San Marino

Nedávno jsem měl možnost cestovat do střední Itálie. Během dlouhé monotónní cesty jsem nezaujatě pozoroval krajinu za oknem. Mnoho kilometrů stále stejný obraz, nekonečné lány kukuřice a mírně pahorkatá krajina. Znuděný jsem se radoval z každé změny scenérie krajiny. V jedné chvíli upoutal mou pozornost vysokánský skalní masiv. Jeho tvar mi připomínal královskou korunu se zvláštně zakončenými hroty. Monte Titano. Jak jsme se blížili k hoře, ukázalo se, že ty zvláštní hroty jsou tři strážní věže. V té chvíli jsem ještě netušil, že budu mít druhý den možnost nejen dostat se k těm třem věžím, ale díky poutavému vyprávění průvodkyně se dozvědět mnoho zajímavého o jedné nevšední republice.

Poslední antický svobodný stát

Podle pověsti se na Monte Titano v roce 301 n. l. uchýlil kameník Marino před krutým pronásledováním křesťanů císařem Diokleciánem. Marino pocházel z Dalmácie a pracoval na stavbě přístavu v nedalekém Rimini. Zvěst o poustevníkovi, který se usadil na vrcholu nápadné hory, se rychle rozšířila a zanedlouho za ním přišli další pronásledovaní křesťané. Založili společenství, ve kterém usilovali o život ve smyslu učení Ježíše Krista. Bezúhonný život obyvatel Monte Titana i osobnost samotného Marina tak zapůsobily na majitelku okolních pozemků – římskou patricijku Donnu Felicissimu, že darovala Monte Titano Marinovi a sama se stala křesťankou. Po Marinově smrti se společenství nerozpadlo, ale své záležitosti spravovalo ve smyslu Marinových posledních slov:

„Zanechávám vás svobodné, na rozdíl od jiných...“

Historicky první zmínka o komuně pochází od mnicha Edugippia, který žil na přelomu 5. a 6. století. Společenství se řídilo vlastními zákony, jak je uvedeno v dokumentu „Placito Feratrano“ z roku 885, ve kterém se píše o hrdém, organizovaném a civilizovaném lidu z Monte Titano, který nepřiznává nikomu (ani církvi) právo vznášet vůči sobě požadavky nebo schvalovat práva. Zatímco lid okolní Itálie byl obětí tyranie vládnoucích šlechtických rodů, žili sanmariňané svobodný a mírumilovný život. Svoboda obyvatel San Marina byla trnem v oku okolním vládcům, kteří se snažili Monte Titano ovládnout. Aby ochránili svou bezpečnost a svobodu, byli od 10. století sanmariňané nuceni stavět opevnění, obranné zdi a zřizovat obranné oddíly. V archivech republiky jsou četné záznamy o snahách podřídit si lidi ze San Marina. Tyto záznamy svědčí o nepodplatitelnosti a statečnosti sanmariňanů, cenících si svou svobodu nade vše. S rostoucím vlivem se o ovládnutí San Marina pokoušela i církev. V době středověku, na přelomu 13. a 14. století, byli obyvatelé San Marina, upřímní následovníci Kristova učení, vystaveni hrozbě exkomunikace z církve, pokud se jí nepodřídí. Stalo se však to, s čím Vatikán nepočítal. Sanmariňané si zvolili raději exkomunikaci, než nespravedlnost a nesvobodu. Ani následná nabídka na odpuštění církve a osvobození od daní mimo území republiky je nepřiměly změnit postoj. Následující staletí také nepřinesla obyvatelům San Marina mír a klid. V roce 1503 bylo San Marino dobyto. Obsadil ho neslavně známý Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI. Nesmírná touha lidí z Monte Titano po svobodě se však naplnila velmi brzy. Po pár měsících proti Borgiovi povstali a vojska papežova syna úplně zničili.

Možná úspěchy v obraně republiky občany San Marina vyčerpaly, snad vyvolaly pocit uspokojení i ztrátu bdělosti. Jedině tak je možné vysvětlit podepsání Smlouvy o ochraně mezi republikou a církví roku 1602. V té době prochází republika dlouhým obdobím úpadku v občanském, ekonomickém i kulturním životě. Byla to doba nečinnosti a apatie k záležitostem státu. Toto období trvalo až do roku 1739, kdy musela republika podstoupit nejtěžší útok na svobodu a nezávislost za celou dobu svého trvání. Papežský legát, kardinál Alberoni, zaútočil na republiku s vojskem. Domy nejvyšších měšťanů byly vypleněny, protože odmítli přísahat věrnost Pontifikátu. Sanmariňané se ale nesklonili před neslýchanou nespravedlností. A papež byl nucen vydat rozkaz, aby se vojsko stáhlo. Do republiky se opět vrátila svoboda. Byla to ozdravující lekce pro sanmarinský lid. Probrala ho z apatie a nečinnosti předešlých let. S novým nadšením nacházeli sanmariňané lásku k vlasti a prvotní hrdost na svou republiku.

