Jan Amos Komenský a Labyrint světa

Všeobecně je Komenský znám především jako osvícený pedagog, jeho metody výchovy dětí platily ve své době za převratné a byl proto vysoce ceněn v mnoha zemích. Co to však bylo v jeho nitru, jaká že to vnitřní síla, živost jej pobízela k další a další neumdlévající činnosti, bez ohledu na další a další, stále nové překážky? I v té neúnavnosti je jeho odkaz nám, pozdějším generacím.

Komenský se narodil roku 1592 v obci Komna u Nivnice na jihovýchodní Moravě jako Jan Segeš Nivnický. Teprve o dvacet čtyři let později při vysvěcení na kněze církve českobratrské evangelické přijal biblické jméno Amos a ve třiceti letech, kdy se chystal opustit rodnou zem, začal používat jméno po své obci – Komenský. Ve dvanácti letech mu zemřeli rodiče a krátce nato musel uprchnout před vojenskými oddíly, plenícími zemi. Na svých prvních významných vědeckých spisech začal pracovat ani ne pětadvacetiletý jako rektor školy českých bratří v Přerově, později působil ve Fulneku jako správce školy a bratrského sboru. Ve Fulneku zažil tragickou porážku na Bílé hoře, odtud musel uprchnout do Brandýsa nad Orlicí a tam jej zastihla zpráva o úmrtí manželky i obou dětí. S osobní tragédií se mísila tragédie politická, nastávala doba úpadku a temna; a právě v nejvyšším zoufalství začal psát Komenský jedno ze svých velkých děl – Labyrint světa a ráj srdce. V roce 1627, sedm let po Bílé hoře, vydal habsburský císař Ferdinand II. mandát, kterým ze země vypověděl nekatolické příslušníky stavů. Tehdy opustil 35letý Komenský vlast, aby se sem už nevrátil. Odešel do polského Lešna a tam se střídavě zabýval vynikajícími pedagogickými spisy, ideou "vševědy", náboženskými spisy a myšlenkami na nápravu společnosti. V dalších letech žil jako respektovaný učenec v Anglii, Švédsku, Uhersku a v Polsku; mezitím mu zemřela druhá žena a v Lešně při válečném požáru přišel o řadu svých cenných rukopisů. V 64 letech odešel do Nizozemí, které se mu stalo posledním domovem; tady pracoval na svém posledním díle – Obecné poradě o nápravě věcí lidských, a tady roku 1670 jako 78letý zemřel. Pohřben je v Naardenu, malém městečku nedaleko Amsterodamu.

Labyrint světa

V Brandýse nad Orlicí, v ústraní žerotínského panství, se zrodilo dílo, jež "není báseň, ačkoli básně podobu má", Labyrint světa a ráj srdce. Toto dítě své bolesti věnoval panu Karlu staršímu ze Žerotína, horlivému členu jednoty bratrské a svému ochránci. Stěží najdeme ve světovém písemnictví nelítostnější analýzu všeho lidského konání.

Komenský se chce jako poutník rozhlédnout po jednotlivých stavech, řádech, povoláních, po práci i předsevzetích, aby se rozmyslil, ke kterým lidem by se chtěl připojit. Vtom se objeví člověk hbité řeči – Všezvěd Všudybud a hned z druhé strany Mámení – tlumočník královny světa Moudrosti (rozuměj chytrosti), který má vyučovat, jak se má v světě čemu rozumět. Všezvěd mu dá na krk uzdu z řemení všetečnosti a Mámení na oči brýle, skrze něž se hned všechno jinak vidí. Naštěstí plně nedoléhají na oči a tak přece jen poutník může hledět na svět přirozeně.

Ani neví jak, ocitnou se na vysoké věži a pod nimi je město, rozdělené na množství ulic, náměstí a domů. Množství lidí má rozličné povahy, ale při všech je pokrytectví, nedorozumění, nestálost, pýcha, rozličné nemoci a smrt všechny bídně hubící. I přijdou do ulice, kde je plno dílen a obchodů, ale poutník vidí, že všichni obchodové jsou kvaltování nebezpečná. Kvaltování hovadům více než lidem příslušející. Člověk ovšem, přednější věc v sobě maje – duši – té by zisků a rozkoší hledati měl.

