Konec společenské smlouvy?

Siegfried Hagl analyzuje historický vývoj i současnost a dochází k šokujícímu závěru, že „společenská smlouva“, která je základem našeho soužití, se možná brzy stane iluzí. Bezohledný kapitalismus a organizovaný zločin se začínají prosazovat globálně, o člověka už dávno nejde…

Historický vývoj často probíhá v cyklech, a to, co dnes platí za správné, se zítra zavrhne, aby se toho po delší době opět někdo ujal. Tak se například mění názory na optimální formu vlády.

Selhání řecké demokracie

Od dob antiky byla správní forma státu po dlouhá staletí zpochybňována jen výjimečně. Jakémukoli společenství musel vládnout císař, král, vojevůdce, kníže, tedy monarcha. Jiné formy vlády ztroskotaly už ve starověku.

Aténská demokracie, založená roku 510 před Kristem, trvala ani ne dvě století, přičemž byla ještě přerušena zřízením oligarchie (tj. diktatury malé skupiny lidí, asi r. 411 př. Kr.) a panováním „třiceti tyranů“ (r. 404–403 př. Kr.). Za éry Perikla (500–429 př. Kr.) zaznamenala velký rozkvět. Tento demagog dovedl mistrovsky manipulovat kolísavými voliči – lidem, jehož jádro tvořili nevzdělanci, analfabeti. Z peněz aténského námořního spolku vznikaly pod Periklovou záštitou nádherné stavby, Atéňané žili v luxusu ze státních subvencí, které zajišťovala práce otroků, cizinců i spojenců. Kdo začal Aténám konkurovat (ostrov Aegina), nebo kdo chtěl opustit „ochranné“ společenství aténského námořního spolku (např. ostrov Samos), byl podroben násilím, města pobořena a flotila zabavena. Stejně bojovní jako kolísaví Atéňané riskovali v průběhu války proti Spartě ještě lehkomyslná loupežná tažení, např. proti Sicílii, která skončila katastrofou (431–404 př. Kr.). Své síly rozdrobili ve stranických svárech a zruinovali svůj městský stát v bratrovražedné válce se Spartou (Peloponéská válka, 431–404 př. Kr.). Hrdí Řekové, filozofická a umělecká elita Evropy, sklouzli v Aténách až k těm nejhorším projevům demokracie, a kdysi zdánlivě neporazitelná vojenská moc autokratické Sparty ztroskotala na své vlastní nespravedlnosti a krutosti. Tak mohlo dojít k tomu, že vysoká kultura Řeků podlehla r. 337 př. Kr. civilizačně primitivním Makedoncům.

Selhání římské republiky

Římská republika, která r. 510 př. Kr. vystřídala v Itálii nenáviděné království, trvala déle a byla úspěšnější než demokracie řecká. Republikou však otřásaly trvalé spory mezi patriciji a plebejci a také povstání otroků (např. v letech 136–132 př. Kr.). Velké povstání gladiátorů a otroků pod vedením Spartaka (73–71 př. Kr.) přivedlo říši dokonce na pokraj katastrofy. Po zničení Kartága (146 př. Kr.) došlo konečně na sociální reformy, ty však byly opět zeslabeny odporem patricijů ovládajících senát. Jejich nespokojenost tak pomohla populistickým vojevůdcům kontrolovat tento kdysi svrchovaný orgán moci. Po zavraždění Caesara (r. 44 př. Kr.) a následující občanské válce se stává jediným vládcem Octavianus (čestný titul Augustus, tj. vznešený, 63 př. Kr. – 14 po Kr.) a Řím císařskou říší. Jako císařství dosahuje impérium svého nejvyššího lesku a největšího rozmachu. Republika ztroskotala po čtyřech staletích expanzních válek, ať už některé z nich považujeme za spravedlivé nebo nespravedlivé.

Hledání ideálního státu

Takřka v každé době usilovali filozofové o dosažení ideálního státu: Platón (427–347 př. Kr.), Augustin (354–430), Campanella (1568–1639), William Morris (1834–1896) a řada dalších.

První vystěhovalci do Severní Ameriky, které z Evropy vyhnala náboženská nesnášenlivost, chtěli uvést do praxe Utopii Thomase Moora (1478–1535) nebo Novou Atlantidu Francise Bacona (1561–1626). V jejich nově založených obcích však udával tón náboženský fanatismus.

