Znečišťování životního prostředí zvukem

„Příroda nám nadělila dvě uši a dvě oči, ale jen jeden jazyk, abychom víc naslouchali a dívali se, než mluvili,“ řekl Sokrates. Nemohl tušit, co všechno náš zrak a sluch ještě čeká - dnes by mu oči i uši přecházely.

Denní dávka - do uší

Komponisté, hudebníci, zpěváci a muzikoterapeuti vědí, že: hudba a zvuky jsou potravou pro duši, dotýkají se toho nejniternějšího, rozkmitávají emoce, mohou – jak je tomu u muzikoterapie – uvolnit potlačované emoce, jsou dokonce schopny utěšovat a léčit. V nitru působí vše: díla velkých komponistů, varhany při svatbě nebo pohřbu, vánoční koledy, písně lásky a v dobách hudebního masového konzumu také hity, šlágry.

Již dlouho není hudba vždy výtvorem rukou. Ještě nikdy nebylo možné uměle vytvořit tolik zvuků, které denně slýcháme, ačkoli to často ani nechceme: „ průmyslové stroje, železnice, auta, letadla, telefon, gramofon, rozhlas, televize, počítače, vytvářejí nové oblasti tónů, hluků a zvuků, jejichž analýza ve spojení s historicko–antropologickým výzkumem vývoje civilizace slibuje zajímavé výsledky,“ předpokládá berlínský kulturolog Christoph Wulf.¹

Zvuk, který vychází z techniky

Uměle vytvářené zvuky se kvalitativně liší od přirozených zvuků, zvířecích nebo lidských hlasů nebo tónů hudebních nástrojů: jsou zmanipulovatelné, řiditelné, mohou být vytvářeny synteticky, oslovují jiné oblasti nitra.

Na hony vzdálený je i rozdíl v množství: od objevu rádia (1928), gramofonové desky (1887) a televize (1935/veřejné vysílání 1950), CD a internetu jsou písně z celého světa a zvuky všech druhů kdykoliv a kdekoliv dosažitelné.

„Nosiče“ dělají hudbu a tón přenosnými, reproduktory pak mnohdy i nesnesitelnými. V baru a butiku, na toaletách, nezřídka také v dětských pokojích, v jídelně a nákupní pasáži, v kadeřnictví a v letadle – kamkoli vstoupíme. Pět milionů CD je koupeno každý rok – zatím krátkodobý konzumní artikl – a také znovu recyklováno. Nejrůznější výztuže a kryty mobilních telefonů by mohly často doznat: „Byl jsem CD!“

Proti „emocionálnímu znásilňování“

Sluch se stal vysloveně cílovou linií pro veškeré průmyslové snahy získat kupce. Kazety s reklamou i bez ní se snaží přivést nakupující v supermarketech k super nákupní náladě. Stěží najdete pěší zónu, kde by hudba z butiků nelákala – podobně jako arabský prodavač v bazaru: „Za kouknutí nic nedáte.“

Nemůžeme se divit, že když rozvíjíme své činnosti při podprahovém poslechu, vědomé poslouchání se stále více vytrácí. Záplava zvuků neslýchaně roste. A přesto existuje množství lidí, pro které není hudba nikdy dost hlasitá. Věta: „Pro přeplnění zavřeno“ nemá alternativu pro sluch!

Toto všudypřítomné ozvučení nazývá Nizozemka Lia Verhaar „emocionálním znásilňováním“ a hledá cesty, jak se mu bránit. Před pěti lety založila nadaci pro potírání akustického znečišťování životního prostředí (BAM), aby prosadila právo na ticho. Na své webové stránce zveřejňuje seznam tak zvaných oáz, v nichž lidé mohou nakupovat, jíst a scházet se bez vnucené hudební spršky. Ten, kdo se kvůli ozvučení necítí dobře, by měl následovat radu Hermana Rauheho: „Zvykl jsem si v lokále nebo v taxi slušně požádat, aby hudbu vypnuli. Řeknu, že jsem hudebník a mám citlivý sluch. Myslím, že musíme být při setkání se zvukovým znečištěním důraznější a odvážnější. Kdo vědomě a soustředěně naslouchá, toho duše zůstane živá a zdravá.“²

Neboť sluch je nejduchovnějším z našich smyslů. Bdělý sluch je předstupněm pro vnitřní sluch, zdůrazňuje Joachim Ernst Berendt („Svět je zvuk“) a staví sluch do středu lidského bytí: „Slyším, tedy jsem,“ z toho vyplývá důsledek: „Když přestaneme naslouchat, přestaneme být...“ Naslouchání vnitřnímu hlasu, jako pomocníku při rozhodování, je známé mnoha lidem.

