Indigové děti – lidé budoucnosti?

A protože v auře každého člověka se odráží také jeho duchovní stav, lze je poznat právě podle barvy aury. Mají ji indigově modrou a podle ní se jim říká indigové děti. Tyto děti se ale často projevují také jako hyperaktivní nebo jako děti s lehkou mozkovou dysfunkcí. Jaké jsou a proč se rodí?

Indigové děti údajně přicházejí na svět od druhé poloviny osmdesátých let a vykazují neobvyklý souhrn psychologických znaků, představujících dosud nezdokumentovaný charakterový typ. Tyto děti potřebují změnu v jednání a výchově jak od rodičů, tak i učitelů, kteří mají těmto dětem poskytnout maximální podporu pro dosažení rovnováhy v životě, a tak jim pomoci vyvarovat se možných frustrací.

Název "indigové děti" je odvozen z modré barvy, která převládá v jejich auře. Přesněji, je to barevný odstín mezi modrou a fialovou, takřka dosahující horní hranice barev, které lidské oko ještě dokáže vnímat. Pojem indigové děti ale nevznikl jen kvůli zvláštnímu barevnému odstínu v auře – ten běžný člověk nezpozoruje. Rozdíl mezi normálními a indigovými dětmi je znatelný už v raném dětství.

„Normální“ děti se učí od svého okolí, napodobují to, co vidí kolem sebe. Přirozeně mají svá nadání a během dospívání se osamostatní a mnohé budou odmítat. Nakonec se z nich však více nebo méně stanou přizpůsobiví členové společnosti, ve které žijí. Přijmou náboženství a mnohá jiná základní přesvědčení a tradice od svého okolí. Indigové děti jsou v tomto jiné. "Vědí", kdo jsou a odkud přicházejí, a proto je naší povinností je co nejlépe poznat, akceptovat jejich výlučné kvality a provázet je životem s láskou a péčí.

Deset atributů, které nejlépe vystihují tento nový druh dítěte:

* Přicházejí na svět s vědomím královské důstojnosti a často tak jednají.

* Uvědomují si, že „jsou hodny toho, být zde“, a jsou překvapeny, že druzí tento pocit nesdílejí.

* Vědomí vlastní hodnoty není pro ně velkým problémem. Často říkají rodičům, „kdo a odkud jsou“.

* Mají potíže s autoritou, pokud nemají možnost výměny názorů, diskuse či volby.

* Některé věci jednoduše nedělají, například čekání ve frontě je pro ně nesnesitelné.

* Jsou frustrovány systémy, jež jsou zaměřené rituálně a nevyžadují kreativní myšlení.

* Často nacházejí lepší způsoby, jak něco doma či ve škole udělat, takže vypadají jako „likvidátoři systému“, bývají v opozici vůči jakémukoli řádu.

* Na první pohled se chovají asociálně, i když jsou mezi sobě rovnými. Jestliže kolem sebe nemají nikoho podobného smýšlení, uzavírají se do sebe s pocitem, že jim nikdo nerozumí. Ze společenského hlediska je pro ně školní docházka neobyčejně obtížnou záležitostí.

* Nereagují na prostředky výchovy typu provinění a trest („Počkej, až přijde táta domů a uvidí, cos udělal!“).

* Neostýchají se dát najevo své potřeby.¹

S výstižnou charakteristikou indigových dětí se můžeme setkat i na mnoha internetových stránkách:²

„Jejich pohled působí dospěle a moudře, již po narození si svou matku prohlížejí vědomě upřeným pohledem. Velmi brzy jsou schopny abstraktního myšlení. Jsou nadané, talentované, velmi inteligentní. Uvědomují si ve svém nitru životní pravdu a velice citlivě reagují na nepravdu.

