Respektovat a být respektován

Když se ptáme účastníků našich seminářů o výchově a vzdělávání, jaké způsoby považují v těchto situacích za přijatelné a jaké za nepřijatelné, slyšíme opakovaně: Vadí nám příkazy a zákazy, nemáme rádi časový stres, nátlak všeho druhu, nelíbí se nám, když nás někdo staví před hotovou věc a nemůžeme se k ní vyjádřit, nechceme, aby druzí rozhodovali o tom, co, jak a kdy máme udělat… A naopak, jsme rádi, když nás druzí slušně požádají, poskytnou informace, nechají nás rozhodnout, zda, kdy a jakým způsobem úkol splníme, zeptají se na náš názor a podobně.

Chceme-li si udělat jasno v tom, které způsoby při sdělování oprávněných požadavků opravdu fungují a které ne, není nad to, položit nejprve sám sobě otázku: Jak bych chtěl slyšet, abych udělal, co je třeba, a současně zůstal v dobrých vztazích s tím, kdo mi to říká? To, co se nebude líbit nám, se pravděpodobně nebude líbit ani druhým lidem – jak dospělým, tak také dětem. Vůči dětem používají někdy dospělí způsoby, které by si nedovolili použít vůči jiným dospělým. Neexistuje k tomu jediný rozumný důvod. Přestože mají děti méně zkušeností, můžeme se k nim chovat s respektem – to znamená nedovolit si k nim nic, co si nedovolíme k dospělému člověku, kterého si vážíme. Očekáváme-li od dětí respekt, musíme jim ukázat, jak takový respekt vypadá. Ne o něm mluvit, ale chovat se v jeho duchu.

Minule jsme hovořili o dvou dovednostech, kterými můžeme zahájit komunikaci v situacích, kdy chceme děti upozornit, že mají něco udělat. První komunikační dovedností bylo konstatování nebo popis. Popisem jsou například věty: Vidím, že nejsi převléknutý. (Namísto: Zase jsi se nepřevlékl.) Nebo: Říkal jsi, že zítra máte psát tu písemku z češtiny, a ještě to moc neumíš. (Namísto: Běž se učit, ať nepokazíš tu písemku!) Nebo ve škole: Honzo, ještě nemáš nachystané pomůcky a už začínáme. (Namísto: Jak to, že ještě nemáš nachystané věci? Co jsi celou přestávku dělal?)

Popisem jsou oznamovací věty, kterými sdělujeme, co vnímáme svými smysly (Jirko, tvoje bunda zůstala ležet v obýváku) nebo v čem je problém (Lenko, ráno jsme se domluvili, že umyješ to nádobí). Zásadou, jejíž dodržování pomáhá předejít mnoha nepohodám a konfliktům, je držet se problému a nehodnotit osobu: Honzo, tento týden je to už po druhé, co nemáš pomůcky. (Namísto: Ty se snad nikdy nenaučíš mít svoje věci v pořádku!)

Druhou dovedností byla výzva ke spoluúčasti na řešení situace otázkami typu: Co s tím uděláš? (Co s tím uděláme?) Co navrhuješ? Máš nějaký nápad, jak to teď vyřešíš? Velmi účinné je spojit obě dovednosti, popis + spoluúčast: Kláro, slíbila jsi mi, že mi pomůžeš s večeří, a bude už půl sedmé. Jak to uděláme? Nebo: Kluci, oba chcete pracovat na počítači, ale počítač máme jen jeden. Co navrhujete?

Používání těchto postupů má blahodárný vliv pro obě strany. Když děti dostávají prostor podílet se na řešení věcí, které se jich týkají, cítí se kompetentní a učí se přebírat zodpovědnost za své jednání. Tím roste jejich sebeúcta. Dospělí, kteří začali tyto dovednosti používat, shodně vypovídají, že je pro ně velká úleva, když nemusí řešit za děti všechny jejich problémy. A totéž platí pro chování dospělých mezi sebou.

Dovednost přibírat druhé ke spoluúčasti jim pomáhá vytvořit si jeden nesmírně důležitý mentální návyk pro situace, kdy se dostanou do nesnází: Namísto paniky nebo obviňování (sebe nebo druhých lidí) konstatujeme, v čem je problém (například: Už to nestihnu, nejspíš přijdu pozdě), a ptáme se sami sebe: Co s tím teď mohu udělat? Jaké jsou možnosti řešení? (Třeba: Už tam nepůjdu, ale zavolám – to bych ještě stihl včas. Nebo: Mohou začít i beze mě. Ale bude namístě omluva. Příště budu muset vyjít dřív.)

