Skalní chrám v Jeruzalémě

Je dokladem umění tvůrců, kteří nevycházeli z židovské ani křesťanské tradice. Odkud pocházela jejich inspirace?

Několik desítek let poté, co se roztrhla v židovském chrámu opona, byl Jeruzalém i „Druhý chrám“ zničen Římany. Na jeho místě nestála po dlouhou dobu žádná stavba. Židům, rozptýleným po celém světě, zůstaly jen „zdi nářků“, zbytky zničeného chrámu.

I poté, co se Konstantin Veliký přihlásil ke křesťanství a křesťané začali ovlivňovat osud Palestiny, zůstala chrámová hora prázdná. Začátkem 4. století měli plné ruce práce se stavbou chrámu Narození Páně v Jeruzalémě a chrámu Božího hrobu v jeruzalémském Starém městě. Proč nemysleli na to, aby ze všeho nejdřív postavili chrám na posvátné Chrámové hoře? Byly pro ně okolnosti Kristova života – jeho narození a smrt – důležitější než jeho slovo? Toto Slovo přece bylo – jak Ježíš žádal v kázání na hoře – klíčem k víře, která člověka znovu spojovala s Bohem. Toto spojení by bývalo mohlo znovu viditelně zazářit v novém chrámu na nejsvětějším místě v Jeruzalémě!

Teprve až Mohamed přinesl víru, jež se vědomě otevřela „národu písma“ (Židům) a „Nazaretským“ (křesťanům), stala se Chrámová hora v Jeruzalémě opět nejdůležitějším místem města.

Jeruzalém je po Mekce a Medině třetím posvátným místem islámu. Podle jedné legendy se Mohamed při své „noční cestě“ z dřívější židovské Chrámové hory „vznesl do nebes“, aby spatřil tvář Boží. Na skále se má údajně nalézat otisk Mohamedovy nohy.

Brát tyto legendy doslova je právě tak problematické jako například víra v tělesné nanebevstoupení Krista nebo Marie. My lidé máme sklon k tomu, považovat v oblasti víry za pravdivé věci, které jsou podle přírodních zákonů nemožné. U Mohameda naznačuje pojem „noční cesty“, že šlo o prorokovu důležitou duchovně meditativní zkušenost.

Samotná stavba, tyčící se nad touto skálou, ale neukazuje nic, co by mohlo přírodní zákony zpochybnit. Naopak: krystalická, osmiúhlá stavba, korunovaná pozlacenou, v jasných liniích se zdvihající kopulí, vypadá, jako by byla ztělesněním zákona, dokonalou krásou a harmonií, které ještě i dnes ozařují město.

Kalif Abd-al-Malik nechal tuto stavbu postavit v letech 687 až 692 syrsko-byzantským architektem. Zvolil tvar osmiúhelníku se dvěma soustřednými ochozy. Nad vnitřním kruhem kolem posvátné skály se klene dvouplochá dřevěná kupole, která byla obložena pozlacenou mědí. Tuto kupoli nese kruhová arkáda s šestnácti oblouky. Vnější ochoz je osmiúhelníkový a má 24 sloupů. Čtyři vstupy odpovídají čtyřem světovým stranám. Zatímco mozaiky na zlatém podkladu odpovídají svým motivem šlahounů vinné révy době výstavby a jsou typicky byzantské, vznikly barevné obklady z fajánsu na vnější stavbě – nad mramorovými sokly – teprve v osmanském období.

Skalní chrám působí tak dokonale, až se člověku nechce věřit, že je výsledkem různých dob výstavby a rozličných kultur a náboženství – křesťansko-byzantských stavebních tradic a muslimského náboženského přesvědčení.

Umělci se nikdy nedrželi hranic vymezených náboženskými tradicemi. A možná, že byl vznik Skalního chrámu inspirován duchovním obrazem, který stál už dříve u stavby původního „Šalamounova chrámu“.