Máme se vzdát náboženství?

Ta u některých fanatiků trvá dodnes, dlouho po smrti kdysi obdivovaných diktátorů a krachu jejich zločinných ideologií.

Když došlo koncem 20. století ke změně vládní politiky v Číně a odklonu od maoismu (aniž by došlo ke kritice zesnulého „předsedy“), dala se v 21. století očekávat věcnější světová politika, méně zatížená ideologií.

Tato naděje se nesplnila.

Ve druhé polovině 20. století zesílila – zpočátku téměř nepozorovaně – fundamentalistická hnutí v různých světových náboženstvích. Překvapivě velký zájem sklízejí velmi staré náboženské představy: stoupenci apokalyptických hnutí, evangelikálové¹, militantní islamisté, zastánci kreacionismu, proroci konce světa, letniční náboženské komunity, věřící na zázraky, nábožensky motivovaní sionisté značně posílili, a dostali dokonce příležitost ovlivňovat politická rozhodnutí.

Jak se zdá, příslušníci těchto seskupení si nepovšimli žádného období osvícenství. Ignorují přírodní vědy, lpí na pověrčivých představách a cítí se dobře v obrazech světa považovaných dávno za překonané.

Mocným podnětem byl pro fundamentalisty tří světových náboženství teroristický atentát 11. září 2001: fanatičtí muslimové v něm viděli počátek „islamistické světové revoluce“ nebo snad i konce světa, křesťanská Amerika se cítila být napadena islámem a stát Izrael (spolu s celým západním světem) se cítil ohrožován nábožensky motivovanými teroristy. Militantní náboženský fundamentalismus jedné strany rozdmýchával fundamentalistické a militantní reakce na straně druhé.

Hrozí nám ve 21. století místo politicko-ideologického konfliktu mezi Západem a Východem nová „třicetiletá válka“, další „válka náboženství“, či lépe řečeno konfesí?

V USA, vedoucí velmoci Západu, tvoří ateisté údajně zavrhovanou menšinu a fundamentalističtí křesťané získávají stále větší vliv. V Africe a Asii je islám nejrychleji rostoucím náboženstvím, ve Střední a Jižní Americe roste význam kultu voodoo.

V Evropě hledají mnozí lidé v křesťanství protiváhu k údajně agresivnímu islámu. Evropská unie by se snad tedy mohla definovat jako „křesťanský klub“, který je sice otevřený vůči Ukrajině, Bělorusku a ve vzdálenější budoucnosti i vůči Rusku, ale v žádném případě nedovolí připojení Turecka s jeho islámskou vládnoucí většinou.

Náboženství jsou na nejlepší cestě ovlivňovat politiku takovým způsobem, jak si to ještě před půl stoletím nikdo nedokázal představit.

Proti této renesanci náboženství a jejich vlivu na politické rozhodování, které může přerůst i ve války, nyní vystupují moderní vědci. Zpochybňují náboženství jako taková. V jejich čele je známý biolog Richard Dawkins, vyhraněný zastánce neodarwinismu: stejně jako v 18. a 19. století musí náboženská společenství čelit výtkám, že jejich posvátné knihy jsou plné hrůzných příběhů. Bůh Starého zákona vypadá z dnešního pohledu jako nevyzpytatelný, zlý tyran, kterého odmítali již gnostici. Židé, křesťané a muslimové, jejichž obraz Boha vychází ze Starého zákona, v nich nachází výzvu k teroru a násilí.

Tak mohou nakonec fanatici, beroucí svá posvátná písma doslovně, věřit, že jsou vykonavateli Boží vůle, když zabíjejí nevinné.² A kritici starých náboženských knih se ptají, zda by historie lidstva neměla šťastnější průběh bez historických náboženství a hrůzných hesel jejich knih. Bylo by tedy odstranění náboženství nejlepší cestou ke světovému míru? Jsou ateisté nakonec „lepšími“, šťastnějšími lidmi?

