O výchově dětí a komunikaci mezi lidmi

Máme jistě dobrou vůli vycházet s druhými dobře a vychovávat správně další generaci. Jsme však také naučeni určitým, ne vždy šťastným způsobům chování a komunikace, které jsme si osvojili během své vlastní výchovy v původní rodině, ve škole a během dalšího života. Ať už jsme si toho vědomi více či méně, předáváme tyto způsoby dál a učíme jim především své děti.

Pravděpodobně jste si někdy jako děti nebo dospívající v situaci, kdy vám třeba někdo nadával a vyčítal, sami pro sebe řekli: „Až jednou budu mít svoje děti, takhle se k nim nikdy chovat nebudu!“ A po letech zjišťujete, že vůči vlastním dětem používáte stejná slova, dokonce i tentýž tón hlasu, který vám tehdy tolik vadil. Naším seriálem chceme přispět k porozumění, proč některé zaběhnuté způsoby výchovy a komunikace nefungují, a nabídnout alternativy, které pomáhají prolomit bludný kruh předávání stále týchž málo účinných a vyčerpávajících způsobů dalším generacím.

Co žádá rodič i učitel od dítěte především? Řekla bych, že stále ještě poslušnost. Vždyť přece „my zkušenější“ víme lépe, jak je třeba věci dělat a jak k nim přistupovat. Jak se to však slučuje s tím, že každý z nás je už od svého narození jedinečnou osobností? Proč bychom se měli domnívat, že naše děti půjdou stejnými cestami jako my sami? Zde je počátek respektu nebo despektu k druhému, odlišnému jedinci. Slovo „respektovat“ pochází z latinského specto – vidím. Znamená „vidět druhého“, vnímat jeho jedinečnost, vnímat a přijmout to, že je jiný než my. Každý z nás si přináší do života jiné psychické vybavení, se kterým se učí zacházet, rozvíjet jej a přetvářet jej. Chceme rozvíjet u dětí poslušnost – anebo zodpovědnost? Výchova k zodpovědnosti se od vedení k poslušnosti liší tím, že obsahuje respekt k individualitě dítěte, dává prostor a přiměřeně věku nabízí dětem možnost volby a spoluúčast na řešení věcí, které se jich týkají. Jestliže člověk jedná na základě vlastního rozhodnutí, přejímá za své jednání nepochybně větší zodpovědnost a pracuje s větším nasazením, než když je pouhým „vykonavatelem“ příkazů a pokynů jiných osob.

Jako lidé máme všichni společné určité základní potřeby (od fyziologických přes potřeby bezpečí, sounáležitosti, uznání, seberealizace až po tak zvané vyšší potřeby). Všichni potřebujeme tyto potřeby uspokojovat – pokud zůstávají některé neuspokojené, vede to k poruchám tělesného, duševního nebo sociálního vývoje. Individuálně se ovšem můžeme v tom, jakým způsobem své základní potřeby uspokojujeme, velmi lišit. Respektovat druhé znamená také uznat, že mají podobné potřeby jako máme my sami, ale že se mohou lišit v provedení jejich naplnění.

Mezi fyziologické potřeby patří potřeba nasycení, vyměšování, pohybu, střídání aktivity a odpočinku, potřeba přiměřených smyslových podnětů, potřeba pracovat svým vlastním tempem, které je součástí našeho temperamentu a je nám vrozené, a další. Potřeba bezpečí je potřebou struktury, řádu a pravidel; nemáme rádi chaos, potřebujeme, aby náš svět a chování lidí v něm byly srozumitelné a předvídatelné. Dalším okruhem je potřeba sounáležitosti a lásky - potřeba milovat a být milován, patřit do širšího společenství a být tam přijímán. Následuje potřeba sebeúcty a uznání - vážit si sám sebe a vnímat uznání od druhých, potřeba lidské důstojnosti. Potřeba seberealizace je vnitřním motorem rozvoje vlastních schopností, tvořivosti, práce a vzdělávání, u dětí se projevuje jako potřeba hry. Poslední okruh tvoří tzv. vyšší potřeby – estetické (potřeba krásy), morální (touha po dobru a spravedlnosti) a duchovní (potřeba transcendence, vztahu k něčemu, co nás přesahuje).