Okultismus – chůze po tenkém ledě

„To je jen taková stará bedna,“ odvětil žebrák. „Sedím na ní, až kam moje paměť sahá“. „A už jste se někdy podíval dovnitř?“ „Ne. Proč bych to dělal? Nic tam není...,“ odpověděl žebrák. „Tak se podívejte,“ pobídl jej cizinec. Žebrák otevřel víko. Ke svému úžasu a radosti zjistil, že bedna je plná zlata...

Lidé, kteří nenacházejí své skutečné bohatství – radost z bytí a hluboký a neochvějný mír tuto radost provázející – jsou žebráky, i když mají velké materiální bohatství. Je pravda, že všichni lidé touží po radosti, naplnění, uznání, jistotě a lásce, kterou hledají, a očekávají, že přijde sama odněkud zvenčí. Jejich poklad přitom spočívá v jejich vlastním nitru, a nejenže obsahuje všechny tyto cennosti, ale je nesrovnatelný s čímkoliv, co nám může svět nabídnout – a to v možnosti uvědomění si spojení s něčím nesmírným a nezničitelným. Navíc je tento poklad dostupný v každém okamžiku jako naše nejhlubší podstata a pravá přirozenost. Bytí však nelze pochopit racionálně, pouhým rozumem. Bytí je možné poznat jen tehdy, když je naše mysl úplně klidná a žijeme naplno v přítomném okamžiku.

Znovu nalézt uvědomění si svého bytí, své duchovní podstaty, a setrvat ve stavu „citového uvědomění“, jejž někteří nazývají také „osvícení“, je odvěkou touhou nejednoho člověka. Co nám však brání v prožívání této reality?

Kořenem každého utrpení je nevědomost, která zde znamená mylné chápání sebe sama – já. Jde o to, že naše pravá duchovní existence je pod nadvládou negativních a destruktivních myšlenek a emocí, jimiž se necháme vědomě či nevědomky slepě unášet místo toho, abychom zaměřili úsilí na jejich přeměnu v dobro. Největší nemocí dnešní civilizace je naše ztotožnění se s myslí či rozumem (velmi výstižně nazývaným ego), které nutí člověka neustále přemýšlet, hloubat a vynášet soudy a hodnocení sebe sama nebo ostatních. To však není duchovní život, ale životní situace a okolnosti. Skutečný duchovní život je něco, co naši nepoddajnou mysl a její splašené myšlenky usměrňuje do patřičných mezí. Není přitom možné zkrotit mysl spánkem, relaxací, léky, radovánkami či užíváním všech příjemných stránek života. Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že místo poctivé práce na sobě používají různé mentální techniky a praktiky, jakými jsou například Silvova metoda ovládání vědomí, věštění, holotropní dýchání, reiki, spiritismus a mnoho dalších.

Někdy je to třeba jen z nudy nebo ze zvědavosti. Dnešní doba je přímo posedlá nutkavou dychtivostí po zábavě a rozptýlení. Pocit prázdnoty a bezmoci a trvalá nespokojenost nutí člověka účastnit se všeho, co mu přinese pocit štěstí a blaženosti. Jsou i tací, kteří pomocí vyvolávání duchů chtějí poznat zamlčená rodinná tajemství, nebo regresí do minulosti odhalit svůj osud. Protože žijeme v mediální společnosti, současný trh je přímo zaplavený nepřehledným množstvím konzumní ezoteriky v podobě knih, filmů, počítačových her a podobně. Představitelé různých meditačních rychlokurzů nic netušícím frekventantům zaručují uzdravení z nejzákeřnějších nemocí, odnaučení kouření či přejídání a odstranění stresu, slibují schopnost rychlého a kvalitního učení, zlepšení paměti, odstranění únavy, nervozity, bolesti a napětí, nabytí úspěchu a bohatství! Kdo z nás by po tom všem netoužil? Jde pouze o to, kterým směrem se dát – buď královskou cestou poznání, nebo střemhlav zkratkou, plnou bolesti a utrpení.

Okultismus je definován jako nevědecká teorie zabývající se vnímáním nadpřirozených sil, jež mohou být sice pro senzitivní jedince dostupné, pro nepřipraveného člověka však zároveň nebezpečné.

