Sen o zdravém peněžnictví

Drobní obchodníci si stěžují na pokles obratu, velkoobchodní řetězce a luxusní obchody se naopak těší stoupající poptávce. Na celém světě vlastní 235 miliardářů tolik majetku jako celý zbytek lidstva. Rostoucí nezaměstnanost zostřuje sociální rozdíly a také střední vrstva musí počítat s klesajícími příjmy. A to všechno navzdory stále stoupající produktivitě práce.

Ačkoliv jde celkem jednoznačně o příznaky krize, jen málo lidí hledá hlubší příčiny. Několik hesel jako globalizace, strukturální změny, krize vzdělání nebo technologická nezaměstnanost většině lidí stačí k tomu, aby se utvrdili v přesvědčení, že se tak jako tak nedá nic dělat a že jednou zase bude lépe.

V dřívějších dobách byl pocit, že se proti panujícím poměrům nedá nic podniknout, docela pochopitelný, protože se na vnější okolnosti pohlíželo jako na osudové a dané od Boha. Nyní se tento postoj výrazně změnil. Převládá názor, že člověk si své problémy způsobuje sám, buď přímo svým jednáním, nebo nepřímo tím, že přijímá špatné zákony a nařízení.

Jestliže však dnešní problémy způsobuje člověk – ať jde o nezaměstnanost, zostření sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, ničení životního prostředí, rostoucí násilí nebo zločinnost – může příčina fatalistického přijímání reality ležet jen v duchovní lenosti velké části obyvatelstva. Lidé si netvoří vlastní úsudek o zjevně chybných hospodářských opatřeních, ale přenechávají odpovědnost vládám a jejich expertům.

A totéž probíhá i na vládní úrovni. Politikové se spoléhají na odborníky národohospodářských věd, a ti odsouvají morální rozhodnutí stranou, poněvadž věda má zůstat bez morálních soudů. Například otázka spravedlnosti úroků a úroků z úroků není tématem pro národohospodářskou nauku. Ta se omezuje na to, že zkoumá způsob fungování stávajícího hospodářského systému a stará se o to, aby byl použitelný pro jednotlivé zájmové skupiny. Za celkový výsledek tak není zodpovědný nikdo. Herbert Vollmann píše v článku „Zdravé peněžnictví“: „Vinu na všem neštěstí nese člověk, a přesto stěží přijde někdo na myšlenku, že by selhání člověka mohlo spočívat v nedbání přírodních zákonů, zákonů stvoření, které jsou směrodatné i pro lidský život na zemi. Teprve poznání zákonitostí ve stvoření a jejich uplatnění v pozemském životě přináší opravdový pokrok. Jednou takovou zákonitostí je vyrovnání mezi dáváním a braním, jemuž podléhají všechny děje ve stvoření. Je samozřejmé, že tento zákon vyrovnání musí platit také pro peněžnictví a národohospodářství, má-li se trvale dosáhnout zdravé rovnováhy.“

Herbert Vollmann také naznačuje, kde v hospodářství dochází k porušování tohoto zákona vyrovnání: „Chyba spočívá v jednostrannosti směny, při níž se převážně bere, aniž se ve správném poměru dávají protihodnoty.“

Problémovou oblastí našeho peněžního systému je úrok. Kdo peníze půjčuje, dostává bez svého přičinění nazpět víc, než dal.

Člověku vlastně říká už svědomí, že není správné brát peníze bez protislužby. Peněžnictví dovoluje menšině, aby se obohacovala na úkor většiny, aniž pro to musí cokoliv udělat.

Tradiční peněžnictví a placení úroků mohlo přetrvat tisíciletí navzdory této zřejmé nespravedlnosti a je i dnes téměř bez výhrad přijímáno. To celkem zřetelně ukazuje, jak se naše společnost vzdálila od jednoduchého principu dávání a braní, jak málo dbá pocitu přirozené spravedlnosti. Důsledky ovšem neseme sami:

• Peníze nepracují, nechávají pracovat za sebe. Podíl úroku (kalkulatorní úrok) obsaženého v cenách zboží a akumulovaného na různých stupních výroby tvoří asi 40 % celkové ceny. Pracující obyvatelstvo tak platí majitele peněz a věcného kapitálu, tedy v první řadě bohaté a superbohaté. Národohospodářský analytik Helmut Creutz rozdělil domácnosti v Německu podle jejich příjmů do deseti skupin a vypočítal, že tímto způsobem např. v roce 1990 osm „spodních“ skupin domácností zaplatilo 116 miliard marek desáté skupině s nejvyššími příjmy. Druhá nejbohatší skupina domácností získala přesně tolik úroků ze svého majetku, kolik činí úroky v jejich spotřebních výdajích. Tímto způsobem se chudším bere a bohatým dává – zcela automaticky a téměř nepozorovaně.

