Putování do země jitřní

Historie ukazuje, že samoúčelná touha po moci vede z dlouhodobého hlediska do záhuby. Z výpravy do historie si však můžeme odnést ještě hlubší a důležitější poznatek: trvale přežije jenom to, co slouží. Služba je posledním stupněm na cestě k naplnění lidské existence.

Rozhodnutí sloužit je projevem touhy uskutečňovat vnitřní poznání pravdy, kterou člověk přijal. A vnitřní pravda je mravně závazná – jinak nemá smysl.

Hledání pravdy je prastará touha člověka po hledání domova duše, domova, o kterém tuší, že leží mimo tento hmotný, pro duši příliš těsný svět. Tento domov duše si člověk vždy spojoval se světlem.

Světlo z východu

„Ex oriente lux“, „světlo z Východu“ – toto prastaré rčení symbolizuje směr hledání, směr na východ. Nejen sluneční světlo se v přírodě objevuje každý den na východě, i světlo duchovního poznání proudilo od prvopočátku naší historie z Východu. Odtud, z východních krajin, je přejímal i náš evropský prostor, aby se ve formě nejstarší helénské kultury stalo základem, na kterém stojí i celá současná evropská civilizace.

Básník Hermann Hesse, který zkoumal, jakými cestami se ubíralo poznávání duchovních zdrojů života, nazval jako první toto putování za Světlem „poutí do země východní“.

Tato pouť za hledáním moudrosti, za světlem poznání, za hledáním domova duše se jako symbol klene všemi staletími lidské existence. Vynořuje se z šera dávných věků ve formě zaniklých kultur a pokračuje až do dnešní doby. Neboť tato „země východní“ – to je domov duše.

Na zemi však musí každou cestu uskutečňovat lidé „z masa a kostí“. A tedy i cestu za duchovním poznáváním přinášejí lidstvu konkrétní lidé. O všech těchto událostech i jejich nositelích bylo v průběhu uplynulých staletí napsáno mnoho knih a tento krátký výlet do minulých časů nemůže podat vyčerpávající obraz, ale jen stručný přehled významných osobností nebo duchovních společenství, malý pokus o oživení toho, co dávno uplynulo, ale duchovně nezaniklo.

Poznáme při tom, že ve svém úsilí po Světle nejsme sami, že proud „poutníků do země jitřní“ tvoří nepřetržitý zástup, tu hustší, tu řidší, v němž vynikají jednotlivé historické osobnosti, které ve své době byly jakýmsi střediskem duchovní energie.

Země faraonů

Vědci rozdělili dějiny lidstva do epoch, které nazvali starověk, středověk a novověk. Starověk zahrnuje kultury, jejichž vznik, rozkvět a zánik probíhal tisíce let před narozením a několik století po narození Ježíše. Tyto nejstarší kultury vznikaly právě na východě. Voda je podmínkou života, a tak to byly právě významné vodní toky, kolem nichž rozkvetly velké kultury starověku: V Přední Asii, v oblasti mezi řekami Eufrat a Tigris – tedy v Mezopotámii, byla domovem sumerská, babylonská a asyrská kultura, v severovýchodním cípu Afriky, v oblasti řeky Nilu, vykvetla kultura starého Egypta. Starověký Egypt měl mnoho styčných ploch s nejstaršími historickými kulturami Evropy, starověkým Řeckem a Římem. A tak dění v Egyptě v mnohém předcházelo událostem v Evropě.

Z mlhy dávných věků se vynořuje Egypt jako první pevně zformovaný a uzavřený prostor, jako tajuplná země faraonů a pyramid, hieroglyfů a zvířecích bohů, země velkých mystérií i prvních tvůrců myšlenky velké jednoty bytí, tvůrců monoteistického náboženství.

Mohutný proud řeky Nilu je od nepaměti osudem Egypta. Z daleké Etiopie přináší přes Horní Egypt, zemi rudé pouště, v pravidelných záplavách úrodné černé bahno do rozlehlé nížiny Dolního Egypta. A tak se i myšlení a náboženství Egypta pohybovalo kolem polarity černá a rudá, život a smrt. V úzkém prostoru životodárné řeky vytvořil tehdejší člověk mocnou kulturu. Kromě hmotných výtvorů objevujeme i jinou skutečnost: Za velkým množstvím egyptských bohů, za zdánlivě zmateným polyteismem, dospěli Egypťané ve vrcholech svého myšlení k pochopení věčně působící jednoty, věčně působícího božství v nespočetných formách. Poznáváme tedy směřování ke skutečnému monoteismu.