Další dovedností, jejíž používání rozvíjí kompetentnost a zodpovědnost dětí, je poskytování informací. Možná si říkáte – vždyť to dělám, proč o tom vůbec hovořit? Především je potřeba ujasnit si rozdíl mezi informací na jedné straně a pokynem nebo příkazem na straně druhé. Příkazy a pokyny (Vyčisti si zuby! Ukliď si kolo! Opište si z tabule ta slovíčka!) se neslučují se zodpovědností – vedou buď k poslušnému vyhovění, nebo ke vzdoru. Informace zodpovědnost naopak rozvíjejí: Když si nečistíme zuby, nemáme příjemný dech. Když zůstane to kolo na dešti, může začít rezivět. Dáme si teď tři minuty na opsání těch slovíček a pak z nich budeme ve dvojicích tvořit věty. – Když dostaneme informaci, musíme ji zvážit a rozhodnout se, jak s ní naložíme. Nelze rozvíjet zodpovědnost, aniž umožníme spoluúčast na rozhodování.

Náš mozek je naprogramován tak, že hledá ve věcech smysl, význam. Pokud ho nenajde, nechce se jimi zabývat. Pokyny a příkazy sdělují: Běž a udělej. Kromě toho, že nedávají člověku žádný prostor, nedávají většinou ani odpověď na otázku, proč je to či ono potřebné a užitečné – a to je důvod, proč musí být stále znovu opakovány. Informace pomáhají porozumět řádu a zákonitostem, podle nichž se řídí svět a lidé a věci v něm.

Síla informace je také v tom, že většinou neplatí jen pro danou osobu a danou chvíli, ale má obecnější platnost: Vlhké šaty ve skříni mohou začít plesnivět. Stručně řečeno, pokyny jsou pro teď, zatímco informace pro život. Tomu odpovídá i jejich gramatická forma. Informace dáváme v 1. nebo 3. osobě jednotného nebo množného čísla (oznamovací způsob): Tohle si potřebuji promyslet. Když se to mléko nedá na noc do ledničky, zkysne. Vstáváme v sedm hodin. Na vesnici se všichni lidé zdraví. Pokyny a příkazy naproti tomu udělujeme ve 2. osobě (rozkazovací způsob): Počkej, teď mě nech přemýšlet! Dej to mléko do ledničky! Vstávej! Pozdrav!

Někdy se setkáváme s námitkou, že děti nedokáží informace využít. Je samozřejmě třeba nabízet informace přiměřeně věku a dosavadním zkušenostem dítěte. Když si nejsme jisti, je velmi užitečné ptát se: Co už o tom víš? Víš, co je teď třeba udělat? Víš, jak se to dělá? Mnoho informací určených malým dětem může mít obecnou podobu sdělení o tom, kdy se co dělá nebo kam se co dává: Před jídlem si myjeme ruce. Oběd je v jednu hodinu. Boty patří do botníku. Ve škole: Teď budeme dělat ty příklady na straně 62.

Dalším typem informací jsou sdělení o pravidlech, ať už nepsaných nebo psaných, která se týkají vzájemného chování: Když někam odcházíme, řekneme to nebo necháme vzkaz (namísto: Kde jsi tak dlouho byl? Na tebe se vůbec nedá spolehnout!). Nebo: Když někomu ublížíme a chceme dát věci zase do pořádku, pomůže, když se omluvíme (namísto: Jirko, teď běž a omluv se Monice!).

Znovu zdůrazňujeme oznamovací způsob a obecnou platnost informace. Prubířským kamenem úspěšnosti naší výchovy je, jak se děti chovají, když je nemáme na očích. Pokyny a příkazy jsou vázány na naši přítomnost. Informace zůstávají, i když my odcházíme.

Někdy můžeme sdělovat informace i v 1. osobě jednotného čísla větami, které vyjadřují, co potřebujeme nebo co očekáváme: Potřebuji, abys šla na ten nákup co nejdřív. Mám ještě moc práce, pomohlo by mi, kdybyste dnes večeři udělali vy. Očekávám, že si ty věci po sobě uklidíš. Zvláště věty „Pomohlo by mi, kdybys…“ patří doslova ke kouzelným formulkám, po nichž se dějí malé zázraky.

Také po sdělení informace může následovat otázka, kterou přibíráme druhou stranu ke spoluúčasti, k dialogu: Co ty na to? Jaký je váš názor? Máš ještě jiné návrhy? Může se stát, že je pro nás nějaký návrh nepřijatelný – to opět můžeme sdělit jako informaci v 1. osobě: Tohle je pro mě nepřijatelné. Byl bych rád, kdybychom zkusili najít ještě jiné řešení, takové, které by vyhovovalo nám oběma. (Namísto: Ty jsi se zbláznil! Takhle to teda v žádném případě nebude!)

