Putování do země jitřní (2)

Eleusinská mystéria

Pravda zůstává stále stejná, nemění se, protože je věčná, jen její aspekty, tedy různě úhly pohledu, se mohou měnit ­– tak jako hora zůstává stále stejná, ale poutníkovi se z každé strany jeví jinak.

V Egyptě byla Isis symbolem Pramáti, věčného ženství, věčného života. Zasvěcení do posvátných mystérií mělo hledajícím opět ukázat cestu, jak nalézt Pravdu, svaté Slovo, které lidé ztratili.

Jestliže velká egyptská kultura vytvořila Isidina mystéria, jejich obdobou v řecké kultuře byla eleusinská mystéria, o nichž Cicero pravil, že „...ze všech znamenitých a božských zařízení, jež Athény darovaly lidstvu, nebylo žádné lepší než tato mystéria." Jaké bylo duchovní jádro mystérií, konaných každoročně v malém přístavním městečku Eleusis nedaleko Athén? Proč mělo toto místo pro duchovní život antického Řecka tak velký význam, že ještě více než tisíc let od vzniku těchto náboženských slavností se o nich v 5. stol. po Kr. nejeden historický pramen vyjadřuje, že bez Eleusis by Řecko bylo mrtvé?

Jako se v Egyptě mýtus váže k Isidě a Osiridovi, tak se posvátné děje v Eleusinských mystériích týkají Démétér a Persefoné. Vnější, ezoterické ztvárnění náboženského tajemství má své vnitřní, ezoterické jádro mýtu: Démétér — což v překladu znamená matka Země — je řecká bohyně plodnosti a půdy. Persefoné, její dcera, byla náhle jednoho dne unesena. Démétér, zahalena do smutku, ji devět dní hledá s hořící pochodní v ruce. Od slunečního boha Hélia se dozvídá, že únoscem byl Hádés, bůh podsvětí. Démétér na sebe vezme lidskou podobu a přichází tak do Eleusis. Tam se stává chůvou královského syna, když předtím na znamení smutku dlouho sedí před palácem na ovčí kůži.

Podle jiného, staršího podání však seděla na hrubém kameni, který byl nazýván „smutným kamenem". Hrubý kámen se zde stává symbolem hrubohmotnosti, skrze niž vede cesta sebepoznání, cesta, na níž se duchovní jádro člověka stává sebevědomé. Neboť ztišení, vnoření se do sebe nebo meditace na „hrubém kameni" je počátkem každé iniciace.

Královský syn v rukou nové chůvy vyrůstá v kvetoucí dítě podobné bohům, až to vzbuzuje údiv. Démétér jej totiž každou noc vkládá do ohně, aby mu propůjčila nesmrtelnost. To zůstává královským rodičům utajeno. Královna však, hnána zvědavostí, chůvu tajně sleduje a ve chvíli, kdy Démétér chlapce vkládá do ohně, vykřikne. Démétér plna hněvu položí chlapce na zem a nechá se poznat. Královna zabránila zasvěcení svého syna, který tak musí zůstat smrtelný.

Oheň byl vždy pokládán za manifestaci Boha, stará moudrost říká, že ohněm se vše obnovuje. A tak i člověk se skrze tuto božskou sílu, projevující se v ohni nebo ve světle, očišťuje, aby se mohl opět vrátit do zářícího světla věčného Východu, do ráje. Rozhněvaná Démétér žádá od lidí, aby jí v Eleusis vystavěli chrám. Stáhne se do něj a nedává už zemi plodnost. Aby se její hněv zmírnil, je Hádés ochoten propustit Persefoné, ale ta se k němu musí vždy na třetinu roku vrátit. Potud mýtus, který byl podkladem pro mystéria.

Eleusinská mystéria se stala státním kultem, jehož se zúčastňoval téměř celý národ. Naprostá většina účastníků se však nikdy nedostala do úzkého vnitřního kruhu zasvěcených. Velkolepý Déméteřin chrám s pohádkovou vnitřní výzdobou byl v 5. stol. př. Kr. silně poškozen Peršany, krátce poté jej Periklés obnovil a tisíc let nato, v 5. stol. po Kr., jej západogótský král Alarich úplně zničil. Jen několik bezútěšných trosek dnes připomíná bývalý lesk někdejšího nejproslulejšího kultovního místa starověku, kde se nesčetným lidem dostalo zasvěcení do nejhlubších tajemství života, které je dokázalo naplňovat radostí v životě a nadějí v umírání.

Přísná povinnost udržovat vše týkající se zasvěcování v tajnosti způsobila nedostatek přímých zpráv o celém dění. Z nepřímých důkazů a z archeologických nálezů bylo do jisté míry možné postupně sestavit názorný obraz. Velká eleusinská mystéria se slavila v září jako svátek podzimu. Náboženský kult jako takový byl sice všeobecně přístupný, vždyť zvěstoval něco nevyslovitelného, co nemohlo být prozrazeno, tedy „posvátného a veřejně tajemného“ (Goethe) — ale nejhlubší smysl spočíval v dějích, které byly přístupny jen zasvěceným a zasvěcovaným. Co zde bylo zvěstováno, nemělo být nikdy vysloveno.

