Vznik Bible

...a chyby jejího překladu

Správné porozumění Bibli je jedna věc. Abychom toho ovšem byli vůbec schopni, musí být její text bezchybně zaznamenán a výstižně přeložen. Platí to pro Bibli? Odpověď na tuto otázku je důležitá, protože i pouhé jedno slovo může zásadně změnit smysl…

Bez hebrejštiny a aramejštiny, jakož i bez znalosti tradicí židovského národa v době Ježíšově, je přibližná rekonstrukce Bible nemožná, tvrdí židovský religionista Pinchas Lapide (1922–1997) ve své knize „Ist die Bibel richtig übersetzt?“ (Je Bible správně přeložena?) V roce 1993 obdržel velký Spolkový kříž za zásluhy za své dílo usilující o usmíření mezi křesťanstvím a židovstvím. Lapide zastával následující názor: „Bibli můžeme brát vážně – nebo doslova.“ Lapide ji bral vážně a pokusil se o zpětný překlad do hebrejštiny, sakrálního jazyka v době Ježíšově, a pak do němčiny. Velmi úzce příbuzná aramejština byla tehdy hovorovým jazykem, který zřejmě pravidelně používal i Ježíš, jenž pravděpodobně rozuměl také řečtině, jazyku vzdělanců své doby.

Starý zákon

Hebrejština a v bezvýznamných částech i aramejština jsou zároveň jazyky, v nichž byly původně sepsány texty Starého zákona, resp. Tanachu, hebrejské Bible, která se dalekosáhle shoduje se Starým zákonem. Tanach lze rozdělit na tři hlavní části:

První částí je Pět knih Mojžíšových, Tóra. Tento obraz „uspořádání života“ vznikl před cca 3 200 lety. Asi o 200 let později byla tato ústní hebrejská podání zaznamenána na smotky a kolem roku 600 před naším letopočtem nakonec kanonizována, to znamená, že od té doby platí jako závazné předpisy židovské víry. Tóra obsahuje 248 přikázání a 365 zákazů. Ve druhé části Tanachu je referováno o velkých a malých prorocích.

Budoucí zaslíbení hovoří o radikální obnově v celém stvoření, zvěstují příchod Mesiáše. Tuto druhou část nepovažují křesťané, ale ani samaritáni, v mnoha pasážích za závazné zvěstování. Spíš v těchto záznamech spatřují historii židovství. Třetí, hlavní část Tanachu obsahuje tzv. písma, ponejvíce to jsou rozhovory mezi člověkem a Stvořitelem. Mezi ně patří žalmy, velebení, žalozpěvy a další. Od roku 250 před naším letopočtem překládalo tyto hebrejsko-aramejské texty údajně 70 židovských učenců v Alexandrii do tehdejšího řeckého dorozumívacího jazyka koiné. Podle počtu překladatelů se tomuto dílu říká Septuaginta. Katoličtí duchovní si až do nálezu smotků písemností u Mrtvého moře a v Káhiře mysleli, že pro Tanach existuje jen jeden pratext – přičemž je i nadále pozoruhodné, s jakou přesností různé texty Písma vzájemně souhlasí. Ke kanonizaci celého Starého zákona došlo v roce 135 našeho letopočtu. Masoretický text, z něhož vycházejí současné překlady, vznikl o několik století později ze zpracování starších rukopisů židovskými znalci Písma, kteří přitom mimo jiné vložili chybějící samohlásky do původního hebrejského souhláskového textu.

Různé společnosti věřících přebíraly později do svých knih text Starého zákona v téměř shodném znění, i když většinou v jiném uspořádání. Také v Koránu jsou patrné stejné zdroje jako v hebrejské Bibli – a v Novém zákoně. Islámští učitelé považují ovšem Starý a Nový zákon v mnohém za zfalšované, a proto se jimi téměř vůbec nezabývají.

Nový zákon

Dvacet sedm spisů prakřesťanství, které jsou dnes shrnuty do Nového zákona, bylo původně sepsáno v řečtině. Vznikly kolem poloviny prvního století našeho letopočtu poté, co byly předtím po delší dobu předávány pouze ústně. Podle současných poznatků nebyl žádný z evangelistů Ježíšovým učedníkem, ani s ním nepobýval po delší dobu.