• Podíl příjmů z kapitálu na celkových příjmech se stále zvětšuje na úkor příjmů z práce. Bez hospodářského růstu by takové přerozdělování příjmů vedlo k tomu, že by životní standard pracujícího obyvatelstva nejprve pomalu a potom stále rychleji klesal. Jen když hospodářství roste rychleji než peněžní úrok, dá se zabránit klesání životního standardu. „Motor přerozdělování“ úroku z úroku je tedy bičem pro trvalý hospodářský růst, který zajišťuje, aby bylo možné obsloužit vložený kapitál a zároveň udržet životní standard pracujícího obyvatelstva. Růst do nekonečna je však v našem konečném světě nemožný. Nepřímo je tedy úrok zodpovědný také za vzrůstající ničení životního prostředí.

Stávající peněžní řád má však ještě i jiné následky. „Peníze jsou tak významným činitelem ve vzájemném hospodářském styku lidí, že si je nelze odmyslet. Tím větší jsou dopady toho, když se peněžnictví ukáže jako nezdravé,“ píše Herbert Vollmann. Pomysleme jen na velkou inflaci v roce 1923, která zničila úspory milionů lidí, nebo na světovou hospodářskou krizi roku 1929, která byla vyvolána poklesem množství peněz a nepřímo způsobila i nástup německého nacionálního socialismu, a tím druhou světovou válku.

Také dříve existovaly velké změny v důsledku měnových krizí, například francouzská revoluce vyvolaná obrovským zadlužením státu, zánik Říma a staletý spánek hospodářství a kultury v raném středověku v důsledku chronického nedostatku peněz, nebo také vzestup antického Řecka díky vynálezu peněžních mincí.

Žádný div, že stará náboženství – židovství, křesťanství a islám – se pokoušela dát úrok do klatby jako nejviditelnější a nejnespravedlivější následek nezdravého peněžnictví. U Židů byly dlužníkům každých 49 roků prominuty jejich dluhy.

Ježíš požadoval: „Prodejte svůj majetek a čiňte jím dobro. Udělejte si měšce, které nestárnou, nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřichází a kde mol neničí.“ (Lukáš 12,33)

To znamená nelpět na penězích a nehromadit pozemské poklady. Nepomíjivý poklad je jen mimo tento hmotný svět, zatímco pozemské poklady nemohou být nikdy trvalé.

Právě tento přirozený cíl „nepomíjivého pokladu“ sledoval člověk ve svém velikášství tím, že použil k výrobě peněz ušlechtilého kovu, tedy velmi trvanlivého materiálu. Věčné ovšem není zboží, jehož směnu mají peníze zprostředkovat. To podléhá „zubu času“, přináší s sebou výdaje na skladování, které jeho hodnotu snižují, nebo vychází z módy. Nadčasové peníze tak mají vůči zboží zabudovanou výhodu: Majitel peněz, který chce své peníze vyměnit za zboží, může počkat a zavřít truhlu s penězi, když obchod neodpovídá jeho představám. Majitel zboží nebo ten, kdo chce pracovat, to udělat nemůže, protože jeho zboží časem ztrácí hodnotu.

Tato převaha majitelů peněz je klíčovým bodem nezdravého peněžního řádu. Peníze jsou jako prostředek směny cennější než zboží, takže jejich majitel může získat ve zboží větší protihodnotu. Kdo se vzdává vlastnictví všemocných peněz, žádá proto zvláštní prémii za svou oběť – úrok.

Ježíš žádá, aby peníze nestárly v měšci. Měly by tedy být postaveny na roveň stárnoucímu zboží. To odpovídá přírodnímu zákonu o vzniku a zániku, jemuž je podřízena veškerá hmotnost. Peníze, které časem ztrácejí na hodnotě, mohou odstranit úrok, odporující přírodnímu zákonu, protože takové „přirozené“ peníze se rovnají zboží. Už v antice existovaly snahy o takovou přirozenou měnu: Diogenes žádal „kostní měnu“, jejíž stárnutí bylo po nějaké době zřetelně cítit, a Sparťané používali rezavějící železné peníze. Teprve ve vrcholném a pozdním středověku, asi od r. 1150 do r. 1500, měly „neutrální peníze“ v Německu pronikavý úspěch. Kolem poloviny 12. století zavedl magdeburský arcibiskup Wichmann jako první tzv. odvolávání mincí, při němž se v určitých časových odstupech vyzývalo k jejich výměně. Biskup si jako zemský vládce podržel část těchto peněz jako daň, zbytek dostali občané nazpět ve formě nově ražených peněz. Tímto elegantním a účinným způsobem mohly být pravidelně a spolehlivě vybírány daně, občané dokonce přicházeli k zemskému vládci sami, aby dodali své peníze, protože po odvolání mincí (nejvýše jednou až dvakrát ročně) staré už neplatily.