Lidé někdy namítají, že jim informace připadají neosobní. – Tam, kde je to vhodné, se samozřejmě dají spojit s oslovením: Jirko, nemáme teď peníze, moc by mi pomohlo, kdybychom ten nákup bundy odložili. Janičko, je potřeba vyskládat myčku. Nedoporučujeme používat věty typu „Mělo by se…“ – není z nich jasné, ke komu se obracíme, skoro jako bychom se báli někoho o něco požádat. Namísto: Mělo by se to řešit raději: Měli bychom to řešit. Co navrhujete?

Mnoha pokynům a příkazům se dá vyhnout tak, že podáme informaci větou, která začíná slovy: „Pomůže (pomáhá), když…“: Pomůže, když se ty tkaničky nejprve povolí (namísto: Povol si ty tkaničky!). Když nestíháme, docela pomáhá na chvilku se zastavit a popřemýšlet, co je nutné udělat hned a co se dá odložit (namísto: Udělej nejprve tohle…a tohle už nech na zítra!).

Ke skutečnému porozumění souvislostem a zákonitostem vedou informace o důsledcích, které shrnují lidské zkušenosti z nejrůznějších oblastí: Nevyčištěné zuby se mohou začít kazit. Díra v těch roztržených kalhotách se může zvětšit a budu pak mít víc práce se zašíváním. Když se nebudeme k druhým chovat s respektem, většinou se pak ani oni nechovají s respektem k nám. Vyplatí se nepoužívat kategorická vyjádření, která mohou vyznít jako odsouzení: Kdo lže, tomu nikdo nevěří. Lze upozornit na důležitou zákonitost a současně vyjádřit naději, že se věci mohou vyvíjet pozitivně: Když si nebudeme říkat pravdu, nemohli bychom si pak věřit a to by byla škoda. ­– Když si představíme, že to někdo říká nám, poznáme bezpečně, která z obou vět více motivuje k žádoucímu chování.

Informace o důsledcích (co se stane, když…) mohou mít názornou podobu. Rozjeté zvířátko na silnici nevypadá pěkně, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak děti upozornit na nebezpečí, která na silnici hrozí. Komentář, který v těchto situacích zaznívá, by měl respektovat zásady pro poskytování informací, o nichž byla řeč výše. Například: Tohle se stalo zvířátku, které vběhlo pod auto. Může se to stát i lidem, když se chovají na silnici neopatrně. (Namísto: Vidíš? Přece nechceš, abys dopadl taky tak!)

Změnu zaběhnutých způsobů komunikace můžeme přirovnat k učení se cizímu jazyku. Obojí vyžaduje čas a energii a mnoho lidí zůstává na úrovni „věčných začátečníků“, protože potřebu naučit se něco nového nepociťují příliš silně anebo se nechají odradit tím, že učení zpočátku nepřináší kýžený efekt. Změna v komunikaci může navíc narážet na nepochopení okolí, zvláště tehdy, když naše první pokusy ještě nevyznívají moc přesvědčivě. Když lidé hovoří o tom, jaké byly jejich první zkušenosti v situacích, kdy použili popis, dali prostor pro spoluúčast na řešení situace nebo poskytli informace, setkali se třeba s takovými reakcemi svých dětí, partnerů nebo kolegů: Co to na mě zkoušíš?... Co má tohle být za novoty? Kdes to zase vyčetla?... Nemůžeš to říct jasně? To, co nejvíc pomáhá zvládnout tyto situace, jsou opět – informace. Informace pomáhají vytvářet pocit bezpečí a důvěry. Když dostaneme informaci, víme, na čem jsme. Pokud někdo neposkytuje informace, můžeme mu přisuzovat jiné motivy, než jaké ve skutečnosti měl, a to vede k nedorozuměním. Jaká by tedy mohla být naše reakce? Například: Uvědomila jsem si, že cennější bude, když ty sám rozhodneš, jak to uděláš. Proto jsem nepoužila příkaz, ale řekla jsem to jinak – dala jsem informaci. Chceš, abychom si popovídali o tom, co bychom mohli v naší komunikaci změnit, abychom byli všichni spokojeni?

Žádná změna není snadná, ale je možná, pokud víme, proč by k ní mělo dojít a jak ji začít uskutečňovat. Třetí podmínkou je najít v sobě sílu, abychom se do toho dali. Upřímně vám přejeme, aby se vám to podařilo.

Příště si povíme o možnosti výběru – je to další prostředek rozvíjení zodpovědnosti a tak zvané vnitřní motivace – motivace vycházející z vlastního přesvědčení a rozhodování.