Pět pilířů Ježíšova učení

Co se však v diskusích většinou opomíjí, to je Ježíšovo učení, samotná podstata jeho poselství. Tímto tématem se budeme zabývat v následující části našeho pokračování. Vždyť právě Ježíšova slova podávají důkaz o podstatě jeho osobnosti, i když odložíme stranou všechno, co dnes v evangeliích badatelé zpochybňují jako „neautentické“.

Povšimněme si pěti zásad, které Ježíšovo učení charakterizují a zároveň poukazují na vysoký původ Ježíše.

Návrat k Bohu

Ježíš chtěl v prvé řadě přivést lidi zpět k Bohu – bez ohledu na dogmata, která se během staletí zakořenila v židovské víře a stala se tradicí. To mu leželo na srdci nejvíce. Tento záměr se projevuje zvlášť výrazně, když Ježíš mluví o způsobu modlitby a její hodnotu odvozuje od vnitřního postoje modlícího se člověka. „Mluví-li“ člověk s Bohem, jsou rozhodující jeho city, ne snad počet slov: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Matouš 6,7–8)

Na toto varování navazují Ježíšova slova pronesená v Kázání na hoře, dodnes známá jako modlitba Otčenáš. Odříkávají se více či méně bezmyšlenkovitě, ačkoli citovaná výpověď Syna Božího přece jednoznačně zdůrazňuje, že právě to je překážkou správného vnitřního postoje ke Stvořiteli. Otčenáš zcela jistě nebyl dán lidem k tomu, aby ho celý najednou odříkávali, jeho uzavřená forma však vyjadřuje, jakým způsobem se má člověk obracet ke svému Bohu:

• upřímně, dobrovolně a bez výhrad ponechat Bohu, Pánu, všechna otcovská práva nad sebou a s dětskou pokorou se podřídit Stvořiteli. Jen tak má člověk právo oslovovat Boha „Otče náš“ („Otče náš, jenž jsi na nebesích…“);

• se slibem, že nic z toho, co souvisí se Stvořitelem, nikdy nevydá napospas povrchnosti, protože jméno Boží je nanejvýš svaté („… posvěť se jméno Tvé!“);

• se chtěním jednat vždy tak, aby se dokonalost království Božího mohla jednou rozšířit až k nám na zem a spojit se s ní („Přijď království Tvé!“);

• ve výslovné ochotě podle Boží vůle také žít („Buď vůle Tvá.“);

Teprve na základě těchto citů, jak je popisuje první část modlitby Otčenáš, může člověk přednést Bohu ty prosby, které zároveň vyjadřují hluboký dík za to, že smí ve stvoření vůbec žít: jsou to prosby o „chléb vezdejší“, o odpuštění vin (slib odpouštět stejnou měrou bližním, kteří se provinili) a o schopnost nacházet v životě vždy správnou cestu. Ale i v těchto prosbách by měla být vyjádřena podstata opravdově procítěné modlitby: děkovné přibližování se člověka k Bohu. Modlitba tedy nemá být žebravou prosbou, ale v prvé řadě radostným vyjádřením díků.

Obrácení do nitra

Ve svém poselství Ježíš ustavičně poukazoval na to, aby se člověk obrátil do svého nitra, protože jen tak může najít cestu zpět k Bohu. Zdůrazňoval, že duchovního vzestupu nelze dosáhnout něčím, co se vystavuje na odiv lidem. Rozhodující jsou jedině vnitřní úmysly a pouze rozhodnutí ducha mají význam před Stvořitelem. Základním životním postojem každého, kdo bere víru vážně, musí tedy být vůle sloužit Stvořiteli, nikoli znamenat něco před lidmi. Ježíš to zdůraznil mnoha příklady. „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Matouš 6,5–6)

Obrácení do nitra samozřejmě předpokládá i pozorné zacházení se slovy a myšlenkami, především však příslušnou míru sebekritiky a schopnost poznávat vlastní chyby a slabosti a neodsuzovat je jen u jiných: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Matouš 7,3)

Toto známé podobenství proniká prostými slovy hluboko do nezvratné pravdy. „Tříska“ a „trám“ jsou ze stejného materiálu. Tím je míněno, že právě ty chyby, které nám u bližního tak velmi vadí, máme ve skutečnosti sami v sobě. V této souvislosti Ježíš varuje: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Matouš 7,1–2)

Se zřetelem na vlastní duševní růst je tedy vhodné, aby člověk sám sebe podroboval nanejvýš přísné kritice, ale neodsuzoval druhé.