Základ světových náboženství tvoří „posvátné knihy“, jejichž vznik je těžkou a velmi kontroverzní otázkou. Pro ortodoxní věřící obsahují pravdu, musí se brát doslova a nesmí se o nich pochybovat. Námitky, že se ve skutečnosti v náboženských spisech dost často vyskytují pochybná a zřejmě i neudržitelná tvrzení, se potlačují, často jako opovážlivost vůči Bohu. Představa, že i posvátná písma obsahují zčásti jen myšlenky lidí, které mohou být překonány novými poznatky, je pro přesvědčené vyznavače jednotlivých náboženství svatokrádeží. Na druhé straně jsou tito lidé rychle ochotni snižovat texty jiných náboženství (které sami znají jen málo), jen když vlastní knihy zůstanou nedotčené.

Velká náboženská společenství se dosud vyhýbala zkoumání „základních náboženských pravd“ svatých knih.

Tak bychom si například v západních zemích měli uvědomit, že myšlenky osvícenecké filozofie, proti níž církve dlouho bojovaly, jako například lidská práva, si nelze tak samozřejmě nárokovat jako „křesťanské hodnoty“, pokud se budeme řídit doslovnými výroky Bible. Nejen ve Starém zákoně narazíme na mnohé, co je v této souvislosti dost na pováženou.

Dialog s muslimy bude obtížný, pokud budou považovat korán za „nestvořené Alláhovo slovo“ (tj. zjevené, absolutní), které se nesmí zpochybňovat. Stejně jako tomu bylo dříve (a někdy i dnes) s Biblí. Například OSN nemůže souhlasit s tím, aby byla v islámských zemích Charta OSN platná jen v rozsahu, v němž není v rozporu s islámem a jeho přikázáními.

O sporném obrazu Boha Starého zákona, který kromě Židů ovlivňuje také křesťany a muslimy, jsme se již zmínili.

Je tedy třeba, aby se všechna náboženská společenství důkladně zabývala svými zastaralými a zčásti neudržitelnými dogmaty. Zpracování dlouhé a často nešťastné historie náboženství je nepopulární, ale naléhavě nutné. K němu patří poznání, že nikdo, ani když si pro sebe nárokuje znalost „celé pravdy“, nemůže mluvit a jednat ve jménu Boha. Tedy poznání, že veškeré náboženské konání – bez ohledu na jakékoli nároky – mají přece na svědomí omylní lidé. Na takovém základě bychom měli zdůrazňovat vznešené společné hodnoty rozdílných náboženství a na nevraživost mezi nimi pohlížet jako na Bohem nechtěnou. Přiznejme si, že to bereme „lidsky“ – ale co můžeme dělat lepšího?

Nepoučitelné setrvávání na starých podáních nepřispěje k podpoře lidské kultury, k míru ani svobodě. Vzbuzuje otázku, zda by byl zánik takových strnulých náboženských společenství ztrátou pro lidstvo a jeho religiozitu…

Lidé jsou spirituální bytosti. To považuji za skutečnost. Potřeba religiozity z této skutečnosti vyvěrá. Spiritualita vyžaduje více než nauku, liturgii, rituál. Spiritualita a religiozita jsou výrazem velmi osobního vnitřního prožívání a poznávání, které se nedá naučit ani vnucovat.

Je nejvyšší čas, aby náboženská společenství poznala, že sice mohou nabízet pomoc, ale musí se vyvarovat poručnictví, hrozeb nebo dokonce útisku. „Vnitřní cestu“ religiózní zkušenosti si má každý člověk určit sám. Já osobně se domnívám, že to Bůh dovoluje a dokonce žádá. –

Od lidí, kteří do svého obrazu světa přijímají jen to, co se dá změřit přístroji, nemůžeme očekávat příliš pochopení pro spiritualitu. Jako zástupci přírodních věd si přitom často sami nárokují vlastnictví pravdy.³ Pak lze také pochopit, že dávají přednost ateismu před náboženskými naukami. Jejich ostré kritiky náboženství, které nelze jen tak odsunout stranou, se mohou stát pro náboženská společenství podnětem k zamyšlení a k revizi náboženských představ. Přitom nechť platí: „Nevylévejme s vaničkou i dítě!"