Meditace o kráse

François Cheng uvádí úžasným způsobem do souladu východní moudrost se západním myšlením a nabádá „moderní Západ“, aby se rozpomněl na zdánlivě zapomenuté hodnoty.

S  koncem „klasické moderny“, tzn. asi v polovině 20. století, se Západ zcela distancoval od pojmu krásy – a to nejen v oblasti výtvarného umění: Umění nemá a nesmí být krásným, protože jeho úkolem je zobrazovat realitu.

V této realitě nemá krása vůbec žádné místo. Ale co obsahuje tato realita, skládá se výlučně jen a jen z problémů, které jsme si sami vytvořili? To říkají lidé, kteří si myslí, že umění by mělo především provokovat, zobrazovat konflikty. Jedním dechem se však tvrdí, že umění by nemělo mít s realitou vůbec nic společného, ani když se vytváří něco ošklivého nebo strašného.

Zde jde především o to, obhajovat za každou cenu tak často zdůrazňovanou svobodu umění.  Jen staromódní „vzdělanec“, jak ho nazývají, hledá stále ještě harmonii a krásu. Truchlí po dobách minulých, což však zůstává jen neúčinným aktem nostalgie.

A přece se tu a tam někdo, do jisté míry zakázaným způsobem, ohlédne do šedesátých let minulého století, vyhledá „abstraktní“přírodou inspirovaná díla osmdesátníků – např. akvarely a obrazy básníka - malíře Hermanna Hesse nebo jeho přítele Hanse Purrmanna, aby mohl opět procítit tušení krásy.

Překvapivé vystoupení Françoise Chenga

Aby vůbec směl v otázkách krásy ještě kompetentně mluvit či aby mu vůbec naslouchali, musí to být člen Académie française, pocházející z Číny, který se k tomuto tématu vyjádří! Této ulohy se zhostil François Cheng, narozený roku 1929 v provincii Jiangxi, který přišel na Západ  v 19 letech.

François Cheng ví, o čem mluví, když v úvodu říká: „V této době všudypřítomné bídy a slepého násilí a přírodních a ekologických katastrof by se mohlo zdát nemístné hovořit o kráse. Je to provokace, neřkuli skandál! Ale právě tím se stává zřetelnou skutečnost, že krása – jako protiklad ke zlu – má své místo na opačném konci reality, které musíme čelit .“

Cheng chápe krásu, a to je vzrušující myšlenka, filosoficko-existenciálně, až - západním způsobem vyjádřeno – „teologicky“. Přesto nejdříve mluví o prvním setkání s krásou v době svého dětství. To je zkušenost, kterou získal díky horském masivu, vysokému dva tisíce metrů a hoře Lu tyčící se nad řekou Yangzi.

Říká, že „krása hory Lu“ znamená v čínštině „nevyzpytatelné tajemství“:

„Tu krásu nepopíšu. Řekněme, že za ni děkuje své už zmíněné mimořádné poloze: Otvírají se vždy nové a nové pohledy a světlo si hraje pokaždé jinak, donekonečna. Spočívá také v mlžném oparu a oblacích, ve fantastických skalách, mezi nimiž roste různorodá bujná vegetace, ve vodopádech a kaskádách, jejichž nepřetržitá hudba je slyšet den co den, v každém ročním období.

Za letních nocí je hora, která se tyčí mezi řekou a Mléčnou dráhou, osvětlována svatojánskými broučky a vydechuje svou vůni, složenou ze všech možných esencí; zvěř se budí a plna opojení se těší z měsíční záře, hadi se vinou ve své hedvábné kůži, žáby rozprostírají své perly a ptáci mezi dvěma výkřiky házejí své černé jiskřící šípy ...“

Zabývat se myšlenkami o kráse neznamená zavírat oči před ošklivostí. Cheng není žádný idealista, jak by se dalo soudit z tohoto literárního popisu krajiny, vyjadřuje se rovněž k čínsko-japonské válce, která začala v roce 1937: „Japonští agresoři vsadili na krátký boj. Čínský odpor je překvapil. Když po více než ročním obléhání dobyli hlavní město, došlo ke strašlivému masakru. Bylo mi tenkrát deset let.

V průběhu dvou nebo tří měsíců se podařilo zdivočelé japonské armádě různými hrůznými způsoby zavraždit na tři sta tisíc lidí: střelbou z kulometů do prchajících, masovými popravami, masovým shazováním nevinných  do obrovských jam, kde byli zaživa pohřbeni.“

Chengovi je však jasné, že zvěrstva nezačala a nejsou dílem jen jednoho národa: „Vím, že zlo, schopnost být zlým, je vlastnost obecná, vlastní veškerému lidstvu.“ Tolik potřebná „Meditace nad krásou“ je vědomým protikladem ke lhostejné rezignaci nad naší neradostnou realitou. Hrůzný zážitek z války nemůže Chenga zadržet od toho, aby se zabýval krásou a v dobách chaosu hodnot vystupoval jen „ironicky, cynicky a sarkasticky, zklamaně či přehnaně nenuceně“. Mnohem více se cítí povolán mluvit o kráse v umění, především však o kráse vesmíru, vyzývá nás k tomu, abychom vnímali vesmír, „jako bychom jej viděli poprvé, jako první ráno světa“, abychom ho cítili jako „dar, který vybízí k oslavě a uznání.“

Jen zde, při oslavě vesmíru, přírody, růže, tedy daleko od lidí, odpadá potřeba odlišovat „pravou krásu od nepravé. (…) Neboť zlo je schopné proměnit dokonce i krásu za prostředek klamu, nadvlády nebo smrti.“ Jediná správná cesta jak čelit zlu ve světě je podle Chenga připomínat si krásu.

