Výuka podle Montessori

Před čtyřmi lety vyšla v časopise Svět Grálu reportáž z brněnského Vzdělávacího centra občanského sdružení Montessori Morava. Z reportáže se mohli čtenáři dozvědět, jak v praxi funguje metoda Montessori, která nese název podle italské lékařky Marie Montessori, jež se na začátku dvacátého století zabývala problémy výchovy a vzdělávání dětí. Reportáž vznikala na půdě brněnského centra ve Šťouračově ulici v městské části Bystrc. Naší průvodkyní byla tehdy zakladatelka tohoto centra a také jedna z průkopnic myšlenky vzdělávání podle Montessori v ČR Hana Mokrá.

Dnes již víme, že se centrum krátce po naší reportáži přestěhovalo do jiné brněnské části Komín, konkrétně do ZŠ Pastviny. A co se od té doby ještě změnilo? „Rozšířili jsme vzdělávání pro dospělé, programy pro děti jsme obohatili dva dny o čtyřhodinovou školičku a program pro školáky,“ sděluje Hana Mokrá poslední aktuální informace. Ač od té doby doznalo centrum v Brně řady změn, myšlenka, od níž se vše odvíjí, je neměnná. „Děti přicházejí na svět s požadavkem kvalitního výchovného a vzdělávacího přístupu. Rodiče si velice rychle předávají zkušenosti, které ve výchově fungují. Sami jsou zapojeni s větším zájmem do vědomého vzdělávacího procesu hlavně v období prvních tří let. Tam se utvoří základ osobnosti a rodič požaduje změnu v programech školek a škol. Frontální výuka už skutečně nesplňuje požadavek pro rozvoj celistvé osobnosti (rovnoměrně rozvinout všechny složky osobnosti).

Montessori pedagogika, která respektuje principy dětského rozvoje a Montessori didaktické principy, jež se opírají o principy života, zákonitosti, se velice rychle šíří,“ shrnuje Hana Mokrá. Pozitivní by mohlo být také to, že podle údajů na internetových stránkách www.montessoricr.cz jen v Jihomoravském kraji dnes existuje již devět škol, školek či klubů, kde se zabývají metodou Montessori. A podobná situace je i v ostatních krajích České republiky.

V následující reportáži se nyní vrátíme o čtyři roky zpět a připomeneme si, jak to tehdy vypadalo ve Šťouračově ulici v Brně…

Reportáž psaná před čtyřmi lety…

Když strávíte dva tři dny ve škole, v níž se vyučuje systémem Montessori, připadají vám najednou nekonečné řeči o reformě školství jako nesmyslné žvanění. Všechno, o čem se mezi odbornou veřejností mluví snad už desetiletí jako o vzdáleném cíli reformy, tady vidíte jako na dlani v neproblematické a hlavně fungující podobě. Náš stát alternativním způsobům vzdělávání dětí příliš nefandí. Přesto se děti učí nejen v klasických základních školách, fungují u nás obecné školy, existuje také několik soukromých škol, domácích škol a neznámými přestávají být způsoby vzdělávání, které nabízí waldorfská škola či metoda Montessori. Do jedné z nich jsme se vypravili.

Zvenčí to vypadá jako klasická sídlištní mateřská škola, z nápisu na budově se však dozvídám, že se jedná o vzdělávací rodinné centrum občanského sdružení Montessori Morava. Chci vědět, v čem je výuka dětí podle principu Montessori jiná, než jakou známe z klasických základních a mateřských škol či center. Jsem v Brně ve Šťouračově ulici v části Bystrc a u dveří centra mě vítá paní Hana Mokrá – bývalá zdravotní sestra, matka tří dětí, zároveň také jedna z průkopnic myšlenky vyučovat i u nás děti podle metody Marie Montessori – italské lékařky, která na začátku dvacátého století dospěla k překvapivému zjištění, že dítě se naučí chodit, mluvit, manipulovat s předměty skrze svou vlastní tvořivost a nikoliv proto, že ho to dospělí učí.

