Poltergeist

Ozývají se rány, nábytek se sám s rámusem pohybuje, těžké předměty létají vzduchem, praskají žárovky – řádí tu poltergeist, „hlučící duch“! Zprávy o podobných jevech přijímá naše „osvícená“ společnost obyčejně s mírným úsměškem a málokdy je bere vážně. Často oprávněně, protože z mnoha „paranormálních jevů“ se při podrobnějším zkoumání vyklube docela obyčejný podvod. Existují ale výjimky a někdy je strašení dokonce vědecky zdokumentováno…

Případ Rosenheim

Na podzim roku 1967 byl právník dr. S. Adam ve své kanceláři v Rosenheimu svědkem zvláštních poruch elektrického zařízení: světla zhasínala, ozývaly se silné rány, které nebylo možné lokalizovat, a současně vypadávaly pojistky. Dr. Adam se obrátil na jeden rosenheimský elektrodům, jeho zaměstnanci si ale s problémem nevěděli rady a vyrozuměli rozvodné závody a revizní techniky. Ti vykonali revizní prohlídku, změřili izolační odpory vedení a nenašli žádnou závadu. 16. listopadu byl nainstalován zapisovací voltmetr. Krátce nato opět vypadly automatické jističe, zářivka se sama otočila v objímce a zhasla, ale přístroj to nezaregistroval. Aby předešli možným manipulacím, nahradili revizní technici automatické jističe šroubovacími pojistkami a zapečetili je stejně jako registrační přístroj.

Abnormální jevy však neustávaly, dokonce nabývaly na intenzitě. Vše je přesně zdokumentováno. 20. listopadu se po silné ráně zářivka vytočila z objímky, spadla na zem a rozbila se. Pojistky vydržely, ale zapisovací přístroj zaznamenal místo plynulé čáry maximální výchylky. Jevy nadále pokračovaly – lampy se samy rozhoupávaly, praskaly žárovky, z vypnuté kopírky vytékala vývojka atd. Všechny zvláštní události se odehrávaly jen v pracovní dny. Rozvodné závody napojily kancelář dr. Adama na zvláštní kabel, později byla kancelář odpojena od vnější sítě a zásobována nouzovým agregátem. Podivné jevy však pokračovaly. 5. prosince sepsali revizoři protokol, ze kterého vyplynulo, že fenomény v kanceláři dr. Adama nemají nic společného s elektrickou sítí.

Případ Rosenheim měl tehdy velkou publicitu v mediích, psaly o něm ale i věcné vědecké časopisy. Byl to pravděpodobně dosud nejpodrobněji zkoumaný případ „strašení“.

Případ Hannover

Jiný případ se odehrál v severním Německu. Správa města Hannoveru požádala fyzika dr. Gerda Harmse z tamější Technické univerzity, aby pomohl vysvětlit a hlavně odstranit jevy, které se vyskytovaly v bytě jedné důležité politické osobnosti a nad únosnou míru obtěžovaly obyvatele. Před doktorem Harmsem byl požádán o pomoc parapsycholog, Ústav technického dozoru (TÜV) a jiné instituce, ale rovněž nebyli úspěšní. Dr. Harms viděl fotograficky zdokumentované „dění“ v bytě a zbytek mu vyprávěli samotní obyvatelé: ze stropu kapala voda, zařízení bytu bylo zpřeházeno, domovní dveře vylétly z pantů a přistály na zahradě, ve vedení, které nebylo připojeno k síti, tekl silný proud a žárovky praskaly. Jak jev začal, tak po čase i přestal. Také v tomto případě bylo v domě z technického hlediska všechno v pořádku. Nemohlo se pravděpodobně jednat ani o slepou, bezuzdnou sílu, protože při bezcílném řádění nikdo neutrpěl újmu, jak by se dalo čekat při tak velkém množství nekontrolovatelných událostí.

Fyzika fenomén nevysvětlí

Nejde ale jen o rosenheimský a hannoverský případ. Tyto jevy se vyskytují mnohem častěji, než by člověk předpokládal. Ale kdo z nás se rád pochlubí, že občas slyší doma kroky a nevidí nikoho přicházet? Nebo že pozoruje zvláštní optické jevy? Takové zážitky si člověk raději nechá pro sebe, nechce-li být považován za blázna.