Mají vyhraněný smysl pro spravedlnost. Jsou čestné, upřímné a nezávislé. Mají výborný cit pro to, co je správné, nepotřebují příkazy. Naopak potřebují jasné hranice, které ale musejí mít své opodstatnění. Pokud rodiče a učitelé nedovolí těmto dětem jednat podle jejich přesvědčení, vyvolají u nich hluboký odpor. Indigové děti mají potíže s disciplínou a autoritami. Neakceptují vedení od lidí, kteří nemají stejné etické názory jako ony samotné; ani sociální nátlak je nedonutí k podřízenosti. Nelze je donutit udělat něco, čemu nevěří. Odmítají se řídit pravidly a příkazy, nenechají se omezovat překonanými ideály a poučkami víry. Neakceptují koncepci viny a trestu, dají se jen těžko potrestat. Jsou velice zvídavé a nechtějí a nemohou přijmout žádné rychlé a jednoduché odpovědi jen proto, že jsou tradiční. Vyžadují dobrá zdůvodnění, odpovědi musejí být pravdivé. Mívají silnou schopnost empatie, ale někdy naopak vůbec žádnou. Často se starají o spolužáky, kterým někdo ukřivdil nebo se kterými někdo zacházel nespravedlivě.

Komunikují velmi lehce se zvířaty, rostlinami, jinými dětmi a s přírodou. Nejednou se lze setkat s tím, že mluví s "neviditelnými" přáteli. Často se tělesně necítí dobře. Jejich smysly jsou velmi jemné, proto je možné je snadno předráždit nebo přetížit. Jsou přecitlivělé na stravu. Potřebují velmi málo spánku.

Věří, že hmota a fyzický život jsou jen iluzí a že svět je něco více než jen to, co vidíme. Vědí, že máme žít v rovnováze s námi samotnými i s naším okolím. Jsou většinou nekonformní a hodně kreativní. Svoje postoje dokáží ztěžka vyjádřit slovy; řeč je pro ně mnohdy příliš omezující. Jsou frustrované v systémech, které jsou orientované na rituály a které vyžadují málo kreativity. Jen těžko se ztotožňují s běžnými tématy, která se probírají ve školách. Většinou nevidí žádnou spojitost mezi těmito tématy a spirituálním životem, který je pro ně mírou všech věcí. Mají tendenci být samotáři, protože je ostatní děti a jejich okolí jen zřídkakdy chápou a akceptují. Cítí život ve všech věcech, proto pro ně bývá těžké se s nimi rozloučit. Nepřeceňují materiální stránku věcí, váží si ale jejich „duše“. Mají silnou intuici. Jsou netrpělivé. Často jsou objeveny díky podezření na poruchy pozornosti s hyperaktivitou nebo bez ní, přitom ale pozornost dokážou udržet, když chtějí. Jejich pozornost je velmi těkavá, mohou dělat více věcí najednou. Ony samy nevidí žádné hranice mezi hrou, výchovou, vztahy a prací. Všechny tyto aspekty života se pro ně spojují v jednu celistvou zkušenost. Potřebují podporu, aby mohly objevit samy sebe. Musejí se naučit žít podle nejvyšších principů tak, jak jim rozumějí ony; pokud to nezvládnou, budou deprimované, bojácné a budou samy sobě ubližovat. Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru.“

Cizinci mezi lidmi

Děti, o kterých je řeč, se velmi záhy ocitají v ostrém kontrastu se svým okolím a obvyklým přesvědčením. Zpočátku tento rozpor příliš nevnímají. Vycházejí z toho, že způsob, jakým vnímají, uvažují a cítí, je dán stejnou měrou i jiným lidem. Poznání, že tomu tak není, pro ně může být velmi bolestné, pokud nemají to štěstí, že jejich nejbližšími jsou lidé schopni porozumění, ať už rodiče, sourozenci nebo učitelé.

Kvůli své „jinakosti“ bývají také často nedoceněné a nepochopené. Vzniká nebezpečí, že se ve své nepřizpůsobivosti budou samy cítit méněcenné.

Děti nápadné svými zvláštními schopnostmi existovaly od pradávna. Děti, o kterých však je zde řeč, ovšem nevynikají jen mimořádnou inteligencí, uměleckým nadáním nebo jinými vysoce ceněnými vlastnostmi. I to sice mohou být jedny z nápadných znaků, jde však hlavně o niterné vědění či poznání, výrazné vyciťování správného nebo nesprávného, pravdivého či vymyšleného, pravého nebo nepravého. Od těchto dětí se můžeme učit nacházet znovu cestu, kterou jsme ztratili.

