Vzpomínka na skutečné hodnoty

Toho, kdo s odstupem pozoruje běžný školní den, naplní situace, ve které se nachází žáci a učitelé, smutkem. Život na školách, zdá se, míří příliš rychle do slepé uličky, do všeho zasahuje bezradnost, pohled se zužuje jen na problémy a nový začátek, který se teď nabízí, bude jen stěží vnímán: doporučení a podpora ministerstva kultury a školství, v Německu nově zformulovaný zemský rámcový plán, výzkum a výuka na univerzitách, současná odborná pedagogická literatura a mnohé vzdělávací kurzy pro pedagogy.

Smutný výčet

Na základě veřejného mínění a po způsobu inventarizace by se učitelé a učitelky dnešních škol dali roztřídit do pěti skupin:

- zvláště angažovaní
- zahořklí
- ti, kteří „zachraňují, co se dá“
- ti, kteří se radují pokaždé, když končí hodina, protože jsou vyčerpaní
- a ti, kteří problémy vnímají otupěle až lhostejně

Ti všichni se ale jako vychovávající musí potýkat s čím dál větší ztrátou autority, tváří v tvář mnoha mladým lidem bez jakéhokoliv zájmu, kteří ve svých učitelích nevidí rozpoznatelné vzory a už vůbec neví, proč by se někdo měl „chtít“ něco učit. Důsledkem toho je narůstající nepozornost, která jde na nervy, nechuť a ztráta radosti u všech zúčastněných, a nakonec rezignace: námaha už nic nepřináší! K tomu ještě stále tvrdší kritika pedagogů ze strany rodičů a také tlak úřadů a veřejnosti.

Nespokojenosti na všech stranách stále přibývá – a často hned krátce po prázdninách. To, že se někdo těší na školu, pokud se někdo takový vůbec najde, z něj vyprchá už po několika málo dnech. Co s tím? Především je důležité nedávat ruce do kapes, neboť existují možnosti! Pokud nechopíme zárodky nového začátku a nevpravíme je do svého života, budeme tu jednoho dne stát s velkým množstvím otázek. K tomu jsou povolaní učitelé, stejně jako rodiče a školáci.

Kroky k novému myšlení

Především pro ty, kteří hledí s důvěrou a optimisticky vstříc budoucnosti, jde o to, předat vlastní odvahu k novému myšlení dál. První krok k tomu by mohl být jednoduše jen sesbírat jednotlivé body (... protože kdo už byl v situaci, že mohl na místě vyrukovat s hotovým a použitelným konceptem, který by byl platný pro všechny; pokud je něco takového vůbec možné?).

Pak se dá o směrodatných myšlenkách hovořit, psát, dynamicky je měnit. Mělo by dojít k otevřené výměně jednotlivých názorů, která by neměla probíhat jen mezi učiteli, ale měla by zahrnout co nejvíce zúčastněných. Je například fakt, že generace, ve které byli vyučovány dívky a chlapci odděleně, je méně početná, čímž se vytrácí „cenné zkušenosti“, které by pro organizaci škol byly zvláště přínosné, což přirozeně ovlivňuje rodiče, stejně jako učitele a žáky samotné.

Tento aspekt otevřenosti, chuti diskutovat, výměny názorů a společného jednání, je z mého hlediska pro praxi velice důležitý. Brzdící názorová roztříštěnost, nejen na konferencích, tak bude rychle potlačena a skutečnou cenu školství bude možné vidět jasněji a jednodušeji. Cílem musí být přivést školáky k tomu, aby zase rádi chodili do školy, protože vědí, jaký smysl má život, protože se chtějí učit a protože jim učení dělá radost.

A já dodávám: Vzhledem k výše představenému chmurnému obrazu je to ctižádostivý cíl! Přesto je dosažitelný, když člověk rozpozná kořeny všeho zla a výhybky nastaví odpovídajícím novým směrem.

Duch a rozum

Za rozhodující považuji to, že člověk vnímá dvojakost ducha a rozumu. Je to náš duch, naše nejvlastnější já, které má v prožívání dozrávat, rozpoznávat a být uvědomělejší. Duch je spojen s citem člověka, je silnější, vychází přes rozum a má jej řídit.

Rozum má duchu sloužit jako nástroj. My jsme ale po tisíciletí vypěstovali právě z tohoto rozumu - obrazně řečeno ze služebníka - „všemocného vladaře“, který nás samotné, našeho ducha, naši lidskost, drží uvězněné. A tato rozšířená chybná cesta nalézá ve škole a vyučování často své nezdravé východisko. V jednostranném výkonu obdrží rozum vše – a duch, člověk sám - nic! Je skutečně udivující, že ve školství, kterému je cit téměř úplně cizí, kde učení a prožívání už nejsou totéž, je čím dál větší tlak na učení stále méně prosazován?

Jde o to obrátit světla! Rozhodující by měl být člověk, ne jeho intelekt, důležité by mělo být prožívání, ne mrtvé vědění, které bude přece stejně brzy zapomenuto. Musíme se pokusit nevědomý zvyk podřizovat se rozumu obrátit, protože jenom tak vykořeníme zlo. To znamená začít při výchově dětí správným nasměrováním dříve, než se v nich upevní vzor vlády chladného rozumu.

Bez rozhodující změny v tomto bodě nebudou dorůstající myslet jinak než my. Rodiče, vychovatelé, pedagogové – my všichni! – musíme přednostně začít v tomto bodě. Ale jak?

Místo prožívání

Jde zkrátka a dobře o to, aby se škola opět stala místem prožívání, namísto toho, aby ji po půl dni výhradně rozumové činnosti opouštěly unavené děti. Co se toho týče, existuje v pedagogice mnoho dobrých konceptů, jako například Pestalozzi a Fröbel.

I v současné diskuzi čeká řada konceptů jen na to, aby byly podchyceny. Čím dál více se mladí pedagogové už za svých studií zaobírají celistvým konceptem reformních pedagogů, je známa potřeba estetického vzdělávání, mnohé školy už nepracují na základě zužujících schémat... Osvěžující změna směru, ke které by se měli přimknout nejen učení pedagogové. Předpokladem pro změnu směru je prorazit vlastní pohnutky, které vytvořily vyučování zcela podřízené rozumu.

Na kolik bude možné školu opět přetvořit na místo pro prožívání, bude záviset na bližších okolnostech, samozřejmě i na okolnostech politických. Malé, správné kroky jsou ale možné všude, když je vyučující připraven odložit vlastní přání a své vyučování uspořádat tak, aby každému z dětí dle možností dopomohl k jeho vlastní cestě, aby mu pomohl k vlastním zkušenostem, umožnil mu vlastní prožití.

Prožívání samo je to, co pomáhá našemu duchu. A škola musí být zavázána skutečně lidskému, když má dělat radost; školní učení nesmí být zaměňováno s – v podstatě zcela nepotřebnou - přílišnou idealizací paměti.

V pravé škole, která je místem prožívání a ve které se bude rozjímat nad skutečnými hodnotami, by mělo být jasno v základních otázkách: Co je člověk? Co je dítě? Přičemž by tyto otázky měly spíše než tělesnou rovinu zahrnovat tu duchovně-duševní. A kdyby se lidé mohli učit „ve školách zítřka“ tak, jak se učí, pak by tomu byla směrována individuální cesta, která dnešní školské masové výuce tolik chybí.