Již od roku 180 začala kanonizace Nového zákona, která byla formálně ukončena ve čtvrtém století a vedla až k dodnes platnému obsahu, jenž zahrnuje čtyři evangelia, příběhy apoštolů, 21 dopisů a Zjevení Janovo. Texty, které nebyly z různých důvodů zařazeny do kánonu, byly označeny jako apokryfická písma. Takové apokryfy existují jak v souvislosti se Starým zákonem, tak i s Novým zákonem, přičemž různé konfese označují za kanonické, resp. apokryfické vždy jiné části Bible. Některá z těchto apokryfických písem byla objevena teprve nedávno, např. Petrovo evangelium (1886) nebo Tomášovo evangelium (1945).

První latinské překlady Nového zákona, které vznikly do roku 200 našeho letopočtu, jsou shrnuty pod označením Vetus Latina nebo Itala. Órigenés, který hovořil výborně hebrejsky, podal v roce 230 podrobná vysvětlení všech dnes v Novém zákoně obsažených písem.

Církevní otec Hieronymus (347–420) použil pro svůj nový překlad Bible do latiny, zvaný Vulgata, údajně hebrejský pratext, který je považován za ztracený. Za jisté je považováno to, že Hieronymus měl v kodexech Codex Sinaiticus a Codex Vaticanus k dispozici řecké překlady, tedy Septuagintu, a pro překlad Starého zákona používal také masoretický text. Codex Sinaiticus a Codex Vaticanus, dva nejvýznamnější rukopisy Bible, jejichž vznik je datován do 4. století, obsahují nejstarší známé kompletní texty Septuaginty a zároveň celý Nový zákon. Samotná Vulgata byla vyhlášena za autentickou až na Tridentském koncilu v roce 1546, ale již dříve byla považována za jedinou platnou. V roce 1979 byla přepracována a vydána jako Nova Vulgata. Hlavně z Vulgaty vycházejí další překlady katolických a některých dalších křesťanských náboženských společností.

Dvě úplně jiné knihy?

Pinchas Lapide si všímá, že v myšlení mnoha křesťanů straší dělení na mstícího se Boha Starého zákona a milostiplného Boha v Novém zákoně. Slova „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ stojí ovšem již v 3. Knize Mojžíšově (Lev. 19, 18), což platí i pro následující věty: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého.“ (Lev 19, 33.) Jsou to citáty, které používal také Ježíš, protože mají univerzální platnost. Pomsta je ve Starém zákoně dokonce výslovně zakázána: „Má je pomsta i odplata.“ (Dtn 32, 35.) Výstrahy a zatracení pro lidi nectící zákon a pro hanobitele se vyskytují v Novém i Starém zákoně. Západní zlehčování „milého Boha“ se však v židovství nevyskytovalo. Bůh je podle něj Láska, jako Bůh shovívavosti, který odpouští, ale také Bůh trestu, který požaduje a podporuje.

Základ, na němž Nový zákon staví, je patrný již čistě kvantitativně ze 456 citátů a parafrází ze Starého zákona, které obsahuje. Pokud by byly z Nového zákona vyňaty, nemohl by žádný člověk ze „zbývajících útržků“ rozluštit souvislou zprávu. Z 82 citátů, které jen Pavel vybral ze Starého zákona, má ovšem pouze 30 úplně stejné znění, zbytek má více nebo méně pozměněný smysl, nebo je tvořen volnými parafrázemi. Katolický teolog Joseph Blank říká:

„Pokud by se nějaký současný odborník odvážil zacházet s Písmem jako Pavel se Starým zákonem, pak by se pravděpodobně znemožnil vědecky i církevně.“