Nezasvěceným byl do svatyně, kde se konala mystéria, přístup zakázán pod trestem smrti. Zasvěcenec nesměl s nikým o tajemstvích mystéria mluvit, neboť kdyby se tajemství prozradilo, dar vidění světla by se ztratil. Zachovalo se mnoho sošek Eróta — buditele vyššího úsilí — s prstem položeným na ústa, který má zasvěcenci připomínat povinnost mlčení. Neboť kdo byl zasvěcen, byl znovuzrozen. Dospěl k prazákladům bytí (initium — „počátek“) — uviděl světlo, do něhož vejít bylo konečným cílem. Tento cíl by byl ztracen, kdyby se tajemství prozradilo, tzn. kdyby bylo zprofanováno. Jestliže ještě o staletí později římský filosof Seneca zdůrazňuje myšlenku, že „...skrze obřady zasvěcení se nezjevují tajemství nějakého městského chrámu, nýbrž mystéria celého světa jako širokého chrámu božství“, pak cítíme něco z významu těchto zasvěcení, která zde nalezla svůj nejlepší výraz, odpovídající zralosti člověka tehdejší doby. Kdo obdržel nejvyšší zasvěcení, byl postaven na novou cestu — tak lze přeložit slovo „iniciovat" —, na jejímž konci uzří světlo. Stal se vidoucím. Řecké slovo „mystés" — zasvěcenec — pochází od slova „mvein“, tzn. „zavřít ústa, mlčet“ a pak otevřít oči. „Hleď do sebe“ je napomenutí pro zasvěcence. Dospět k tomuto ztišení, k tomuto vhledu do sebe, k tomuto sebepoznání a sebevědomí, však vyžaduje tvrdou práci na sobě samém, důsledné sledování jednou nastoupené cesty.

Proto než byl zasvěcenec připuštěn k velkým mystériím, konaným na podzim, musel jako neofyt projít obřadem malých mystérií, konaných na jaře v Athénách. Když jimi úspěšně prošel a zaručili se za něho dva dříve zasvěcení, mohl následujícího roku na podzim dojít cíle své touhy — stát se zasvěceným. Velká eleusinská mystéria trvala devět dní, jako upomínka na devítidenní bloudění Démétér, když hledala dceru. Nejvyšší zasvěcení se konalo v chrámu zvaném telestérion, což je slovo odvozené od slova „teleoó", tzn. „dokončit, zasvětit".

Zatímco latinské rity při zasvěcování kladou důraz na počátky, prazáklady jako na začátek nového života, mají Řekové zcela jiné východisko. U Řeků je totiž slovo zasvěcení odvozeno od slovního kmene „telos", což znamená „konec, cíl, dokončení". Zde je tedy zasvěcení dokončením, naplněním života, jeho posledním určením. Jestliže Platón říká, že „zemřít znamená stát se zasvěceným", pak se tím vyjadřuje myšlenka, že smrt přináší naplnění života, otvírá bránu k vyššímu životu.

Zasvěcenci přicházeli do Eleusis, aby se stali vidoucími. Procházeli předchozí přípravou, kterou představovala návštěva čistých míst, krásných luk, naslouchání krásným hlasům, posvátným zvěstováním, ale i pobyt v temnotě a duševní příprava. Nejvýraznějším okamžikem, nejvíce povznášejícím ale zároveň po předchozím pobytu v temnotě nejdrásavějším, bylo náhlé zření světla představovaného prudkým vyšlehnutím mocného ohně uprostřed chrámu, podtrženého hudbou, blesky a hřměním. Symbolizovalo možnost zrození z ohně, ze smrti — a to chtěla Démétér naučit lidi, když kladla královského syna do ohně, aby ho učinila nesmrtelným.

Zasvěcený, jehož oči už nezastíral závoj a který se stal vidoucím, uzřel tedy světlo, oheň, skrze nějž se vše obnovuje. Uzřel však také jiný symbol — schránku (cista mystica). Tajemství, které tuto mystickou schránu obklopovalo, bylo symbolem života. Tato mystická nádoba obsahovala svaté Slovo, které se lidstvu tehdy jako dnes ztratilo, věčnou pravdu, věčnou myšlenku posvátného tajemství. Tak tato mystická schrána představuje vytušení posvátné nádoby, z níž přitéká do Stvoření stále nová síla, tušení svatého Grálu, který lidskému duchu vždy a věčně zůstane tajemstvím.

Své tajemství musel zasvěcovaný prožít. Aristoteles o tom říká: „Ten, kdo má být zasvěcen, se nemusí učit, nýbrž musí něco protrpět.“ Ale v tomto protrpění prožívá mystérium, které se mu zjevuje jako pravda.

„Agathé elpis" (dobrá naděje) je ono mystické slovo z Eleusis a znamená dobré očekávání, radostnou naději plnou důvěry, totiž naději na život po smrti, povýšení do vyšších hodnot. Dobrá naděje svítila zasvěcencům na cestu vpřed. V mýtu o Démétér a Persefoné je možno vidět státní kult Řeků, srovnatelný s dnešními světovými náboženstvími. Eleusinská mystéria představovala vnitřní — ezoterické — jádro tohoto kultu. Pro antické Řeky byly Démétér a Persefoné bohyněmi, poněvadž „…lidé nemohli tehdy ještě vidět dále. Považovali zprostředkovatelky těchto vyzařování již za skutečná východiska, a proto je poklá­dali za to nejvyšší, co jest.“ (Poselství Grálu, přednáška Světlé nitky nad vámi.) Nepoznali v nich zprostředkovatelky vyzařování Pramáti. Jako je Pramáti Božím mystériem, tak byly Démétér a Persefoné mystériem pro antické Řeky. Eleusis je plná symboliky. Hledající člověk tehdejší doby ji potřeboval. Smrt znamená stát se zasvěceným, znamená znovuzrození — to je poselství z Eleusis.