Má smysl se rozvádět?

Mnozí experti v manželských po­radnách dokonce doporuč­ují takovým lidem „odvahu k rozchodu“. Na tento problém však existuje i zcela opačný názor, který v rozvodu nevidí smysl. A to tehdy, pokud útěk z manželství chápeme jako útěk z ne­zbytného životního učeb­ního procesu. Tímto aktu­álním tématem se zabývá Dr. Marion Jerrendorfová.

„Každý rozvod je zbytečný, pokud se sami nezměníme. Měli bychom si uvědomit, že vždy dostaneme tako­vého partnera, jakého si zasloužíme“, říkají manželé a terapeuti Rosana a Thomas Wesselhöftovi. Tvrdí také, že partneři mohou v každém man­želství ve svém vztahu těžit pro svůj duchovní vývoj. Každý, kdo se nechá rozvést, zbytečně přeruší tento vývoj nezbytný pro svou životní cestu.

Lze však popřít, že rozvody, které jsou v současnosti na denním po­řádku, nejsou nejlepším řešením? Nabízí se přitom ještě další otázka, zda se problém kolem rozvodů či rozchodů týká jen manželství nebo také partnerství? Mnoho párů žije bez oddacího listu, protože ofici­ální manželství pro ně znamená jen jakýsi byrokratický akt na radnici. Kvalitu svazku spatřují jedině v har­monickém soužití. Jsou lidé, kteří se nechají oddat jen kvůli tomu, aby pak mohli využít daňových úlev, jiní se zase vezmou v kostele, aby zachovali rodinnou tradici. Jak tedy vysvětlit rozdíl mezi partnerstvím a manželstvím?

Pojem "manželství"

Ne bezdůvodně lidová moudrost praví, že se „manželství uza­vírá v nebi“. Opravdové manželství pozvedne muže i ženu nad všednost dnů, a zaváže je vysokému duchov­nímu cíli. Takováto manželství se však uzavírají jen velmi zřídka.

Velice nestálá jsou manželství, kdy se lidé vzali kvůli materiálním hod­notám, protože majetkové poměry se mohou rychle měnit. Také vztah, kdy vidí manželé smysl společného soužití jen ve výchově svých dětí, je velmi omezený. V době, kdy děti vyrostou a opustí rodiče, se mnoho takových manželství hroutí nebo se jen formálně udržuje kvůli vněj­šímu dojmu.

Ideální manželství spočívá ve spo­lečném hledání duchovních hodnot, v úsilí obou partnerů o vlastní vývoj, je v něm zakotvena oboustranná podpora založená na lásce, která ne­dovoluje sobectví, ale přispívá k vě­domí vlastní zodpovědnosti. Tato cesta vývoje se samozřejmě neobe­jde bez překážek, které si žádají být zvládnuty. Vždyť mimořádná blíz­kost dvou osob s sebou přináší také mimořádné požadavky. Ze snahy dospět k harmonickému vztahu, překonávat těžkosti, ze společného prožívání šťastných chvil se pak mo­hou vyvinout skutečné osobnosti.

Manželství by v současnosti ne­byla chápána tak lehkovážně, kdyby se tato myšlenka položila za základ pro pojem manželství. Většina manželských svazků tyto základy NEMÁ, a proto zůstává jen prázdná a formální. Může to být důvodem, proč se mnoha lidem zdá být soužití bez oddacího listu poctivější?

Zvláštní kvalita manželství

Monika Schulze napsala o man­želství ve své knize „Ženská záležitost“: „Svazek (…) je uzavřen, má určitou formu, je to ‚kulatá věc‘. Symbolem tohoto svazku je prsten, který si muž se ženou vymění na znamení společného slibu a který je od tohoto okamžiku spojuje. Prsten je také symbolem jejich soukromí: manželství se týká výhradně dvou lidí. Nikdo jiný nemá co pohledávat v jeho nitru: ani otec s matkou, tchán s tchýní, přítel nebo přítelkyně, bratr či sestra. Záleží jen na muži a na ženě, jaký život budou žít v tomto vnitř­ním prostoru ‚prstenu‘.“

Jedním z důvodů, proč psycho­logové radí k uzavření manželství, je jakýsi zvláštní nový pocit „my dva – navždy spolu“. Manželský sva­zek totiž vnáší do vztahu úplně jinou kvalitu.

