Cesta s Poselstvím Grálu (5)

Tímto pětidílným seriálem osvětlujeme zásadní křižovatky na cestě, kterou ukazuje Poselství Grálu a která se čtenáře snaží povzbudit k tomu, aby smysluplně využíval svou přirozenou schopnost působit na své okolí.

První čtyři díly tohoto seriálu se zabývaly mocí čistého myšlení, hodnotou vnitřního hlasu, principem zušlechťování a láskou k bližnímu.

V tomto závěrečném dílu zaměříme pozornost na vztah člověka ke svému Stvořiteli, neboť Abd-ru-shin formuloval cíl svého učení slovy: „Svým slovem vás vedu zpět k Bohu, jemuž jste se postupně odcizili tím, že jste začali naslouchat všem těm, kdo stavěli své nedokonalé lidské vědění nad Boží moudrost.“

Čtenář Poselství Grálu může získat nové tušení o Stvořiteli, díky němuž se víra promění v přesvědčení.

Následující výklad popisuje osobní pohled na cestu poznávání Boha a jeho záměrem je také pozvat čtenáře k tomu, aby se důkladněji zabýval Abd-ru-shinovým dílem a sám se vydal „hledat Grál“, tedy vykročil na stezku hledání Pravdy, vědomého života, osobního vývoje a zdokonalování.

Starý vousatý pán v kněžském rouchu?

Ve většině evropských zemí rostl po staletí rozpor mezi tradiční vírou v Boha a novými vědeckými poznatky, které ji stále více zpochybňovaly. Ve 20. století vyvrcholil a náboženství postupně ztratilo svůj silný vliv. „Osvícený“ člověk přijal za své více či méně ateistický výklad světa.

V srdcích většiny lidí stále ještě žije naděje, že existuje nějaký Bůh. Avšak pevné přesvědčení o nepochybné existenci Stvořitele a Udržovatele všech světů se s každou novou generací stále více vytrácí…

Vývoj, dodnes se ubírající tímto směrem, může mít dvě příčiny: buď byla víra v Boha odjakživa skutečně jen smyšlenou nadějí a klamem, které nyní lidstvo s rostoucím vědeckým poznáním neodvratně překonalo, nebo jsme si dosud neudělali správnou představu o působení Boha. Snad jsme již znechuceni zastaralým obrazem starého vousatého pána v kněžském rouchu, který bedlivým zrakem shlíží na svět a tu a tam zasáhne do dění, aby věci napravil. Existuje však východisko z této situace. Pokud by se podařilo sjednotit náboženské a vědecké představy v jednu společnou Pravdu, byl by to nový impuls pro všechny lidi, kteří dnes chovají již jen mlhavou naději na existenci Stvořitele. A tento krok by skutečně mohl – možná poprvé – vyústit v opravdové přesvědčení.

Výklady v knize „Ve světle Pravdy“, týkající se bytí a působení Stvořitele, vedou právě tímto směrem. Našemu cítění se tak otvírá cesta, která odporuje myšlence, že my lidé jsme jen náhodnými produkty evoluce a osamoceni živoříme kdesi v široširém vesmíru. Ale vysvětlení nabízená Poselstvím Grálu skýtají současně oporu i pro věcné a analyzující rozumové chápání, hledající logická vědecká vysvětlení v souladu s objektivní skutečností.

Přírodní zákony proti zákonům Božím?

Na otázku, jak může člověk nejlépe poznat Boží působení, odpovídá většina věřících v tom smyslu, že Bůh činí zázraky. Jinými slovy, že záměrně způsobuje, aby přestaly platit přírodní zákony. Dodnes jsou zázraky východiskem pro církevní svatořečení a také tzv. zázračné činy Ježíše se vykládají jako důkaz jeho božského původu.

Podle tohoto názoru stojí v zásadě proti sobě dva póly – na jedné straně přírodní zákony a na druhé „všemocná“ vůle Boží, která může v případě potřeby hravě překonat jakoukoli zákonitost. Ale tím jsme se dostali do slepé uličky, neboť vírou v zázraky předpokládáme, že přírodní zákony a vůle Boží jsou dvě různé věci, přinejmenším v určitých případech.