Hrnečky z porcelánu

„Metoda Marie Montessori k nám začala pronikat po převratu v roce 1989. Nejdůležitější je změna přístupu rodičů a učitelů k dítěti.“ Hned v úvodu mně paní Mokrá vysvětluje, že se systém vyznačuje individuálním přístupem k dítěti, které se má svobodně rozhodnout, jakou činností se chce zabývat. „Učitel se tak dostává z aktivní pozice do pasivní – nejdůležitější je připravit dítěti inspirující a přirozené prostředí.“ Moc tomu nerozumím, ale lektorka Hana Mokrá hned vše ukazuje v praxi. Vede mě do malé kuchyňky – vše je uzpůsobeno tak, aby to bylo v dosahu dost malých dětí – „Ano, tady si berou i dvouleté děti samy talířek, hrneček, lžičku a odnáší je ke stolečku ve vedlejší místnosti, kde svačí.“ Hrnečky z porcelánu pro tak malé děti? „Je třeba, aby si děti od nejútlejšího věku zvykaly na materiály lehké, těžké, křehké, aby si nacvičily šikovnost, vnímaly ten materiál a měly úctu k věcem,“ říká Hana Mokrá.

V brněnském centru tráví maminky s dětmi dvě až tři hodiny. „První kroky dětí vedou vždy do umývárny – děti si umyjí ruce a pak si samy připraví místo pro svačinu. Po svačině si chystají kobereček jako svou pracovní plochu. Z celé třídy si pak vyberou libovolnou pomůcku, která je zaujme. Mohou s ní pracovat tak dlouho, jak se jim líbí, a pak ji zase vrátí na své místo,“ vysvětluje Hana Mokrá a dodává: „Děti se tady učí chovat tak, jak by se správně ve společnosti chovat měly. Samostatnost a zodpovědnost musí patřit k přirozeným vlastnostem člověka. Nelze přece dělat všechno za ně, do osmnácti po nich uklízet a ,žehlit‘ jejich průšvihy a pak je najednou nepřipravené postavit do života.“

Hlavní je připravené prostředí

Do rodičovského centra dochází každý všední den rodiče s dětmi ve věku do tří let, odpoledne pak se staršími dětmi do šesti let. „Od jednoho a půl roku, kdy už dítě chodí, zvládne také přemisťovat věci. Maximálně se snažíme mít ve skupině osm až deset dětí. Maminky přijdou s dítětem třeba jednou za týden a mají možnost sledovat je v přirozeném připraveném prostředí. Zároveň vidí, o co má jejich dítě zájem, a co tedy mohou převést i do domácího prostředí. Stejný princip – nechat každé dítě najít své místo a dělat to, co je nejvíce zajímá, funguje také ve školce a ve škole Montessori. Ve škole si může postupně samo upravovat osnovy, časový rozvrh a způsob, jakým se bude učit. Dítě spolurozhoduje o tom, co se chce právě učit. Musí k tomu být ale připravené prostředí,“ vysvětluje dále má průvodkyně brněnským centrem.

Když slyším, že děti si i ve škole spolurozhodují o tom, co se budou právě učit a jakým způsobem, neodpustím si otázku, zda se stihnou naučit číst, psát a počítat ve stejném čase jako jejich vrstevníci v běžných základních školách. „Když budete mít možnost učit se bez stresu a navíc to, co vás právě zajímá, budete se učit pomalu nebo rychle? Jiné školy Montessori mají už tu zkušenost, že děti, které se určitou dobu nevěnují například matematice, to později prostě doženou. Veškeré aktivity by měly vycházet z myšlenky. Dítě si něco myslí a to by mělo jít uskutečnit. V klasických základních školách dítě první dvě hodiny zaměstnává hlavu a pak se jde teprve ,vyvětrat‘. Tady se děti stále pohybují. Vezmou si pomůcku, přemístí ji na místo, kde zapojí hlavu, ruce a zase ji vrací na své místo. Pořád jsou v pohybu a nikdo je nenutí sedět. Je důležité, aby děti učení bavilo a bylo pro ně smysluplné. Proto musí být prostředí přitažlivé a učitel tvořivý. Součástí toho prostředí je právě učitel, který musí být dobrým pozorovatelem dítěte. Pedagogika Montessori vychází z toho, že se děti učí samy, že si většinu poznatků samy vyhledají, objeví. Prostředí jim to musí umožňovat.“