„Ty jsi Jeden, který vše stvořil, jediný Jeden, který stvořil, co existuje, z jehož očí vyšli lidé, z jehož úst vznikli bohové. Zdravím tě, Jediného, Jednoho s mnoha rukama – bohové se sklánějí před tvým majestátem…“

To je úryvek ze starého egyptského hymnu na Amona – Ré. Původně každý z nich byl uctíván jako místní božstvo, později splynuli v jedno jako hlavní božstvo celé říše.

Za faraona Achnatona (cca 17. stol. př. Kr.) dosahuje monoteistické úsilí vrcholu: v kultu Atona, slunečního kotouče, zvěstuje faraon svému lidu světlá poselství Boha. V uctívání slunce však nesmíme vidět jen personifikaci přírodní síly, mnohem více se zde jedná „…o skutečný náboženský prožitek svatosti ve zjevu zářícího zahřívajícího slunce, probouzejícího život“ (Mensching).

Achnatonův monoteismus byl vrcholem elitního ducha, nenalezl však podporu v širších vrstvách. A tak po této vrcholné, ale krátké epizodě bujely opět kulty místního významu bez duchovního vzepětí.

Nejvýznamnější ze všech těchto kultů – mystérium o Isidě a Osiridovi – působil po dlouhá staletí v celém středomořském prostoru. Tento mýtus o Isidě jako symbolu mateřského ženství, o smrti a zmrtvýchvstání jejího manžela Osirida a o narození jejich syna Hóra byl obsahem každoročně konaných slavností těchto mystérií. Odpovídal poselství ze Světla, kterého se dostalo lidem v oné době přiměřeně k jejich duchovní zralosti. Můžeme říci, že to bylo vlastní náboženství Egypta v dlouhém časovém rozpětí mnoha staletí.

V průběhu času však byl hluboký význam tohoto mýtu zploštěn. Je příznačné, že se tak stalo v době, kdy se Egypt stal světovou velmocí, v době tzv. Nové říše (asi 1500–700 př. Kr.), v době lesku a hmotného blahobytu. Vědomí vnitřních hodnot, vědomí spojení s božskou vůlí se ztrácí, spojení s duchovnem jakožto skutečností přesahující toto hmotné bytí ustupuje do pozadí. Světová velmoc se však hroutí, přichází nouze – hmotná i duchovní. Opět se křísí vzpomínka na prastarý mýtus. Problémem však už není, jako v dřívějších staletích, překonání smrti, nýbrž je nutno překonat nouzi života, vrátit se k prastaré moudrosti. Vědomí o poselství ze Světla, kterého se kdysi lidem dostalo, však není věcí širokých mas, ale uzavřených kruhů, které hledají ztracené slovo.

Dárkyně života

Každé náboženství, tedy vědomý poměr národa nebo skupiny lidí k nadřazené nadsmyslové moci, k božskému, kromě ritu (obřadu) obsahuje mýtus, svaté slovo, vyprávění, které chce sdělit nadčasovou, věčnou ideu. Toto svaté slovo jako jádro mystérií musí být udržováno a předáváno dál.

V Egyptě byla tato věčná myšlenka opět nalezena ne už v Osiridovi, ale v Hórovi, zrozeném z vody. Posun mýtu vyjadřuje posun myšlení: Není důležité umírání, ale znovuzrození. Isis se tu stává božskou dárkyní života. Ve všech dobách se tak váže tajemství života s tajemstvím ženství. Vynořuje se tušení věčného života z věčného ženství, které má tvořit most k ráji pro celé lidstvo. A tak vedle sebe nalézáme Isis v Egyptě, Ištar v Babylonii, Astarté v Asýrii a Kartágu, Demeter v Řecku, Venuši v Římě, Kybelé v Malé Asii. Uctívání ženství, Velké Matky, Pramáti nacházíme ve všech zemích.

„Již od pradávna se zachvívá v lidech vědění o Prakrálovně, která je mnohými nazývána také Pramátí nebo Královnou nebes.“ (Poselství Grálu, přednáška „Prakrálovna“.)

Matka znamená život, pramen velkého tajemství. A poněvadž muž ve své vnitřní podstatě tento život nemá ve stejné míře jako své „vnitřní vlastnictví“, zápasí faustovsky o to, aby stoupal do „říše matek“ (Faust, II. díl). Proto muži se účastní mystérií především, méně už ženy, které svou vnitřní podstatou jsou tak spjaty s životem, že není vůbec třeba, aby se jim to teprve vysvětlovalo.

„Mysté“ je řecký výraz pro zasvěcence. Tento zasvěcenec v mystériích tuší, že v uctívání Velké Matky jde mnohem více o princip všeobjímající mateřskosti, citlivosti pro vše Božské, kterému se musí otevřít, aby se v něm zrodil nový člověk, neboť jen když se nechá z ducha oplodnit božskou silou, může se zrodit do nového života.