Ježíš Kristus – život, učení a poslání Syna Božího

Ježíšovo učení a poslání se zaměřovalo přímo na každého jednotlivého člověka. Mělo ho podnítit k nové duchovní orientaci, aniž by mezi Bohem a lidmi zřizovalo instituci. Křesťanská církev vznikla teprve po Kristově smrti a trvalo celé generace, než vznikly dnes známé klerikální struktury. Následující část série o životě a učení Syna Božího objasňuje některé souvislosti, které vedly k tomu, že se Kristova pravda stala náboženstvím.

Jako dostatečný důkaz o tom, že s Ježíšem Nazaretským vstoupila mezi lidi mocná osobnost, by mohlo stačit jeho poselství, i to, jak svou řečí a způsobem života ovlivňoval své okolí. Není třeba hledat zvláštnosti ve vnějších okolnostech, které formovaly Ježíšův život. Nyní se tím také nechceme blíže zabývat.

Že byl Ježíšův život naprosto v souladu s jeho jasným a často ostře formulovaným poselstvím, je zřejmé například z tvrdosti, s jakou zpřetrhal falešná rodinná pouta vůči své matce Marii: „Ženo, co mi chceš?“ (Jan, 2,4). Především ale z bezpodmínečné důslednosti, s kterou stál za svým Slovem a pro niž nakonec podstoupil i ukřižování – nejkrutější a nejvíce ponižující způsob popravy, který si lidstvo do té doby vymyslelo.

Ježíšova smrt na kříži

K ilustraci Ježíšova nekompromisního přístupu si představme, jak k ukřižování vůbec došlo. Kristus byl pro židovské zákoníky a jejich nárok na náboženské vedení nepříjemným narušitelem pořádku. Když proti jeho živé Pravdě, která byla tak blízká skutečnému životu, nemohli se svými omezenými učebnicovými vědomostmi nic namítat, vsadili bez okolků na to, že ho nejhorším způsobem očerní.

Jejich myšlenka, představit Ježíše jako buřiče proti okupační moci Říma a jako nebezpečného „vůdce Židů“, získala neočekávanou podporu v Jidáši Iškariotském. Tento Ježíšův apoštol se sice stejně jako ostatních jedenáct snažil o život ve smyslu poselství svého Pána, ale také snil o reálné pozemské moci a uznání… Tyto myšlenky v něm posléze byly stále mocnější. Jidáš by skutečně rád viděl Ježíše jako „krále Židů“, a za jeho zády navázal kontakt se skupinou hnutí odporu, jejímž cílem bylo osvobodit zemi od římské okupace. Tato skupina byla také ochotna uznat po svém vítězství Ježíše za panovníka. Zdálo se, že podmínky jsou příznivé, a lidé očekávali s nadšením silného vůdce…

Ale Jidáš, který si namlouval, že jedná ve smyslu Ježíšovy vůle, a do jisté míry v přehnané poslušnosti, byl Synem Božím zklamán. Ježíšovo chování bylo jednoznačné. Neměl žádné politické cíle, žádné štvavé řeči proti Římu, žádné nároky na moc. A i když se velký převrat zdál být tak blízko, Kristus učil jen poselství lásky.

Když se Jidáš ve skupině hnutí odporu sám přivedl do nevyhnutelných nesnází tím, že se jeho sliby o „Ježíšově vládě“ ukazovaly stále více jako neopodstatněné, hledal nakonec východisko ve zradě. Ve své zmatenosti se stal ochotným služebníkem zájmů farizejů a vyzradil jim místo, kde se Syn Boží nachází. Další události se nedaly zadržet.

Ježíšův život svědčil do poslední chvíle o ryzosti všech jeho úmyslů. Nešlo mu o nic světského; vypočítavost jakéhokoli druhu nenašla v jeho srdci odezvu. Přesto může být tato skutečnost chápána jako další důkaz toho, že Ježíš byl víc než jen velká osobnost, která svým bližním měla co říci.

Učení apoštola Pavla

Smrt Syna Božího na kříži nebylo nic jiného než zbabělá, brutální vražda. Tato událost předčasně vyrvala nositele Světla z tohoto světa a připravila cestu k tomu, aby Ježíšovo poselství lásky, které za jeho života skutečně pochopil beztak jen málokdo, bylo nadobro zkomoleno, zredukováno na náboženské dogma, které je dodnes vychvalováno mnohými křesťanskými církvemi jako jediné, jež vede ke spasení.

První zásadní kroky pochybným směrem neučinil nikdo jiný než Pavel z Tarsu (10–64 po Kristu). Tomuto velkému apoštolovi a misionáři, který se po svém hlubokém prožitku (srov. Skutky apoštolů 9,1 a další) stal z obávaného pronásledovatele křesťanů Saula neochvějným zastáncem Ježíšova učení, vděčíme více než ostatním učedníkům za to, že z malé židovské sekty mohlo později vzniknout světové náboženství. Pavlovo učení však obsahovalo mnohé myšlenky, které měly s Ježíšovým poselstvím málo společného a které staví křesťanství v mnohém směru pro vážně myslícího člověka do pochybného světla:

• Zatímco Ježíš hovořil o setbě a sklizni, o tom, že se člověk musí sám přičinit, aby se dostal do nebeského království, věřil Pavel (který Ježíše již osobně nemohl poznat), že milost Boží působí jako libovůle, slitovává se nad jedním a „zatvrzuje se“ proti druhému (Řím. 9,18), aniž by vládla prostřednictvím zákonů.

• „Spasení“, tedy duchovní vzestup, Pavel rovněž neviděl v aktivní činnosti člověka, ale v tom, že si člověk své spasení „zaslouží pouze vírou“ (Řím. 3,28). Víra je podle jeho učení nejdůležitější, respektování přikázání nebo čistý život ve smyslu lásky k bližnímu jsou druhořadou snahou.