Na veřejnosti tak vzniká dojem, že například jasnovidectví je něco, co se dá poměrně snadno a rychle získat. Mnozí z těch, kteří se věnují „konzumní“ ezoterice, se stávají na posezení pomocí hypnózy „jasnovidnými“ a vypovídají o svých minulých životech, jiní „zvládají“ telepatické schopnosti během víkendových kurzů ovládání vědomí, nechávají si otevírat čakry „mistry“, kterým totéž udělal někdo jiný teprve nedávno. Lidé, kteří na sobě nikdy duchovně nepracovali, v průběhu několika měsíců publikují knihy o nejhlubších tajemstvích vesmíru, o minulosti či budoucnosti lidstva, o vzdálených světech či podstatě života.

Zprávy a zjevení získané například pomocí Silvovy metody ovládání vědomí nebo dalšími již uvedenými praktikami způsobují v této oblasti dezorientaci, jež nedělá rozdíl mezi chanellingem a osvícením (k němuž velikáni ducha a světci došli po mnoha životech nesmírného vnitřního úsilí) na jedné straně, a nervovou přecitlivělostí, která může vzniknout i v důsledku vrozeného nedostatku magnetismu nebo po úrazu hlavy, na straně druhé.

Je třeba si uvědomit rozdíly mezi duševní senzibilitou nebo i nervovou přecitlivělostí a duchovním poznáním, vnímat rozdíl mezi zprostředkováním cizích informací a naším vlastním poznáním.

Smyslem naší existence a života vůbec je poznávání, tedy postupná cesta k poznání. Je třeba zdůrazňovat právě postupnost této cesty, která má v materiálním světě také své časové a obsahové sekvence. Jakákoliv „zkratka do nebe“, čili porušení této zákonitosti různými okultními technikami může vést k narušení postupného procesu poznávání a v konečném důsledku nejednou vyústí v duchovní, psychické a somatické destrukce. „Duchovno“ budované na materiální bázi, tedy rozumovým úsilím a různým mentálním cvičením, není duchovnem skutečným.

Třebaže se od sebe uvedené praktiky vzájemně liší, ve své podstatě představují určitý stupeň nebezpečí, protože všechny bez výjimky deformují duchovní součást lidské bytosti a zkreslují její duševní podstatu. Euforií pocházející právě z kumulace těchto pseudoschopností se často nebo alespoň občas nahrazuje či maskuje nedostatek poznání. Například Silvova metoda ovládání vědomí využívá v praxi poznatky o schopnosti mozku nalaďovat se na různé frekvence, když je mozek vystaven jejich působení. Běžně náš mozek v průběhu dne spontánně prochází různými fázemi, kdy se přelaďuje z jedné frekvence na jinou téměř neustále, aniž bychom si to uvědomovali. Ve chvílích, kdy se potřebujeme soustředit na nějakou činnost, je frekvence mozku jiná, než když odpočíváme; jiná je, když vykonáváme logické operace, a jiná zase, když vnímáme hudbu nebo jsme uchváceni přírodní scenérií.

Takzvané hladiny vědomí jako beta, alfa, delta, théta, jež jsou dnes již mnohým známy, jsou však zatím stále předmětem výzkumu mnoha renomovaných světových univerzit, ale i soukromých vědeckých institucí v oblasti neurofyziologie.

Lidský organismus je nesmírně složitým komplexem, a to, co známe, je jen špičkou ledovce; to platí zvláště u mozku, v němž je uložena genetická informace pro vývoj naší existence v materiálním světě. Lidský mozek pracuje neustále na příslušných frekvencích, které se během své 24hodinové aktivity mění podle napřed určeného programu – každá buňka přesně ví, co má dělat, aby homeostáza – rovnováha organismu – byla zachována.

Hladina označovaná jako alfa se pojí s frekvencemi od 7 do 14 Hz – jde o frekvenci elektrické aktivity mozku, která hladinu alfa doprovází. Někteří vědci z oblasti fyziologie mozku dokázali pojmenovat uvedené frekvence i s jejich příslušnou funkcí. Tak například v hladině alfa při frekvenci 7 Hz je aktivní mentální a astrální projekce, údajně může docházet k ohýbání předmětů, k psychické chirurgii. Frekvence 7,5 Hz umožňuje uvědomění si sebe sama a svého účelu, vedené meditace, kreativní myšlení pro umění, hudbu a kontakty s duchovními průvodci. 8 Hz je frekvence pro regresi do minulých životů, 10,5 Hz frekvence vhodná pro léčení těla či schopnost chození po žhavém uhlí.