I řekl vůdce: Již ti rozumím, mezi učené s tebou! A již tu čtvero rozcestí – do filosofie, medicíny, práva a theologie. Tlumočník vede poutníka mezi filosofy, kteří pravdu znají každé věci. Poutník si uvědomuje, že "moudrost tohoto světa bláznovstvím je u Boha". Přišel mezi gramatiky (toť jsou dětinské věci), mezi rétoriky (tak mnoho tu falše a marnosti, jak málo pravdy a užitku), mezi poety (umění toho se jen k pochlebování užívalo), mezi dialektiky (pravda, některá věc několikerým způsobem viděna mohla býti), mezi fyziky, mezi metafyziky, mezi aritmetiky, mezi geometry, mezi musiky, mezi astronomy, mezi astrology, mezi historiky… "Lidé jiné mluví a jiné činí, co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne." I šel prohlédati medicínu (ač milým těm hojičům umění jejich zisku něco přinášelo, přinášelo však také mnoho a velmi mnoho úsilné a ošklivé práce). Poutník tedy řekl: Nechť jsou třeba desatera sedmera umění mistři a doktoři, říkati nic více nechci, jen pojďme odtud.

Provedou ho tedy nějakými průchody a přijdou na náměstí, kde množství stojí kaplí a chrámů. A aj, tu pohané – "z přicházejících pak každý sobě, co se mu vidělo, vybera, před tím klekl, líbal, kadidlo pálil… avšak mne i hrůza podjímala: takže jsem ven pospíšil." Tu Židé, tu Mahometáni, tu křesťanů duchovní hody, ale i křesťanů rozpustilost, kazatelů jalovost, tělesnost i o víru hádky, závisti, z míst sebe strkání a jiné neřády. Náboženství křesťanské tedy nalezl topit se v nepravostech: dle názoru jejich "spasení lidské ne na skutcích, ale na víře záleží. Je-li kteráž víra pravá, nemůže spasení minouti… Když jen víra jest jistá, dostiť jest."

Srovnávají-liž se tedy aspoň u víře všickni křesťané mezi sebou navzájem? zeptal se svého průvodce. "I uvedou mne za jakés mříže uprostřed kostela velikého, kdež já okrouhlý, veliký, na řetěze visící kámen spatřím: pravili mu prubířský kámen (Písmo svaté). K tomu přistupovali lidé přední, každý v ruce něco nesa, ku příkladu kus zlata, stříbra, železa, olova, písku, plev etc., pak otíral každý o ten kámen to, co přinesl, a chválil, že průbu drží: jiní dívající se pravili, že nedrží. Tož na sebe křikali, žádný sobě svého haněti nedal, žádný také druhému jeho věci potvrzovati nechtěl: pak na sebe láli, klnuli, za kápě, za uši, a kde mohli se chytajíc a táhajíc. Jiní hádali se o sám ten kámen, jaké jest barvy: někteří pravili, že modrý, jiní, že zelený, jiní, že bílý, někteří, že černý; až se našli, kteříž pravili, že jest proměnných barev, jaká se věc přistrčí, takový že se i on zdá. Někteří radili, aby ho rozbili, a na prach zetrouc, jaký bude, pohleděli; jiní nedali. Někteří nadto výš pravili, že ten kámen jen různice tropí, aby ho sňali a preč dali, že se snáze porovnají; k čemuž jich veliký díl, a nejpřednějších, přistupovalo; jiní toho zase bránili, pravíce, že životy raději složí, než tomu dopustí: jakož pak nejedni, když se různice a šarvatka rozmohla, i zbiti jsou, kámen pak zůstal předce. Nebo byl okrouhlý a velmi hladký, kdo na něj sahal, uchopiti ho nemohl, vyklouzl se mu hned a uprostřed šraňků těch předce se točil."

