Byl jsem klinicky mrtev

Stefan von Jankovich se narodil v Budapešti, v roce 1956 však emigroval i s rodinou do Švýcarska. Tam se etabloval jako úspěšný architekt, urbanista a podnikatel. V dětství byl vychováván v přísně katolickém prostředí, v době studií se však náboženstvím přestal zabývat a stal se realisticky myslícím technikem a obchodníkem, plně vytíženým hmotnými záležitostmi. Než tedy prožil zážitek klinické smrti, nebyl, jak sám píše, nijak nábožensky nebo esotericky „předprogramován“.

Jednoho slunného podzimního dne v září 1964 jel se svým přítelem do Lugana na obchodní jednání. Byl pěkný, příjemný den a spolujezdec Jankovich se těšil z bezstarostného pozorování okolní krajiny. Až do chvíle, kdy na úzké silnici nedaleko Bellinzony proti nim vyjela ze zatáčky dvě předjíždějící se nákladní auta. Uhnout nebylo kam. Řidič zoufale troubil, blikal a ze všech sil dupnul na brzdu, ale srážce se nedalo zabránit. Následoval čelní náraz, Stefan v. Jankovich proletěl čelním sklem – bezpečnostní pásy tehdy ještě nebyly – a zůstal ležet na silnici bez známek života.

K místu neštěstí se seběhli kolemjedoucí lidé a přítomný lékař konstatoval zástavu srdce. Protože měl zraněný mimo jiné i zlomená žebra, nedala se mu poskytnout srdeční masáž. „Nejde to, tady se nedá nic dělat, je mrtvý“, řekl. Pro Stefana v. Jankoviche však započalo nejúžasnějších šest minut jeho života…

Po probuzení v nemocnici si vyžádal magnetofon a přes velké bolesti do něj horečně diktoval své prožitky. Tak vznikla kniha, z níž je náš úryvek.¹

První fáze: Pozorování smrti

Zážitek smrti začal při zástavě srdce. Náhle jsem byl znovu při vědomí. Cítil jsem se oproštěný ode všeho strachu, stísněnosti, nic mě nesvíralo, neomezovalo. Mnoho znovuoživených lidí vzpomínalo, že byli jakoby protahováni tunelem do volného prostoru. Já jsem své nabytí vědomí s ulehčením přivítal: Přežil jsem ten náraz! Přitom však mé probuzení vypadalo jinak než obvykle, protože současně jsem zřetelně cítil: TEĎ ZEMŘU!

Podivil jsem se, že umírání vůbec necítím jako něco nepříjemného. Vůbec jsem se blížící se smrti nebál. Bylo tak přirozené, tak samozřejmé, že právě umírám a opustím konečně tento svět. V životě jsem si nikdy nemyslel, že se dá tak lehce a krásně odloučit od života a vůbec se přitom nemusí na životě nějak křečovitě lpět. Nevědomost o smrti – to je ta příčina, proč lidé tak visí na životě. Naše křesťanské náboženství nám může říci jen málo o smrti a o tom, co přijde potom.

Během nehody jsem naštěstí nemusel bojovat žádný dlouhý smrtelný zápas. Při nárazu bylo mé vědomé já, astrální tělo, duše a duch v jediném okamžiku odděleny od hmotného těla. Cítil jsem se proto velmi lehce, ten stav se mi zdál krásný, přirozený, kosmický. Cítil jsem se jako vysvobozený a měl jsem přitom pocit „konečně jsem až tady“. Bez jakéhokoliv strachu jsem si pomyslil: „Jsem šťastný, že teď umřu“. Přitom jsem však s jakousi zvědavostí čekal na to, co přijde dál. Byl jsem šťastný, napjatý a zvědavý, jako dítě před Vánocemi.

Cítil jsem, že se vznáším, a současně jsem uslyšel přenádherné tóny. Spolu s nimi jsem vnímal harmonické tvary, pohyby a barvy. Božský mír a nikdy nepoznaná harmonie mi naplňovaly celé vědomí. Byl jsem bezezbytku šťasten a nezatížen žádnými problémy. A sám – žádná bytost země nerušila můj klid – rodiče, žena, děti, přátelé ani nepřátelé.

Často jsem později přemýšlel o tom, jestli mi na mysl přicházel nějaký pozemský problém nebo osoba; ale na nic takového si nemohu vzpomenout.

Byl jsem – jak už jsem řekl – úplně sám, zcela šťasten a nacházel jsem se v harmonickém stavu, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Přitom jsem měl ještě jeden jasný pocit, asi takový, jak se to zpívá v písni „Blíž k Tobě, Bože můj…“ Vznášel jsem se, vzhůru, stále blíže ke Světlu.

