod, proč byste měli být znudění nebo deprimovaní. Proto vám byla dána inteligence, vědomí a tvořivost, s jejichž pomocí se můžete dostat z těžkostí. Bavte sebe i své děti a sami sebe navzájem. Musíte ale pochopit, co znamená „zábava“. Oni věří, že když se někdo zaměří jedním směrem, když cítění, úmysly, myšlenky, prostě cokoliv je zaměřeno pouze jedním směrem, vy jste je jako pozorovatel schopen zachytit, podsunout jim dočasně svůj vlastní pohled a nasměrovat je úplně jinam. Tím je myšlena zábava. Jsou přesvědčeni, že zábava by měla být pozitivní, velmi povznášející a duchovně obohacující. Pokládají sami sebe za správce své energie a zábava je pro ně něčím, co povznáší vědomí celé planety. Když jsem jim vyprávěla o zábavě v Americe a řekla jsem „Nevěřili byste, kolik milionů dolarů a svého času Američané věnují zábavě,“ v očích se jim zajiskřilo a jejich tváře se rozzářily širokými úsměvy. Řekli mi na to: „Tak to je skvělé, to už jste na půli cesty. Musíte pochopit, že zábava je pro lidstvo skutečně důležitá. Teď je potřeba se jen podívat na druhou stranu mince.“ Tou je to, že máme zodpovědnost a jsme povinni skládat účty za svou zábavu. Hlavně ale musíme tvůrce zábavy přimět, aby si uvědomili, že jsou zodpovědni za představy, obrazy a myšlenky, které vypouštějí do světa mladých lidí i těch ostatních. Pak skutečně dojdeme tam, kde si myslíme, že už jsme.

Obr: „Domorodci by řekli… každé dítě se narodilo, aby ctilo svou matku i otce. Pokud by chtěl Jediný vůbec něco říct, pravděpodobně by řekl rodičům, aby nedělali nic, čím by mohli ztratit respekt a úctu svých dětí.“

Fotografie : “ Plot proti králíkům“ (MGM Studios)

Další věcí z „Desatera“, která na mě hluboce zapůsobila, byla jejich víra. Jsou hluboce přesvědčeni, že i kdybyste se narodili na pustém ostrově a mohli přežít sami bez lidského doteku, bez jakékoliv zkušenosti s lidmi – jen vy, rostliny, zvířata a prvky – že od narození máte ve svém nitru nutkání věnovat se hudbě. Toto nutkání je pro vás stejně důležité jako pro ptáka stavění hnízda. Přinejmenším byste se měli naučit jen tak si broukat pro sebe. Měli byste se naučit zpívat. Měli byste se naučit vnímat rytmus a také poznávat různé barvy svého hlasu. Měli byste si dokonce vyrobit nějaký hudební nástroj, který vyluzuje zvuk. Oni věří, že hudbu potřebujete stejně jako dýchání. Hudba ve vás může probudit život. Může způsobit, že se zamilujete do někoho ztřeštěného. Hudba vám může jen pomoci. Může uklidnit vaši duši, může vás rozplakat a rozesmutnit, ale může vás i povznést a učinit šťastnými. Toto všechno hudba dokáže a má léčivé účinky. Hudba je vším.

Nejsou příliš upovídaní. Mluví málo, ale zato zpívají. Věří, že hlas nebyl stvořen k mluvení, nýbrž ke zpěvu, oslavování a léčení. Když mluvíte, obvykle hovoříte o malých věcech, které se jen málo týkají věčnosti. Ale když děláte cokoliv s hudbou, děláte věci ušlechtileji, s inspirací a tvořivostí. Jsou hluboce přesvědčeni, že nadějí pro svět není pouze to, že hudbou můžeme vyléčit sami sebe, ale i naše vztahy s ostatními a nakonec i celou planetu.

Víte, hovořím k malým skupinkám, někdy k velkým skupinám; hovořím s těmi, kteří tam chtějí být, ale často i k těm, kteří tam být nechtějí. Přitom jsem pochopila jednu věc: že jsme všichni na správném místě. Nikdy se nestalo, abychom postrádali duši, která by tu měla být, a není ani jeden člověk ve skupině, který by tam být neměl. Neznám příliš New Age nebo třeba jógu. Stejně tak o meditaci a podobných věcech jsem toho přečetla jen málo. Opravdu nevím, jak meditovat a nikdy jsem se to neučila. Je možné, že to dělám špatně; avšak dělám něco, co dělají domorodci v Austrálii a mám za to, že je to forma meditace. Myslím si, že jádrem mnoha nedorozumění v komunikaci mezi lidmi a kulturami je význam slov, kdy se hádáme o každé slovíčko. Jenže ve skutečnosti je to čin, skutek, co se počítá. Důležité je to, jak žijeme svůj život bez ohledu na jazykové rozdíly nebo hodnoty, které jsme si stanovili pro sebe a pro ostatní.