U vyšších frekvencí, např. frekvenci beta (od 35 do 500 Hz), při 35 Hz dochází k probuzení středních čaker a jejich vyvážení, při 83 Hz k probuzení třetího oka, u 90 Hz k pocitům bezpečí, pohody a vnitřní rovnováhy, u 120 až 500 Hz se objevuje schopnost pohybovat předměty…

Navenek to pro zainteresovaného člověka – ať už důvěřivého či naopak ziskuchtivého pragmatika – může vypadat tak, jako by lidský mozek představoval jen nějaký neživý izolovaný shluk buněk nebo pro některé dokonce počítač, přičemž stačí pouze zvolit požadovanou frekvenci jako na rozhlasovém přijímači a „jsme v pohodě“…

Jenže ve skutečnosti je v hladině alfa ovlivňována ta část vědomí, která poskytuje informace retikulárnímu aktivačnímu systému (RAS) v mozkovém kmeni, jenž má za úkol kontrolovat např. pozornost, různé vzruchy, bdělost; ovlivňuje to, jak interpretujeme a reagujeme na informace v podobě vnitřních a vnějších stimulů, postojů, pocitů a přesvědčení. Lidský mozek, resp. uvedená oblast vědomí, je chráněna přirozenými obrannými mechanismy – to znamená tak, aby vlastní vnitřní stimuly, pocity, postoje a přesvědčení nebyly ovlivňovány zásahem zvenčí, protože jinak okamžitě dochází ke zmatenému stavu vědomí a tím k vnitřnímu konfliktu. Je dávno známo, že tělo a mysl spolu komunikují prostřednictvím neurotransmiterů – přenašečů, což jsou tělu vlastní látky biochemické povahy, které jsou nezbytné pro vzájemnou komunikaci a odevzdávání informací pomocí nervových vzruchů mezi miliardami neuronů. V případě, že dojde k násilnému zásahu do vědomí člověka, např. prostřednictvím již uvedené Silvovy metody ovládání vědomí, hypnózou či pomocí jiných mimosmyslových technik, dochází okamžitě ke změnám fyzikální a biochemické struktury nervových buněk a následně k poruše jejich metabolismu, někdy i k nevratnému poškození.

V každé buňce živého organismu navíc může dojít k chemické reakci jen za pomoci energie, která působí jako katalyzátor za neustálého vzniku a přeměny na energii jinou, jež je následně využita dál, a tak to jde stále dokola.

Při cíleně navozené hladině alfa, jíž odpovídá příslušná frekvence elektrické aktivity mozku, se energie potřebná pro běžnou automatickou činnost mozku distribuuje či přesouvá do uvedené oblasti, která je právě v nejvyšší aktivitě. To se však děje za cenu energetického deficitu ostatních oblastí mozku, takže dochází ke změnám frekvencí v důsledku změny metabolismu nervové buňky. Obrazně řečeno, když už máme dort skoro nakrájený na stejné části a chceme si dopřát jeden výsek větší, ten další zákonitě musí být menší.

Po roce 1989 se na psychiatrických odděleních na Slovensku začali objevovat lidé, u nichž se vyšetřením zjistilo, že se v obdobích před projevením duševní poruchy zúčastnili jednoho nebo více kurzů Silvovy metody, případně že tuto metodu již nějakou dobu praktikovali, jak uvedl doc. MUDr. Alojz Rakús, přednosta psychiatrické kliniky bratislavské FNsP Ružinov, která má v evidenci víc než dvě desítky takových pacientů. Podle jeho slov se s podobnými případy setkávají i na jiných psychiatrických pracovištích. „Z diagnostického hlediska jde nejčastěji o různé neurotické a depresivní poruchy, ale také o poruchy z okruhu schizofrenie,“ vysvětluje MUDr. Rakús. Zdůrazňuje však, že nelze tvrdit, že by Silvova metoda zapříčinila duševní nemoc. Ve většině případů je to spíše tak, že Silvova metoda projevy poruchy vyprovokovala: je možné, že šlo o jedince, kteří měli k příslušné poruše určité sklony nebo dispozice. Je to podobné, jako když si člověk se sklonem k cukrovce přivodí onemocnění tím, že se přejídá sladkostmi. Nepočítám zde však ty pacienty, u nichž byl jejich zájem o Silvovu metodu podnícen chorobným stavem, tedy vlivem duševní poruchy. Je totiž známo, že pacienty se schizofrenií přitahují různé pseudovědecké, okultní a ezoterické teorie a praktiky, které jsou nepochybně součástí také Silvovy metody. Velmi často tito pacienti tvrdí, že se jim po absolvování kurzu začala zjevovat panna Maria a Ježíš, nebo dokonce že pacient sám je Ježíš, Mesiáš nebo Napoleon.

