Důkazy reinkarnace?

Co se odehrálo v předešlém životě, si přece pamatovat nemůžeme! Naše paměť je závislá na mozku a žádné vzpomínky tohoto druhu nemůžeme mít, protože mozek se při úmrtí těla rozpadá. Navíc se zdá nepochopitelné, že něco nehmotného – duše – by mohlo vstupovat do interakce s hmotným tělem.

Je možné uchovat si vzpomínky na minulý život?

Představme si, že může existovat vzájemné působení mezi tělem a duší a že se duše může vícekrát spojit s tělem, jinými slovy – může se znovu „inkarnovat“. Obyčejně si zážitky z minulých životů nepamatujeme. Někteří z nás přesto takové vzpomínky mají a jejich vlastní zkušenost dosvědčuje, že na zemi žijeme více než jednou.

Dr. Ian Stevenson, profesor Univerzity v Charlottesville ve Virginii, se ve svém vědeckém životě zabýval právě sběrem důkazů o reinkarnaci. Studoval tisíce případů dětí, které si vzpomínaly na některý ze svých předchozích pozemských životů.^1,2

Zde je jeden příklad: Parmod Sharma se narodil v říjnu 1944 v Indii, ve městě Bisauli, 45 kilometrů jihozápadně od Bareilly. Když mu byly dva nebo tři roky, řekl své matce, aby nevařila, protože prý má ženu v Moradabadu, což je místo vzdálené přibližně 90 kilometrů severně od Bareilly, a ta by pro ně tuto práci mohla obstarat. Ve věku dvou až tří let vyprávěl o velkém obchodu se sodou a keksy, který vlastnil jako jeden z bratrů Mohanových. Potom prý onemocněl, protože snědl příliš mnoho tvarohu.

V roce 1949 vycestoval Parmod se svým otcem do Moradabadu. Už od nádraží ukazoval pětiletý chlapec vozkovi cestu ke svému dřívějšímu obchodu. Když tam přijeli, postěžoval si, že jeho sedadlo v obchodě někdo změnil. V Indii totiž bývalo zvykem, že majitel míval oddělené sezení v přední části místnosti.

Parmod také přesně věděl, jak funguje přístroj na výrobu sody. Chlapci se bez pomoci podařilo uvést složitý přístroj do provozu, přestože ostatní předtím zastavili přívod vody, aby ho zmátli. Rozpoznal mnoho členů své dřívější rodiny, plakal dojetím a otevřeně projevoval svoji náklonnost. Ke své bývalé ženě se choval jako manžel a ke svým dětem jako otec. Vyzval je, aby ho tak oslovovali.

Dřívější majitel obchodu, jeden z bratrů Mohanových, zemřel v květnu 1943 na chronický zánět žaludku a střev poté, co snědl příliš mnoho tvarohu.

Jak jsou takové vzpomínky možné?

Nezbývá než přijmout skutečnost, že určité vzpomínky přecházejí z duše do mozku. V tomto případě se jedná o epizodické vzpomínky na události, které jsme kdysi prožili. Zkušenosti, které se přitom zapsaly do duše³, tak zůstávají zachovány. Přestože se po tělesné smrti mozek rozpadá, vzpomínky se mohou prostřednictvím nového mozku v dalším životě znovu probudit.

Malé děti a dávné vzpomínky

Jeden z argumentů proti reinkarnaci říká, že se vzpomínky vytvářejí přenosem myšlenek nebo prostřednictvím našeptávání zemřelých osob z onoho světa. To nelze zcela vyloučit. Pozorujeme-li ale děti a způsob, jakým se při vzpomínání chovají, zdá se to velmi nepravděpodobné. Za takovými dětmi se rozhodl vydat novinář Tom Shroder spolu s Ianem Stevensonem, aby si vytvořil vlastní představu. O svých zážitcích napsal napínavou knihu, kde nejprve předložil všechny své pochybnosti, aby se k nim posléze vyjádřil a vyvrátil je.⁴ Sotva který případ je ale možné označit za dokonalý důkaz. Často se stalo, že v okamžiku, kdy se Stevenson o případu dozvěděl, byly děti už starší a on byl nucen ověřovat důvěryhodnost očitých svědků. Někdy byly jejich vzpomínky neúplné nebo dotyčné rodiny měly teoreticky možnost se o sobě navzájem dozvědět. Toma Shrodera však naprosto přesvědčil způsob vybavování si vzpomínek na minulý život, tak typický pro děti. Jejich jednání totiž nevypadalo na opakování něčeho našeptaného ani na plnění instrukcí jiné osoby. Bylo jasné, že ony samy jsou tou tehdejší osobou. Je to dobře patrné – zůstaneme-li u tohoto případu – na Parmodově chování k jeho dřívějším příbuzným: „Proč jste mé sedadlo přestěhovali jinam?“ A ke „své“ ženě: „Proč nenosíš na čele své znamení?“ (červenou tečku, jakou nosí provdané ženy). A dále, i kdyby nám někdo vysvětlil, jak se přístroj na výrobu sody obsluhuje, byli bychom přitom nejistí a občas se zamysleli, jestli to děláme správně. A tady přímo před vámi pětiletý „špunt“ složitý přístroj jednoduše spustí.