Tato první fáze šťastného umírání a spokojenosti se proměnila v jakési intermezzo; cítil jsem stále větší božskou harmonii. Tóny hudby se stávaly průzračnější, silnější a krásnější, zaplavovaly vše kolem a doprovázely je barvy, formy a pohyb. Barvy – skvostné, křišťálově jasné a zářivé – se objevovaly v pastelových odstínech a byly neuvěřitelně krásné. Mohl bych je srovnat s těmi, které jsem viděl jednou při západu slunce ve výšce 10 000 metrů při večerním letu ze Ženevy do New Yorku. Ty barvy byly tak krásné, že je od té doby hledám všude kolem sebe, a proto jsem se začal věnovat práci s barevným sklem. Křišťálově čisté barvy na lomu barevného skla, zaplaveného z různých stran světlem, mi stále znovu připomínají tehdejší barevné zážitky.

Druhá fáze: Pozorování vlastní smrti

Po tomto nádherném intermezzu se náhle znovu rozhrnula opona a začala další fáze. Bylo pozoruhodné, že jsem se stále cítil, jako bych se vznášel. Ano – opravdu jsem se vznášel. Visel jsem nad místem nehody a viděl své těžce poraněné bezživotné tělo, ležící ve stejné poloze, o jaké jsem se později dozvěděl od lékařů a z policejních zpráv. Viděl jsem přitom celou scénu z několika stran – jasně a průhledně. Viděl jsem i naše auto a lidi stojící kolem místa nehody, dokonce i kolonu, která se za nimi vytvořila.

Lidé se kolem mne seskupili, pozoroval jsem malého, silného, asi 55letého muže, jak se pokouší přivést mě znovu k životu. Slyšel jsem přitom přesně, co si lidé mezi sebou říkají a dokonce co si myslí – asi díky nějakému způsobu přenosu myšlenek, vnímání mimo oblast materiálního světa. Muž klečel u mého pravého boku a dával mi injekci do levé paže. Dva jiní muži mě drželi z druhé strany a uvolňovali mi šaty. Viděl jsem, jak mi lékař dřevěnou špachtlí povytáhl jazyk a odstraňoval z úst střepy skla. Také jsem vnímal, že mě lékař uchopil, že jsem měl zlomené paže a že se vpravo ode mne šířila kaluž krve. Pozoroval jsem, jak lékař začal s oživovacími pokusy a přitom zjistil, že mám zlomená žebra. Poznamenal při tom: „Nemůžu mu dělat masáž srdce.“ Po několika minutách vstal a řekl: „Nejde to, tady se nedá nic dělat, je mrtvý“. Mluvil bernským dialektem a trochu legrační italštinou.

Sám jsem se té komické scéně skoro smál, protože jsem věděl, že žiji, že mé já neumřelo. Tam dole leželo jen mé bezživotné tělo. Zdálo se mi to velmi komické, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak: Měl jsem legraci z pozorování celé té námahy lidí okolo. Chtěl jsem na ně „shora“ zavolat: „Haló, já jsem tady, já žiji! Nechte to tělo být, já žiji! Je mi dobře!“ Ale nikdo mi nerozuměl a já jsem ze sebe nemohl vydat žádný zvuk, protože tam „nahoře“ jsem neměl hrdlo ani ústa.

Velmi pozoruhodné bylo, že jsem mohl vnímat nejen hlasitě vyslovená slova, ale i myšlenky okolních lidí. Nějaká žena z Tessina s asi sedmiletou dcerkou se velmi polekala, když uviděla mou mrtvolu. Dítě chtělo pryč odtud, ale ona jej pevně držela po několik minut levou rukou a v myšlenkách se modlila „Otčenáš“, „Zdrávas Maria“ a pak prosila za odpuštění hříchů tohoto nešťastného muže. Tou nesobeckou modlitbou jsem byl hluboce pohnut a rozradován. Také jsem přitom cítil láskyplné vyzařování.

Naprotitomu starší muž s knírem o mně smýšlel velmi negativně: „No jo, ten to schytal. Určitě si za to může sám. To je jistě jeden z těch, co si lítají bezohledně ve sportovních autech sem a tam“. Chtěl jsem na něj „shora“ zavolat: „Přestaňte s tím nesmyslem! Já jsem ani neřídil, byl jsem jen spolujezdec!“ Cítil jsem přitom negativní, zlovolné zachvívání tohoto muže.

Koneckonců však bylo velmi zajímavé dívat se, jak „dole“ umírám, shůry jako divák, bez emocí a v nebeském stavu, vidět tam dole každou podrobnost a přitom žít dál. Mimosmyslové orgány mi fungovaly dobře a paměť registrovala všechno, co se odehrávalo. Mohl jsem myslit, rozhodovat se a necítil jsem přitom žádné pozemské překážky. Vznášel jsem se ve výši asi tří metrů nad místem nehody – ve vícerozměrném prostoru.