Jemnohmotné souvislosti

Tyto „zvláštní“ děti se už od útlého dětství projevují velkou duchovní zralostí. Některé z nich přicházejí na svět se živými vzpomínkami na minulé životy. Už ve velmi raném dětství si uvědomují své jemnohmotné okolí – úrovně, v nichž se setkávají s průvodci a pomocníky, jež často nazývají anděly. Vnímají i blížící se hrozby. Pro indigové děti je typická velká vnímavost. Špatné mezilidské vztahy je bolí. Potřebují harmonii, přátelství a náklonnost. V dnešním způsobu života trpí, také jejich těla jsou zpravidla jemnější. Je třeba myslet na to, že lidská duše se v těle cítí dobře, pokud je spojovací síla (vyzařování krve) mezi tělem a duchem vzájemně v souladu. A toho lze mimo jiné dosáhnout vhodnou potravou. U vnímavých dětí vede průmyslová strava obohacená cizorodými látkami ke zvýšenému neklidu a problémům s koncentrací. Špatné je, že hyperaktivita se pak často tlumí medikamenty a ne úpravou stravy.

Jak jim „pomoci“

Vychovávat indigové dítě prý není lehké, ale jeho výchova zároveň přináší mnoho radosti. Hlouběji pochopit vnímání a potřeby těchto zvláštních osobností určitě přispěje k účinnější a harmoničtější výchově. Zde je několik příkladů, jak na to:²

- Respektujte dítě jako sobě rovného partnera. Nemluvte s ním povýšeně.

- Milujte jej bezpodmínečnou láskou a dávejte mu to najevo.

- Nevyvolejte v něm pocit, že si vaši lásku musí zasloužit.

- Stanovte mu hranice a pravidla a důsledně dohlížejte na jejich dodržování, aby se dítě necítilo omezené ve svém rozvoji, ale bezpečné.

- Stůjte si za svým. Než řeknete "ne", přesvědčte se, zda k tomu máte dobrý důvod, a potom neustupujte.

- Dovolte dítěti podílet se na těchto pravidlech. Rovněž na spravedlivých a přiměřených důsledcích při jejich porušení.

- Dávejte mu vždy možnost volby.

- Připravte jej dopředu na to, co předpokládáte, že se bude během dne dít.

- Naslouchejte mu a odpovídejte na všechny otázky trpělivě.

- Dávejte dítěti úplná vysvětlení, přiměřená jeho úrovni myšlení.

- Říkejte mu důvody. Nikdy nepoužívejte argument: "Prostě proto" anebo "Protože jsem to řekla."

- Nesrovnávejte jej se sebou nebo jinými dětmi v jeho věku.

- Vždy říkejte pravdu. Dítě to pozná.

- Nikdy se s ním nesnažte manipulovat. Nefunguje to.

- Nedávejte příkazy, raději dítě požádejte o spolupráci při plnění úkolu.

- Nepoužívejte k výchově křik ani fyzické tresty. Vyvolá to v něm agresi a potřebu útočit.

- Nestyďte se projevovat před ním své vlastní emoce. Pokud se zlobíte nebo jste smutní, vysvětlete mu po pravdě, proč se tak cítíte.

- Místo okřiknutí mu vysvětlete, jak se vy cítíte, když se takto chová.

- Nepoužívejte vinu, strach či citové vydírání jako výchovný prostředek. Neobviňujte jej.

- Umožněte dítěti projevovat emoce, jako pláč a křik. A dejte najevo, že s ním soucítíte.

- Respektujte jeho soukromí a osobní prostor.

- Učte jej respektovat a mít v úctě ostatní lidi, bez ohledu na jejich chování nebo schopnosti a společně hledejte hodnoty druhých lidí.

- Uznejte svoji chybu, když nějakou uděláte.

- Nedělejte za své dítě to, co zvládne samo.

- Dejte mu odpovědnost za nějakou práci v domácnosti a umožněte mu vybrat, která to bude.

- Za dobré chování mu poděkujte.