Všechno má svůj systém a řád

V brněnském rodinném centru má na první pohled všechno svůj systém a řád. Místnosti jsou rozdělené na malá oddělení, koutky – v každém z nich jsou pomůcky pro určitou činnost. Rozhlížím se po místnosti. V části, které se říká „praktická“, se nejmenší děti učí jak jinak než praktickým dovednostem. V poličkách jsou úhledně vedle sebe postaveny misky a nádoby, ve kterých jsou například sójové boby, vyfouknutá křepelčí či slepičí vejce… „Děti mají možnost ohmatat si jakékoliv předměty – strouhat mýdlo, čistit stříbro, přelévat vodu, sbírat kamínky, učí se zapínat knoflíky, běžné nebo suché zipy či zavazovat tkaničky, kleštičkami přendávají ořechové slupky, loupou semínka atd.,“ vysvětluje Hana Mokrá a hned přecházíme do další části místnosti: „Jakmile dítě zvládá koordinaci a umí odnést pomůcku na své místo, může přejít ke smyslovým pomůckám, které předcházejí matematickým: protože v přírodě nemáme přesné uspořádání tvarové nebo hmotnostní, máme tady originální pomůcky Montessori z Holandska, něco jsme si vyrobili sami,“ ukazuje dřevěné věci, na kterých se děti učí poznávat postupnou délku tyčí, schodů, ohmatají si krychle od nejmenší po největší a další tvary, které znázorňují posloupnost.

 Kosmická výchova

 „V další místnosti se děti učí jazyk…“ Nenechávám paní Mokrou domlu­vit: Děti v předškolním věku, že by se měly učit číst a psát? „Ano, mezi tře­tím a šestým rokem je to nejpříhod­nější období, kdy může dítě ,nasát‘ gramatiku. Děti se seznamují s pís­menky, přiřazují je na sebe, obtahují je prstem. Máme tady pohyblivou abecedu, kdy dítě přikládá písmenka k věcem, jejichž začáteční písmena začínají stejně. Dítě se mezi třetím a šestým rokem věku učí tyto věci vě­domě a lehce, po šestém roce už s da­leko větším úsilím,“ říká s naprostou jistotou Hana Mokrá a vede mne do další části místnosti, kde se děti učí „kosmickou výchovu“: „Kosmická vý­chova je termín Marie Montessori. Vyjadřuje, že vše ve vesmíru spolu souvisí a vše kolem nás existuje ve vzájemných souvislostech. Dílčí po­znatky by měly být co nejvíce pro­pojovány. Už ve dvou letech se děti seznamují s tím, že žijeme na země­kouli, poznávají jednotlivé konti­nenty. Přiřazováním zvířat či rostlin k látce stejné barvy, jakou je konti­nent zobrazen na mapě, se dozvídají, jaká zvířata a rostliny jsou pro daný světadíl typická. Nenásilnou formou se děti také seznamují se zeměpisem, biologií či hudební výchovou.“

Už se nedivím, když přicházíme do části, kterou malé děti i dospělí znají pod názvem „matematická“. Na ko­rálkových útvarech si děti ověřují, jak velký rozdíl je třeba mezi deseti a stem, kolik je tři plus tři a kolik tři krát tři. Čtyřleté dítě pracuje s čísly do tisíce, ale přitom s konkrétním materiálem. „Děti jdou od konkrét­ního k abstraktnímu. Do šesti let věku se naučí tolik, co dospělý člo­věk do šedesáti. Do šesti je zároveň třeba vyučovat dítě všestrannosti,“ pokračujeme v rozhovoru.

Dospělí se přizpůsobují dětem

Chápu tedy správně, že jde o nový přístup k výchově – ve kterém se dítě nepřizpůsobuje dospělým, ale dospělí se přizpůsobují podmínkám vývoje dítěte. „To znamená, že sle­dujeme dítě, jeho přirozené potřeby, a pak připravíme prostředí, ve kte­rém se může svobodně pohybovat. Nejmenší dítě ve třech letech si utváří základy své osobnosti. Je proto třeba, aby se dítě co nejvíce pohybovalo v přírodě, mohlo pozorovat zákoni­tosti mezi zvířaty, rostlinami a člověkem. Velmi důležitý je také řád, do něhož je vše uspořádáno – dítě má možnost hodně se pohybovat, věci přenášet a pak je vracet na své místo. Celá metoda Montessori spo­čívá v poznávání zákonitostí života – musí být proto co nejvíce spojena se skutečným životem,“ doplňuje myš­lenku Hana Mokrá.