Na základním a nejnižším biologickém stupni se duševní problém nebo porucha projevují biochemickými změnami mozkových buněk. Poznání z této oblasti nám umožňuje tyto procesy terapeuticky ovlivňovat. Antidepresivy nebo jinými psychofarmaky je sice možné pozměnit chemické procesy nervové buňky tak, že člověk příznaky deprese alespoň do jisté míry přestane pociťovat, což sice znamená terapeutický úspěch, avšak v širší perspektivě vyššího stupně fungování osobnosti u něj dochází k zastavení vývojového transformačního a transcendentního procesu. Deprese totiž svým negativním energetickým nábojem člověka mimo jiné nutí přehodnocovat svůj život, poznávat sebe sama, své prožívání a jednání. Bez tohoto negativního akčního energetického potenciálu totiž ke změně a tedy k plnohodnotnému pokročilému rozvoji osobnosti nemůže dojít. V genetické a transcendentální výbavě člověka je trvalá potřeba nepřetržitého vývojového procesu. Když se člověk tomuto přirozenému puzení vzpírá, nebo je nevidí, vrací se mu to narušením vnitřní rovnováhy. Duševní porucha – v tomto případě deprese – je pak projevem této nerovnováhy, ale zároveň cestou, jak z ní ven.

Můžeme konstatovat, že samotnou terapeutickou aplikací antidepresiv nebo dokonce používáním hypnózy, autosugesce, Silvovy metody či reiki můžeme sice člověku pomoci odstranit depresi a její nepříjemné pocity, ale tím jej pouze udržujeme ve vývojové stagnaci, což je v rozporu s potřebou duše a jejím transcendentálním určením.

Dnes je nám už úplně jasné, že na počátku všech tělesných a duševních poruch stojí nesprávné návyky a postoje, hodnoty, životospráva, myšlení, zkušenosti a zážitky, sociální, mentální, ekonomické, genetické, jakož i transcendentální faktory. Hlavním cílem řešení mnoha zdravotních poruch je proto zabezpečit, aby se všechny úrovně osobnosti dostaly do rovnováhy. Když to rozměníme na drobné: nepříjemné negativní pocity, doprovázené úzkostí, strachem a obavami, nemusí být nutně vnímány jako nepřátelské, ale mohou být impulsem k hledání a pochopení hlubšího smyslu života. Proto není správné vždy a za každou cenu je potlačovat utišujícími prostředky nebo se ponořovat do hladiny alfa, abychom se cítili šťastně a blaženě. V tomto případě neplatí přímá úměrnost, „když jsou pocity nepříjemné, je to zlé, a když jsou příjemné, je to určitě dobré“. Takový život by byl redukován pouze na pocitovou hrubohmotnou vegetativní úroveň (také se říká – on si jen tak vegetuje).

Toole Eckhart ve své knize „Moc přítomného okamžiku“ nabízí jednoduchý přirozený vhled na příčinu všeho utrpení, jíž jsou naše negativní emoce, i jak se naučit je ovládat – a to jejich prostým uvědoměním. Je to jako když se rozsvítí lampa ve tmě. Určitě není tak jednoduché dosáhnout harmonie všech duchovních úrovní a poznání v krátké době a bez vynaloženého úsilí. Avšak to, co můžeme udělat hned, je projevovat například soucit s ostatními lidmi v běžném životě. Když totiž člověku chybí soucit, není celým člověkem, i když je inteligentní a vzdělaný.

Samotné vzdělání nestačí – základními vlastnostmi, které dělají člověka prospěšného ostatním bytostem, je soucit a milosrdenství. Je důležité uvědomit si, že pěstování vnitřních duchovních kvalit se musí dít vědomě a postupně, krok za krokem, stále pod vědomou kontrolou bdělosti duchovní entity, abychom zachytili její dobrotivé pokyny v našem nitru, jež nás neustále nabádají k tomu, abychom druhým přinášeli soucit a lásku. Hymnus na lásku apoštola Pavla ať tedy zní jako doporučení: „...a kdybys i prorokoval, jazyky hovořil a celý svět získal, ale lásky bys neměl, jsi jen dunícím kovem…“