- Podporujte ho v jeho zájmech, i kdyby byly pro vás málo pochopitelné, a respektujte i schopnosti, které se u něho rozvinou, třebaže jim nebudete rozumět. Ať už se jedná o talenty fyzické nebo metafyzické.

- Umožněte dítěti v každé situaci tvořit. Jen tak může ventilovat přebytek svých emocí.

- Dopřejte mu dostatek pohybu. Běháním dobíjí svoji energii. Klidné sezení a delší soustředění jej vyčerpává.

- Dávejte mu najevo, jak si ho vážíte a jak jej obdivujete pro to, jaké je.

- Nestyďte se sami se od něj učit.

- Naučte jej nést odpovědnost za všechny své činy, jakmile je to možné.

- Neřešte věci za dítě. Co nejdříve ho učte samostatnosti. Nechte jej co nejdříve vybírat si i své oblečení. Respektujte jeho názory.

- Stále ho povzbuzujte a dávejte najevo, že mu věříte.

- Pokuste se hledat alternativní metody pro jeho léčení nebo pro poruchy pozornosti.

- Respektujte jeho přání a chutě v jídle. Samo ví nejlépe, co a jak právě jeho tělo potřebuje.

- Respektujte a nevymlouvejte mu jeho „neviditelné přátele“. Mohou mu v mnohém pomáhat po celý život.

- Nikdy se mu nevysmívejte a neponižujte ho.

- Pokud se v noci bojí duchů nebo strašidel, věřte mu. Skutečně vidí to, co my nejsme schopni vidět.

- Učte jej relaxovat a meditovat.

- Respektujte jeho emoční i fyzickou citlivost.

- Pomozte mu dozvídat se o své povaze i o jeho poslání. Pomozte mu při hledání jeho cesty.

- Naučte jej, že jeho pocity jsou pro něho největším bohatstvím a že se jimi má řídit.

Osobní zkušenost Moniky von Rohr

Na základě dostupných charakteristik a výpovědí jasnovidců považuje Švýcarka Monika von Rohr sama sebe za dospělé indigové dítě. Popisuje své zkušenosti:

„Je těžké být indigové dítě. Cítí se na tomto světě trochu jako mimozemšťan a škola života je pro něho tvrdá. Alespoň já jsem to takto zažila. Pro indigové dítě je existence jemnohmotného světa samozřejmostí a i když není jasnovidné, určitým způsobem tento svět vyciťuje. Cítí také universální zákonitosti a nespokojí se s nedostatečnými vysvětleními, jaké se dozví například v hodinách náboženství. Živě si vzpomínám na jeden zvláštní zážitek. Když mně bylo 14 nebo 15 let, povídala jsem si s kamarádkami a najednou jsem měla zvláštní pocit – já jsem, já jsem já, já existuji! Bylo to velmi intenzivní a cítila jsem a hluboko v sobě objevila, že jsem individuální osobnost se samostatným duchem. Řekla jsem to kamarádkám, ale ty mi nerozuměly. Tato událost byla počátkem velmi dlouhého hledání smyslu života, během kterého jsem přečetla mnoho knih a prožila mnohá utrpení. Když jsem později hovořila se známým, který hodně meditoval, zjistila jsem, že musel celé týdny nepřetržitě meditovat a stravovat se přísně vegetariánsky, aby dosáhl silného zážitku, který nazýval „zasvěcením“. U mě, stejně jako u všech „indigových“, to přišlo samo. Bylo to už ve mně…“

„Indigová evoluce" ve filmu a na internetu

V současné době nacházíme o indigových dětech mnoho informací. Existuje řada publikací a praktických návodů, jak k těmto dětem přistupovat a jak v nich podporovat to, čím nám samotným mohou být významnými pomocníky. Kromě internetu a knih existují také filmové dokumenty. Jedním z nich je film spisovatele a zpěváka Jamese Twymana Indigo Evolution. Tvůrci tohoto úspěšného hraného a dokumentárního filmu přibližují fascinující příběhy takzvaných indigových dětí a prezentují názory expertů z oblasti medicíny, psychologie i náboženství (kromě jiných Doreen Virtue, Gary Zukav, Neale Donald Walsch, Ram Dass, Dr. Masaru Emoto). Z jejich rozličných názorů se dozvídáme například to, že tyto děti jsou často mylně diagnostikovány jako autisté.