V 17. a 18. století se monarchové ukázali jako neschopní rozpoznat znamení doby. Například Francie, absolutistické království, nejbohatší země Evropy, se ochuzovala náklady na velkolepé slavnosti ve Versailles a nesmyslnými válkami na Rýně. Ztrácela bohaté kolonie kvůli korupci a hlouposti zodpovědných činitelů, zanedbávala svou flotilu. Nikdo nepoznal, že se právě rozhoduje o tom, zda svět budoucnosti bude mluvit francouzsky nebo anglicky. Nedbalost, kterou nedokázal napravit už ani Napoleon. Také Anglie ztratila své nejhodnotnější državy v zámoří (Severní Amerika) kvůli úzkoprsé paličatosti svého krále.

Monarchistické vládní formy – v praxi často fungující jako čirá libovůle – ukázaly příliš mnoho slabostí, křesťanská etika selhala, a tak nové ideje osvícenských filozofů o státním uspořádání získávaly stále větší uznání. Americká Deklarace nezávislosti je založena na filozofii osvícenství, taktéž ústavy většiny moderních států nebo Charta Organizace spojených národů.

Vedle státoprávních principů, jako je rozdělení moci (Montesquieu, 1689–1755), občanské svobody, rovnost před zákonem atd., jež jsou v dnešních ústavách samozřejmostí, byla přijata také „společenská smlouva“, kterou propagoval Rousseau (1712–1778) střízlivým konstatováním: „Mezi slabým a silným je svoboda, která utlačuje, a zákon, který osvobozuje.“ (Viz seznam použité literatury.)

S tímto novým chápáním státu se prosazovaly také sociální požadavky. Politické třenice 19. a 20. století byly poznamenány mnoha konfrontacemi mezi kapitálem a prací. V průmyslových zemích se při tom omezila počáteční převaha vlastníků kapitálu a byl vydobyt minimální sociální standard, jehož celosvětové prosazování by mělo být v současnosti jedním z nejnaléhavějších úkolů OSN.¹

Turbokapitalismus a organizovaný zločin

V době studené války stály proti sobě nejen dva po zuby vyzbrojené vojenské bloky, ale především dvě ideologie – kapitalismus a socialismus. Socialismus byl nadějí chudých a utlačovaných, kteří očekávali spravedlivější, tedy sociální světový řád. Marxe, Engelse i Lenina četl celý svět a sociálním smýšlením ovlivněné strany a skupiny v západních průmyslových zemích si vynutily umírněnější formu kapitalismu bez brutálního zneužívání zaměstnanců, jak tomu bylo v 18. a 19. století.

Po zhroucení socialistického bloku, na počátku 21. století, dostává „turbokapitalismus“ opět zelenou, boj o zdroje a odbytové trhy nabývá nových forem. „Společenská smlouva“ jako by už byla vypovězena a prosazuje se „svoboda, která utlačuje“. Ve Společenství nezávislých států je státní moc v mnoha oblastech ovlivňována organizovaným zločinem, v rozvojových zemích nelze bez korupce téměř ničeho dosáhnout. V průmyslových zemích, které jsou ještě do určité míry fungujícími právními státy, se stále zřetelněji projevuje úpadek dobrých mravů. Světové koncerny falšují bilance, uznávané podniky se podílejí na ilegálním obchodu se zbraněmi, ignorují vývozní zákazy, podporují pašování cigaret, obcházejí daně. Politiky i úředníky je možné podplatit a vydírat. Hranice mezi hospodářskou kriminalitou a organizovaným zločinem mizí. Jak tvrdí Jean Ziegler: „Organizovaný zločin je nejvyšším stadiem kapitalismu. Tam, kde vládne diktát racionality zboží a neoliberální zaslepenost, tam je všeobecné blaho, stát i zákon v nejvyšším nebezpečí. Demokratická společnost je okradena o svou obranyschopnost.“

Státní úřady naříkají nad prázdnými pokladnami, nelegální prací, nedostatečnou poctivostí při platbě daní, ale nechtějí vidět, že peníze, které jim chybějí na veřejné zakázky, protékají mnoha kanály, které všeobecnému prospěchu neslouží.

