Hipoterapie

Dům, ve kterém mě majitelé firmy přivítali, stojí už skoro na samotě – ještě soused naproti, a pak už jen potok, les a louky pronajaté pro výběh koní a k jízdám. Na první pohled místo opravdu romantické, zvláště pozorujete-li západ slunce se siluetou koní na obzoru. Vypravil jsem se sem především proto, abych získal informace o hipoterapii, metodě léčení jízdou na koni. Paní Daniela i její manžel musejí nejdříve „vydržet“ pózování před objektivem fotoaparátu a pak už všichni usedáme v útulné kuchyni k šálku čaje z vlastnoručně nasbíraných bylin. Rozhovor s manželi Búgelovými začíná, jak také jinak, vzpomínkami na rozhodující chvíle v jejich životě, které je nakonec přivedly až k životu s koňmi.

Není běžné, aby se mladí lidé rozhodli usadit na samotě a zasvětili svůj život práci s koňmi – a také s různě postiženými lidmi. Kdy dozrálo vaše rozhodnutí, že se vydáte tímto směrem?

Myslím, že silný vztah k přírodě a ke zvířátkům jsem měla už v dětství, a to hlavně proto, že jsem žila ve velkoměstě, v Bratislavě, kde možnosti takového vztahu jsou velmi omezeny. Přestože mi rodiče žádné zvíře nechtěli dovolit, nosila jsem domů všechny toulavé kočičky a pejsky, které jsem jen venku našla – museli se s tím vyrovnat… Myslím, že i dnes mají děti silnou touhu být se zvířaty a v přírodě. Pokud je to jen trochu možné, měli by jim to rodiče umožňovat. Takže ta má touha tu byla odmalička. Ale po dětských snech přišlo studium, zaměstnání… Ukončila jsem polygrafickou školu, ráda jsem malovala, fotografovala, vždyť jsem měla obor „fotograf“, chodila jsem fotografovat do přírody. Ke koním mě přivedla kamarádka, přemluvila mě, abych začala chodit do jezdeckého oddílu. Sama byla trenérkou a byla také mezi prvními, kdo za minulého režimu měli odvahu chovat vlastní koně. Byla průkopnicí hipoterapie. Chodila jsem pak k ní pomáhat pečovat o koně, čistit je, čistit stáje, vydělávaly jsme si na brigádách, kam jsme chodily obracet seno… Tehdy jsem si uvědomila, kolik je s tím práce. Chodit do zaměstnání, pak rychle domů, postarat se o koně, a tak jsem si řekla, že já bych asi vlastní koně nechtěla mít. Ale osud mě vedl jinak. Hned po revoluci odešla kamarádka i s koňmi pracovat do Rakouska. Shodou okolností jim tam neočekávaně dal výpověď pomocník ve stáji a já jsem na to hned zareagovala. Řekla jsem si – dám výpověď a přejdu ke koním. Tak jsem dala výpověď u fotografa a odešla jsem na rok do Rakouska. Vydělala jsem si na tu dobu slušné peníze. Maminka mi říkala – Danielo, otevřeme si fotoateliér, budeš dělat ve svém oboru…, ale já jsem jí řekla: „Mami, máš smůlu, koupila jsem si koně…“ (směje se). Koupila jsem si Makovičku a ona v té době čekala hříbátko, takže jsem měla už dva koně. Pak jsem dostala nabídku pracovat na jedné farmě na středním Slovensku. Tam jsem byla dva roky i se svými koníčky.

Jak jste se dostala sem, ke své vlastní farmě?

Z bývalého působiště jsem odešla i s koníky a byla jsem s nimi nejprve na Bystré, jen tak, pod širým nebem, bydlela jsem tam opravdu v nouzových podmínkách. Koně běhali volně, musela jsem je každé ráno chodit hledat na hřeben – byla to tvrdá romantika. Ale věřila jsem, že je-li ta práce ušlechtilá a pěkná, že něco přijde. A také přišlo – jedna paní, která ke mně chodila na hipoterapii s dětmi, mi dala tip, že v Lubietové je volná bývalá konírna Státních lesů. Byla jsem se tam podívat a během dvou týdnů jsem si ji pronajala i s blízkými loukami.