Peníze měly zabudované datum rozkladu, stárly jako zboží. Privilegium majitele peněz tím bylo pryč, nemohl věčně čekat s obchodem, protože také jeho peníze časem ztratily hodnotu. Tímto způsobem stále obíhaly nové mince, „brakteáty“, které byly tak tenké, že se daly zlomit.

Účinek používání brakteátů, rozšířených ve střední Evropě, na hospodářství a společnost byl mocný. Doba od roku 1150 do roku 1500 byla dobou trvalé konjunktury, nikdy předtím ani potom nebylo ve střední Evropě založeno tolik měst. Viditelným příkladem všeobecného blahobytu byly nesčetné katedrály, které občané dobrovolně financovali a jejichž stavba byla po roce 1500 kvůli nedostatku peněz zastavena. Napůl hotové dómy v Kolíně nebo v Ulmu byly dokončeny teprve v 19. století.

Doba brakteátů skončila kolem roku 1500, poněvadž knížata tento způsob vybírání daní často zneužívala a odpor obyvatel vůči platidlu rostl. Avšak lidé tehdy neprohlédli pozitivní účinek stárnoucích peněz, a bez většího odporu byly opět zavedeny původní mince z ušlechtilého kovu.

Důsledkem staronové zlaté měny byly stoupající úroky, s jejichž pomocí věřitelé, jako například Fuggerové, nashromáždili pohádkové bohatství. Na druhé straně obyvatelstvo stále chudlo.

Dnes systém stárnoucích nebo neutrálních peněz zastupuje především hnutí volného hospodářství, jehož cílem je „přirozený hospodářský řád“. Jeho objevitelem byl asi před sto lety německý obchodník Silvio Gesell, který ve svém povolání čelil neustálému klesání cen, a aniž měl akademické vzdělání, začal pátrat po příčinách. Našel je v tradičním peněžnictví.

Tehdy bylo množství peněz přímo závislé na množství vytěženého zlata nebo stříbra. Gesell žádal konec zlaté a stříbrné měny a zavedení papírových peněz, které by se staly všeobecným platebním prostředkem. Po velkém selhání zlaté měny během velké hospodářské krize v roce 1929 byl tento požadavek po druhé světové válce splněn v celosvětovém rozsahu. Úspěšný obchodník působící v Argentině však šel ještě dále: chtěl dosáhnout cenové stability a odbourání úroků tím, že by peníze, jako kdysi v době středověkých brakteátů, byly vystaveny tlaku nabídky.

Toto zajištění oběhu peněz mělo účinkovat podle jeho představ prostřednictvím nálepek na peněžních poukázkách, které by stály tisícinu hodnoty peněz a týdně by se na bankovky nalepovaly, aby peníze podržely svou platnost. Peníze tedy ztrácejí ročně asi pět procent své hodnoty. Z toho vzniká tlak dát peníze co nejrychleji do oběhu nebo je půjčit. Místo nálepek se může zajištění oběhu provést také náhodnými výměnami určitých druhů peněžních poukázek. Tím se peníze stávají pomíjivými a negativní vliv úroků je odstraněn.

Prostřednictvím takové měnové reformy se lze také vyhnout hospodářským krizím, poněvadž vydané množství peněz se rovná množství peněz v oběhu, které lze kontrolovat a přesně přizpůsobovat pomocí indexu zboží. Protože však není jisté, jak velké množství peněz je v oběhu, nelze je přesně dávkovat.

Každá myšlenka na reformu peněžnictví samozřejmě vyvolává mnoho dalších otázek – od zajištění důchodové péče až po oblast správy bank – o nichž je potřeba zodpovědně přemýšlet a diskutovat. Právě v době globalizace existuje velké nebezpečí, že myšlenky, které fungují jen v uzavřené hospodářské oblasti, jsou odsouzeny ke ztroskotání. Najdou-li se však lidé, kteří mají odvahu vystoupit proti lhostejnosti, nepochopení nebo odmítnutí, najdou se i smysluplné cesty ke změně.