Přidá se k tomu něco vlastního…

Na jedné zářivě bílé vápencové terase v Pamukkale v jižním Turecku se nacházejí pozoruhodná svědectví antického města Hierapolis, v němž žil biskup a teolog Papias, který se narodil pravděpodobně kolem roku 70 a zemřel v roce 140 našeho letopočtu. Jako jeden z prvních svědků tradování z doby Ježíše napsal pět knih s titulem „Výklad slov Pána“. Z těchto děl jsou žel známy jen krátké úryvky ze zpráv pozdějších církevních otců. Z jeho komentářů je také patrné, v jaké rozpolcenosti se nacházeli lidé, kteří předávali svědectví: „Není proto v žádném případě Markovou chybou, že leccos zaznamenal tak, jak si to uchoval v paměti. Jedno mu totiž leželo na srdci: Nevynechat nic z toho, co slyšel, ani ve svých zprávách nelhat.“

Za zmínku stojí také Lapidovo zjištění, že v okolí Ježíše byla údajně rozšířena víra v reinkarnaci. Výroky souhlasné s reinkarnací se nacházejí v některých apokryfních spisech a ještě Augustin bral ve svých raných spisech v úvahu preexistenci duše. Autor církevních spisů Órigenés zastával toto učení dokonce explicitně.

Otázka výkladu: Órigenés

bible_2Órigenés je po Pavlovi zřejmě jedním z nejdůvěryhodnějších svědků učení Ježíše. Měl všeobecné vzdělání a jeho přesvědčení je očividně ovlivněno učením Platóna. Žádal, aby byla helénistická věda podložena křesťanským učením a realizována v každodenním životě. Jeho představa Stvořitele a stvoření je velmi pokroková, hmotný svět vidí jen jako analogii opravdové skutečnosti. Bibli je podle něj nutné chápat pouze v duchovním smyslu, nikoli doslova.

Závistivci falšovali některé jeho spisy ještě za jeho života, mocí své osobnosti se však vždy dokázal proti pomluvám ubránit. Později, před druhým konstantinopolským koncilem, bylo jeho učení zavrženo v devíti bodech jako kacířské. To bylo v roce 553, tedy 300 let po jeho smrti, v době nesmírných sporů mezi různými křesťanskými směry, ale i mezí církví a státem. Mezi zavrženými naukami byla tehdy také preexistence člověka. Ta na rozdíl od reinkarnace vychází pouze z života před zrozením a provinění na onom světě. Takové rozlišení mezi preexistencí a reinkarnací ovšem u Órigéna není patrné.

Mnohé jeho spisy musely být na popud konstantinopolského koncilu zničeny. Současný výzkum církevních dějin usiluje o částečnou rehabilitaci Órigéna, který byl náboženským vůdcům své doby nepohodlný, protože útočil proti jejich vlažnosti v otázkách víry. Při pronásledování křesťanů v roce 253 byl nakonec údajně mučen a zabit. Jeho příklad ukazuje, jak může být porozumění učení Ježíše, jak je předáváno v Bibli, otázkou výkladu. Podle mého názoru byl druhý konstantinopolský koncil koncem skutečného křesťanství.

Otázka překladu: Luther

Spor o správné chápání ovšem nezačíná až výkladem Bible, ale velmi logicky již při jejím překladu. Martin Luther zveřejnil v roce 1522, po prvním roce svého exilu na Wartburgu, první německé vydání Nového zákona. Použil k tomu hebrejsko-aramejské a starořecké spisy. Vulgatu považoval v mnoha částech za nesprávně přeloženou. Především ve svých překladech Starého zákona se však prokazatelně silně opíral o text Vulgaty. Od roku 1530, kdy byla samotným Lutherem vydána Bible v „definitivním“ znění, vyšel bezpočet odlišných vydání Lutherovy Bible. V roce 1984 rozhodla rada evangelické církve konečně o revizi Bible a jejím novém vydání.