Ale je něco takového vůbec možné? Touto otázkou se stojí za to zabývat podrobněji!

Pokud stvoření skutečně vzniklo aktem stvoření a je tedy výrazem vůle Boží, pak by tato vůle samozřejmě musela od počátku utvářet i přírodní zákony, podle nichž se vše pohybuje a vyvíjí.

Můžeme si tedy skutečně představit, že působení Boha může tyto zákony překonat?

Vždyť vůli Boží přece připisujeme dokonalost. A nezahrnuje tento pojem v sobě také neměnitelnost? Co je dokonalé, to nelze zlepšit, omezit nebo jinak změnit, jinak by to již nebylo dokonalé.

Jinak vyjádřeno: Pokud by Bůh skutečně dělal zázraky, chtěl by něco, co odporuje jeho vlastní vůli. To je ale nelogické a nesmyslné.

Všeobecně přijímaná domněnka, že působení Boží se projevuje prostřednictvím zázraků, je proto falešná a zavádějící. Pokud nám něco připadá zázračné, například vyléčení nemoci považované za nevyléčitelnou, tak to přece ve skutečnosti nedokazuje, že došlo k vyřazení přírodních zákonů z činnosti. Naopak se stává zřejmou omezenost našeho pohledu na svět, v němž zákony dovolují mnohem více věcí mezi nebem a zemí, než je náš intelekt schopen pochopit.

Nejsnáze pochopitelné a nejlogičtější je tedy pohlížet na přírodní zákony nebo zákony stvoření na jedné straně a na vůli Boží na druhé straně jako na dva pojmy, které byly sice vytvořeny různými světonázorovými směry, ale které přesto znamenají totéž.

Propast mezi přírodními vědami a náboženstvím by vůbec nemusela existovat! A tato skutečnost je také základem toho, co Poselství Grálu praví o působení Boha:

„Bůh působí (…) ve svém stvoření (…) výhradně jen prostřednictvím neochvějných zákonů, které jsou v něm již od počátku pevně zakotveny! Jsou neoblomné, nedotknutelné a účinkují vždy s neomylnou jistotou.“ (Přednáška „Dokonáno jest!“)

Ve svém důsledku to znamená:

„Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech těch malých a velkých lidských starostí, do válek, bídy a čeho ještě všeho dalšího na zemi! Od počátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které samočinně vykonávají svou neúplatnou práci, takže se vše navlas přesně splňuje, věčně stejně působí, a proto je jakékoliv nadržování právě tak nemožné jako křivda nebo nespravedlnost.

Bůh se tedy o to vše nemusí zvlášť starat. Jeho dílo je bez mezer.“ (Přednáška „Osud“.)

K těmto výrokům by neměl mít výhrady ani vědec, neboť skutečnost, že existují neochvějné zákonitosti, je přece vůbec nejdůležitějším východiskem jakéhokoli zkoumání a experimentování. Přitom právě podivuhodná dokonalost stvoření a jeho zákonů přivedla již mnoho významných vědců k přesvědčení, že Bůh existuje. Ne náhodou byli Einstein, Planck, Kepler, Newton, Galilei, jakož i bezpočet dalších velkých osobností z oblasti vědy hluboce věřícími lidmi, pro něž neexistovala rozpolcenost mezi jejich vědeckou prací a náboženským viděním světa. Avšak většina z nich odmítala víru ve svévolné činy Boha a zázraky.

Větve „stromu zákonů"

Když Poselství Grálu hovoří o (pra)zákonech stvoření, pak vychází z toho, že neexistuje pouze nám viditelný hrubohmotný svět, v němž přírodní vědy poznávají a popisují principy působení, ale také další světy a úrovně, které jsou rovněž určovány zákonitostmi. Proto i náš vnitřní duševní svět podléhá jasným zákonům.