Mafie – naše budoucnost?

Kdo nechce vidět tuto hrozbu, ať si zajede do Palerma. V centru tohoto kdysi překrásného města uvidí, jak mafie město vysává a nechává chátrat. Nechává sice tisíce lidí přežívat, ale bere jim tolik, že chybějí prostředky na udržení potřebné životní úrovně nebo na opravu domů, které by u nás byly chráněny památkovým úřadem.

Jak dlouhá doba nás dělí od takového vývoje? Mezinárodně organizovaní gangsteři, často označovaní jako mafie, hromadí obrovské zisky z obchodu s drogami, zbraněmi a ženami, a uplatňují svůj vliv již dávno. Jsou kapitálově a logisticky lépe vybaveni než například obávaná al-Káida. O těchto skutečnostech se však veřejnost doví jen výjimečně. I kdybychom chtěli, nedostaneme se k použitelným informacím. Pokud by si občané uvědomovali plný rozsah kriminální katastrofy, která se, podle mého názoru, na nás valí, došlo by zřejmě k největším demonstracím všech dob. Nikdo z našich kompetentních, ale mlčících představitelů by nebyl znovu zvolen, protože všechno nasvědčuje tomu, že jsou bezmocní a také že jsou vydíráni. V každém případě se dívají na renesanci raného kapitalismu, podkopávání právního státu a šíření organizovaného zločinu jako ochromení. Zdá se, že nadnárodním institucím a koncernům se tento vývoj hodí, protože časem budou moci vyřadit ze hry základní demokratická práva, právní bezpečnost, vliv státu na hospodářství, práva zaměstnanců, sociální a ekologické normy…

Glorifikovaná globalizace

Vypadá to, že svoboda hospodářství bez hranic ztratí v budoucnu morální rozměr, tedy sociální zodpovědnost. Jean Ziegler říká: „K logice kapitalismu odjakživa patří utlačování a vykořisťování většiny lidí malými, mocnými skupinami. V západní Evropě, o východě našeho kontinentu nemluvě, se stále zřetelněji mísí moc kapitálu s mocí kriminální.“

Takzvaný východní blok se svou lživou ideologií stupňoval vykořisťování lidí státem tak, až se zhroutil. Na jeho místo nastoupilo údajně neoliberální hospodářství podle západního vzoru, které v bývalých socialistických zemích umožnilo zločineckým seskupením bezohledně se obohacovat.

Po ztroskotání socialismu údajně v západních zemích neexistuje žádná alternativa k neomezené globalizaci. Nekompromisní soukromý kapitalismus je na nejlepší cestě nakládat lidem další břemena, dokud si protichůdné síly náboženské, politické, ekonomické, ekologické, národní, humánní a sociální nevynutí obrat. Lze jen doufat, že nedojde k revoltám, teroristickým akcím nebo dokonce k válkám, protože kapitalismus, kterému je k prosazení vlastních cílů vhodný každý prostředek, se natrvalo neudrží.

V každodenním zpravodajství je neoliberální ideologie neomezeného hospodářského růstu v rámci údajně nezadržitelné globalizace často glorifikována, už méně se hovoří o jejích nevýhodách. Globalizace však neznamená jen volný oběh peněz a zboží. Umožňuje také zbavovat státy jejich svrchovanosti, vyřazovat právní systémy z činnosti a odbourávat sociální závazky. Nahrává organizovanému zločinu, jehož vliv na politiku a justici stále narůstá, jak dokládá Jean Ziegler ve své knize „Barbaři přicházejí“.

Dalším důsledkem globalizace je boj o investory, zvláště mezi rozvojovými zeměmi. Největší „šance“ mají přitom země s nejnižšími sociálními a ekologickými požadavky. Jestliže budou chtít vlády nižšími daněmi a škrtáním sociálních a charitativních závazků lákat bohaté a zastrašovat chudé, pak se „společenská smlouva“ stane iluzí a zodpovědnost států a podniků za společný rozvoj se zhroutí. To je skutečná „totální svoboda“ radikálních příznivců svobodné ekonomiky, ve které se hospodářství rozvíjí bez zábran – bez ohledu na lidi, kterým by mělo sloužit. Globální kapitalismus je pak samoúčelný a řítí se vstříc chaosu.