Věda totiž dokáže tyto fenomény existujícími prostředky experimentální fyziky zjistit, neumí je ale na principech současné teoretické fyziky vysvětlit. Jediné, co nám může fyzika v těchto případech nabídnout, je věcný popis událostí. Skutečné vysvětlení uvedených jevů nám věda nabídnout nemůže. „Pokud se budeme opírat jen o přírodní vědy, konkrétně o fyziku, dostaneme se s našimi nástroji jen k určitému bodu. Dál to nejde.“ Prohlásil plazmový fyzik dr. Friebert Karger z Mnichova, který byl tehdy k případu Rosenheim povolán.

V Rosenheimu se ukázalo, stejně jako v případu Hannover i jinde, že tyto fenomény jsou vázány na určité místo nebo na určitou osobu. Znamená to, že se vyskytují jen v jedné určité budově nebo v přítomnosti jedné určité osoby. Bylo tomu tak i v rosenheimské kanceláři Adam. Rosenheimský fenomén nebyl nikdy pozorován o víkendech! Metodou vylučovacích pokusů bylo prokázáno, že všechny abnormální děje se v Rosenheimu udály v přítomnosti mladé zaměstnankyně, která nevědomky fungovala jako katalyzátor. V Hannoveru to byl vnuk v pubertálním věku. Jakmile se odstěhoval, jev ustal.

Zpochybnit uvedené fenomény není dost dobře možné, na jejich výzkumu se podílely renomované osoby i instituce. Musíme tedy přijmout skutečnost, že takové jevy prostě existují. Od pouhého konstatování skutečnosti po přiznání, že někde něco „straší“, ale bývá dlouhá cesta. Vynoří se mnoho otázek, na které materialistická společnost jen těžko hledá odpovědi: Existuje skutečně něco víc než náš viditelný svět? Opravdu žijí vědomí a bez hmotně viditelného těla cílevědomě jednající „duchové“, kteří jsou původci uvedených úkazů? Jestliže ano, jak to, že mohou působit ve hmotném světě? Když mohou „strašit“, proč nestraší pořád a všude?

Kdo nebo co je tedy poltergeist?

Dostáváme se tedy na stopu opravdového ducha, nikoli tajemné postavy zahalené v noční košili a bloudící po chodbách? Ano, mnohé ukazuje, že se jedná o nemateriální formu vědomí člověka. Přijmeme-li skutečnost, že člověk není jen to, co představuje jeho tělo, ale že pravou podstatou jeho bytí je nemateriální, pro nás neviditelný duch, jsou fenomény strašení jednoduše a přirozeně vysvětlitelné, zatímco pokusy o vysvětlení, které se zabývají pouze schopnostmi žijících osob, v praxi selhávají.

Nyní je vysvětlení jednoduché. Každý člověk má v sobě nehmotné, nesmrtelné jádro – ducha. Toto lidské vědomí se na dobu pozemského života obklopuje fyzickou, hrubou hmotností a používá rozum jako nástroj k činnosti v pozemském životě. Vlastní duch, tedy lidské vědomí, žije po smrti pozemského těla dále – obklopen jemnějšími obaly, než bylo pozemské tělo. Běžně není po pozemské smrti možné, aby duch obklopený „jemnohmotnými“ obaly vyvíjel v hrubé hmotnosti, tedy zde na zemi, jakoukoli činnost nebo se nějak projevoval. Tato snaha je také nežádoucí, protože duch má v jemnějších úrovních dále duchovně dozrávat, nikoli usilovat o opětovné spojení s hrubšími úrovněmi.

Existují ale výjimky – závažné životní situace, které lidského ducha „vážou“ i po smrti na určité lidi nebo místa, a tak zabraňují jeho dalšímu vývoji. Lidský duch se může svou vůlí samozřejmě od takových vazeb osvobodit, ale hluboce procítěné pocity jako nenávist a závist nebo třeba jen setrvačnost brzdí často jeho touhu po svobodě. Tak se může stát, že duch žijící na „onom“ světě hledá vědomě spojení s pozemským okolím, v němž v předchozím životě žil. Buď nechce opustit něco, co důvěrně zná, nebo se chce zviditelnit či na něco poukázat. Nebo nechce vzít svou smrt na vědomí, protože kolem sebe vidí všechno jako dřív, ale zuří, že si ho nikdo nevšímá.

Klíčem je vyzařování krve

Vnitřní vazba ducha žijícího již na onom světě na něco nebo někoho pozemského je prvním bezpodmínečným předpokladem pro fenomén řádění „hlučícího strašidla“ – poltergeista. Každý duch žijící v záhrobí dále potřebuje „most“, který mu umožní převést sílu své vůle do fyzické úrovně. Takový most je ovšem v přirozené formě jen velmi zřídka k dispozici. Je totiž tvořen zcela určitým vyzařováním krve žijícího člověka. Lidská krev kromě svých hmotných funkcí v pozemském těle umožňuje svým vyzařováním vědomému duchu ovládnout a řídit jeho pozemské tělo.