• Pavel je také původcem myšlenky, že ukřižování Syna Božího není třeba chápat jako vraždu, ale že bylo nutné ke spasení lidstva a bylo v souladu s Boží vůlí (Řím. 5,8–11; Řím. 8,32). Sám Ježíš v rozporu s tímto názorem prosil o odpuštění pro lidstvo - „vždyť nevědí, co činí“ (Luk. 23,34).

• V souvislosti s údajnou „smrtí, kterou se Kristus obětoval“, stojí i názor o „hříšném těle“, jehož původ je v křesťanství rovněž připisován Pavlovi: Domníval se, že vidí v „tíhnutí k tělesnému“ nepřátelství vůči Bohu, protože tělesnost „není zákonu Božímu podřízena“ a – zde se projevuje vliv poněkud svéhlavé logiky – musí být vykoupena Božím vtělením (Řím. 8,1 a další).

• V neposlední řadě položil Pavel svým prvním dopisem Korintským také důležitý základní kámen celibátu, tedy stavu bez manželství, který je v římsko-katolické církvi stále požadován od duchovních s vyšším vysvěcením. Pavel psal o tom, jak důležité je moci sloužit Pánu „bez překážky“ a uvedl zcela jasně: „A tak ten, kdo vstupuje do manželství, činí dobře, a ten, kdo do manželství nevstupuje, učiní ještě lépe.“ (1. Kor. 7,38.)

To, co bychom dnes označili za typicky křesťanskou víru, jsou tedy z velké části myšlenky Pavlova učení. Přitom musíme velkému misionáři přirozeně připsat k dobru, že jako muž vzdělaný v židovské tradici a také dobře školený v řecké filosofii spojoval své názory v dobré víře s učením Kristovým a že si byl zcela vědom toho, že jeho vědění a předpovědi jsou nakonec jen „nesourodým dílem“ (1. Kor. 13,9). Až pozdější generace ztotožňovaly učení apoštola Pavla, který zemřel kolem r. 64 v Římě mučednickou smrtí, s poselstvím Ježíšovým a dokonce mu dávaly přednost, jestliže se to právě hodilo.

Církev a papežství

Čím více se křesťanství svým obsahem vzdalovalo od vlastního učení Syna Božího, tím více získávala na významu – jako již u židovských farizejů – vnější forma a vnitřní organizace. Brzy se objevily otázky systému řízení, moci a nadvlády nad ostatními. A pro každé rozhodnutí, každý úmysl, každý šachový tah se přirozeně našlo „zdůvodnění“ ve „slově Ježíšově“.

Tak také vznikla instituce církve s vedoucím postavením římského papeže, tedy jeho nadřazeným postavením vůči ostatním biskupům.

Sám Ježíš ovšem neměl nikdy v úmyslu vytvořit novou instituci mezi Bohem a lidmi, natož pak dosadit „zástupce na Zemi“. Když ve svém proslulém výroku o skále (Mt. 16,18) řekl Petrovi: „A já tobě pravím, že ty jsi Petr; a na té skále vystavím svou církev," chtěl se tím jen dovolat příkladné vnitřní pevnosti svého učedníka (která je vždy předpokladem duchovní výstavby), ne však dosadit do úřadu prvního papeže, jak se mu později účelově přičítalo.

Také Ježíšův výrok: „Dám ti klíče od království nebeského“ je třeba chápat v tomto smyslu. Dovolával se tím duchovní schopnosti, která měla souvislost s Petrovým hlubokým poznáním Boha. Tuto schopnost ovšem samozřejmě nelze přenést na jiného člověka.

„Církev“ ve smyslu Ježíšova učení může obstát pouze jako duchovní společenství stejného smýšlení, což je také vyjádřeno původním významem pojmu „církev“ (řecky kyriake = „náležící Pánu“). Ale dnes je takové společenství živé v nejlepším případě jen při uplatňování ekumenické myšlenky. Celá církevní organizace, tak jak je již po generace pečlivě udržována, je však veskrze lidským dílem, které nabývalo své podoby krok za krokem teprve dlouho po Kristově životě na zemi. Tak se například z mála známých svědectví o prvních třech stoletích křesťanství nedá ještě vyčíst primát Říma nad všemi církvemi. Historik Klaus Schatz také dochází k závěru že „kdybychom se kolem roku 100, 200 nebo také 300 zeptali křesťana, zda existuje nejvyšší biskup, který stojí nad ostatními biskupy a má v otázkách církve poslední slovo, jistě by odpověděl, že ne.“ (Georg Denzler: „Das Papstum – Geschichte und Gegenwart“, Verlag C. H. Beck, München, 1997.)

Když tedy na vnitřní straně kopule chrámu sv. Petra v Římě výmluvně září z mozaiky Ježíšův výrok o skále jako doklad, že papežství spočívá na Boží vůli a že je tím zachováno Petrovo dědictví, je to jistě veliká myšlenka. S pravdou však není slučitelná.

Idea papežství vznikla ve skutečnosti ve čtvrtém století po Kristu, a teprve římská synoda (495 po Kristu) pozdravila papeže poprvé tak, jak je nazýván i dnes: jako „zástupce Krista na zemi“. V této době začal také „Pontifex Maximus“ s velkou autoritou rozhodovat, co je správné a co špatné.

Dnes, když se z historického pohledu už dávno ukázalo, jak mylná je papežská neomylnost a jak důležitá je živá obnova naší víry ve smyslu pravého přesvědčení, je důležitější více než jindy zcela se rozpomenout na Ježíšovo učení. Protože je beze všech pochyb pravdivé a bude určovat směr také tehdy, až se všechny fasády dogmaticky určované víry rozpadnou…