Společné působení všech těchto zákonů si můžeme možná nejsnáze představit jako široce rozvětvený strom, který prorůstá celým stvořením. Přírodní zákony, které umíme rozpoznat a popsat v hmotném světě, jsou nejjemnějšími a také nejrozmanitějšími rozvětveními tohoto stromu; působí jen na zcela určitých místech, tedy za určitých podmínek. Avšak čím dál se zahledíme směrem ke kmeni stromu, tím jednotněji, zásadněji a obsáhleji působí „nosné větve“, čili zákony.

Zůstaňme u tohoto přirovnání. Kmenem našeho stromu zákonů, z něhož vyrůstají všechny ostatní větve, je zákon pohybu, základní zákon ve stvoření. Neboť vše, co kdy bylo stvořeno nebo se vyvinulo, se pohybuje a mohlo se zformovat jen díky tomuto pohybu. Dokonce i udržování vyžaduje pohyb, což je skutečnost, která má například velký význam pro naše zdraví.

Jakým směrem se tento všudypřítomný pohyb ve stvoření musí ubírat, určují tři nejsilnější větve stromu zákonů: zákon zpětného působení, zákon přitažlivosti stejnorodého a zákon tíže.

Z těchto vzájemně propojených zákonů, které jsou určující pro všechny úrovně stvoření, vyrůstá ještě mnoho dalších principů působení. Člověku, který se nezabývá vědeckým výzkumem, ale chce jen ve zcela obecné rovině přijít na kloub vůli Boží, ovšem stačí, aby se podrobněji seznámil s těmito třemi základními zákony stvoření, majícími význam jak pro vnější svět, tak i pro vnitřní svět duchovní.

Díky zákonu zpětného působení má například každá událost nějaký účinek, který na svou příčinu zpětně působí, a tím současně s sebou přináší další účinky. Nic z toho, co si myslíme, říkáme nebo děláme, není proto bez následků.

Zákon přitažlivosti stejnorodého se stará zase o to, aby se stejné druhy přitahovaly. Tento princip sleduje struktura hmoty, ale právě tak i my ve svém vlastním jednání. Mezi stejně smýšlejícími lidmi se proto cítíme dobře a na základě stejného zákona oslovuje například každý časopis „své“ čtenáře, tedy lidi se stejnými zájmy.

Zákon tíže nechává všechno stejnorodé vystoupat nebo klesnout na určitou úroveň. Jako v hmotném světě studený vzduch klesá a teplý vzduch stoupá, tak i duch klesá nebo stoupá podle toho, zda jdeme životem lenivě, nevědomě, pod vlivem okolí, nebo čile, bděle a radostně. Ne náhodou můžeme na duši cítit „olověnou tíhu“, nebo „dostat křídla“.

Zákony stvoření tedy určují náš život ve všech oblastech. Proto cesta Poselství Grálu vyžaduje, abychom tyto zákony, a tím současně i vůli Boha, správně poznali.

Bůh jako druh „nevědomé energie“?

Co vlastně znamenají slova, že Bůh působí ve stvoření jen prostřednictvím svých nezměnitelných a dokonalých zákonů? Neznamená to pro nás lidi, že jsme bez pomoci postaveni do široširého vesmíru a odkázáni jen sami na sebe? Odpovídá skutečnosti například domněnka některých esoteriků, představujících si Boha jako „nevědomou energii“, která sice všechno vytvořila, ale vůči níž nemáme žádnou odpovědnost a k níž se také nemáme zapotřebí modlit, protože od ní beztak nic nemůžeme čekat? Jsou takové myšlenky jedinou alternativou k obrazu starého vousatého pána v kněžském rouchu?

Ne, pro tuto domněnku není žádný důvod. Vždyť mnozí věřící lidé mají obšťastňující zkušenosti pramenící z pomoci, kterou jim přinesla hluboce procítěná modlitba; ale kromě toho nesmíme zapomenout především na to, že z Boha pochází nejen veškerá viditelná hmota, ale také veškeré vědomí a veškerá schopnost vůle!