Velmi často se ukazuje, že „iniciátory“ oněch podivných událostí jsou mladiství v pubertálním věku. To je i pochopitelné, protože v této době dochází k přechodným stavům ve složení všech hormonů v těle a ve složení krve, takže se mění i její vyzařování. Rozhodně to ovšem neznamená, že v přítomnosti každého pubescenta dochází ke strašení. Jsou v tom nevinně, úmysl využít příležitosti pochází od ducha ze záhrobí. Vyzařování krve se samo mění s tělesným vývojem dospívajících, změny ale člověk může cíleně dosáhnout i změnou stravy, takže dotyčný duch pak přijde o možnost dále neblaze působit.

Pro ducha žijícího na onom světě ale v žádném případě není jednoduché vyvolat v pozemské oblasti masivní efekty, i když existuje vhodný most tvořený vyzařováním krve určitého člověka. V mnoha případech je jednodušší, když duch působí na některého člověka a krátkodobě ho natolik ovlivní, že tato osoba provede svou přirozenou tělesnou silou to, co si dotyčný duch v záhrobí přeje.

Obrazy a hlasy ze záhrobí

Duchové žijící v záhrobí, kteří se nacházejí ještě v naší blízkosti, hledají často způsob, jak se pozemsky projevit, a nemusí to být jen hřmotem a hlomozením. Tak se brzy po vynálezu fotografie objevily snímky, na kterých byly kromě živých fotografovaných osob více nebo méně zřetelné obrazy již zemřelých lidí. Často se to stávalo v přítomnosti určitých lidí, jejichž vyzařování to umožnilo. Angličan Tom Patterson sesbíral více než tisíc takových fotografií. K jedné z nich, zveřejněné v jeho knize „Spirit Photography – Hundred Years of Spirit Photography“, se váže následující příběh: Muž zabil svou ženu, aby mohl žít s jinou, se kterou se nechal později vyfotografovat. Zločin nebyl odhalen. Když ale fotograf při vyvolávání fotografie zjistil, že na snímku je kromě nového páru i ležící žena s dítětem, uvědomil policii. Ta dotyčného muže zajistila, když si přišel do obchodu fotografie vyzvednout, a při výslechu vyšla pravda najevo.

Stejně jako se na fotografiích mohou objevit obrazy zemřelých, můžeme občas slyšet i jejich hlasy nahrané na různých nosičích. Muž, který se tímto jevem zabýval a popsal jej i ve své knize Hlasy z prostoru – „Rösterna fran Rymden“, byl Švéd Friedrich Jürgenson. Dokázal se zemřelými vést i rozhovory. Díky svému obzvlášť citlivému sluchu - byl všestranným umělcem - uměl rozlišit signály řeči od běžných šumů elektronických přístrojů.

Obrazy “duchů” se mezitím našly i na videonahrávkách (Rainer Holbe, Obrazy z říše mrtvých – "Bilder aus dem Reich der Toten") a občas se mluví také o “zprávách duchů” na počítačích. Jak k tomu dochází, zatím nevíme, protože s počítači a digitálním zpracováním signálu nelze jen tak lehce manipulovat, aby vznikly smysluplně pozměněné texty.

To všechno se zatím nedá na základě nynější techniky vysvětlit. Máme prostě co do činění se skutečnostmi, které leží mimo oblast našeho současného horizontu vědění.

Nebezpečí mediality

V mnoha lidech se může probudit přání nahlédnout do záhrobí již za pozemského života. Možná chtějí navázat kontakt s někým blízkým, který zemřel, nebo jen tak, ze zvědavosti. Jsou knihy, které dávají podrobné návody k takovým pokusům nebo ke zdokonalování již existujících schopností. Před tím je však nutné každého velmi vážně varovat. Mnoho lidí již padlo za oběť podobnému počínání. V oblasti onoho světa, který je nejblíže našemu světu pozemskému, se totiž nacházejí lidští duchové, jejichž touha po moci a vlivu je velmi silná. Kdo uměle otevře brány svého vědomí, umožňuje záhrobním duchům v tomto smyslu neblaze působit. Možná si tak mnozí nechtěně přitáhnou jednoho či více takových duchů, kteří jim pak mohou dělat ze života peklo a přivádět je doslova k šílenství.