Muzikoterapie – pomoc pro každého

SG: S různými terapiemi se v poslední době „roztrhl pytel“. A když je něčeho moc, může být problém se v tom zorientovat. Co by měl umět muzikoterapeut – jak vybrat toho správného, když už se rozhodneme právě pro muzikoterapii?

Marie Břicháčková: Metod a technik je skutečně mnoho a není snadné se v nich zorientovat. Muzikoterapeut by vám měl především sedět jako člověk. Při setkáních jde o proces, kdy se klient za doprovodu terapeuta společně snaží najít cestu k vyrovnání. Lze pracovat individuálně i ve skupinách. Získání důvěry je alespoň pro mou práci vždy velice důležité. Nicméně příjemné působení a první dojem v odborné terapeutické praxi nestačí. Radila bych tedy čtenářům, aby o vyhlédnutém terapeutovi získali co nejvíce informací, zjistili si, jakými metodami a technikami pracuje, jaké má vzdělání. Zkušený muzikoterapeut se neobejde bez znalostí z oboru muzikologie, psychologie, speciální pedagogiky a dalších souvisejících disciplín. Než se ale člověk rozhodne pro určitou individuální terapii, radila bych zajít na nějaký skupinový seminář nebo workshop. To, jestli se bude cítit příjemně nebo ne, zjistí při prvním otevření dveří.

SG: Nevyrovnanost se může projevit vždy tam, kde je člověk vyvedený z harmonie. Souhlasíte?

Marie Břicháčková: Ano, v těle vzniká nejprve psychická či fyzická nevyrovnanost a pokud nedojde k jejímu vyladění, může člověk onemocnět. Na muzikoterapii nechodí jen lidé nemocní, ale i ti, kteří cítí, že by měli v životě změnit směr, nebo najít něco, co se jim samotným nedaří. Hledáme pak společně cestu a ta se projevuje v jednom ze základních principů muzikoterapie - tzv. kreativitě v řádu. Hrajeme si třeba i s obrazy: klient a terapeut se setkávají a klient stojí na úpatí skály a kvůli svému problému nevidí další cestu. Terapeut by měl být tím druhým člověkem, který má sílu vylézt na skálu, stát na ní a má patřičný nadhled. Vidí z výšky věci, které dole vidět nejsou. Terapeut se rozhlédne po okolí a může říct, kolik je cest a kolik možností. Chtěla bych ale zdůraznit, že vždy pracuji jako doprovod klienta, protože každý z nás se rozhoduje v životě sám a je jen potřeba, aby mu byly dány možnosti rozhodnutí a ukázány cesty. Pokud tedy někdo očekává, že přijde na první terapii a zeptá se třeba, zda má zůstat se svým partnerem, pak se této odpovědi určitě nedočká. Každý z nás má právo volby a to je na správné terapii to nejhezčí.

SG: Muzikoterapie pomáhá také dětem s poruchami učení a chování. Vy sama jste pracovala na výzkumu v této oblasti v rámci svého doktorského studia. Oč se jednalo?

Marie Břicháčková: Ten výzkum probíhal na Pedagogické fakultě MU v Brně a ověřoval účinky cíleně sestaveného cyklu muzikoterapeutických cvičení při práci s dětmi s poruchami učení a chování. Jednalo se o děti třetí až deváté třídy, u kterých byly odborným vyšetřením potvrzeny poruchy sluchové percepce, což může být jedním z průvodních jevů u dyslektických dětí. Výzkum skutečně prokázal, že právě těmto dětem absolvování muzikoterapie pomohlo. Dnes spolupracuji s odborníky v této oblasti a snažím se ji uvést do praxe a mezi učitele.

SG: Podělte se s námi o své zkušenosti. Zkuste uvést konkrétní příklad, kde muzikoterapie pomohla.

Marie Břicháčková: V době, kdy jsem pracovala jako učitelka na základní umělecké škole, přišel do třídy na flétnu malý krásný klučina, kterému bylo asi osm let. Hned když jsme spolu začali pracovat jsem zjistila, že má problémy s rytmem. Začali jsme se tím zabývat. Zvolila jsem pro něj tzv. individuální studijní plán a začali jsme spolu pracovat nejen metodami muzikoterapie, ale také metodami hudebně-edukační terapie – ta se používá například ve školní praxi. Poradila jsem jemu i mamince, aby si zašli do pedagogicko-psychologické poradny, kde zjistili, že chlapec má výše zmíněnou dyslektickou poruchu. Hoch potom začal chodit do jiné školy, která se specializuje na tyto děti. Po dvou letech naší společné práce se situace zklidnila a chlapec pokračuje na další hudební nástroj. Nevyrovnanost, která u něj na počátku byla, se postupně začala lepšit.

SG: To je určitě vynikající zpráva pro mnoho rodičů. Muzikoterapie má mnoho forem a každý si může vybrat tu, která je mu nejbližší a nejlépe vyhovuje jeho vnitřnímu založení. Jaké formě dáváte přednost vy?

Marie Břicháčková: Já pracuji s aktivní formou muzikoterapie, kde je důležité, aby byl terapeut v neustálém kontaktu s klientem. Pracuji hlavně s živou hudbou – nechybí zpěv a hra na jednoduše ovladatelné nástroje jako jsou kantela¹, chrotta^2, citera či lyra. Pracuji s lidmi napříč věkem i s různou nevyrovnaností.