Přišli do jiné ulice, kde jsou radnice, soudy, kanceláře – a kdo říkají, že jsou obhájci řádu ve světě, vyrozuměl, že dělají také mnoho neřádu. Rozžehnal se s nimi a šel se podívat na stav soldátský: Bídnáť jest to věc člověku, proto se krmiti dáti, aby hned na jatka musil. Že ho pak vůdci jeho těšili hradem Fortuny - štěstí, šli k němu.

Na ten hrad bývala jediná brána, dnes zarostlá trním – Ctnost, ale brzy nadělány z obou stran další brány: pokrytectví, lež, pochlebenství, násilí. A když je poutník nazval pravými jmény, ti, kteří tudy vcházeli, chtěli ho shodit dolů. A tak si tedy řekl, že "nikdež nic v světě, ani na samém tom hradu potěšení není, čehož by se mysl bezpečně, směle a cele chopiti mohla." Tlumočník se na něho zlobí:

"A kdo jiný tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen, když sobě ošklivíš, coť se líbiti má?" Poutník na to odpovídá touto věčnou myšlenkou:

"Trápím se tím více, že ne já sám, ale celé pokolení mé bídně jest a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající."

Nakonec poutník odvrhne brýle mámení a spatří strašlivou temnotu: "To je ta, kterou sobě vždycky slibujete, nesmrtelnost? Kéž jsem nikdy branou života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach, Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!"

Tu uslyší poutník za sebou hlas: "Navrať se!" – Ale nikoho nevidí, ani vůdce Všezvěda, neboť i ten ho již opustil. Ale hlas volá po druhé a po třetí: "Navrať se odkud jsi vyšel, do domu srdce svého a zavři po sobě dvéře. Kdeže si byl, synu můj? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl, než v Bohu? A kde Boha, než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil – srdce své vlastní? Přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tady jsem sobě zvolil palác k bydlení svému, chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehos v světě darmo hledal: pokoj, potěšení, slávu a sytost všeho."

A ozval se mu zprostřed trůnu Pán Ježíš: "Nebojž se, milý můj, já s tebou jsem, tvůj Vykupitel, já Utěšitel tvůj, neboj se."  "…měj mysl ke mně co nejvýš vždycky zdviženou, k bližním co nejníž skloněnou; zemských věcí, dokud tam jsi, užívej, v nebeských se kochej; buď povolný mně, odporující a odbojný světu a tělu; ostříhej uvnitř ode mne udělené moudrosti, zevně tobě ode mne poručené prostoty; měj hlasité srdce, tichý jazyk: k bídě bližních buď citlivý, k snášení vlastních křivd otrlý; duší služ mně samému, tělem, komu můžeš aneb musíš; coť poroučím, čiň, co na tě vzkládám, nes; k světu buď neochotný, ke mně vždycky se vinoucí; v světě buď tělem, ve mně srdcem. Tak budeš-li činiti, blažený jsi a dobře bude tobě.

Odejdiž již, milý můj, a stůj v údělu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž sem tě přivedl, s radostí."

Vtom zmizelo vidění a poutník poděkoval Slitovníku slovy:

"Oslavovati tě budu, Hospodine, dokud jsem živ, a jménu tvému svatému zpívati, dokud jsem: neboťs mne rozveselil milosrdenstvím svým a naplnil plésáním usta má."

"Zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý spravuj mne jen a veď mezi osidly světa jako po rovné zemi, a milosrdenství tvé sprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach, tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen i Amen.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"

Svět v labyrintu

Není smrtelníka, který by nebloudil v nějakém labyrintu. Kdo spočítá labyrinty astronomů, zeměpisců, historiků, kronikářů, lékařů a chemiků? Politika se svou rádkyní právní vědou má udržovat lidské věci v pořádku, míru a pokoji. Trvalé války mezi národy a vládami otřesným způsobem pustoší tento svět. Náboženství mělo přinášet útěchu ve všech světských zmatcích a ukazovat cestu z prudkých bouří k bezpečnému přístavu. Samo se však stalo labyrintem. Křesťanství, rozdělené do tolika sekt, vede k nenávisti, sporům ba i k válkám.