I když si toto nejvyšší, tvůrčí, v sobě samém živoucí, věčné, bezbytostné, vědomé bytí Boha umíme představit asi ještě hůře než zvíře lidské vědomí, nabízí se přece ještě jedna myšlenka: že totiž právě ty pojmy, které používáme k vyjádření souvislostí se životem nebo nejvyšší ideály, umožňují nejvěrněji vytušit také bytí Boha. Stvořitel je přece sám Život: zářící čistota, skutečná láska, radost ze života, neomylná spravedlnost…

O „nevědomé energii“ nemůže být v souvislosti s nejvyšším vědomím jistě řeč.

Je Bůh nedosažitelně vzdálen?

Biblické přikázání, abychom si o Stvořiteli nedělali žádné obrazy, je bezpochyby obzvlášť náročným požadavkem na nás lidi, kteří si tak rádi všechno představujeme, abychom si to nějak dokázali zařadit. A přece můžeme vytušit, že toto přikázání je správné a cenné. Ať už si totiž vymyslíme cokoli, bude to stále příliš malé a bezvýznamné, než abychom tím přiléhavě popsali to absolutně nejvyšší.

Bůh nám musí zůstat nepochopitelný a nepředstavitelný. Ale je Stvořitel proto od nás nedosažitelně vzdálen? Tak vzdálen, že by bylo od začátku beznadějné navazovat s Bohem nějaké spojení?

Ne, zcela naopak – a toto přesvědčení bych chtěl vyzdvihnout: Stvořitel byl a je nám neustále nablízku! To my jsme se mu vzdálili!

Bůh sice působí vždy jen prostřednictvím svých dokonalých zákonů, ale to ještě neznamená, že svět zcela ponechal sobě samému. Naopak, zákony přivádějí všechno stvořené k vývoji a zdokonalení, a tím směrem k Bohu, Stvořiteli. A stejně jako rostliny přirozeně směřují ke světlu a čerpají z něj sílu, tak i my můžeme prakticky kdykoli prožívat oživující a pomáhající sílu proudící ze Světla.

Klíčem k tomu je naše vnitřní směřování, neboť spojení se Stvořitelem se může podařit pouze upřímným, procítěným obrácením se k Bohu s čistou a otevřenou myslí.

Přitom je zde klíčovým pojmem pokora, k níž již ovšem většina dnešních lidí těžko nalézá cestu. Pokora znamená odvahu ke službě a – správně pochopena – nevyžaduje žádnou otrockou podřízenost, nýbrž jednoduše dobrovolnou, radostnou připravenost sloužit životu a podporovat všechno živé, kdekoli je to možné. Tak jako život ve své nesmírné všeobjímající lásce nás neustále podporuje tím, že nám nabízí příležitost ke zrání k vědomému bytí.

Jen dětský, čistý, k Bohu obrácený cit vytváří tedy most, po němž k nám podle zákona přitažlivosti stejnorodého proudí od Boha životodárná, čistá, jasná síla, která nám může pomoci.

Z toho je snad zřejmé, že nějaké modlitební floskule, i kdyby byly s největším vypětím po celé hodiny odříkávány, nemohou vytvořit takový niterný základ. Někdy je to však sám osud, kdo otevře uzavřené brány naší duše. „Když je nouze nejvyšší, je pomoc Boží nejbližší!“ zní známé pořekadlo…

Všechny naivní představy, že bychom si pomocí dlouhého prošení, škemrání nebo pokání mohli ze Stvořitele udělat ochotného služebníka, který nám korigujícími zásahy do světového dění splní přání všeho druhu, bychom měli podle mého názoru konečně hodit přes palubu. Takové myšlenky nás jen více vzdalují od vznešeného Boha.

Kdo však ve všem usiluje o čistotu, kdo ve vztahu k bližním nešetří láskou a lidskostí, kdo tříbí svůj smysl pro krásu a jemné vyciťování, kdo působí k výstavbě a zušlechtění, tedy kdo jde cestou, kterou ukazuje Poselství Grálu, ten si připravuje půdu, umožňující spojení se Světlem, z něhož mohou přijít ty největší pomoci.

Stvořitel jest. Je na nás, abychom vzdálenost k Bohu překonali.

– Konec seriálu –