Nenávist k symbolům

Avšak nenávist vůči náboženským nebo politickým symbolům není v žádném případě nová. Siegfried Hagl ukazuje, že k ničení, které poháněla nenávist, opakovaně docházelo i v minulosti.

Vítězové si vždy přivlastňovali majetek poražených a aby je ponížili, nezřídka ničili to, co bylo poraženým nejposvátnější, například náboženské nebo politické symboly.

Ve Starém Egyptě nechával faraón odstraňovat z chrámů jména a sochy předchůdců, kteří u něj upadli v nemilost. V období antiky se mrtvá těla zemřelých nepřátel vynášela z hrobů a spalovala nebo se ničily chrámy dobytých měst.

Křesťanský misionář Bonifacius nechal v roce 724 porazit Donarův dub (Donar byl germánský bůh hromu), misionáři rozbíjeli modly nebo pálili „kacířské“ spisy, ale také staroamerické texty, které neuměli přečíst.

Ti, kteří se odchylovali od oficiálního názoru církve, jako například husité, ničili obrazy svatých a kříže s tělem Kristovým, ateisté ničili kostely a kláštery (například po Velké říjnové revoluci) a vítězní politici dávali po převratu odstraňovat výsostné znaky a sochy předchozí vlády.

Boj o náboženský obraz

Kdysi bylo velmi diskutovanou otázkou, zda smějí být uctívány náboženské symboly. V průběhu staletí vznikla řada teologických teorií, které můžeme jen krátce zmínit. Ve starém židovství (stejně jako později v islámu) se přísně dodržovalo druhé přikázání:

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit…“ (2. kniha Mojžíšova 20)

Přesněji řečeno jde o přikázání dvě.

V Římské říši se uctívaly obrazy císaře a prvním křesťanům nečinilo žádné potíže modlit se před obrazem Ježíše. Bylo ovšem třeba rafinované teologické slovní akrobacie, aby se ospravedlnil kult obrazů, přestože jsou slova Starého zákona tak jednoznačná. Církevní otcové diskutovali o tom, zda lze zdůvodnit kultovní hodnotu obrazů; má-li obraz Ježíše platit jako symbol nebo zda má prostřednictvím své podoby podíl na lidské a božské podstatě Syna Božího, a tím je svatý. Vznikl spor o hodnotě a významu křesťanských obrazů, dokonce došlo k jejich důslednému ničení, například v Byzantské říši v osmém století při tzv. „ikonoklasmu“ (obrazoborectví). Císař Leo III. zakázal tehdy rozšířené uctívání ikon. Pravděpodobně mu šlo víc o svoji moc nad církví než o ikony a možná v tom hrál roli i boj biskupů Říma a Byzance o vážnost hlavy církve.

Vůči pohanským obrazům křesťané příliš tolerantní nebyli. Vypadalo to podobně jako v případě dnešního Talibanu. „Ďábelská věc“ musela být zničena, pohanské svatyně – údajně zasvěcené démonům – spáleny. Nakonec byla ve čtvrtém století zakázána pohanská náboženství a kultovní místa byla zničena nebo přestavěna na křesťanské kostely. Za provozování pohanských kultů hrozil trest smrti.

Umění ve službě víry

„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Matouš 19,21)

Prodat veškerý svůj majetek a peníze darovat chudým – tak tvrdý požadavek vůči bohatým nešlo prosadit. Proto církevní otcové hledali od čtvrtého století kompromisy: kdo nechtěl vše darovat chudým, a tím Kristu, ten měl předat alespoň část. Zatímco v době raného křesťanství sloužily takové dary, dědictví a odkazy v poslední vůli převážně ku prospěchu chudým, vyvinul se ve středověku názor, že „duchovní chléb“ není méně důležitý než ten pozemský a že tedy zakládání klášterů, kostelů, chrámů, kaplí, oltářů či náboženských obrazů není méně záslužné než milodary chudým. Kdo nemohl církvi darovat žádnou stavbu, ten se v rámci svých možností podílel alespoň na vnitřní výzdobě, takže se „výzdoba kostelů“ stala zvláštní formou almužny. Umění a umělecká řemesla ve službě náboženství zažívala ve středověku rozkvět a tehdy vytvořená díla dodnes svědčí o hluboké zbožnosti, která je nám již cizí.

Zvláště v období od 12. do 16. století se velká část majetku celé společnosti vynakládala na pěstování křesťanského kultu. Dominantami měst byly katedrály, v každé vesnici stál kostel a krajina byla poseta kláštery, kaplemi a krucifixy. Všeobecně rozšířený byl strach před očistcem. Zbožným darem se z něj člověk mohl vykoupit a například financovat čtení zádušní mše „až do posledního soudu“.