Jak jste se setkala se svým manželem?

Můj manžel byl můj první zaměstnanec u koní, zpočátku pracoval jen tři hodiny za úplně směšný plat. Líbilo se mu tady, rozuměli jsme si… přišel v pravou chvíli.

Na začátku to muselo být těžké… Kolik jste měli koní, jak to bylo s klientelou?

Koně jsme kupovat nemuseli, od Makovičky jsem měla Lízu a poníčky jsem koupila vlastně ještě v Bratislavě. Stádo se rozrostlo samo. Dva koně jsme získali od jejich majitelů, kteří je u nás chovali. Asi dva roky je bavilo pracovat s nimi, pak ale přestali platit krmivo a koně nám nakonec nechali.

Jaké služby dnes poskytujete? Hipoterapii, jezdeckou školu, rekreační ježdění…

Vedeme jezdeckou školu pro začátečníky – děti se učí na ponících, dospělí na koních, ti, kdo už umějí jezdit, mohou samostatně. Jezdíme i v terénu, ale vždy s doprovodem, aby se nestala nehoda. Hipoterapie je zvláštní kategorie, provádí se pro tělesně a mentálně handikepované lidi, také pro lidi vyčerpané. Je to zároveň i jakási psychoterapie.

Jak se o vás klienti dozvědí? Spolupracujete s nějakým klubem nebo sdružením?

V současnosti k nám jezdí lidé ze dvou ústavů – jednou týdně mentálně postižení dospělí z Domu Matky Terezy v Banské Bystrici a dvakrát týdně malí pacienti z Kompy, což je denní zařízení pro tělesně a duševně postižené děti. Soukromě přijíždějí také maminky s dětmi, které na nás dostaly doporučení od svého lékaře   i s pokyny, jakou terapii má dítě mít.

A kdyby si chtěl někdo přijít zajezdit jen tak?

Nejlépe je objednat se telefonicky. Máme jen pět velkých koní a šest poníků, takže si musíme celý program rozvrhnout.

Jakou pracovní dobu mají vaše koně?

Mají se dobře, ve vrcholné sezóně pracují maximálně čtyři až pět hodin denně. Na zvířatech se vystřídá hodně lidí a myslím si, že není správné, když majitel koně úplně vyčerpá celodenní prací. Kůň je pak vyčerpaný i psychicky.

Jak je to s financováním hipoterapie? Proplácejí ji klientům zdravotní pojišťovny, nebo se o tom ani neuvažuje?

S něčím podobným jsem se žel ještě nesetkala, existují však aktivisté, kteří pro děti zařizují granty od nadací, z nichž se financuje i tato hipoterapie.

 Nejpodstatnější jsou jistě výsledky a přínos hipoterapie pro samotné klienty. Setkáváte se u pacientů s prolomením určitých těžkých blokád?

V mnoha případech se stalo, že dítě, které nemluvilo, začalo hovořit. Koni se přitom tak otevře, že například řekne „máma“ nebo „koníček“. Jako by se mu otevřela jakási brána k okolí. Vzpomínám si na slečnu Květoslavu, která měla velké potíže s chůzí. Toho dne, kdy tu byla s koňmi dlouho, přešla od jízdárny ke konírně tak, že před sebou tlačila vozík. Chodila už i předtím, ale tehdy to zvládla úplně perfektně. A nádherná je i radost dětí. Kůň nedělá rozdíly mezi nemocným a zdravým, a ta energie, která z něho proudí, ta člověka nabije.

Jak se cvičí kůň? Je třeba respektovat jeho individualitu?

Kůň je od přírody dobrý. Když se někdo setká se zlým koněm, který například kouše, je to proto, že má špatné zkušenosti s lidmi. Také hodně znamená, když nevyrůstal ve stádě. Koně mají velmi „propracovanou“ hierarchii. Vedoucí kobyla vychovává svá hříbata, která se musejí podřídit, jinak je vyloučí ze stáda. Ve volné přírodě by to znamenalo smrt. Proto si kůň rychle rozmyslí, bude-li poslouchat. I když je vyloučen, drží se v blízkosti stáda. Kobyla ho nenápadně sleduje a když vidí, že se pokořil, opět ho zavolá, laská ho a věnuje se mu, jako že mu všecko odpustila.