SG: Řekla jste, že muzikoterapie může pomáhat preventivně, ve školách dětem s poruchami učení nebo lidem s těžkými vadami atd. Můžete uvést nějaký další příklad, kdy muzikoterapie pomohla člověku s těžším postižením?

Marie Břicháčková: Superviduji muzikoterapii v Diagnostickém ústavu sociální péče v Černovicích u Tábora, pracuji tam ještě s jednou muzikoterapeutkou, která je tam denně. Výsledky jsou zřejmé například z videonahrávek – když porovnám nahrávky práce s dětmi na začátku terapie, průběh léčby a stav po určité době, vidím, že to funguje. Je krásné vidět, že muzikoterapie pomáhá dětem, které trpí například určitým druhem křečí, například tak, že hrají na kantelu. Uvedu jeden příklad. Na jednom letním týdenním soustředění byl chlapec, který podle slov jeho maminky nikdy neotevřel jednu ruku a druhou jen ve stavu uvolnění, což znamenalo – velmi zřídka. Po týdnu společné práce, kdy si jeho maminka dokonce sama vyrobila kantelu (ano i to lze), stal se malý zázrak. Chlapec nejenže uvolňoval při hře na kantelu ruku, kterou běžně neotevíral, ale dokonce se mu podařilo otevřít i ruku, kterou ještě nikdy předtím neotevřel.

SG: Dejme tomu, že chceme ve svém životě něco změnit, třeba se i vnitřně zklidnit, řekneme si – zvolníme tempo, nenecháme se stále strhávat nátlakem zvenčí. Jak může muzikoterapie pomáhat nám, relativně zdravým lidem?

Marie Břicháčková: Muzikoterapie odbourává psychické bloky a je dobré si uvědomit, že obsahuje i práci s tichem. Umění zklidnit se, zastavit se, prožívat, naslouchat – sobě, ale i okolí. Spoustu věcí si můžeme uvědomit v době, kdy rekapitulujeme, třeba na konci starého roku, říkáme si, co se nám povedlo, nepovedlo, s kým setkání utvořilo pevnou nit a s kým třeba vůbec neproběhlo – protože jsme se s někým potkali – nikoliv setkali. Všem i sobě bych přála, aby všechna setkání – a žádná nejsou náhodná – byla vždy pevná. Aby se vždy setkal člověk s člověkem. A tady použiji přirovnání. Dva lidé se potkají a jeden z nich říká – ve mně to zpívá – a druhý odpoví – tvůj zpěv byl vyslyšen. Nemusíme tedy mluvit, abychom byli slyšeni a pochopeni, protože někdy řveme do světa, dáváme o sobě vědět a neslyší nás ani ti nejbližší. Všem bych přála, aby byl jejich zpěv vyslyšen.

SG: Jak je to s lidmi, kteří o sobě tvrdí, že nemají hudební sluch? Takových je přece mnoho a často tuto skutečnost dokazují také zpěvem, který se vážně nedá moc poslouchat. Zavinilo to třeba i to, že se v rodině nezpívalo?

Marie Břicháčková: Těch zdánlivých nezpěváků je celá řada. Když někomu v dětství chybí živý kontakt s hudbou, může mít v dospělosti problém. Tvrdí: Nemám hudební sluch, můj zpěv se nedá poslouchat. Po několika hodinách na muzikoterapii se ale rozpouští bariéry a někteří lidé po mnoha letech zažijí setkání se svým hlasem. Mnohdy je toto setkání provázeno i slzami – slzy odplavují nános strachu a určitého sebezapření. A v té chvíli se něco uvolní. Hlas se osvobodí a s ním přichází i radost.

SG: Vy sama jste vystudovala hudební výchovu a několik let pracovala jako učitelka na základní škole, takže opět hovoříte ze zkušenosti…

Marie Břicháčková: Učit hudební výchovu není jednoduché a vůbec učit není jednoduché. Naučit děti zpívat, když doma nezpívají, vlákat je do hudebního světa, dbát na čistou intonaci, stihnout při tom probrat také hudební teorii – to vyžaduje zkušenosti a znalosti. Učitelé někdy zapomínají na to, že se dítě nemusí cítit dobře – pro samé metodiky zapomínají na prožitek. Ve chvíli, kdy jsem začala pracovat s dětmi, uvědomila jsem si, že klasické školství takto nemůže dál fungovat. Mnoho dětí, které přicházejí do školy, totiž obtížně komunikuje, má problémy ve škole i rodině, takže je třeba s tím něco udělat. Sama pracuji s učiteli z praxe a zároveň učím na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci budoucí kantory. A chtěla bych vás moc potěšit. Mnoho z nich hledá nové cesty, má zájem a chtějí být dobrými učiteli svých žáků. Potřebují ale i čas a podporu ze strany rodičů i vedení školy.

SG: Kde ty nové cesty mohou učitelé najít?

Marie Břicháčková: Tak například od příštího roku otevírá olomoucká Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v rámci celoživotního vzdělávání dvouletý cyklus hudebně-edukační teorie. Sama navíc učím ještě na Akademii Alternativa, která vzdělává přímo v oblasti terapií. V Olomouci se od příštího roku počítá ještě s otevřením oboru muzikoterapie, arteterapie a terapie zpěvem.