Život obohacený o vnitřní rozměr, jak ho Kristus svými jednoduchými radami doporučoval, přirozeně neznamená odvrácení se od světa. Naopak. Kdo se snaží pracovat na vlastním zdokonalení s příslušnými nároky vůči sobě a své bližní podporuje s náležitou mírou dobrotivosti, ten také duchovně posiluje schopnost myšlení a svou soudnost. Stát v životě vědomě znamená všestranně zušlechťovat svou osobnost, trvale rozšiřovat svůj obzor poznání. Kdo naproti tomu bloudí ve světě svých vlastních představ a o skutečném životě jen teoretizuje, málokdy poskytuje příklad hodný následování.

Důvěra v Boha

V úsilí o niternější přístup má růst i důvěra v Boha a místo tupé malověrnosti má pozvolna nastoupit přesvědčení zralého ducha. Ježíšovi očividně leželo na srdci, aby prolomil mrtvou nábožnost vůči liteře zákona. Své posluchače vedl k radostné, důvěryplné jistotě, čerpající sílu z vědomí opravdového života v Božím smyslu. Kdo se otevírá pomáhajícím silám ze Světla, nemá zapotřebí připouštět si nepřiměřené starosti o své pozemské zajištění. Nepřepíná se v křečovitém úsilí o získání nejvyššího hmotného zabezpečení, o dosažení cílů, které si sám naplánoval a stanovil, ale má důvěru ve vedení svého života. Kristus to vyjádřil následujícími slovy: „Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co budeme oblékat? Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6,25–26/31/33)

Je třeba zdůraznit, že takový život ve smyslu Ježíšových slov nemá nic společného s lenivou nečinností! Vždyť důvěra v Boha souvisí s naším vnitřním postojem. Je samozřejmé, že právě věřící člověk bude pečlivě vykonávat všechny nezbytné činnosti každodenního života, bude se snažit, aby „zasel i sklidil“. Nebude se zabývat jen myšlenkami na to, jak získat ještě více hmotných a tělesných požitků.

Důvěra v Boha, ke které vedl Ježíš, zahrnuje přesvědčení, že za vším, co prožíváme, je věrné vedení, že jsme obklopeni a chráněni láskou Stvořitele, nic se tedy neděje náhodně a žádný čin nezůstane neodpykán. To je pojetí života, které už je nám cizí a proti kterému rozum tak rád protestuje poukazy na nestejné šance lidí nebo na jejich těžké osudy plné utrpení. Označit tyto zjevné rozdíly jako nespravedlnost života, by byl nesprávný závěr. Měli bychom si raději přiznat, že omezený „úhel pohledu“ lidského mozku nepřipustí, abychom pochopili mnohostrannost skrytých zpětných působení. Právě ta jsou příčinou událostí, respektive musejí vyústit do určité životní situace.

Slovo „vedení“ také naprosto neznamená libovolné Boží zasahování, které upřednostňuje toho, kdo obzvlášť vytrvale žadoní o štěstí a požehnání. Neboť cokoli se děje, uskutečňuje se v rámci nezměnitelných zákonů stvoření, nesoucích neúplatnou Boží vůli. Vědom si této skutečnosti, psal apoštol Pavel v listě Galatským: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Galatským 6,7)

Tento „zákon zpětného působení“ je v duševním a duchovním dění natolik rozhodující, že udává směr vývoje našeho osudu. Ježíš ho popsal v Kázání na hoře, když svým posluchačům doporučil, jak dosáhnout osobních úspěchů. Stojí za to je následovat. „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7,12)

Jako ostatně všechna „Boží přikázání“, i tato rada objasňuje, jak se člověk musí chovat, aby ho zákony stvoření co nejvíce podporovaly. Tuto podporu pak také zřetelně pociťujeme: jako klidné svědomí následující po správném rozhodnutí, jako duševní lehkost, počínáme-li si způsobem důstojným člověka, jako cituplný vzlet při upřímném uctívání Boha. Vnitřní vzestup se uskutečňuje samočinně. Čím jasněji ve vlastním prožívání poznáváme spolehlivost, spravedlnost a bezprostřednost zvratných účinků a jejich vliv na náš život, tím zřetelněji vidíme, že to, jak se nám vnitřně daří, je řízeno spolehlivými zákonitostmi. Na této dobré půdě poznání může pak růst důvěra v Boha, založená na přesvědčení, nikoli na slepé víře.