Nakonec se do vlastnictví církve dostala tak velká část veškerého majetku, že to ohrožovalo fungování hospodářství; ve 13. století musel být proto vydán zákon, který byl zaměřen proti držení pozemků církevními institucemi.

Tento systém středověkých představ o onom světě, strachu z očistce a pekla, zpochybnil Lutherův spis „O dobrých činech“ (1520). Luther věřil na předurčení a učil, že Bůh od nás nepožaduje žádné takové skutky, jako je půst, poutní cesty nebo zakládání oltářů a kostelů, nýbrž jen „víru v Krista, který nás svojí smrtí spasil“. Nadacemi, milodary, odpustky nebo jinými materiálními dary nebylo podle jeho přesvědčení možné si království nebeské koupit.

Ničení náboženských obrazů v období reformace

V době reformace se kostely v evangelických zemích očistily od všech přebytečných ozdob, neboť nový přístup křesťanství se zcela soustředil na Bibli, na „Písmo Svaté“. Věřící se měli vzdát obrazů, jež člověka jen odvádějí od jádra víry.

Většina lidí ve středověku byla analfabety. Množství náboženských obrazů mělo v této době sloužit výchově nevzdělaných a povzbuzovat je k pobožnosti. Během reformace se díky překladům do národních jazyků a tisku stala Bible přístupná mnohem většímu okruhu lidí, kteří již z velké části uměli číst a psát; písmo vytlačilo obraz. Tak byly z protestantských kostelů odstraněny obrazy a sochy, neboť věřící se měli soustředit na to podstatné, na Písmo.

Luther sám nebyl fanatickým obrazoborcem. Dával sice odstranit z kostelů obrazy, z nichž většina se již beztak nehodila k novému učení (obrazy svatých, sošky Panny Marie atd.), nepožadoval však jejich ničení.

Jinde ale docházelo k ničení náboženských obrazů, k spontánnímu nebo úřady nařízenému systematickému ničení církevních uměleckých děl. Kalvín a Zwingli kázali proti vyobrazením papežů a žádali jejich zničení. Tak byl zničen bezpočet obrazů, soch a dřevořezeb a celé země (např. Švýcarsko nebo Nizozemí) byly vyčištěny od „model“. Že se přitom z velké části jednalo o cenné kulturní bohatství, si zřejmě většina lidí té doby neuvědomovala.

V katolickém chápání byly sakrální obrazy obětované Bohu, a proto představovaly svěcené předměty. Kdo zničil církevní obraz, dopustil se svatokrádeže, tedy provinění zasluhující smrt. Jako tomu bylo často v historii náboženství, odlišovalo se nové učení od starého tím, že „prolamovalo tabu“, tedy že ospravedlňovalo jednání, které v pojetí staršího náboženství platilo jako zločin. Pravověrný žid nemohl Ježíše uznat jako živoucí část z Boha; ortodoxní křesťan se zděsil, když viděl, že v katolickém kostele stojí kněz při podávání hostie zády k oltáři; a katolík zase nahlížel na ničení posvěcených sakrálních předmětů jako na působení ďábla. Nám dnes může připadat zvláštní lpět na takových detailech, které podle moderního chápání mají málo společného se skutečnou religiozitou, ale před staletími byly takové vnější formy pro většinu lidí velmi důležité.

Odstraňování sakrálních obrazů z kostelů bylo také výrazem potřebné změny, kterou reformátoři přinesli: odklon od strachu z onoho světa; odvrácení se od mylných představ, že by si člověk mohl vykoupit věčnou blaženost pozemskými dary, koupí odpustků nebo jinými hmotně orientovanými činy. Z tohoto hlediska bylo reformační obrazoborectví indikátorem změny náboženského vědomí. Jako u všech revolucí se i v tomto případě zničilo zbytečně mnoho.

V reformovaných komunitách se vyvinulo nové chápání křesťanského života. Smyslové prožití víry, které později chtěla znovu zprostředkovat protireformace prostřednictvím barokního stylu, ustoupilo před věrnějším učením, založeným na slovech z Bible. Náboženské umění ztratilo na významu. Zádušní mše a další „investice“ do záchrany před očistcem se staly zbytečné a výdaje na náboženství klesly na zlomek dřívější úrovně. Zrušením svátků věnovaných svatým přibylo za rok 30 pracovních dní a vyvinula se protestantská pracovní etika, která alespoň částečně (například u puritánů) viděla v hospodářském úspěchu nejlepší důkaz pro křesťanskou životní proměnu…