Tento důvod osvětluje myšlenku manželů Wesselhöftových, která zazněla v úvodu tohoto článku, že každý si najde takového partnera, který mu poskytuje nejlepší pod­nět ke zrání, a že tedy nemá smysl se rozvádět. Proto bychom měli uza­vřít sňatek s člověkem, který nás nejen přitahuje, ale ve kterém také, mnohdy i nevědomky, poznáváme vhodný podnět k vlastnímu vývoji.

Podnět a pobídka k duchovnímu vývoji nejsou vždy příjemné. Ne­lehká období v manželství provázejí nedorozumění, zklamání, bolesti. Jen pokud je stanoven společný du­chovní směr, nevedou tato období nutně ke krizím stávajícího manžel­ství. Lehkovážně se rozejít a vyhnout se tak těžkostem vlastně znamená promeškat zcela výjimečnou příleži­tost ke zrání. Znamená to ztrátu, ne­boť v lidském životě neexistuje žádná jiná vhodnější příležitost než život v manželství nebo v partnerství. Na­hradit ji nemohou ani vlastní děti, rodiče, sourozenci nebo jiní příbuzní, dokonce ani nejužší kruh přátel. Nej­silnější podnět ke zrání pochází jen z nejbližšího milovaného okolí.

Kdy jsou rozvody nesmyslné?

Rozvody jsou zbytečné, když man­želé předčasně „vhodí flintu do žita“, přestože jejich manželství by se jinak dalo považovat za fungující. Ve většině případů se stává, že jeden z partnerů neumí do vzájemného souladu vpravit svá vlastní přání nebo není připraven k nezbytné práci na sobě samém. Kvůli krizi se pak často rozvodem přeruší smysluplný vývoj. Možná se vlastní prožitky zdají příliš bolestné, možná partneři pro­meškali příležitost k novému sblížení, k tomu, aby si spolu promluvili, za­poslouchali se do slov toho druhého a otevřeně sdělili, jak problém vnímá druhá strana. Přitěžující pro manžel­skou krizi je i skutečnost, že přestože v naší společnosti přikládáme velkou cenu partnerskému i manželskému vztahu, velmi málo úsilí se věnuje péči o tento vztah. Na vině je třeba neochota vzdát se alespoň částečně profesních cílů, což se děje hlavně u mužů, nebo také často diskutované „dvojité přetížení“ zaměstnaných matek. Ty se těžko vzdávají budo­vání své kariéry nebo uskutečňování určitého cíle, který si samy stanovily. Mnoho mužů si neuvědomuje, že se také musí namáhat vážně přemýšlet o životních prioritách ve prospěch manželství, pokud si předsevzali do­sáhnout ve vztahu duchovního cíle. Je tedy třeba rozlišovat nejen postavení „ženy na svém místě“, ale také „muže na svém místě“.

Navzdory všemu rovnostářskému smýšlení o mužských a ženských ro­lích existují zásadní rozdíly, které je třeba mít na paměti. Podle odbor­níka na vztahy mezi mužem a ženou Johna Granta se ve svém chování projevují muži i ženy jako bytosti ze dvou odlišných planet – Marsu a Venuše: Jejich vnímání a reakce se mohou ve stejných situacích zásadně lišit. Avšak jak muži „Marťané“, tak i ženy „Venušanky“ mají sklony k tomu, aby posuzovali svůj protějšek ze svého stanoviska. Tím si často ne­chtěně ublíží, dojde k nedorozumění. Přitom pro jeden problém existuje mnoho způsobů, jak k němu přistu­povat, jak si ho vysvětlovat a jak ho vyřešit.

