Imploze – energie budoucnosti?

Přitom je vitalizace vody Granderovou technologií do určité míry jenom „vedlejší produkt“ myšlenkových úvah, které míří především do budoucnosti a jistě zaslouží přívlastek revoluční.

Princip imploze

Základní myšlenka implozivního principu se váže k Viktoru Schaubergerovi (1885–1958), výraznému kritikovi plýtvání energií. Byl pevně přesvědčen, že se lidstvo v oblasti techniky vydalo zcela špatným směrem. „Naše moderní technika se chová jako sedlák, který na jaře zasadí sedm brambor a na podzim sklidí jednu,“ míní Schauberger.

Zatímco při obvyklém způsobu přeměny energie je její část nenávratně ztracena, přidává podle Schaubergera příroda ještě zdarma energii navíc, pokud respektujeme její tvořivé působení.

Dalo by se říct, že naše moderní technologie se zcela upsaly explozivnímu principu. Princip expanzního uvolňování energie nalezneme od spalovacího motoru až po jadernou elektrárnu. Ale právě tento princip podle Schaubergera podporuje rozklad, je to princip expanze a současně uvolňování, princip rozkladu, smrti.

Jako protiváha tomuto expanznímu principu stojí v přírodě tvořivý princip imploze, princip směřování k ohnisku. Ve chvíli, kdy v přírodě něco roste a prospívá, pak se, zjednodušeně řečeno, soustřeďuje hmota kolem příslušného ohniska. I náš vývoj na této zemi je možný proto, že nás k ní přitahuje gravitační síla. Implozivní princip je tedy podle toho přitažlivý, formující a budující.

Viktor Schauberger jej formuloval takto: „Forma pohybu, která tvoří, rozvíjí, zušlechťuje a buduje, je (…) spirálový dostředivý pohyb z vnějšku směrem k ohnisku pohybu. Najdeme jej všude v přírodě, kde pracují budující síly: ve spirálových mlhovinách vesmíru, pohybu našeho planetárního systému, v pohybu přírodní vody, krve a šťáv. Rozkladné a ničící pohybové formy jsou oproti tomu odstředivé. Vypuzují pohybující se materiál z ohniska směrem ven k okraji. Je to přímý pohyb, částečky hmoty jsou doslova vyvrhovány na okraj. Hmota se rozvolňuje, rozpouští a rozpadá. Tento pohyb se v přírodě uplatňuje k odbourávání opotřebovaných soustav, aby se z jejich jednotlivých částí opět sestavily soustředným pohybem nové formy, nové celky. (…) V přírodě probíhá neustálé střídavé působení obou pohybových forem, ovšem tvořivý pohyb musí převládat, aby vůbec mohl probíhat vývoj.“

Viktoru Schaubergerovi bylo samozřejmě jasné, že s podobnými prohlášeními jde zcela proti proudu, neboť zpochybňovala skoro vše, co bylo z hlediska tehdejší techniky dobré a ceněné. A proto prohlašoval: „Mají mne za blázna. Je možné, že mají pravdu. V tom případě je jedno, jestli je na světě o jednoho blázna více či méně. Ale pokud mám pravdu já a věda se mýlí, pak ať je lidstvu Pán milostiv.“

Nejčastěji je to praktická zkušenost, která v průběhu dějin rozhodne o platnosti konkrétní teorie. Jak tedy dopadly Schaubergerovy myšlenky? Zakotvil implozivní princip v technické praxi, nebo bylo mezitím „tvořivé využívání energie“ odsunuto do muzea pro prapodivné myšlenky?

Pomineme-li, že Viktor Schauberger byl vše jen ne teoretik odloučený od praxe, a že mu vděčíme za četné vynálezy, od zemědělských a lesnických zařízení až po implozivní létající stroj, myšlenka využití tvořivé implozivní energie má své pokračovatele i dnes.

Tajuplný magnetický motor

Důležitá stopa vede do Jochbergu v Tyrolsku k firmě INNUTEC, kterou v současnosti již 76letý Johann Grander vybudoval spolu se svou rodinou. Grander, přírodní badatel, vstřícný i zdrženlivý, plný humoru a zároveň zahloubaný, nikdy cíleně nestavěl na Schaubergerových myšlenkách („Prvních deset let svého bádání jsem o Schaubergerovi vůbec nevěděl!“). Jeho pozorování ho přivedla ke stejnému závěru: Řešení našich energetických problémů je ukryto v principu imploze!