Indigové děti se v tomto světě často cítí jako cizinci. Pomáhá jim blízkost či komunikace s podobnými lidmi, což dnes umožňuje třeba internet. Tam také najdeme například pozoruhodný příběh 13-leté Akiane Kramarik. Narodila se smíšenému americko-litevskému manželskému páru. Maluje od útlého dětství. V sedmi letech začala psát poezii, několik měsíců poté, co se naučila hrát na klavír, zkomponovala první skladby. Říká, že inspiraci pro svou tvorbu čerpá „shůry“. Matce nejednou vyprávěla o svých „výletech do nebe“. V původně ateisticky založené rodině se témata o Bohu stala brzy součástí života.

Jiný příběh je z Lotyšska. Děvčátko tam s potěšením vypráví o svých nočních výletech do vesmíru v astrálním těle. Její otec však rychle upozorňuje: „Nevěnujte pozornost tomu, co říká. Ona si velmi ráda vymýšlí…“ Otce nepřekvapuje, že jeho dcera zná pojem „astrální“ už od pěti let. Avšak dokáže své dítě ocenit. Vždy se jí zeptá na radu, když opravuje svůj starý traktor. „Nevím, jak to dělá, ale zdá se, že vždycky hned ví, co není se strojem v pořádku“, říká.

„Indigová evoluce" v nás

Pojem „indigové děti“ není prost kontroverzí. Vždyť která maminka by nechtěla vidět ve svém dítěti neobyčejného, nadaného, úspěšného člověka? A ráda pak bude pohlížet na své dítě jako na kromobyčejné „indigové“ stvoření. Přitom se může jednat o „problémové“ dítě, ve kterém tak vznikne pocit nadřazenosti a odcizení. Pocit výjimečnosti, vzniklý v myslích rodičů a pěstovaný v dětech se pak může docela „neindigovému“ dítěti stát špatnou výbavou do dalšího života. Výchovné postupy „jak na to“ si přitom stejně tak zaslouží i děti „neindigové“, jsou to projevy projasněného přístupu k dětem jako k samostatným a milovaným tvorům³.

K fenoménu indigových dětí tak smíme přistupovat až po splnění dvou podmínek: bez ješitnosti a naopak s vědomím celistvosti světa.

Poselství Grálu – zmínka už před 70 lety

Abd-ru-shin, autor Poselství Grálu ve svém díle napsal už před sedmdesáti lety, v době, kdy se o indigových dětech ještě nevědělo:

»…“Nové pokolení“ má pak povstat podle tak mnohých zvěstování. Nebude se však skládat jenom z nově narozených, kteří podle pozorování v Kalifornii a v Austrálii jako by byli obdařeni jakýmsi „novým smyslem“, nýbrž budou to z největší části lidé již žijící, kteří se v blízké době vlivem mnohého přicházejícího dění stanou „vidoucími“. Pak budou mít tytéž vlohy, jako dnes nově narození, neboť tento „smysl“ není nic jiného, než schopnost stát ve světě s volným, netísněným duchem, který se již nedá utlačovat omezeným rozumem.

To však nemá nic společného s vlastnostmi, které se dosud označují jako „okultní schopnosti“. Bude to pak jenom normální člověk, jaký má být! Že se stal vidoucím, nemá nic společného s jasnovidectvím, nýbrž znamená nahlédnutí, čili poznání.

Lidé pak budou schopni vidět věci neovlivněně, což neznamená nic jiného, než že budou umět správně posuzovat...« (z přednášky Bylo jednou)

Kromě označení indigové děti se používají také jiné výrazy, jako například křišťálové děti, hvězdné děti atd. Autoři článků, kteří je používají, zároveň živí naději, že s přibývajícím věkem tyto děti jednou převezmou vedoucí pozice, aby mohly uskutečnit to, po čem toužili už mnozí a co se nepodařilo. Uskutečnění jejich úmyslů bránily omezené možnosti a zřejmě i skutečnost, že k tomu ještě nedozrál čas.