Globalizace nemorálnosti

I tvorba velkých a ještě větších hospodářských prostorů je jen určitý zvolený utopistický koncept pro budování „lepšího světa“. Všechny podobné snahy - ať náboženské, filosofické, politické, ekonomické či ideologické – buď ztroskotaly nebo zůstaly daleko od zdůrazňovaného dobrodiní. Ke zdůvodnění nutných globalizačních kroků se vynalézají dokonce politické pohádky, jako například tvrzení, že uvnitř ekonomické unie prý nejsou možné další války. Naštěstí nikdo nemusí počítat například s válkou mezi Německem a Francií; ale ne z toho důvodu, že v obou státech platí stejná měna. Takové tvrzení je přežitek. Občanská válka v Jugoslávii vypukla uvnitř jednoho národa, který kromě náboženství již po staletí patří do stejného kulturního okruhu, mluví stejnou řečí a má jednotnou měnu. Rebelie Kurdů nebo Čečenců nijak nebrzdí to, že žijí ve stejné měnové oblasti jako jejich opravdoví nebo domnělí utlačovatelé. A americká občanská válka vypukla, ačkoli severní i jižní státy používaly dolar. Také tvrzení, že se každému jednotlivci povede s globalizací lépe než bez ní, musí nejprve nalézt své opodstatnění. Mezinárodní hospodářská soutěž možná vede k nižším cenám, přesto zlepšení kvality života nabízejí levné výrobky jen tehdy, pokud současně nestoupá nezaměstnanost a celosvětový konkurenční boj se neprojevuje na zvýšené zátěži životního prostředí. Komu globalizace pomůže, se teprve ukáže. Prozatím pomáhá volný pohyb peněz především měnovým spekulantům a mafii, volný světový obchod hlavně velkým, celosvětově působícím koncernům a obchodníkům s drogami. Od těchto skupin bychom neměli očekávat příliš altruismu či sociální odpovědnosti.

Národní státy jsou oproti tomu skrytě zbavovány moci a možnosti jednotlivých vlád jsou stále více zužovány, například při tvorbě nových pracovních míst. Přenášení důležitých rozhodnutí na nadstátní úřady nemá nic společného s demokracií. A jak to vypadá s etickou stránkou globalizace?

20. století, století velkých válek, přineslo důležitý výsledek – překonání myšlenky národních států. Vnitropoliticky byly státy (alespoň na papíře) státy právními; v zahraniční politice platilo teoreticky právo lidu, prakticky právo silnějšího.

Po 2. světové válce se prosadilo nové pojetí. Národně státní myšlení spojené s několika -ismy, s imperialismem, kolonialismem, nacionalismem a rasismem, vyšlo z módy. Přinejmenším evropské státy rozpoznaly, že od nynějška musí být světový mír jištěn mezinárodními organizacemi jako je Evropská unie, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace spojených národů.

K vytvoření nezbytných etických základů pro spolupráci sestavil generální sekretář OSN Kofi Annan dvacetičlennou skupinu s názvem „Eminent persons“ (elita). Tato skupina měla vypracovat zprávu k dialogu kultur o novém vzoru mezinárodních vztahů. Tento manifest byl předložen 9. listopadu 2001 pod titulem „Crossing the Divide“ (Mosty k budoucnosti). Nový politický názor má nahradit politiku moci a prestiže politikou porozumění, sbližování a smíření.

Konec 20. století vypadal nadějně: studená válka skončila, třetí světová válka se nekonala, rozepře mezi velmocemi udělaly místo spolupráci. Přesto začalo 21. století – skoro současně s předložením zmiňovaného manifestu naděje – 11. září 2001 teroristickým útokem. Po dosud nevídaném nenávistném výbuchu náboženského fanatismu bylo nutné mnoho věcí přehodnotit. Přesto snahy prosazovat humánní světovou politiku pokračují. Vyžadují však ještě jedno doplnění: hospodářskou etiku.

Hospodářství často kolísá mezi extrémy: svoboda a donucení, obrovský rozvoj a propad. Po dlouhá staletí se příliš neuvažovalo o hospodářských souvislostech a úloha ekonomie spočívala především v obstarání potřebných prostředků pro panovníkovy často marnotratné cíle. Teprve během osvícenství vznikly významnější hospodářské teorie. Z klasické ekonomie 18. století vznikla myšlenka volného obchodu, nerušené soutěže, která byla v 19. století rozšiřována především v Anglii a USA. Slíbené požehnání však nedokázalo liberální hospodářství přinést. Namísto rovnoměrného vývoje se pohybovalo mezi obrovským rozvojem a krachem, přetížením a úpadkem. Propast mezi bohatými a chudými rostla, závislost nemajetných se zvyšovala. Liberální ekonomie války spíš podněcovala, než aby jim bránila.

Světová hospodářská krize v roce 1929 pak připravila liberalismus o dobrou pověst a státem řízené hospodářství zaznamenalo vzestup v různých formách, od bolševického státního kapitalismu přes řízené hospodářství národních států až k Rooseveltově „Nové volbě“, programu, kterým prezident pomocí různých státních opatření oživoval hospodářství Spojených států.

Po druhé světové válce stály proti sobě dva politické, ale také ekonomické systémy: svoboda a socialismus. V mnoha zemích byl socialismus nadějí chudých. Západ mohl zvítězit, jen když doplnil myšlenku bezuzdného liberalismu sociálními prvky. Například v Německu se pokusili pod heslem „blahobyt pro všechny“ zavést sociálně tržní hospodářství. Zachovávalo mnoho svobod, přesto stát stanovil jejich hranice (právo hospodářské soutěže, tvorba kartelů, kontrola fúzí atd.) a staral se o společné blaho podporou v nezaměstnanosti, důchodovým pojištěním, zdravotním pojištěním, sociálním zajištěním, svobodnými odbory atd.

