Putování do země jitřní (3)

Pythagoras

Kromě větších či menších skupin „poutníků do země jitřní“ se stále znovu na této symbolické cestě objevují také jednotlivé výrazné postavy, které tyto skupiny ovlivňovaly, vštěpovaly jim svůj ráz, dávaly nové impulsy, ukazovaly směr a cíl cesty. Jednou z nejvýraznějších postav starověku je Pythagoras, současník Zoroastra. Narozen na ostrově Samos, žil v 6. stol. př. Kr. Vychovávali a vyučovali jej nejproslulejší mudrci té doby. Přímo od něj se nezachovala ani jedna písemná zpráva, zato nesčetné jiné prameny podávají zpráv dostatek. Z nejznámějších to byli například Platon a Aristoteles ve 4. st. př. Kr., Cicero v l. st. př. Kr., Plutarchos v l. st. po Kr. Mnozí z nich byli historikové, někteří přímo pythagorejci.

Dlouhá léta svého života strávil Pythagoras putováním za věděním a moudrostí. Milétos, Kréta, Délos, Sparta, Fénicie, Judea — to všechno byly zastávky na jeho cestě k poznání. Jeden historický pramen přináší i zprávu o jeho návštěvě u Zoroastra. Své putování dokončil Pythagoras v Egyptě, kde pobyl více než dvacet let a kde byl také zasvěcen do velkých mystérií. Pak se vrátil na svůj rodný ostrov, ale krátce nato po invazi Peršanů se odebral do jižní Itálie, která tehdy spadala pod vládu velkého Řecka. Ve městě Krotón tu založil řád. Toto společenství nebo bratrstvo bylo eticko-politickým a filosoficko-náboženským spolkem.

Podle Pythagorova mínění měli řídit stát jen nejlepší a nejušlechtilejší. Sám však nabídnuté vedení státu odmítl a věnoval se činnosti k blahu společnosti.

Politické vítězství demokratů v Řecku přineslo Pythagorovi jako obhájci aristokracie (tzn. vlády nejlepších) a jeho stoupencům mnohá pronásledování. Při jednom povstání lidových mas byl jejich řádový dům v Krotónu vypálen a většina přítomných členů bratrstva při tom zahynula. Pythagoras uprchl do Metapontu, kde ve vysokém věku zemřel. Jeho nauka žila dál, udržována po celé Itálii a Řecku řádem, který Pythagoras založil. „Zbytky“ tohoto řádu se udržely až do dnešní doby.

Pythagorův řád

Jaké byly duchovní prameny, ze kterých řád čerpal, v čem spočívala přitažlivá síla pro další adepty řádu, který prokázal tak obdivuhodnou živost? Přijetí do pythagorejského řádu podléhalo přísným podmínkám a bedlivému zkoumání přijímané osoby. Prvním úkolem po přijetí bylo po určitou dobu mlčet. Teprve když se „neofyt“ (novověrec) naučil mlčet a naslouchat druhým, bylo mu dovoleno, aby sám mluvil, tázal se a vyjadřoval své mínění. Pythagoras totiž znal sílu mlčení. Každý nově přijatý musel odevzdat všechno své jmění a náležel pak k nerozlučitelnému bratrstvu, jehož členové byli spojeni velmi úzkým přátelstvím. Přátelství, jakož i úcta před stářím a úcta k životu, byly obzvláště pěstovanými ctnostmi.Všichni členové řádu byli podřízeni bezpodmínečné disciplíně. Luxus a požitkářství byly nepřípustné. Pythagorejská nauka se vyznačovala řádem a harmonií, pěstováním krásy, náboženství a vědy.

Řád měl tři stupně zasvěcení, nadto ještě existoval čtvrtý stupeň tajných věd. Řádu vládl mistr, jehož identita byla utajena.

Všechny nauky a moudrost byly předávány jen ústně, nikdy písemně. Neexistovaly také žádné písemné rituály. Rituálních jednání se nezasvěcení nesměli zúčastnit.