Duchovní vývoj

Oproti tradiční věrouce Ježíš ukázal svým poselstvím tu nejpřirozenější cestu k duchovnímu vývoji. Nechtěl však zakládat nějakou „opoziční církev“, naprosto neměl zájem na tom, aby mezi Stvořitele a člověka stavěl nějakou instituci. Také nechtěl nikoho získávat pro existující náboženské společenství. Neměl smysl pro vytváření seskupení, která často působí na duchovní cestě jednotlivců jako překážka. Šlo mu jen o to, aby zvěstoval své poselství. Mělo svítit každému jako pochodeň na „úzké cestě“ k duchovnímu osvobození. Každému, kdo jej chtěl pro sebe využít na cestě lásky k Bohu a k bližnímu, mělo založit „Novou smlouvu“ mezi Stvořitelem a zralým lidstvem. Co je základem této zralosti ducha podle Kristova poselství? Vrcholem lidství není rozumový člověk, který obzvláště vyniká svým intelektem a dychtivě vstřebává všechny světské znalosti, nýbrž niterný, citový člověk, který dokáže pokorně otevřít srdce skutečným hodnotám. Proto řekl Ježíš v Kázání na hoře: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Matouš 5,3/8)

Jen čistá srdce mohou najít cestu zpět do nebeského království, tedy do duchovního ráje. K tomu je bezpochyby nutná ochota odložit všechny egocentrické snahy a vést poctivý, bohabojný život. Kdo však byl připraven k takové oběti? V letech své pozemské mise si Ježíš zřejmě stále bolestněji uvědomoval, že na základě „Staré smlouvy“, tedy svazku, který udržoval Stvořitel s izraelským národem, už nelze uskutečnit duchovní výstavbu. Bylo naléhavě nutné postavit nový a dokonalejší základ na pevné skále. Krátce před svou pozemskou smrtí mluvil přece Boží Syn v kruhu svých učedníků o „Nové smlouvě“. Svým poselstvím chtěl pro ni mnohým připravit cestu. Ne bezpodmínečně pro všechny, ale jen pro ty, kteří jsou ochotni Ho následovat!

Po surové vraždě Ježíše na Golgotě se podle biblického podání roztrhla chrámová opona, která chránila nejsvětější svatyni před všedností a zvědavými zraky — důrazné a nepochybné znamení toho, že zakotvení Světla podle „Staré smlouvy“ bylo v tom okamžiku s konečnou platností zrušeno. Stvořitel už nechtěl mít příbytek u lidstva, které Ho zavrhlo a umučilo. Teologická interpretace symbolu roztržené opony je „mistrovským“ dílem „umění výkladu“: Do určité míry tím byla otevřena „Nová smlouva“ – protože Ježíš spasil lidstvo tím, že ono Ho ukřižovalo.

Bible však mluví jinou řečí. K roztržení chrámové opony došlo v souvislosti s mocným zemětřesením, které se rozpoutalo za velké temnoty po Ježíšově smrti. Vidět v tom světlé znamení pro budoucnost je výrazem pochybeného duchovního postoje, který je zvyklý odvracet pohled od skutečnosti ve prospěch vlastních cílů.

A přece zůstala lidem navzdory zavraždění Krista naděje na „Novou smlouvu“, kterou měli dodržovat služebníci Boží, jak popisuje Jan ve Zjevení (Zjevení 7,3). K tomuto „Novému testamentu“ se může připojit každý člověk, pokud jako základ svého životního konání nosí živě ve svém srdci Kristovo poselství.

Nové poznání

Ježíšovo učení zřetelně ukazuje, že Boží Syn usiloval o to, aby svým radostným poselstvím vedl k pevné víře v jediného Boha, ale aby zároveň zprostředkoval i dalekosáhlejší poznání. Nejde o technokratickou učenost, která svádí k možnosti žít uprostřed technických vymožeností a komfortu samolibým a od Boha odvráceným životem. Kristus nepodával plody utržené ze stromu rozumového poznání, ale učil moudrosti stvoření. V tomto smyslu také ve svých podobenstvích vykládal svět.

Ježíš samozřejmě nemluvil jazykem 21. století. Nemluvil o zákonu zpětného působení, ale o setbě a sklizni. S ohledem na schopnosti svých posluchačů rozumět významu slov tak vyjádřil přesně totéž: že je totiž náš život podřízen daným základním principům, které je zapotřebí poznávat. Ježíšova podobenství jsou návodem, jak se má člověk chovat, aby ho osudová vlákna nebrzdila, ale podporovala, jak tedy musí žít, aby mohl duchovně růst a být nesen kupředu tím, čemu dnes pravděpodobně nejlépe rozumíme pod pojmem zákon stvoření. Je otázkou, do jaké míry tehdy lidé Ježíše chápali. Sám pozoroval, jak úzké jsou hranice lidské vnímavosti, a toto bolestné poznání vyjádřil na sklonku své životní cesty. Krátce před trpkou cestou na Golgotu zjevil svým učedníkům: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“(Jan 16,12–13)

Tato věta potvrzuje, že by byl Ježíš rád zprostředkoval lidem ještě více poznání, ale v důsledku jejich nezralosti to nebylo možné. Především však vyjadřuje jedno z nejdůležitějších, avšak nejneuznávanějších a nejopomíjenějších křesťanských proroctví. Boží Syn zvěstoval, že jeho dílo se má jednou dočkat pokračování prostřednictvím „Ducha Pravdy“…