Hamburský pastor Helge Adolphsen obrací pozornost k sluchu, o kterém se píše v Bibli: Ježíš uzavírá svá kázání napomenutím "Kdo má uši, ať naslouchá." V pěti Mojžíšových knihách se „slyšet“ objeví devadesátjednakrát. V žalmech se prosí: "Nech mě brzy uslyšet tvé milosrdenství!“³

Tak dostávají děti za uši

Zvuky z přírody mohou být potravou pro duši. Na mnoha místech se zdají být pryč časy, kdy bylo usínání dětí doprovázeno pohádkou na dobrou noc čtenou rodiči. Tuto úlohu přebírají jiní „vypravěči“ - mluvící knížky připojené k počítači. Tenhle pohádkový vypravěč je z plyše, oči a ústa se pohybují a vypravuje pohádky, zpívá písníčky, a díky naprogramování rodiči je schopen ohlídat i čas kdy jít spát. Minipočítače se rády převlékají za plyšáky a balamutí děti: umí mluvit, zpívat, řehtat jako kůň, dítě předškolního věku naučí abecedu.

„Činnost na zcela nové úrovni“, tak to nazývají výrobci a prodejci hraček, když už panenky a plyšová zvířata neslouží jen k převlékání, krmení a mazlení. Tomu, co jsme na svých panenkách a medvídcích měli tolik rádi. Dnes platí: „Panenky, které nemají nějakou zvláštní funkci, nedokáží zaujmout na dlouho,“ uvádí vedoucí nákupčích z Toys’R’Us.⁴ Jak dlouho budou zajímat za novinkami se ženoucí generaci – mluvící medvěd, slon, který si hraje s myší na vojáky, nebo miminko šušu, které na hlazení a jídlo reaguje všemi možnými zvuky spokojenosti. Na „mazlící“ počítač se děti dívají plny okouzlení a ač „šušu“ není slovem jejich mateřštiny, osvojí si je z přiloženého slovníčku...

Dříve si malé holčičky hrály s panenkami řečí, která otevírala všechny možnosti, přesto, že každé dítě vědělo, že je všechno jen "jako". Teď si hrajeme často že miminko pláče, protože chce přebalit, a tahle opravdovost „jako kdyby“ si se skutečností v ničem nezadá. Že plínka panenky může být mokrá, víme už desetiletí. Teď mohou – díky počítači – i „skutečně“ pištět, když je šimráme,  mohou „skutečně“ plakat nebo si po jídle „skutečně“ říhnout. Silnější zážitek, lepší hra, větší potěšení? Ve skutečnosti ne...

Mazaně odpovídá svět interaktivních hraček i na věčnou otázku dětí, které mají rády zvířata: „Mohly bychom mít psa, nebo aspoň kočičku?“ S kategorickým ne už to není tak snadné, existují přece robopejsci nejrůznějších provedení. Hafan od Fischera Price nepotřebuje vodítko ani ranní vycházku. Nelíná ani neodmítá poslušnost. Ani nemůže, je totiž závislý na radiopřijímači umístěném v mikrofonu.

„Maminka se svým skvělým mimi“, se kterým „může mluvit a zpívat“, dá pokoj teprve, když dojdou baterie. Videohry od gameboye, přes Pikaču k pokémonské hře až k super playstationu hrají a blikají o závod, mladí uživatelé u nich vydrží i pět a více hodin – když je člověk nechá. Robotické hračky jako robo policista běhají za zvuků kosmické hudby, robot Emiglino má funkce řeči a uchopení díky vestavěnému radiopřijímači. Samozřejmě existují – jako dřív – i jiné hračky. Jejich tvůrci to ale mají ve své pozici na trhu těžké.

Vyjma elektrické energie nepotřebuje Tama, kočka na první pohled k nerozeznání od opravdové, žádné jídlo. Při hlazení přede nebo z ničeho nic prská, přesně podle naprogramování jejích motorků a  tlakových receptorů umístěných pod umělou srstí. Může se chovat něžně, ale i hněvivě při bídném zacházení, přiběhne, když zaslechne své jméno – za pomoci sluchátka v uchu. Když se Tama nudí, uloží se k spánku. Když se nudí její člověk, vyndá ji ze sítě. Takhle jednoduché je to s chovem elektronického zvířete.

Mluvení následuje po poslouchání

Stále častěji je pro děti z mateřských škol i školáky mluvení – to znamená artikulace a formulování vět – těžší. Lokopedi vědí ze své praxe, že příčinou toho, že děti neumí dobře mluvit, často bývají poruchy sluchu.⁵ A to nejen ty, které jsou zapříčiněny vrozenými vadami, ale i ty, které jsou způsobeny záplavou tónů a hluku z nejrůznějších zdrojů. Když se v bytě přehlušují rádio, televize, video, neumí je dítě vnímat „odděleně“. Bude registrovat jen shluk zvuků, které někdy trvají i během spánku. „Náš Uli má tak dobré spaní, že večer často usíná u zapnuté televize, takže ho musíme do postele odnést ,“ uvedla matka v rehabilitační školce – není divu, že má její dítě problémy s vyjadřováním.

Mluvit se děti neučí v rozhovoru s Teletabís, Pokémony, Šušu a dalšími, ale ve styku s rodiči, sourozenci a ostatními dětmi. V ideálním případě se učí díky pravidelnému čtení před spaním jako rituálu, při písničkách na dobrou noc, vyprávění pohádky, nebo později s vyvinutým smyslem ucha, díky nahrávkám.