Pak přišlo druhé intermezzo. Dějství se ukončilo a pokračovalo dále to, které předtím započalo.

Odvrátil jsem se od místa nehody, protože mě už nezajímalo. Chtěl jsem letět pryč odtud – a už jsem letěl. Všechno bylo uklidňující, harmonické, nádherné. Tóny a hra barev byly stále silnější, stále plnější, zaplavovaly mne a celé moje okolí. Zřetelně jsem cítil harmonické zachvívání. Pak jsem někde vpravo nahoře uviděl slunce. Nevím proč, ale viděl jsem jej pulsovat vpravo nahoře, a ne přímo nad sebou. Zamířil jsem proto tím směrem. Slunce bylo stále světlejší, stále zářivější, stále více pulsovalo. Teď už vím, proč tolik lidí a tolik náboženství považuje slunce za symbol Boha nebo je dokonce uctívají jako boha Slunce.

Letěl jsem dál, sám, měl jsem ale přitom pocit, že sám nejsem, že mě obklopují dobré bytosti. Všechno bylo uklidňující, harmonické a nádherné.

Ten zážitek beztížného stavu a volného letu na mě tak hluboce zapůsobil, že jsem si po uzdravení udělal pilotní průkaz, a když mám volný čas, létám vysoko nad mlžnými údolími, ve kterých žijí lidé plni svých problémů. Létám třeba z Lugana přes Poebene až ke Středozemnímu moři. Když stojí odpoledne slunce vpravo nade mnou, cítím znovu, jak je vše kolem prozářeno a zaplaveno Světlem, energií a Pravdou. A když mám sám problémy, podstupuji tuto esoterickou leteckou terapii a nabudu tak nových sil.

Třetí fáze: Životní film a rozsudek

Toto intermezzo trvalo celkem krátce, a pak začal fantastický čtyřrozměrný divadelní kus, sestavený z nesčíslného množství obrazů a scén z mého života. Mohlo to být nějakých 2 000 obrazů, ale možná jich bylo 500 nebo 10 000.

V prvních týdnech po nehodě jsem si jich vzpomněl ještě na několik set. Žel jsem je všechny nestačil zachytit na magnetofonový pásek.

Počet tu vlastně nehraje žádnou roli. Každá scéna byla dokonale zakončená a uzavřená. Režisér přitom tuto divadelní hru začal odvíjet pozpátku, takže jsem jako první uviděl svou smrt na silnici, zatímco posledním aktem představení bylo mé narození při světle svíček doma v Budapešti.

Začal jsem tedy opětovným zážitkem své smrti. Ve druhé scéně jsem jel jako spolujezdec přes Gotthardský průsmyk, v zářícím slunci jsem pozoroval bílé sněhové čepice na vrcholech hor a cítil se přitom uvolněný a šťastný.

Scény jsem přitom viděl tak, jako bych byl nejen hlavní postavou, nýbrž současně i pozorovatelem. Jinými slovy: zdálo se mi, že se vznáším nad sebou a svým okolím ve čtyřrozměrném nebo vícerozměrném prostoru a všechny události pozoruji současně shůry, zespodu a ze všech stran. Vznášel jsem se nad sebou samým. Pozoroval jsem se ze všech stran a naslouchal jsem, co sám říkám. Všemi svými smyslovými orgány jsem vnímal, co vidím, slyším, cítím a také co si myslím. Myšlenky se staly skutečností.

Duše a svědomí se staly citlivým přístrojem. Ihned vyhodnocovaly mé jednání a myšlenky a posuzovaly mne samého, zda ten nebo onen čin byl dobrý nebo špatný. Bylo přitom velmi pozoruhodné, že se harmonické, pozitivní vzpomínky vynořovaly i v těch scénách, které by podle naší současné společenské nebo náboženské morálky platily za špatné činy, hříchy nebo dokonce za smrtelné hříchy. Na druhé straně se hodnotily mnohé tzv. „dobré skutky“, provedené v pozemské úrovni, jako negativní a špatné, pokud jejich základní myšlenka byla negativní a její provádění kosmicky rušivé a neharmonické, například pokud čin vycházel z egoistických pohnutek.