Pochvaly a tresty patří do koše

Jiný způsob výuky, jiný způsob cho­vání dětí, jiný způsob přístupu k dě­tem – to vše je typické pro vzdělávání podle metody Montessori. „Vzdělá­váme hlavně rodiče, aby se zbavili svých návyků a toho, jak byli sami vychováváni – aby pochopili, že tresty i pochvaly mohou hodit do koše, pro­tože trest, pochvala a hodnocení je manipulační. Dospělý tím dostává dítě tam, kam chce, ale za cenu stresu dítěte. Místo pochvaly používáme oceňování – toto je trpělivost, toto písmo je čitelné, máš to seřazené po­stupně, je to úhledné. Nebudeme ří­kat – je to výborné, krásné, jsi sen­zační, nebo naopak používat tresty či odsouzení – jsi nešikovná, to ještě nesmíš… Když budu dítě nutit do ně­čeho, co si nevybere, budu ho brzdit ve vývoji,“ říká Hana Mokrá.

Problematické děti a kineziologie

Možná by se mohlo zdát, že vyučovat a vychovávat děti podle metody Ma­rie Montessori je vhodné hlavně pro samostatné a „neproblematické“ děti. Kdo už se setkal s dětmi nebo dokonce má děti, kterým se připisují diagnózy jako „lehká mozková dysfunkce“, „hy­peraktivita“, dysgrafie nebo dyslexie, ví dobře, že potřebují od dospělých mnoho trpělivosti, pozornosti a in­dividuální péče. Právě ve škole Mon­tessori, kde se děti učí samostatnosti a samy spolurozhodují o tom, co se právě budou učit, by se mohlo jevit, že to pro takové děti není právě šťastné řešení. „Opak je pravdou. Tento sys­tém je naopak pro tyto děti vhodný. My totiž navíc využíváme kineziolo­gickou metodu a po domluvě s rodiči nabízíme i poradenství.“

Nevím, co je to kineziologie, a tak se mi hned dostává vysvětlení: „Ki­neziologie se k nám dostala prostřed­nictvím americké pedagožky Carol Ann Hontzové, propagátorky peda­gogiky Marie Montessori. Její peda­gogika však podle názoru Hontzové nedokázala vyřešit všechny otázky dětského učení, a tak Hontzová za­světila svůj život metodě One Brain – jednotný mozek. Tato metoda po­máhá dítěti dostat se k příčině stresu z učení,“ vysvětluje Hana Mokrá. „Nejčastěji v období do šesti let za­žívá dítě neporozumění ze strany do­spělých, nebo mu dospělí kladou do cesty překážky – děti pak mají strach z učení, vytvářejí se v nich různé bloky na emocionální bázi. Pomocí testování podle kineziologické me­tody se dostáváme k příčině. Jedno­duchou masáží nebo očními cviky znovu napravíme tok energie, právě tam, kde byl odpojen,“ dodává Mokrá, která se metodou zabývá již dlouhá léta a pořádá také kineziologické kurzy. Podle ní je metoda velmi jed­noduchá a pomáhá v dítěti obnovit schopnosti, které potlačil strach.

Na závěr

Snad každý rodič by chtěl pro své děti to nejlepší. Každý vážně uvažující rodič také ví, že tím nejlepším jsou duchovní hodnoty a zdravý způsob vzdělávání, kterými mohou vývoj dí­těte ovlivnit jedině k dobrému. „Mys­lím, že v prvé řadě by se měli vzdělá­vat rodiče. Dozvědět se více o tom, jak vznikají problémy u dětí a pak také o možnostech, jak problémy napra­vit. Metoda Montessori je jednodu­chá – dítě ve věku od tří do šesti let má možnost uzdravit se nebo napravit určitou poruchu opravdovou činností, když má šanci dělat to, co je zajímá v připraveném přirozeném a zároveň chráněném prostředí.“ A co nejvíc dítě potřebuje? „Znalost přirozených záko­nitostí, které lehce a snadno pochopí už v nejútlejším věku,“ dodává při na­šem rozloučení Hana Mokrá z brněn­ského mateřského centra Montessori.