Z tohoto pohledu není krása jen estetické opojení, nýbrž „výzva, sázka“! Cheng je ale také dalece vzdálen od „náboženství krásy“, neboť od krásy odvozuje bezpodmínečný závazek pro každodennost. Do té míry není také pojem „meditace“ s to přesně reprodukovat Chengův záměr.

Jednota krásy, pravdy a dobra

Cheng v západním způsobu myšlení nachází platónské pojetí spojení krásy s pravdou a dobrem, jako nikoli oddělených hodnot, nýbrž jako jednoho celku. Tento přístup je ovšem na Západě považován za staromódní. Neboť také tzv. pravda – je-li vyňata a izolována – může být zneužita: ve zvrhlosti, ve snaze „zničit řád života  samotným zlem“. Abychom neztroskotali na těchto úskalích, má se na „stupnici hodnot pravdy“ krása snoubit s dobrem, abychom se dostali k „rozsáhlé vizi živoucího vesmíru“, který je nám darován.

Z Chengova pohledu je princip lásky obsažen v principu krásy a toto vede k vyjádření, že vlivem lásky nastává: soulad, slavnost, rozjasnění.“

Růže

Abychom se vlastnímu Chengovu náhledu trochu více přiblížili a nezůstali jen u teorie: Obzvlášť výmluvné jsou jeho vzpomínky na dva řádky básně Růže slezského básníka Angela Silesia a na text, který na ně navazuje:

„Růže se neptá Proč; ona kvete, protože kvete, nestará se o sebe samu, neptá se, jestli ji někdo vidí.“

Známé, nádherné verše, před kterými se můžeme jen sklonit. Vskutku, pro růži není žádné Proč?, stejně jako pro všechny živé tvory, stejně jako pro nás všechny. (…)  To po růži vyžaduje, aby vyvinula veškerou svou životní sílu. Od okamžiku, kdy její stonek vyrazí ze země, roste určitým směrem, jakoby poháněn nějakým nezdolným puzením.

Tím je vytvořena linie síly, která se koncentruje v pupenu; brzy vyrostou z tohoto pupenu listy a okvětní lístky, rozvijí se, získají takový nebo onaký  tvar a křivky, barevný tón a vůni.

Od této chvíle ji už nic nemůže zadržet, aby splnila své poslání, svou touhu se dokonale rozvinout, vyživována látkami, které pocházejí z půdy, větrem, rosou a slunečními paprsky. To vše ve smyslu naplnění jejího bytí, naplnění, které spočívá již v klíčku, dalo by se říci: od velmi vzdáleného počátku až po věčnost.

Konečně je zde růže, ukazuje se v plném lesku své přítomnosti a šíří dál rytmické vlny tam, kam touží, k čistému, nekonečnému vesmíru. Tento nezadržitelný řád vesmíru se podobá prameni, který nepřetržitě vyvěrá z hlubin. A povinností růže je čerpat z těchto hlubin v čase, který jí byl vyměřen osudem.

Básník napsal: „Nestará se sama o sebe, neptá se, jestli je vidět.“ Ono „Proč?“ u růže spočívá ve skutečnosti v tom, být v plném smyslu růží a tak spojit naplnění svého bytí s naplněním bytí celého vesmíru. Jinak řečeno, touha po kráse vychází z krásy samotné; k tomu není co dodat.“ A dále říká, že jedině „božský pohled“ by mohl pojmout krásu růže (…), jejíž jas odráží záři celého vesmíru.“

Následně poukazuje Cheng na to, že pro Číňana spočívá krása nějaké věci v její „neviditelné esenci, v jejím koření, v její vůni“: „Ve vztahu k osobě, jejíž duše nezemřela a jejíž přítomnost trvá, používají v Číně výraz „liu fang baishi“; to znamená: „Její vůně zůstává a je nepomíjivá.“ Vůně - v místě spojení těla s duší – se stává znakem duše samotné.

Zpět k růži: Díky vůni dospěla k nekonečnosti svého bytí. Vůně tedy není pro růži nějaká vedlejší věc, je její podstatou, a sice v tom smyslu, že jí dovoluje pokračovat v  její cestě, v cestě, která působí v neviditelnu.

Až okvětní lístky zvadnou a opadnou, zůstáne vůně dál ve vzpomínkách: připomíná, že tyto okvětní lístky, smíchány s humusem, se znovuzrodí v jiné růži, čímž se potvrzuje řád života – cesta univerzální přeměny - od viditelného k neviditelnému a od neviditelného k viditelnému“.

Je naší povinností vyslovit François Chengovi dík za to, že nám v těžkých dobách připomíná nesobeckost a bezděčnost pravé krásy, která přispívá svým způsobem k udržení „řádu života“ a zvěstuje „záři vesmíru“.