Slunce, seno, biomasa…

Dnes tomu říkáme také trvale udržitelný život. Hostětín se rozprostírá na úpatí Bílých Karpat v údolí potoka Kolelač. Ve vesnici žije 230 obyvatel, a když se ptáte jen pár kilometrů před cílem – kudy do Hostětína – mnozí lidé jen krčí rameny… Přijíždím do Hostětína ve směru od Luhačovic. Lesnaté serpentiny, kopcovitá krajina – všude je zeleno. Do Hostětína se nepřijíždí, do Hostětína se sjíždí. Hned za poslední zatáčkou vidíte vesnici jako na dlani…

Ale proč soběstačná? Od počátku devadesátých let místní obecní úřad ve spolupráci se státní správou a nevládními organizacemi prosadil řadu modelových projektů v oblasti životního prostředí. Pod obcí je postavena kořenová čistírna odpadních vod a většinu domů vytápí obecní výtopna na dřevní štěpku. Na deseti hostětínských domech jsou instalovány sluneční kolektory a od roku 2000 občanské sdružení Tradice Bílých Karpat vyrábí v místní moštárně jablečný mošt, který se honosí značkou Bio. Ale to není vše.

Soubor úspěšně řešených příkladů, jak žít šetrně v souladu s přírodou, se stal základem Centra Veronica Hostětín. A právě v tomto centru pracuje i Věra Pospíšilíková, která se stala naší průvodkyní po Hostětíně. Setkaly jsme se u ekologického domu, který centrum otevřelo na podzim roku 2006 hned vedle moštárny.

„Pracuji tady jako garantka vzdělávacích programů. Množství peněz, které jsme potřebovali na postavení nízkoenergetické budovy, doplnili soukromí dárci. Větší část jsme zaplatili ze Společného regionálního operačního programu – celkem něco přes 23 milionů korun“, říká. Dům slouží k pořádání seminářů, ke vzdělávání i k ubytování – hlavně má být ale příkladem ekologického bydlení.

Hned za domem stojí starodávný dřevěný domeček. Dozvídáme se, že právě to je ta proslulá sušírna ovoce. Ještě jednou se naší průvodkyni omlouvám, že jsem se zeptala „na tu dřevěnou chatrč“. „No to snad ne,“ děsí se. „To je poslední funkční z deseti sušíren, ve kterých se sušilo ovoce ještě v první polovině 20. století. Tato Chmelova sušírna stojí v zahradě za moštárnou pravděpodobně už od počátku 19. století a i dnes se v ní postaru suší jablka, hrušky a trnky.“ Ovocnářství mělo v minulosti ve vesnici a vůbec v celé této oblasti obrovský význam pro místní hospodáře. Stejně jako na celém moravsko-slovenském pomezí se i v Hostětíně sušilo ovoce v roubených sušírnách. Ta poslední byla zrekonstruována v roce 1999 místní ochranářskou organizací. Od té doby se zde zpracuje ročně kolem 4 tun čerstvého ovoce pro potřeby místních i přespolních.

Obec leží v oblasti chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Půda nikdy nebyla příliš vhodná pro pěstování běžných zemědělských plodin, takže se tady pěstovaly hlavně stromy. Ovoce pak používali lidé nejen pro vlastní potřebu, často si vylepšovali rodinný rozpočet také jeho sušením a prodejem. „Sušírna stojí v sadu, protože v sušírně se muselo ve dne v noci topit a lidé chtěli předejít požárům svých obydlí,“ vysvětluje Věra Pospíšilíková. „Domeček má dvě části. Z jedné strany se na pryčny zavěšují bedýnky s nakrájeným ovocem, ve druhé části je pec, která ovoce zahřívá a suší. Na jednu bednu se vejde 20 kilo čerstvého ovoce, takže naráz jde usušit až 120 kilo ovoce,“ vypočítává.

Zajímavé je také to, že několik obyvatel Hostětína našlo ve vesnici uplatnění. V obecní výtopně, v moštárně… Zrovna v sušírně je to paní Bartošová. Domlouvá se s lidmi, kdy přivezou ovoce, kolik ho chtějí usušit a kdy si pro ně přijedou. A pak se přiměřeným přikládáním do pece stará o to, aby bylo ovoce správně usušené, nikoliv přesušené, nedosušené, nebo dokonce vyuzené.

Po naučné stezce, která propojuje důležitá a zajímavá místa v obci, se jdeme podívat od sušírny na kořenovou čistírnu odpadních vod. Potkáváme starého muže, který na svém pozemku okopává brambory, a průvodkyně mě hned upozorňuje, abych schovala nahrávací zařízení. „Lidé už jsou tady trochu alergičtí na novináře a lidi, kteří je okukují jako v nějaké v zoo. Chtějí žít svůj klidný život, ale kvůli tomu, že je vesnice svým způsobem unikátní, přitahuje pozornost tisíců lidí ročně,“ vysvětluje.