Partnerské vztahy

Ten, kdo svou partnerku či part­nera podporuje v tom, aby zvládal určitou situaci jemu vlastním způso­bem, může zažít osvobozující pocit, že v životě se nemusí všechno ubírat podle jeho představ. Jedním z nej­důležitějších spojovacích materiálů manželství je humor, který vyzařuje na okolí tvůrčím způsobem. Kdo se umí smát sám sobě, dokazuje tím, že si nepřipadá tak důležitý.

Mohou být i rozvody smysluplné?

Stává se, že manželé v krizi před­časně ukončí svůj vztah rozvo­dem, aniž by připustili jiný způsob řešení, a stává se, že rozvod může být jediným možným řešením. Existují případy, kdy se svazek manželský stává překážkou k dalšímu vývoji, kdy už se nevytvářejí a nepřitahují tvůrčí, ale naopak rušivé myšlenky. Taková krize nenabízí žádnou šanci a vede k „procitnutí“ ze situace, která je pro oba partnery zneuctívající.

Hlavní příčinu ztroskotání man­želství nebo častých rozchodů partnerů spatřují experti v tom, že partneři si už na počátku vztahu ne­dostatečně utříbí a hluboce neprocítí společný názor a stanovení životních cílů. Manželé Wesselhöftovi říkají: „Stejně tak jako mnoho lidí netuší, proč spolu žijí, tak často ani jeden z partnerů nezná příčiny, proč se rozcházejí“.

Toto niterné zkoumání je přede­vším otázkou poctivosti člověka k sobě samému. „Dívání se skrze růžové brýle“, které často způsobí emoce pohnuté laskavostí nebo tou­hou, zakrývá pohled na celou osobu. Také se ptáme nejprve na to, co nám „přinese“ ten druhý, místo abychom přemýšleli, co můžeme nabídnout my. Člověk je velmi zřídka ochoten přispět pro svazek nepostradatelným cítěním „my dva“, a být tak připraven pro manželství. Speciálně „Marťanům“ připadá nesmírně obtížné vedle pracovních povinností připus­tit svou nepostradatelnost v úlohách všedního dne. Je statisticky doká­záno, že mužům přijde zatěžko in­vestovat konkrétní čas do upevnění svazku a pro společné chvíle v man­želství.

Bez ochoty pracovat aktivně na vztahu chybí důležitý, možná nej­důležitější předpoklad pro trvalé manželské štěstí. „Za naší dlou­holeté terapeutické praxe jsme po­mohli mnoha párům. Rozchodu se lze vyhnout jenom tehdy, když jsou manželé připraveni být 'MY' “, říkají Rosana a ThomasWesselhöftovi.

Nové porozumění rolím

I po všech emancipačních snahách žen existuje ještě mnoho nejistot mezi „Marťany“ a „Venušankami“. Chybí potřebné „pochopení rolí“, které budou opravdu spravedlivé k ženám i mužům. Muž i žena jsou rovnoprávné duchovní bytosti a pl­nohodnotný vztah by měl být vlastně možný bez problémů. Mnoha žen se asi dotkla bolestná zkušenost, že byly muži degradovány na „kama­rádky“ nebo služky, a zůstala jim tak hluboká rána „pod kůží“. Přijde jim zatěžko přijmout „skutečně ženskou“ roli, která vyžaduje něžnost a sílu citu neodlučitelného od ženské by­tosti. Tyto jemnější prvky lidství by měla žena rozvinout a muž by jí k tomu měl poskytnout co nejvíce prostoru. Mužství se totiž projevuje také v úctě a v ochraně ženského působení, ať už je to doma nebo ve společnosti. Projevuje se v každé i v nejmenší situaci všedního dne!

Za předpokladu plnohodnotného smysluplného soužití mezi mužem a ženou by se měli lidé rozvádět vlastně jen výjimečně. Tento stupeň vývoje stojí před všemi jako velká úloha.