V jiných případech se děti pokoušely svým matkám vysvětlit, že mají jídlo připravovat jiným způsobem, protože byly zvyklé na jiné pokrmy. Dalším znakem pravdivého líčení je emocionální počínání dětí k dřívějším příbuzným. Parmod plakal a otevřeně projevoval svou náklonnost. I dřívější příbuzní pocítili v mnoha případech duševní spřízněnost; některé děti by dokonce byly raději zůstaly v rodině, se kterou žily v předchozím životě.

Jak funguje reinkarnace?

Další naléhavá otázka se týká mechanismu reinkarnace. Pro Toma Shrodera je spojení těla a duše velkou hádankou. Jak a kdy nastává?

Příroda ukazuje, že v nitru zvířat mohou probíhat obdivuhodné procesy. Mám na mysli třeba okamžik, kdy se z ošklivé housenky vyklube motýl. Nové stvoření, jehož základ se začal vytvářet v nitru housenky a bylo dokončeno během jejího zakuklení, aby nakonec jako motýl opustilo staré obydlí. Duši vyvíjejícího se dítěte v těle matky přitahuje duše matky. Tento děj se odehrává v polovině těhotenství a podléhá zákonu přitažlivosti stejnorodého a zákonu zpětného působení, není to svévolný proces.

Obzvláště zřejmé jsou případy dvojčat. Ian Stevenson popsal 26 dobře dokumentovaných případů dvojčat, u nichž si alespoň jedno z nich vzpomínalo na svůj dřívější život. V 19 případech byla dřívější osobnost jednoho dvojčete v příbuzenském vztahu ke druhému, někteří byli dokonce manžely. V ostatních sedmi případech byli přátelé nebo známí. Z toho vyplývá, že se k sobě obě duše nějakým způsobem hodí a že tento vztah vznikl už v předcházejícím životě.

Naprosto ukázkově si vzpomínala barmská dvojčata Cho a Ko Theinovi na svoje předchozí životy majitelky rýžového mlýna a rolníka, který svou rýži do mlýna vozil. V chování dvojčat se odráželo trochu povýšené vystupování bohaté mlynářky a pokorný postoj rolníka. Nevíme, jaké události z dřívějšího života svedly ty dva nyní dohromady. Jestli to byla náklonnost, postavil před ně současný život sestry a bratra nový úkol. Neboť duše dostává v průběhu pozemského života příležitost ke zrání a sílení.

Proč předchozí životy zapomínáme?

Shroder se také ptá, proč si některé děti vzpomínají, a většina nikoli. Stevenson zjistil, že mnohé z dětí, jejichž případy studoval, zemřely relativně mladé při nehodě nebo nemoci a brzy se znovu narodily. U více než 600 případů to bylo průměrně po 15 měsících. Možným předpokladem pro přetrvání vzpomínek do dalšího života je krátký časový interval mezi smrtí a novým narozením. Dotyčné osoby byly totiž z předešlého života vytrženy, tudíž ho emocionálně stále prožívaly.