Za lávkou nad potokem, do kterého se dostává už poměrně čistá voda z jezírka, kam přitéká pročištěná z kořenové čistírny, míjíme vodníka. Ve vesnici je dřevěných soch rozmístěno více. „Zůstaly tady po česko-slovenském sympoziu v roce 2002. Sochy zdobí krajinu v okolí Hostětína a také sousedních obcí. Jejich rozmístění není náhodné. Stojí na místech opředených pověstmi a v lokalitách s výjimečnou vyhlídkou či jinou zajímavostí. Zvláštním a od všech ostatních dubových soch odlišným dílem je Letecké srdce. Je pomníčkem amerických letců, kteří zahynuli roku 1944 u nedalekého Šanova.“ …Ale vraťme se k čistírně. Tu v obci postavili v roce 1996. Důvod?  „Obci chyběla čistírna odpadních vod, pod obcí byla na potoce navíc postavena nádrž na pitnou vodu, takže bylo nutné, nevypouštět odpady do vody a hledat řešení,“ říká Věra Pospíšilíková. Dozvídám se, že kořenové čistírny odpadních vod jsou v podstatě umělými mokřady s výsadbou běžných mokřadních rostlinných druhů, využívají přírodních samočisticích procesů v půdním prostředí nasyceném vodou. Samočisticí proces, ke kterému v kořenových čistírnách dochází, je založen na schopnosti bakterií rozkládat organické znečištění. Význam mokřadních rostlin, vysázených v kořenové čistírně, spočívá především v tom, že jejich kořeny provzdušňují substrát a poskytují tak prostředí pro rozvoj bakterií odbourávajících organickou hmotu. Vodu tedy nečistí kořeny rostlin, ale bakterie. „Výhodou kořenových čističek proti klasickým jsou nízké provozní náklady, jednoduchá obsluha a schopnost pojmout velké výkyvy ve složení a množství odpadních vod,“ uzavírá průvodkyně z centra Veronica.

Vystoupaly jsme do kopce k lesu, odkud je nádherný pohled na celou vesnici. Pohled na domky a kopec zvaný Jahodiska. Něco tady nesedí. Namísto velkých širých rodných lánů vidím, že se krajina podobá takové, jakou vídáme za hranicemi naší země – například v Rakousku. A je to tak. „To je aktivita obce, která chce, aby krajina vypadala jako za starých časů. Velké lány rozčlenili znovu na malá políčka. Mezi nimi jsou namísto hranic nasázené stromy,“ říká Věra Pospíšilíková.  

V obecní výtopně to krásně voní dřevem. Kotel na spalování dřevní štěpky vytápí 70 domů a kromě teplých radiátorů zahřívá také vodu.

Cestou přes vesnici si všímám ještě drobných památek v krajině. Boží muka jsou nově opravená, stromy vypadají zdravě. Ještě než dojdeme do moštárny, upozorňuje mě moje společnice na další zajímavost, kterou je veřejné osvětlení v obci. „Lampy se rekonstruovaly tak, že příkrov zespodu není vypouklý, takže světlo se nerozptyluje a osvětluje jen potřebná místa. Hlavně ale neláká noční hmyz a neoslňuje oblohu. Součástí šetrného osvětlení jsou také úsporné žárovky. “

Naše cesta se uzavírá opět před ekologickou budovou, vcházíme ale do vedlejšího objektu, do obecní moštárny. Se značkou bio to není tak jednoduché. Ovocnáři, kteří si chtějí přivydělat, musejí pěstovat tradiční krajové odrůdy jabloní a musejí si opatřit také zvláštní certifikát. S propagací obnovit krajové odrůdy pomáhá právě občanské sdružení Tradice Bílých Karpat. Pokud se místním nepodaří původní odrůdy naroubovat, mohou využít tzv. genofondový sad, kde jsou vysázeny ty nejzajímavější odrůdy z regionu. „Pro hospodáře je to motivace. Mohou si přivydělat a navíc si tak poradí s ovocem, které by už nespotřebovali. Když tady máme jablek na celý den práce, umyjí se, dají do lisu a pak už to znáte…,“ vysvětluje Věra Pospíšilíková. A jak chutná biomošt? Stejně jako za časů našich babiček. Nejsou v něm konzervační látky, vyrábí se pouze pasterací.

Hostětín ukazuje, že život v souladu s přírodou je možný i v dnešní době. Že ne vždy je třeba jezdit za prací do města a že i malá vesnice může být soběstačná na zdrojích, které máme na dosah ruky. Takovému modelu, pokud v něj věříme, se můžeme alespoň přibližovat. Hostětín je vesnice, ve které lidé žijí – ne jen přespávají.