Jejich láska ke svobodě a vlasti našly obdiv i u Napoleona Bonaparta, který kolem maličké republiky prošel se svým vojskem. Z obdivu k chrabrosti tohoto národa a k jeho svobodným tradicím prohlásil, že „je třeba zachovat San Marino jako příklad svobody“. V roce 1815 byla uznána a potvrzena nezávislost republiky San Marino a její jméno se základními charakteristikami svrchovanosti bylo zařazeno k ostatním evropským státům. Dnes je San Marino členem mnohých celosvětových organizací jako je UNESCO, Mezinárodní výbor Červeného kříže, Mezinárodní soudní dvůr atd.

Arengo a Kapitáni regenti

Už od 11. století je San Marino organizováno jako komuna s vlastní ústavou a úředníky. Rukopis nejstarší ústavy pochází z roku 1295. Poslední ústava byla přijata Arengem (Shromážděním hlav rodin) v roce 1600 a stále je v platnosti, přes neuvěřitelných 400 let. Z dostupné literatury se dozvídáme, že největší síla republiky tkví v duchu sanmariňanů, který vzbuzuje obdiv a úctu. Tento vznešený duch obyvatel Monte Titano se projevuje kromě jiného i ve způsobu správy republiky, velmi odlišném od jiných demokracií. Původním nejvyšším orgánem republiky bylo Arengo Dei Capi Famiglia – Shromáždění hlav rodin, které mělo výkonnou i zákonodárnou moc. Později, když s nárůstem počtu obyvatelstva bylo stále náročnější vládnout takovýmto nepružným způsobem, vytvořili sanmariňané jedinečný institut moci: Kapitány regenty. Představiteli státu a hlavami výkonné moci jsou dva Kapitáni regenti. Netradiční je i jejich volební období, které trvá jen 6 měsíců. Stát vedou společně a s každým rozhodnutím musí oba souhlasit a jeden vůči druhému mají právo veta. Podle demokracie na sanmarinský způsob nemohou být Kapitáni regenti opět zvoleni dříve než po třech letech od uplynutí jejich mandátu. Ale před opětovným ucházením se o znovuzvolení může být jejich činnost v předcházejícím funkčním období podřízena právu zvláštního tribunálu nazývaného „Dohlížitelství regentstva“. V roce 1981 byla zvolena Kapitánem regentem poprvé žena. Kapitáni regenti řídí Velkou a Generální radu, Radu dvanácti a Kongres státu. Velká a Generální rada jsou parlamentem republiky. Ten se skládá z 60 členů volených přímo lidem každých pět let. Osobitým orgánem je Rada dvanácti, která má zvláštní kompetenci – každý jedinec, který byl zkrácen ve svých právech nějakým činem či opatřením administrativního původu, může přijít na Radu dvanácti a žádat ji o nápravu či anulování opatření. Lid San Marina má k dispozici i další nástroj přímé demokracie, který hojně využívá, a to petice. Rada má zákonem stanovený čas – šest měsíců na vyřízení doručených petic.

Libertas - svoboda

Vznešený duch obyvatel San Marina se symbolicky odráží i v oficiálních znacích republiky, na erbu a vlajce. Na erbu v podobě štítu se nachází uzavřená koruna s velkou perlou a křížem – symbol svrchovanosti, i další heraldické znaky: tři zelené hory, na kterých stojí tři stříbrné věže. Po stranách chrání štít dvě zelené větvičky, vlevo vavřínová a vpravo dubová. Pod špičkou štítu jsou svázané stuhou s mottem LIBERTAS. Vlajka je složena ze dvou pruhů. Horní bílý pruh symbolizuje mír a dolní modrý zase svobodu.

Když jsem se později procházel ulicemi stejnojmenného hlavního města, častokrát mi zaletěly myšlenky k tomu, co jsem předtím o historii tohoto ministátečku vyslechl. Pocítil jsem úctu i obdiv k obyvatelům San Marina, k jejich sebeúctě, lásce ke svobodě, toleranci, obětavosti, kterou se projevovali vždy, když jejich bližní potřebovali pomoc. Vždyť například během druhé světové války republika, zachovávající tradičně neutralitu, poskytla útočiště osmkrát většímu počtu utečenců, než byl počet jejích obyvatel...