Nejvyšším pojmem pythagorejského myšlení bylo mystérium čísla a z něho vyplývající harmonie a polarita. Podle pythagorejců se harmonie vesmíru odráží v číslech, což se potvrzuje v astronomii, matematice a hudbě. Právě v hudbě je působení čísla obzvláště zřetelné – z poměru prvních čtyř čísel vycházejí základní intervaly: oktáva, kvinta, kvarta. Číslo čtyři bylo pro pythagorejce posvátné, stejně tak i číslo deset, které je součtem prvních čtyř čísel. Mystérium čísla vedlo k pojmu polarity, nad kterou vládne harmonie: ohraničené a neohraničené, nerovné a rovné, jedno a mnohé, mužské a ženské, pravé a levé atd. Číslo je tvořivým principem v kosmu, tvoří tělesa, ohraničuje jednotlivá tělesa a dává jim míru. Bez čísla by nebyla ničím.

Ještě i moderní teoretický fyzik poznává v pythagorejcích své myšlenkové příbuzné. Také on usiluje o to, vyjádřit vše formou rovnice, skrze číslo, a světovou harmonii vidí v nitru atomu.

Hlavními tématy pythagorejského řádu tedy byla matematika a hudba. Právě hudba úzce souvisí s uměním léčit, kterým se pythagorejci také zabývali. Očista duše skrze harmonizování osobnosti, skrze hudbu, je jako vše v životě tohoto společenství výrazem jednoho a téhož základního přesvědčení o posvátném řádu věcí. Harmonie je pro ně předpokladem a podstatou zdraví, v harmonii musí být polarita.

„Třikrát největší Hermes“

Číslo, míra a umírněnost, hudba a léčitelství byly od té doby vždy hlavními oblastmi ezoterické a magické řádové výchovy, zrovna tak jako mlčení, které mobilizuje mohutné proudy sil, a denní zkoumání vnitřního pokroku. A nakonec – pevnou součástí pythagorejské filosofie byla myšlenka reinkarnace, nauka o znovuzrození, jejímž nejdokonalejším plodem je vysvobození z kruhu zrození.

Páté století př. Kr. je dobou největšího rozkvětu Athén, jak v životě veřejném tak i kulturním. Největší zásluhu na tomto vzestupu měl Perikles, státník, vůdčí duch politického dění, ale také vysoce vzdělaný, ušlechtilý a kultivovaný organizátor politického, kulturního a uměleckého života. Zbytky velkolepých staveb, které se až do dnešních dnů uchovaly na pahorku Akropolis v Athénách pocházejí převážně z Periklovy doby.

Jeden z Periklových přátel, filosof Anaxagoras, byl příkladem čistého vědce, který navzdory své vědeckosti, nebo snad právě proto, jako první proti hmotě postavil ducha. Jasně od sebe oddělil pohybovanou hmotu od hýbajícího ducha, který je všude jeden a týž, jak ve velkém jako světový duch, tak v malém v živých tvorech. Duch se Anaxagorovi jeví jako tvůrce a stavitel vesmíru, jako princip nadřazený hmotě, který jí propůjčuje tvar, pohyb a život. Tím je také Anaxagoras výraznou postavou v zástupu „poutníků do země jitřní". Těmito myšlenkami vytvořil základní předpoklad pro platónskou, aristotelskou, možno říci i pro celou evropskou filosofii.

Slovo hermetický znamená pevně, těsně uzavřený. Tento pojem se odvozuje od jména Hermes Trismegistos, které je pro kulturní a náboženské dějiny lidstva právě tak tajuplné, jako plné významu. Připisuje se mu vynález umění, jak skleněnou trubici uzavřít tajuplnou pečetí. Kdo vlastně byl tento Hermes Trismegistos? Jméno je řecké a znamená třikrát největší Hermes. Není to však bůh Hermes – Merkur z řecko-římské mytologie. Mnohem spíše se jedná o staroegyptského boha Techuti nebo Thoth, ve kterém Řekové poznali svého Herma a dali mu přídomek „třikrát největší“.

Jak nahoře, tak dole – jak dole, tak nahoře

Kultovním místem Techutiho byl Schmum, což znamená „město osmi bohů". Podle tohoto způsobu prapůvodní bohy Egypta tvořily čtyři božské páry. To mělo znamenat, že kosmologická prastruktura za prvé předpokládá všude čtveřici a za druhé pár. Zde leží v základě hluboká moudrost. Celý vesmír se řídí od svých prapočátků tak, že na základě polarity nastupuje pokračující zjemňování. Pozdější Techuti-Thoth pak sjednocuje v sobě tyto čtyři božské páry a jeho symbolem se stává rovnoramenný kříž, v jehož čtyřech polích jsou po dvou naznačeny čáry.

