Kristus nezemřel pro všechny

To údajně odpovídá dochovanému latinskému „originálnímu textu“, napsal milánský deník „Corriere della Sera“.

I když se nemůže jednat o latinský originální text, protože evangelia byla napsána ve starořečtině, v Matoušovi se skutečně píše: „…toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“ (26, 28). Podobně v Markovi: „A řekl jim: ‚Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.’“ (14, 24).

Je to jen nepatrné slovíčko „mnohé“, které však představuje značný posun ve významu a obrovský skok v historii katolické církve.

Papež Benedikt XVI. tím uznává, že Ježíšova smrt na kříži neznamenala automaticky spásu lidstva, nýbrž že je k tomu zapotřebí mnohem více.

Nestačí jen Ježíšova smrt na kříži. Spása vyžaduje činy podle vůle Boží: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane’, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“, tak je psáno v Matoušovi (7, 21). Dále v Matoušovi (19,16–19) odpovídá Ježíš na otázku bohatého muže: „Co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ následujícím způsobem: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání.“ Jde tedy o to, přizpůsobit celý svůj život, své myšlenky, slova a činy desateru přikázání a principu lásky k bližnímu. Můžeme jen doufat, že věřící tuto změnu přístupu katolické církve ve svém nitru řádně procítí.

Na začátku papežova pontifikátu se hovořilo o tom, že způsob, jakým se v církvi provádějí bohoslužby, je Benediktu XVI. trnem v oku. Ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry na toto téma kardinál Ratzinger často psal. Přesto jen málokdo počítal s tím, že by se věci mohly pohnout tak rychle. Možná, že je to jen začátek dalších, naléhavě nutných reforem! Změna nepřátelství katolické církve k tělu, které se projevuje v jejích postojích k sexualitě, nebo zrušení povinného celibátu, jsou jen dvě z mnohých témat, jimiž by se církev měla důkladně zabývat: celibát (z latinského caelebs: neženatý, svobodný) ještě v raných fázích vývoje církve neexistoval. Tehdy se kněží, biskupové a papežové směli ženit a zakládat rodiny.

V Prvním listu Timoteovi píše apoštol Pavel v kapitole 3, 1–7 o kvalitách, jimiž by měl biskup vynikat: „Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“

Josef Ratzinger napsal v roce 1970: „Církev budoucnosti… bude znát nové formy úřadu a na kněze vysvěcovat spolehlivé zaměstnané křesťany.“ (v knize „Víra a budoucnost“ (Glaube und Zukunft), strana 110)