Většinou si na svůj minulý život naštěstí nepamatujeme. Proč naštěstí? Angličanka Jenny Cockellová se od časného dětství rozpomíná na život v Irsku, ve vesnici nedaleko Dublinu. Když byla Jenny malá, velmi často se jí zdával hrozný sen, v němž se jmenovala Mary a byla matkou osmi dětí. Zdávalo se jí, že zemřela. Vždy se probouzela s velkými výčitkami svědomí, že své děti opustila. V současném životě Jenny naplňovala touha nalézt své tehdejší děti. A to se jí skutečně podařilo, při plném zaměstnání a v době, kdy zakládala rodinu. Nejtěžší bylo její dřívější děti přesvědčit, že jsou to ony – byly v tomto životě mnohem starší než Jenny. I to se jí nakonec podařilo, protože měla mnoho stejných vzpomínek jako její nejstarší syn.⁵

Vzpomínkami na minulý život je ovlivňován i ten současný. Jestliže tyto vzpomínky nemáme, můžeme žít nezatížený život. Díky tomu jsme schopni vydat se novými cestami a probouzet schopnosti, které v nás dřímají. Jenny ovšem vzpomínky přinesly i mnoho dobrého. Kromě přátelství s nejstarším synem také jistotu, že život po smrti pokračuje.

Jak se od sebe pozemské životy liší?

Najdou naše osobnosti v novém životě další příležitosti k vývoji? Parmod ve svém nynějším životě nebyl tak úspěšný jako v minulém, kdy šel dráhou obchodníka. Ve 27 letech se stal běžným úředníkem ve státní správě. Rozvedl se, bydlel sám a znovu už se neoženil. Často navštěvoval svoji dceru i syna, méně svou bývalou ženu, se kterou by se, jak se jednou vyjádřil, stále hádal. Jeho současné postavení obyčejného úředníka, který může kdykoli dostat výpověď, mu dalo příležitost poznat svět očima podřízeného člověka.

Poněkud jinak tomu bylo u Jenny Cockellové. Jako Mary vedla jednoduchý život plný strádání a chudoby ve stálém strachu před násilnickým manželem, závislém na alkoholu.V dnešním životě byla nucena usilovat o vzdělání (stala se manikérkou a pedikérkou). Tak se jí podařilo shromáždit prostředky, aby mohla hledat své dřívější děti. Její latentní pocit viny pro opuštění dětí působil jako velká motivace a pobízel ji, aby nevynechala žádnou možnost. Přestože ve svém minulém životě v manželství trpěla, je nyní zase vdaná. Tentokrát za rozumného muže.

Dalekosáhlé důsledky

Jaké závěry lze ze vzpomínek na minulé životy odvodit?

Život smrtí těla nekončí. V duši zůstávají uchovány naše zkušenosti. Povědomí o nich se za určitých okolností může v raném dětství probudit, například při rychlém znovuzrození po náhlém úmrtí. V duši jsou zapsány vlastnosti, které přisuzujeme osobám – vůle, charakter, schopnost úsudku, sebevědomí, schopnost prožitku, úmysly atp.

Často se říká, že samotné vědění o reinkarnaci nic neznamená. Například Indie je zemí, kde mnoho lidí reinkarnaci akceptuje, přesto je tam stejně velká kriminalita jako v jiných zemích. Lze namítnout, že u nás mnoho lidí kouří, přestože ví, že je to škodlivé. Záleží naprosto na jednotlivci, jak si své poznatky bere k srdci a jak podle nich jedná. Je dobré si uvědomit, že všechny události světové historie, všechna vrcholná období i období pádu naší společnosti, byly formovány stejnými lidskými duchy – ať mluvíme o založení, rozkvětu a pádu římské říše, stavbě chrámů, inkvizici, francouzské revoluci nebo o Německu v době druhé světové války. Při tom se neustále promíchávají národnosti, náboženské příslušnosti a společenské postavení podle jednání každého člověka. Prostředí, do kterého se v následujícím životě narodíme, určuje zákon zpětného působení a zákon přitažlivosti stejnorodého. Platí tu moudrost „Každý svého štěstí strůjcem“. Její naplnění ale spatříme až při nadhledu nad našimi pozemskými životy.

Tom Shroder se na svých cestách s profesorem Stevensonem sám přesvědčil, že vzpomínky dětí na minulý život nejsou žádnými přeludy. Ve své knize „Old Souls“ („Staré duše“) popisuje důkazy reinkarnací. Čtenářům přitom ponechává svobodnou volbu názoru; mají se sami rozhodnout, jaký postoj k jeho vyprávěním zaujmou.