Jistě jste s koňmi zažili i mnoho zajímavých příhod…

Například náš Freš je velký mistr v otvírání boxu a vyvlékání se z ohlávek. Naučil se otvírat ráno závoru svého stání, rozsvítit tlamou světlo, zkontrolovat koš a pak jít kopat do dveří světnice svého ošetřovatele, že už má hlad. Příhod je tolik, že by to vydalo na celou knihu… Ale máme jednu velmi zvláštní příhodu. Stalo se to v době, kdy jsme měli v úmyslu prodat jednoho koně, našeho Belka. Tehdy k nám chodil nějaký podnikatel. Byl velmi slušný, tvrdil, že je ředitelem pojišťovny a zdálo se, že má dost peněz. Měl o Belka zájem, tak jsem mu ho nejdřív pronajala. Rád si na něm zajezdil… Jednoho dne Belko onemocněl. Začal kulhat, ale přivolaný veterinář nezjistil žádnou příčinu. Belko ale kulhal tak, že jsem tomu podnikateli půjčila jiného koně. Bylo divné, že když na Belkovi jezdily dívky, které k nám pravidelně chodí, kulhání zmizelo. Vrátilo se, jakmile se objevil ten pán. Bylo to velmi zajímavé. Byla tu jedna paní, která říkala, že je jasnovidná a že dokáže mluvit se zvířaty. Poslali jsme ji za Belkem a ten se jí „svěřil“, že má velké obavy o svou budoucnost, protože ten člověk není dobrý. Čekali jsme, co bude. Dotyčný postupně přestal platit nájem, ale dál chodil jezdit. Nakonec se ukázalo, že to je podvodník a že ho dokonce hledá policie. Někdy je kůň moudřejší než člověk a vycítí, kdo je kdo.

Jaký je váš denní program na farmě?

Nejvíc práce je o sobotách a nedělích, kdy chodí zákazníci, takže na mě vybude volno až v pondělí. V sedm ráno se koně krmí, ale už máme pomocníka, který zastane tu nejtěžší práci. Já se zatím mohu postarat o rodinu. Potom je třeba pro všechny uvařit oběd, zkrátka domácí práce. Dopoledne ještě bývá hipoterapie a odpoledne zase jezdecká škola, kdy se věnuji klientům.

Otázka na manžela Karola: Jste s tímto životním stylem spokojený, zvykl jste si?

Vždycky jsem toužil po takovém způsobu života, a i když je to náročné a těžké, zvykl jsem si. Mohu říci, že jsem tu mnohem raději než v nějaké moderní „dravé firmě“,protože když tady něco udělám, je to patřičně oceněno – mojí manželkou.

Jak hodnotíte zájem nových zákazníků o jízdy a hipoterapii? Má vzestupnou tendenci, nebo naopak?

Zájem spíše klesá, protože jízdáren přibývá jako hub po dešti. Ale mohu říci, že hodně zákazníků, kteří to zkoušejí jinde, se k nám po čase zase vrací. Děti lákají naši poníci a také je to otázka vlídného přístupu k lidem. Dost nám pomáhají i dětské letní tábory, které mám velice rád. Míváme tři dívčí a jeden chlapecký turnus, maximálně po patnácti dětech. Děti jezdí, naučí se pečovat o koně i o stáje, děvčata si zkusí, jak se pečou koláčky, chlapci mají v programu střelbu ze vzduchovky, hledají poklad podle zakopané mapy… Snažíme se rozvíjet v dětech vztah k umění – malujeme v přírodě, ve výběhu, hrajeme divadlo, pracujeme s hlínou, děti modelují.

Takže pestrý program. Prozradíte něco o svých plánech do budoucna?

Kdyby se našly peníze, chtěli bychom ve výběhu vybudovat dřevěnku asi s deseti postelemi, kterou bychom pronajímali. Zákazníci by zde mohli trávit dovolenou u koní a v přírodě. Bylo by to jistě přínosem i pro farmu.

Srdečně vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.