Pak se zhroutil komunistický blok a volné hospodářství zvítězilo. Ekonomové a politici propagovali a propagují volné hospodářství jako jediný správný systém, jako vzor pro svět. Ovšem oba systémy – kapitalismus i socialismus – staví na stejném myšlenkovém základu, na materialismu.

Po tichém pádu komunismu se západní ekonomie cítila v závodě ideologií jako nepopiratelný vítěz. Žádný jiný hospodářský způsob nemohl volnému tržnímu hospodářství konkurovat. Bylo na čase tuto hospodářskou formu pod heslem globalizace celosvětově prosadit. Takzvané volné hospodářství je v podstatě vysoce nesvobodné, protože stojí pod nesnesitelným tlakem – nutností růstu, materiálního růstu. Pokračující hospodářský růst je nevyhnutelný, na druhou stranu je na planetě s konečnými zásobami surovin trvale neudržitelný. V bohatých státech je poptávka nasycena a další zvyšování poptávky v takovém měřítku nelze očekávat. Takže se musí dál do světa. Dříve tuto funkci zajišťovalo obsazování kolonií k získávání zdrojů surovin a odbytových trhů v zámoří. Dnes může pokračovat prostřednictvím globalizace. Celý svět se stává herní plochou pro velké koncerny, které dokáží trvale neudržitelný růst hospodářství udržet ještě po desetiletí, až nakonec vyčerpání surovin, růst obyvatelstva, znečištění a zničení životního prostředí povedou ke katastrofě.

Pokrokový ekonom ví, že hospodářský růst je jediný způsob, jak udržet při současném hospodářském systému materiální blahobyt rozvinutých zemí. K tomu je třeba otevřít nové trhy, a to dřív, než přijdou jiní. Například v Číně je 1,2 miliardy lidí, kteří – aby žili „důstojně“ ve srovnání se Spojenými státy – potřebují 500 milionů automobilů (v České republice jsou 4 miliony osobních aut). Zda životní prostředí snese takové zatížení, se tito ekonomové raději neptají.

Mezinárodní koncerny už dlouhou dobu vyrábějí tam, kde je výroba nejlevnější. Umístí sídlo své firmy do státu, kde jsou nejnižší daně a umějí s pomocí expertů využít mezer v národních zákonech ve svůj prospěch. Neboť tvrdá hospodářská soutěž ruinuje slabé a nutí ty silnější k brutálním opatřením, která se někdy jeví jako návrat ke kolonialismu nebo dokonce jako moderní forma otroctví.

K této globalizaci nemorálnosti patří také bezohledné zacházení s přírodními zdroji. Často jsou hospodářsky slabé země nuceny do role nemilosrdně vykořisťovaného dodavatele surovin. Mohou za to ovšem nejen kapitálově silní odběratelé v průmyslových státech, ale také takzvané „elity“ v těchto nevyvinutých zemích. Proto jsou mezinárodní hospodářsko-etická opatření naléhavě nutná dřív, než absolutní hospodářská soutěž vtlačí některé méně kvalifikované skupiny zaměstnanců do chudoby. Jinak zůstanou jen kapitálově silné kartely, které si trh mezi sebou rozdělí, a jejich jednotné produkty zničí po tisíciletí vyrůstající kulturní rozmanitost.

Globalizovaná ekonomika bude také náchylnější ke krizím. Jak lze pozorovat v přírodě, biotopy jsou tím stabilnější, čím rozmanitěji jsou sestaveny, zatímco monokultury jsou labilní. Stejně tak více malých hospodářských oblastí překoná recese nebo přírodní katastrofy lépe než propojená globální ekonomika. Křesťanskou etiku – o níž se na západě rádo mluví, aniž by se uplatňovala – lze jen stěží celosvětově prosadit. Na druhou stranu u všech kultur a náboženství je možné nalézt cestu k dohodě jakéhosi minimálního standardu. Všechna vyspělá světová náboženství zakazují utlačování bližních a chrání kulturní statky. Kdo bere vážně deklaraci lidských práv, měl by přijmout i některé limity pro hospodářskou etiku: zákaz komerční práce dětí, omezení denní nebo týdenní pracovní doby, mzdy, které umožňují přiměřené vyžití, zdravotní a důchodové pojištění, pravidla bezpečnosti práce. Pokud by nebylo možné prosadit minimální lidské potřeby ve světě, který disponuje většími technickými, ekonomickými a politickými možnostmi než kdykoli předtím, naskýtá se otázka, zda lidé, kteří mohou o těchto věcech rozhodovat, mají skutečně dobrou vůli něco změnit.

Životní úrovně v různých částech světa jsou tak rozdílné, že brání dohodě o společných zásadách spolupráce mezi státy. Přibližně platí, že 80 % lidí, kteří žijí v chudších státech, má k dispozici 20 % světové produkce, zatímco 20 % lidí žijících v bohatých státech disponuje 80 % produkce. Člověk v tzv. rozvinuté zemi má v průměru šestnáctinásobné příjmy oproti člověku v rozvojových zemích. Tato nerovnováha se v posledních letech zvyšuje, což vypovídá i o efektivitě pomoci rozvojovým zemím.

Přesto nezbývá nic jiného, než najít cestu k novému světovému hospodářskému systému, který bude respektovat etickou stránku. Jinak nás čeká období boje o práci, povstání, občanských válek a teroristických útoků jako důsledků neúnosné sociální nerovnosti.