Luther si byl vědom obtížnosti překladu, to je vyjádřeno v jednom z jeho proslovů u stolu („Tischreden“): „Hebrejci pijí z čistého pramene; Řekové však z potoků, které tečou z pramene; uživatelé latiny však z kaluží.“

Čert vězí v detailech

Lapide ukazuje na příkladech, jak scestné mohou být překlady, když není k dispozici žádné slovo se stejným smyslem. Původní slovo „thora“ je například překládáno jako zákon, ale správnější by bylo „učení“, „pokyn“ nebo „evangelium o lásce Boží“. Podobně je tomu se slovem pro spravedlnost. Lapide k tomu poznamenává: „Co se při překladu ztrácí, je hlas lásky Boží.“

Adam, v hebrejštině také rodové pojmenování pro člověka, je spojen s adama, svou mateřskou zemí, svým domovem, o který má jako host pečovat a nikoli jej podmaňovat. Stvoření Evy nelze v žádném případě spojovat s něčím méněcennějším. Ve správném překladu je Eva „pomocí jemu vstříc“, tedy doplňující vibrací, která mužské části chybí. Chawwa (Eva) není jen dárkyní života, matkou všeho živého, ale i dávající smysl (ženská intuice).

Obzvlášť stojí za zmínku ujasnění výroku „neuveď nás v pokušení“. Sloveso „have“ znamená také: „nechat přijít“, tedy „nenech mě v pokušení upadnout“. Lapide cituje z Listu Jakubova: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jak. 1, 13-14.)

Dále mění Matouš hebrejské slovo „alma“, mladá žena (Izajáš 7, 14), na slovo „dívka“, „panna“, pro které však v hebrejštině existuje slovo „betula“. Právě tak je špatně přeloženo slovo „razach“ v pátém přikázání: nejde přitom o zabíjení jakéhokoli druhu, nýbrž o zabíjení mimo zákon, tedy o vraždění nebo o náruživé zabíjení.

Ježíš radí svým učedníkům, aby „meče“ opět zastrčili a přijali své zajetí. Samotné nošení mečů měli Židé nejpřísněji zakázáno a nedodržení tohoto ustanovení vedlo často k ukřižování. Günther Schwarz říká ve své knize „Slova rabína Jeschu“, že slovo „sepha“ znamená v aramejštině také „nůž“. Tak by se dalo logicky předpokládat, že učedníci neměli u sebe žádné meče, ale nože, což bylo a je u skupiny cestovatelů samozřejmé.

Tak může záměna slov mít za následek zcela jiný, falešný úhel pohledu.

Byl Ježíš špatně pochopen?

Heiner Geißler píše: „Evangelium vyžaduje konání. Téměř žádné slovo v něm není častěji používáno než konání. Nejde o teorie, ale o správné konání.“ („Was würde Jesus heute sagen?“Co by Ježíš říkal dnes?“, nakladatelství Rowohlt-Berlin Verlag, 2003, strana 35.) Příchod Ježíše se stal bezpochyby nutným z toho důvodu, že proroky zvěstovaná pravda nebyla převedena do života; židovští náboženští vůdci zkonstruovali z Desatera příkázání nevídanou intelektuální slovní dogmatiku. Kdyby se věci udály jinak, zanechali by nejbližší důvěrníci Ježíše – nebo on sám – vlastní záznamy? Asi sotva, protože dokonce i apoštolové, kteří směli slyšet slova Ježíšova nezfalšovaná, mu často nerozuměli: „Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním?“ (Mk 4, 13.) A krátce poté se o dvanácti učednících znovu píše: „Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat.“ (Mk 9, 32.)

Co se stalo s Ježíšovým učením? Lapide píše: „Jde o znovuobjevení tohoto nesmrtelného muže z Nazaretu, který, zdá se, vůbec nežil podle kréda své církve. Vyznání víry totiž spěchá od ‚zrození‘ neodkladně k ‚utrpení‘ a ‚smrti‘ – aniž by bylo jedno jediné slovo věnováno jeho životu a obrácení, jeho kázání a poselství, jeho nadějím a modlitbám. Přišel snad na svět jen proto, aby jako smírná oběť Bohu bídně vykrvácel na římském kříži?“

Ne, mnohem spíš byl tím, „který se odvážil navzdory válce a krutovládě naplňovat život láskou k bližnímu až do posledního důsledku, aby nám všem vypálil do duše obraz možného lidství, díky němuž se už nikdo nespokojí s jalovým tuctovým člověkem, jímž našinec zkrátka je – ale v žádném případě jím nemusí zůstat.“

Franz-Josef Würfl

Tento článek byl
otištěn v časopise
Svět Grálu č. 38/2013