Tak je tedy Techuti-Hermes přes tyto symboly cestou, která vede k poznání velikosti čtyřnásobné polarity, k poznání kříže.

Od prapočátků lidstva je kříž ve všech variantách zpodobnění symbolem slunce, světla, tvůrčího principu života, polarity, symbolem velkého stavitele vesmíru, symbolem Boha, božské Pravdy.

U pythagorejského bratrstva jsme poznali, že jedním z nejdůležitějších řádových cvičení bylo umění mlčet. K této hermetické zásadě, jejíž preventivní účelnost se podle zkušeností stále znovu potvrzuje jak ve velkém tak v malém, nutno vztáhnout tajuplnou zdrženlivost a mlčenlivost zasvěcenců, s níž udržovali v tajnosti teoretické a technické vědomosti. Základem toho byl právě hluboký etický vhled, jehož nedostatek ve vědecky zodpovědných kruzích včerejška a dneška musel nakonec vést k dramaticky hrozivé situaci, v níž se lidstvo nachází.

Za vší staroegyptskou a starořeckou hermetickou symbolikou bohů a čtyř božských párů můžeme beze sporu hledat nějakého staroegyptského mudrce, nějakého kněze nebo zasvěcence, který učil této cestě a později byl Egypťany uctíván jako „bůh“. Tento mudrc mohl žít v letech 3000–2000 př. Kr. a byl to určitě jeden z nejvlivnějších a nejvznešenějších učitelů moudrosti předhistorické doby. V jeho holi s hadem se spojují symboly chytrosti (had) a panství (hůl), a vytváří tak symbol „moci moudrosti".

Tuto Hermovu hůl měl v ruce Herold, který vedl zasvěcence do chrámu v Eleusis, potkáváme se s ní na obrazech v katakombách, kde Kristus drží v ruce hůl probuzení. Tuto hůl proměny měl v ruce Mojžíš, když rozdělil vody a když nechal tryskat vodu ze skály. Také tento prastarý symbol „poutníků do země jitřní" se uchoval až po naše dny. Hermetická filosofie je prastará. Její stopy lze sledovat od dob starého Egypta přes středozemní kulturní okruh a přes západoevropský středověk až do 18. století. Tato vysoká nauka moudrosti je však jen velmi málo uchopitelná, neboť stále žije hermetická tradice předávání vědění ústním podáním, z generace na generaci.

Pokud se příležitostně najdou písemné doklady, pak skrývají svůj obsah za přísně uzavřenými tajnými formulemi. Z jednoho takového nálezu, tzv. „Tabula smaragdina“, který snad náleží až do egyptského prostoru a jehož latinský překlad byl pořízen kolem roku 1300 po Kr., se dozvídáme o základním principu hermetiky, který zní „Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře, jak uvnitř, tak vně, jak vně, tak uvnitř“. Tento prastarý hermetický princip tedy říká, že existuje zákonitý souhlas a analogie mezi různými rovinami jevů života, takže kdo tento zákon správně chápe a dokáže jej použít, může na základě svých znalostí a zkušeností ze známé a probádané roviny vztáhnout závěry na neznámé a neprobádané oblasti. Každá hmotná forma bytí se tím stává proměnlivým výrazem duchovnosti, který stojí za smyslově viditelným jako příčina a účel.

Hermetický princip duchovnosti je nejdůležitější a nejvýznamnější předpoklad hermetického myšlení. Hermetická filosofie je nauka o vyšších duchovních zákonech, jimž je působení veškerého života všude podřízeno.

Pythagoras, Anaxagoras, Hermes Trismegistos – tři velké postavy starověkého Řecka přinesly lidem tehdejší doby poselství ze Světla odpovídající jejich chápání, ukázaly jim cestu k putování za světlem věčného východu, k velké proměně a znovuzrození.

„Uč se moudrosti v mlčení vnitřního ponoření, které vede k harmonii s nekonečnem. Poznej prazáklady bytí, kříž Pravdy a dojdi v tichu k poznání, že velký stavitel světa vložil do svého stvoření zákonitost, posvátný a nezničitelný řád. Jak nahoře, tak dole – jak dole, tak nahoře.“