Ve spise "Jedno nezbytné" Komenský píše, že příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom, že lidé nerozeznávají nezbytné od ne nezbytného. Že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba jít, ale kam se jde! Co je jedno nezbytné pro člověka jakožto člověka? Být moudrý – vědět, jak se stýkat s věcmi, s lidmi a s Bohem. To první nazýváme filosofií, to druhé pak politikou a třetí je náboženství. Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost. Hledej sebe v sobě, svět ve světě a Boha v Bohu, a to nástrojem, který je k tomu vhodný: na svět hleď světlem smyslů, na mysl světlem rozumu, na Boha pak světlem víry. A to tak, aby nevznikl nesouzvuk mezi myšlením, slovy a činy. Studium Písma se vyžaduje proto, že poklady světla, pravdy a spásy jsou zde přislíbeny jen těm, kdo prosí, hledají a tlučou.

Celý svět by se mohl změnit k lepšímu, kdyby poslouchal rad věčné Moudrosti. „Ničeho příliš,“ řekl Solón. „Vyhýbej se tomu, čeho je nadmíru, a raduj se z mála,“ doporučoval Cató. „I přespříliš medu se mění ve žluč.“ Sparťané, proslavení mužnými ctnostmi, si zvykali už od mládí snášet hlad, vyhýbat se všem zbytečnostem v jídle, oděvu, obydlí i řeči a spokojovat se s málem věcí pravých a spolehlivých. Pythagoras žil nejstřídmějším způsobem, aby se mohl věnovat svým studiím. Diogenovi postačil jeden plášť a jeden sud, jedna hůl, zelenina a voda jako pokrm. Epikuros se živil vodou a ječnými kroupami nebo ječným chlebem, a duchem přemáhal chudobu. Šalamoun prohlašoval, že víno se nemá dávat králům, aby nezapomínali na soud a neměnili právo.

Kdo se stále motá svými labyrinty, ať se motá, až upadne do chaosu nekonečných zmatků. Kdo s potěšením stále valí své sisyfovské balvany, ať si je stále valí, až vyčerpá všechny své síly a zničí svůj život i sebe sama. Kdo se rozpaluje a hoří Tantalovými žádostmi, ať se rozpaluje a hoří, dokud neshoří. Kdokoli staví na písku a ne na skále, ať staví, až příval vody a vanutí větru jej zboří. Svět odmítá znamení a zázraky jsou vysvětlovány přirozenými příčinami. Mimořádně osvícení prostí lidé jsou nazýváni fanatiky. Pak zbývá jen očekávání Božích soudů, které přijdou jako potopa.

Komenský a labyrint 21. století

Od napsání "Labyrintu světa" uplynulo 380 let. Svět se stal ještě větším bludištěm, pilní stavitelé mu za čtyři století přistavěli další a další chodbičky. Pozměnily se slovní pojmy a působiště, valiči sisyfovských balvanů se dnes zovou workholici, zapálenci Tantalovými žádostmi se dělí na alkoholiky, lakomce, závistivce, tuneláře a jiné, znamení se vykládají znečištěním a oteplením planety. Ráj srdce však zůstal, i moudrost zůstává, na kterou poukázal Komenský.

Žijeme uprostřed těžkostí ve světě, který jsme si my lidé sami pracně spoutali mnoha pouty, zastavěli mnoha konflikty a problémy. Každý z nás je jim ve větší nebo menší míře vystaven a žádný z nás nemá tu moc, aby se jim vyhnul, aby jich byl uchráněn. Každý však máme tu moc, abychom si v sobě zbudovali mír a s vnitřní důvěrou v dobré nastavili tvář všemu, co nám život přináší. Pak nás těžkosti a rány nezkruší, ale učiní nás zralejšími a dospělejšími. Sílu a cestu k tomu ukazuje Komenský v touze, zbožnosti a věrnosti, v hlubokém lidství.