A právě tento princip nalezl v přirozeném magnetismu, se kterým dlouhou dobu experimentoval. Průlom nastal dle jeho vyjádření ve chvíli, kdy uspořádal speciálně legované magnety tak, že se vzájemně rozhoupávaly, až začala proudit využitelná energie. Grander postavil asi deset takových motorů, fungujících na implozivním principu, přičemž baterie potřebovaly pouze k rozběhu, řízení a vyvažování, jinak fungovaly bez dalšího přísunu vnější energie.

Doby, kdy Johann Grander předváděl veřejnosti, jak svými motory pohání jiná zařízení nebo rozsvěcí žárovky, jsou ale už minulostí. Tento přírodní badatel je přesvědčen, že takovýto vynález by byl v dnešní materiálně založené době okamžitě zneužit: „Za magnetický motor mi již nabízeli miliony,“ říká Grander, „byli u mě pánové a na stůl mi dávali kufry plné peněz. Ale já jsem odmítl všechny nabídky. Ani bych neuvedl magnetický motor na trh, to by byla v dnešní době sebevražda.“

Na tomto místě bychom měli zdůraznit, že Johann Grander působí zcela důvěryhodně. Není žádný důvod tomuto člověku, jehož osobnost je hluboce religiozně založena, přisuzovat nějaké nekalé úmysly. O tom je například přesvědčen i doktor Hans Kronberger. Někdejší reportér rakouské televize ORF a v současnosti poslanec evropského parlamentu měl možnost se za mnoho let přesvědčit o Granderově serióznosti a k jeho magnetickému motoru říká: „Johann Grander si myslí, že doba ještě není zralá, a já věřím, že ho nesmíme nutit.“

Magnetický motor tak i nadále zůstává dobře střeženým tajemstvím Granderovy rodiny. Známy jsou pouze „vedlejší efekty“ jeho vynálezu, konkrétně „vitalizační techniky“: od Granderových bagetek, nabízených rakouským distributorem bioproduktů „Ja! Natürlich“, až po Eco-Katalyzátor – technologii, která měřitelně snižuje spotřebu u benzínových a dieselových motorů. Od zařízení na vitalizaci vody až po opalovací krém je trh ovlivňován Granderovou implozivní technologií.

Tento princip se uplatňuje u Granderovy firmy Innutec do důsledku. Zříkají se například i ukřičené reklamy, která by byla také vyjádřením explozivního principu. Místo toho vsadili na přirozený vývoj, při kterém sami zájemci míří do „Granderova centra“. Že je tento příliv i tak těžko zvladatelný, můžeme vysledovat z Granderovy velké opatrnosti při styku s novináři (neposkytuje prakticky žádné rozhovory a v zásadě také nechce, aby se o něm příliš psalo) a také, že čas od času dochází k případům, které by se daly popsat jako kult osobnosti. Přitom, jak to obvykle u fanatiků bývá, natropí „Granderovi učedníci“ často více škody než užitku.

Duševní imploze

Záměrem Johanna Grandera je rozvíjet zejména vnitřní svět, neboť i zde se může princip imploze uplatňovat. K tomu, kdo raději mlčí než tlachá, kdo jde raději do sebe nežli nechává své myšlenky rozmělnit cizími vlivy, kdo hledá spojení vzhůru a obrací se ke Stvořiteli, místo aby se orientoval podle nestálých lidských názorů, proudí daleko hlubší poznatky. „Člověk je jediný tvor se svobodnou vůlí,“ říká Johann Grander, „může být svobodný, ale musí hledět na to, aby do svého domu nepouštěl podnájemníky, aby neskončil ve sklepě, pokud ten nahoře něco natropí.“

„Ten nahoře“ je náš rozum, jehož cizí myšlenky často vládnou nad naším duchem – vlastní osobností, kterou potlačují. Cílem je najít cestu sám k sobě a z toho získat klid zkušené a Světlu otevřené osobnosti. Poté by mohl implozivní princip plně rozvinout své mocné a tvořivé působení i v duchovní a duševní oblasti.