„Dobré“ a „špatné“ se na onom světě poměřuje zcela jinými měřidly. Jsou absolutní, nejsou ohraničena lidskými předprogramovanými názory a myšlenkovými modely, nejsou pokřivena svévolnými formulacemi a interpretacemi. Kolik lidí se domýšlí, že jako jediní správně poznali Pravdu a cítí se povoláni k jejímu hlásání. Kolik ideologií, náboženství, sekt, filosofických a náboženských skupin vyrůstá dnes ze země jako houby, protože lidé ztratili původní víru a činí si nárok na jedinou správnost. Já jsem zjistil, že tam „nahoře“ neplatí žádný myšlenkový model, ale že platí jen obecný kosmický zákon lásky. Potíž spočívá v tom, že jej neumíme poznat a zformulovat jej…

Po tomto fantastickém vícerozměrném divadelním představení mého života následovala závěrečná bilance a tu jsem si dělal sám. Znovu ji zformulovat už nedovedu, ale tehdy jsem cítil, že jsem dostal ještě dobré šance na další vývoj.

Třetí intermezzo následovalo hned potom. Obšťastňující světlo mě ještě jednou zaplavilo a proniklo mnou, hudba sfér se rozburácela jako mnoharozměrné stereofonní hudební zařízení. Vše bylo světlo, vše byla hudba, všechno bylo chvění. Slunce pulsovalo a já jsem cítil, že ono je vlastním symbolem praprincipu, alfou a omegou, zdrojem všech energií. Cítil jsem, že tento princip je Bůh.

Co jsem viděl, však nebylo slunce, ale překrásný teplý světlem naplněný zjev podobný slunci. Byl to nádherný zážitek Boha, zážitek praprincipu vesmíru, spočívajícího nad námi. Vše se zachvívalo stále silněji, vše pulsovalo a záchvěvy mé duše bez těla se začaly tomuto harmonickému zachvívání přizpůsobovat. Cítil jsem se stále volněji a stále šťastněji, jak mé vědomí vibrovalo stále rychleji a stále více se v této nové dimenzi rozšiřovalo.

Dnes si myslím, že se tehdy blížila doba mozkové smrti. Vyjádřeno východní terminologií, v těch chvílích se má stříbrná šňůra, tepna života, spojující astrální tělo s mozkovými čakrami, stávala stále tenčí a elastičtější. Blížil se okamžik, kdy se tato stříbrná šňůra měla přetrhnout jako napjatá gumová páska…

Znovuoživení

Žel, tento euforický zážitek byl naráz přerušen. Náhle jsem uviděl od jihu běžet k mému bezživotnému tělu mladého štíhlého muže v černých plavkách, bosého, s malou taškou v ruce. Tato osoba hovořila velmi čistou a zřetelnou němčinou s lékařem. Mě už tato scéna moc nezajímala, proto jsem se jí příliš nevěnoval. Tento mladý muž se nyní krátce domlouval s lékařem o mém zdravotním stavu. Poklekl k mému tělu a rovněž konstatoval smrt; označil mou polohu na silnici křídou a nechal mě odtransportovat. Položili mé tělo na kraj silnice a přítomný důstojník armády se zeptal, jestli je někde přikrývka, kterou by se dala mrtvola zakrýt.

Pak se znovu obrátil k druhému lékaři: „Jestli proti tomu nic nemáte, pane kolego, pak…“ a píchl mi adrenalinovou injekci přímo do srdce. Zapamatoval jsem si obličej tohoto muže velmi dobře.

O několik dní později vešel do mého nemocničního pokoje v Bellinzoně mladý muž. Měl na sobě běžný vycházkový oblek, ale jeho obličej i jasný, čistý hlas jsem ihned poznal a s námahou ho oslovil: „Dobrý den, pane doktore, proč jste mi píchl tu čertovskou injekci?“ Zůstal ohromený stát a zeptal se, jak to, že ho znám. Řekl jsem mu to. Později jsme se stali dobrými přáteli. Dostal vyznamenání „rytíř silnic“, poněvadž mne – a musím říci „žel“ – vrátil do tohoto světa.

Po adrenalinové injekci, asi v okamžiku prvého úderu srdce, se se mnou stalo něco hrozného: propadl jsem se do černé hloubky a s nepříjemným rupnutím a škubnutím jsem vklouznul do svého těžce poraněného těla. Všechno krásné bylo naráz pryč. Cítil jsem: musím zpátky.

Přišel jsem znovu k vědomí a pocítil nepopsatelné bolesti. Ihned nato jsem bolestí zase ztratil vědomí, ale teď už jako znovuoživený člověk… Tak začala další kapitola mého života, plná utrpení. Od té doby mohu říci: „Nejkrásnější zážitek mého života byla smrt“. Nikdy v životě jsem opravdu nebyl tak šťastný jako ve smrti; přitom musím „smrt“ napsat v uvozovkách, protože, jak dnes vím, to byl jen stav klinické smrti. Ale tehdy jsem všechno prožíval a registroval stejně jako opravdovou smrt.