Jsou rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti měly ze zvuků zážitky, měly radost z písniček, které samy zazpívají, z vlastního tleskání a hopsání, staromódní? Písničky jako „Paci, paci, pacičky“ nebo „ Červený šátečku kolem se toč“ jsou dětem čím dál tím méně známé. Ale vědci jako neurobioložka Gertraut Teuchert-Noodt při dětském tleskání a hrách se zpěvem postrádají pohyb. Ten je přitom stejně jako skákání gumy nebo přes švihadlo pro celistvý vývoj dítěte důležitější, než se rodiče domnívají. Vývoj je totiž povzbuzován za podpory pravé poloviny mozku, která je odpovědná za tvořivé a celistvé myšlení. Zpěv a tleskání zesiluje a zrychluje činnost pravé poloviny mozku. Právě u těch nejmenších z toho mají užitek zejména nervová spojení a rozvětvení nervového systému. Naproti tomu při mluvení a psaní je aktivnější levá, analytičtější polovina mozku. A snadno může převládnout, na celý život, tak, že sama určuje myšlení. Protože pokud není u dětí rozvíjen potenciál pravé poloviny mozku, nemá možnost zesílit a zůstane nevyvinutá.

Následky? „Už dnes žijeme ve společnosti silně zaměřené na levou polovinu mozku a tato tendence se stále zvyšuje,“ říká Gertraut Teuchert-Noodt⁶ a upozorňuje na to, že jsou to zejména chlapci, kterým plyne nejvíce výhod z toho, když potlačují pravou polovinu mozku: levá polovina je používanější. Mužské hormony více podporují levou polovinu mozku. Tak by pro ně měl být výcvik levé poloviny mozku snazší než pro dívky, které mají silnější tendenci k celostnímu myšlení – což je ve společnosti tradičně uznáváno.

Dirigent citů – filmová hudba

Už dlouho nejsou zvuky pro filmy a televizi vytvářeny skutečnými hudebníky a nástroji, ale počítačem. Jsou to digitální zvuky, které – podle grácského dětského psychiatra Michaela Millnera – „ přímo z éteru vplouvají do dětských duší a vyvolávají silné emoce.“ „Soundtracky“, tedy doplňková filmová hudba, mají diváky uvést do atmosféry. Jejich jednoznačnost nedává na výběr, které emoce při tom pocítíme. Náš sedmiletý řekl, ve sledu temných výhružných tónů, s blaženým (?) výkřikem hrůzy: „Uu, teď přijde zas taková ta nebezpečná muzika!“

Michael Millner uvádí případ jednoho čtyřletého děvčátka, které při sledování Dysneyho kresleného filmu Bambi, začne v určitém – objektivně vůbec ne smutném – místě plakat. Rodiče stáli před hádankou, kterou nakonec mohl rozluštit dětský psycholog: dítě plakalo v místě, kde začínala hudba, která navozovala atmosféru k následující – potom skutečně smutné – pasáži. Vizuální a sluchové dojmy, které jsou ve filmu proto, aby znásobily dramatický efekt, jsou pro oči a uši dětí nesrozumitelné, pokud nemajíve filmu stejnou posloupnost jako ve skutečném životě.

Jak silný dojem vyvolává tato filmová hudba zvláště u malých dětí, zjišťovali vědci: Tříleté dítě sleduje televizní obrazy bez tónů s jistou pozorností, která ale vzroste, když se k nim připojí hudba. Pokud se připojí ještě mluvené slovo, nezmění to nic na intenzitě vnímání, protože významu slov dosud nerozumí. I dospělí reagují na němý film s menším zájmem, pokud není doprovázen hudbou. Mluvené slovo, které má podpořit audiovizuální sdělení, působí výrazněji na dospělé než na děti. Usnadňuje pochopení. Proto mohou být děti přemoženy soundtraky, těmito dirigenty citu, zvlášť, když sedí před televizí samy. Hugo Kükelhaus, umělec a pedagog ze Soestu, odkazuje na „lehkost hraní, s níž se dětem daří slyšet slyšitelné“. Jeho příklady jsou známé: Téměř žádné dítě si neodpustí projít kolem tunelu, aniž by do něj zakřičelo. Protože toto zavolání přinese prožitek, který je nezapomenutelný - slyšet ozvěnu. Nebo zavolají do roury, chvilku počkají – zvolání se vzdaluje, pak přijde okamžik ticha a pak se zvolání vrací zpět s mnoha odrazy. Že je toto poslouchání ozvěny zcela výjimečnou funkcí sluchu, dokládá už skutečnost, že ve starých prehistorických kulturách bylo volání do děr a čekání na ozvěnu vyhledáváno a považováno za základní náboženskou zkušenost.⁷

Přirozené zvuky mohou být potravou pro duši. Naproti tomu uměle vytvářené zvukové kulisy mohou vést do pasti: zahlcují nás – a paradoxně nás vyhladovělé nechávají za sebou. Rozpoznání této pasti smyslů, nám snad ukáže cestu do humánnější budoucnosti.